Alžběta Blašková: Žít v symbióze se zvířaty je nádherné

Kočky, psi, morčata, ale i krávy, ovce, kozy a prasata. Na „Noemově arše“ manželů Blaškových je vítán každý živý tvor. Útulek Tibet provozují nedaleko Brna a pomáhají zvířatům, která by jinak nečekal příliš veselý osud. Péči jim poskytují bez nároku na jakoukoliv odměnu. I za to si vysloužili ocenění Laskavec 2021.

Alžběto, kdy jste v sobě objevila lásku ke zvířatům?

V pubertě. Ve 14 letech jsem začala pomáhat v brněnském útulku jako dobrovolník. Po nějaké době se mi ale úplně nezdálo fungování některých zařízení a rozhodla jsem se zkusit ukázat, že to lze i jinak.

Tak vznikl nápad založit vlastní útulek?

V šestadvaceti letech jsem vyměnila byt za starší dům za účelem pomáhat zvířatům a normálně dojíždět do práce. Plány ale změnilo mé těhotenství, kdy jsem s dětmi zůstala doma, a tím pádem se mohla zvířátkům věnovat naplno. A přesně to dělám už 10 let, teprve rok tedy bez závazku mateřské.

A podařilo se vám dělat věci jinak?

Troufám si říct, že ano. Dříve jsem si myslela, že při větším počtu zvířat nelze řešit každý jejich zdravotní problém, ale u nás se ukazuje, že když se chce, jde všechno. Sami nyní máme 150 zvířat a snažíme se řešit každý zdravotní neduh všech našich chráněnců. V některých zařízeních se mi nelíbil chov a čistota. To vše máme teď dle vlastních představ. Zvířátka žijí v čistém a my sice můžeme duši vypustit, ale ona jsou šťastná. Proto to děláme.

Jak se do Útulku Tibet zvířata vlastně dostávají?

Každý příjem je na základě prosby o pomoc. Telefon zvoní neustále, ale my bohužel můžeme vzít už jen hrst zvířat, která potřebují pomoc. Už nyní děláme více, než zvládáme.

Proč jste se rozhodli zaměřit i na hospodářská zvířata? To není úplně standardní …

Myslím, že na hospodářská zvířata se úplně zapomíná. Zachránili jsme pár zvířat, abychom alespoň jedincům ukázali, jaký život mohou mít, a také veřejnosti, jak úžasná ta zvířata jsou. Možná se pak trochu zamyslí nad tím, zda jim jejich utrpení stojí za chuťový požitek z masa na talíři. Sami víme, že ke zdravému životu není živočišná složka potřebná. Já tak žiji 26 let.

Usedlost, kde provozujete útulek je i místo, kde žijete. Jaké takové soužití je? A co na to vaše děti?

Ano dům jsme koupili právě s myšlenkou vybudování azylu. Je to bývalá chovatelská stanice, takže pro nás ideální. I když je pravda, že s kravičkami jsme nepočítali a teď je nám to tu malé. Třeba se jednou budeme moci přestěhovat na větší pozemek s pastvinami a výběhy. Děti berou vše jako samozřejmost. Vyrostly tu a jsou všeho součástí. Uvědomí si rozdíl pouze v návštěvní dny, kdy mohou hrdě jiným dětem vyprávět o zvířátkách a vidí jejich nadšení.