Co když už mimozemský život vidíme, ale nepoznáme ho?

Astrobiologové roky řeší, jak se nenechat napálit falešným signálem, který jen vypadá jako život. Skupina vědců vedená Inge Loes ten Kate z Utrechtské univerzity a Amsterdamské univerzity teď obrací pozornost na opačný, mnohem záludnější problém: co když život někde skutečně je nebo byl, a my ho prostě nepoznáme? Jejich práce vyšla v časopise Nature Astronomy a otevírá téma, které dosud stálo na okraji zájmu. Informoval o tom server ScienceDaily.

Řeč je o takzvaných falešně negativních výsledcích. Zatímco falešně pozitivní zjištění, tedy pozorování, které se tváří jako důkaz života, ale nakonec má jiné vysvětlení, dostávají v odborných kruzích hodně prostoru, opačná situace je popelkou. „Měli bychom si těch falešně negativních výsledků být vědomi," říká ten Kate. „Znamená to, že máme mezery v rozpoznávání existence života. A tyhle mezery zatím nepatří k hlavním prioritám výzkumu."

Podle nové studie v Nature Astronomy je to riziko o to horší, že falešně negativní nálezy nepředstavují bezprostřední hrozbu, a tak jim nikdo nevěnuje pozornost, dokud není pozdě. Přitom mohou být podle autorů prakticky nevyhnutelné.

Proč nám život může utéct

Důvodů, proč stopy živých organismů přehlédneme, je hned několik. Zbytky po dávném životě se nemusí dochovat, signály mohou být příliš slabé na to, abychom je zachytili, nebo na ně naše přístroje jednoduše nestačí. Ten Kate používá jednoduché přirovnání: pokud se pod kamenem skrývá život a vy se na ten kámen díváte jen shora, nikdy nic nezjistíte.

„Prosazujeme proto cílenou výzkumnou strategii, která tato rizika systematicky řeší a která kombinuje laboratorní experimenty, modelování a terénní práci," vysvětluje ten Kate. Vesmírné mise a jejich přístroje jsou podle ní navržené tak, aby hledaly možné známky života, jenže s možností, že něco přehlédnou, nikdo nepočítá. Pátrání by tak mělo jít ruku v ruce s jasně položenými otázkami a ověřitelnými hypotézami, které dají smysl konkrétním měřením.

Velkou nadějí je podle výzkumníků umělá inteligence. Systémy vycvičené na rozpoznávání vzorců by mohly odhalit souvislosti, kterých by si člověk nikdy nevšiml. „Mohli bychom díky nim odhalit věci, které bychom sami nikdy neviděli. A s novými pozorováními pak zjistíte, jak a kde zapadají do takového vzorce," popisuje ten Kate.

Co stojí přehlédnutý život

Přehlédnout důkazy života může mít vážné následky. Vědci by mohli přesunout pozornost jinam a přestat podporovat přístroje schopné zachytit formy života mimo současné možnosti. Slibná prostředí by tak zůstala nepovšimnutá.

Druhé riziko je ještě citlivější. Pokud na nějakém světě život existuje, ale my ho neodhalíme, mohou politici odsouhlasit těžbu surovin nebo jiné aktivity, které ho nenávratně zničí. „Hrozí, že tvůrci politik schválí předčasnou těžbu surovin na planetách a nevědomky přitom zničí neobjevený život," varuje ten Kate.

Falešně negativní výsledky přitom mohou vzniknout mnoha způsoby. Život může být na planetě rozšířený a aktivní, a přesto jeho stopy nedokážeme rozpoznat. Situaci komplikují i atmosférické procesy, které umějí plyny produkované živými organismy odstranit nebo zamaskovat. Zvláštní potíž je, že takové chyby si vědci často uvědomí až zpětně.

Že jde o reálný problém, ukazuje pozemská historie. Mezi vznikem prvních organismů provozujících kyslíkovou fotosyntézu a okamžikem, kdy se to dalo v atmosféře skutečně změřit, mohly podle odhadů uplynout až dvě miliardy let. Kdyby na Zemi po většinu té doby přiletěla sonda a měřila složení vzduchu, o životě by nezjistila vůbec nic.

Hledat něco, co neznáme

Nejtěžší úkol ze všech je pátrat po něčem, co se nemusí podobat žádné známé formě života. „Jak ale zkoumat věci, které nemůžete najít?" ptá se ten Kate. „Ta otázka jde k jádru našeho problému, protože máme sklon hledat jen to, co už známe. Musíme proto velmi jasně chápat, jaký život je na daném místě vůbec možný, jaké má podmínky a jak poznáme jeho stopy. A i pak nám něco může uniknout."

Jako příklad uvádí minerály bohaté na železo, které loni objevili na Marsu. Vykazují jiný typ oxidace než okolní materiál. „Na Zemi vidíme takový rozdíl v oxidaci jedině jako důsledek přítomnosti života. Ale znamená to nutně, že máme co do činění se životem i v mimozemském kontextu?" ptá se ten Kate.

S tímto nálezem přišel rover Perseverance, který ve vysušeném říčním korytu v kráteru Jezero odebral horninový vzorek nazvaný Sapphire Canyon. Podle analýzy NASA obsahuje signatury dvou minerálů, vivianitu a greigitu, jejichž kombinace může být otiskem dávného mikrobiálního života, vzniklým přenosem elektronů mezi sedimentem a organickou hmotou. Vědci ale zároveň připouštějí, že tytéž minerály mohou vzniknout i bez života, například při vysokých teplotách nebo v kyselém prostředí.

Ten Kate zdůrazňuje, že marsovské minerály nejsou známým falešně negativním výsledkem. „Aby bylo jasno: tyhle minerály neznamenají, že jde o falešně negativní zjištění. Prostě zatím nechápeme, co se tady děje," říká. „Pokud to ale nebudeme zkoumat dál, falešně negativní výsledek z toho vzniknout může."

Podobně se výzkumníci z Freie Universität Berlin zabývali otázkou, zda se stopy života neskrývají pod silnými ledovými krami měsíců, jejichž podpovrchové oceány by mohly hostit jednoduché organismy. Tento směr může být klíčový pro chystané mise ESA k Saturnovu měsíci Enceladu.

Závěr autorů zní prakticky. Než někam vyšlete expedici, dobře si prostudujte, do čeho jdete. „Ujistěte se, že jste si předem pečlivě prohlédli situaci v místě přistání," uzavírá ten Kate.

Zdroje:

• ScienceDaily
• jpl.nasa.gov
• nature.com
• fu-berlin.de
• arxiv.org

Na přípravě článku se podílela umělá inteligence.