Děti trpěly Leberovou vrozenou amaurózou (LCA), což je závažná forma dědičné retinální dystrofie způsobená mutací genu AIPL1. Pacienti s touto poruchou obvykle rozlišují pouze světlo a tmu, přičemž jejich zrak se postupně zhoršuje.

Londýnští lékaři však poprvé v historii aplikovali zdravé kopie genu AIPL1 přímo do sítnice pomocí minimálně invazivního zákroku. Samotná operace trvala pouhých 60 minut. Průlomový zákrok byl proveden v londýnské nemocnici Great Ormond Street Hospital u čtyř dětí ve věku od jednoho do dvou let pocházejících z USA, Turecka a Tuniska.

Z bezpečnostních důvodů byla léčba aplikována pouze na jedno oko každého dítěte, přičemž lékaři monitorovali jejich stav po dobu pěti let. Výsledky, publikované v prestižním časopise The Lancet, ukázaly mimořádné zlepšení.

Po úspěchu prvních čtyř pacientů lékaři zahájili léčbu dalších sedmi dětí. Výsledky dávají naději dětem s dědičnou slepotou po celém světě. Vědci doufají, že tento přístup povede k vývoji dalších terapií zaměřených na genetická onemocnění zraku a umožní vrátit zrak tisícům pacientů.

Vodicí pes je pro člověka se zrakovým postižením jedním z důležitých kroků k samostatnosti a nezávislosti. Posláním a hlavní úlohou vodicího psa je provázet svého zrakově postiženého pána bezpečně všemi nástrahami jejich soužití a pomáhat mu v orientaci. Příkladem může být vodicí pes Natan, který pomáhá nevidomé Petře Šulcové z Českých Budějovic. Na povel ji zavede například na autobusovou zastávku. Zároveň je jí dobrým společníkem a kamarádem.

Nevidomým lidem v České republice v současnosti slouží zhruba 500 vodicích psů. Výcvik jednoho stojí více než 300 tisíc korun, trvá přibližně osm měsíců a je zakončen zkouškou, při které pes musí zvládnout 34 povelů.

Studie se zúčastnilo celkem 12 slepých a 14 vidících osob. Po deseti měsících dokázali experti účastníky naučit, jak se poslepu orientovat v prostoru, překonávat překážky a určovat velikost objektů ve svém okolí pomocí vydávání zvuků jazykem a poslechu odražených zvukových vln.

V úspěšnosti nebyly žádné věkové rozdíly, schopnost si tedy mohou osvojit lidé v kterémkoliv věku. Podle vědců se jedná o přelomový objev, který může výrazně zvýšit kvalitu života lidem postiženým slepotou či osobám se zhoršeným zrakem.

Zdroj: Science Alert, Medical Press

„Objev by mohl poskytnout slepým lidem lepší mobilitu, možnost identifikovat okolní osoby, dveře či auta. Může zvýšit nezávislost a bezpečí těchto lidí. K těmto cílům v současnosti směřujeme,“ uvedl Richard Normann z John A. Moran Eye Center.

Zařízení funguje na principu miniaturní elektrody implantované do mozku, která zachycuje signál vysílaný speciálními brýlemi vybavenými kamerou. Snímaný obraz je tak přenášen přímo do zrakové kůry. Metoda je kompatibilní s lidským tělem a zcela bezpečná.

První pacientkou na světě, u které vědci přístroj vyzkoušeli, byla Španělka Berna Gomez. Po 16 letech absolutní slepoty zapříčiněné toxickou neuropatií očních nervů se Gomez dočkala částečného obnovení zraku. Při experimentech pacientka dokázala rozpoznat černé linie na bílém pozadí, a dokonce i rozeznávat mezi některými písmeny.

Podle vědců lze docílit ještě lepších výsledků spojením činnosti většího množství elektrod. Tato otázka však zůstává nezodpovězená a výzkumníky čeká ještě celá řada dalších experimentů, než se jim metodu podaří zdokonalit k využití v praxi.

Zdroj: John A. Moran Eye Center

Metoda využívá elektrody, které po implantaci na mozek sledují tvary na povrchu zrakové kůry, která za běžných okolností zpracovává vizuální vjemy a umožňuje vidění. Výzkumníci nový způsob testovali na šesti zrakově postižených lidech, kteří si nechali elektrody do mozku implantovat již dříve za účelem sledování epilepsie či jako součást jiné studie. Díky stimulaci více elektrod v sekvencích vnímali tvary, které byli schopni označit jako konkrétní písmena.

Podle vědců nicméně vývoj technologie stále není u konce a pro jeho zavedení do praxe je třeba překonat řadu překážek. „Primární zraková kůra, kam byly elektrody implantovány, obsahuje půl bilionu neuronů. V naší studii jsme stimulovali pouze malou část neuronů pomocí hrstky elektrod,“ vysvětlil jeden z autorů studie Michael Beauchamp. Podle něj bude dalším krokem spolupráce s neuroinženýry. Ti by měli pomoci vyvinout elektrodová pole s tisíci elektrodami, která by podněty přesněji stimulovala.

Návštěvníci se mohou na výstavě ve speciální černé kostce v naprosté tmě zaposlouchat do zvuků okolního prostředí, zahrát si hmatové a sluchové pexeso nebo si vyzkoušet pomůcky, které poradkyně využívají ke své práci.

Před 25 lety se vydala speciální pedagožka Jana Tušlová za svým prvním klientem, aby poskytla poradenství rodině, do které se narodilo dítě s postižením. Za léta existence se ze Střediska rané péče o jedné poradkyni stalo zařízení s 11 odborníky, kteří aktuálně pečují o 140 klientů. „Za uplynulých 25 let jsme se setkali s mnoha příběhy, stovkám rodin jsme pomohli vypořádat se s těžkou situací, jakou bezesporu narození dítěte s postižením je. Pomohli jsme jim s podporou vývoje jejich dítěte a s návratem do běžného života. Mám vždy velikou radost, když nám rodiny i po opuštění rané péče dávají vědět, jak se mají,“ doplnila Jana Tušlová.

„Každý profesionální ornitolog i nadšený milovník přírody moc dobře ví, že znát a dobře rozlišovat hlasy ptáků je minimálně stejně důležité, jako je poznávat v dalekohledu,“ říká Evžen Tošenovský z České společnosti ornitologické. Naráží tak i na to, že zrakový handicap, na který se nahlíží primárně jako na nevýhodu, může být naopak výhodou. Lidé se díky němu totiž dovedou mnohem lépe soustředit na okolní zvuky a rozlišovat v nich drobné detaily. To může být u ptáků i netopýrů klíčové k jejich určení.

Vycházky odstartovaly na konci července, uskuteční se v Praze, Zlíně, Olomouci a Přerově. Účastníky budou ornitologové učit poznávat hlasy přírody, přičemž se sami díky přítomnosti zrakově postižených budou učit, jak takovéto vycházky vést co nejlépe. O velkém zájmu ze strany účastníků svědčí rychlost, s jakou se první dva termíny naplnily.

„Věříme, že každý bez ohledu na věk má právo na radost. O to spíš pak lidé, kteří prožívají podzim svého života a dávno uzavřeli svoje profesní snažení, vypustili dospělé dcery a syny do života a většinu svých dnů tráví sami se sebou, svými vzpomínkami,“ uvádí vedoucí projektu Gabriela Drastichová.

Zájemce o zprostředkování setkání, například pro svého prarodiče, si na webové stránce na základě preferencí a sympatií vybere vhodného návštěvníka. U každého si lze přečíst životní příběh, výčet koníčků nebo dostupnost podle dnů. Následuje samotné prvotní setkání, kde nevidomého či slabozrakého návštěvníka doprovází další osoba, která zajistí plynulejší průběh pro obě strany.

„Naši návštěvníci se na první setkání snaží dopředu připravit, zjistit si, co má senior rád, co ho třeba v mládí bavilo, nebo zda měl domácího mazlíčka a kontakt s pejskem by mu udělal radost. Úspěch prvního setkání není rozhodně samozřejmostí,“ vysvětluje Drastichová. Během návštěvy se dvojice věnuje oblíbené činnosti seniora. Může jít jen o povídání, ale i společný zpěv, poslech hudby, hraní společenských her nebo trénink paměti. Po setkání následuje zhodnocení a podle zájmu i pravidelné návštěvy.

Start-up funguje teprve od března letošního roku. „K Návštěvám potmě jsem se přidal, protože věřím, že je to místo, kde se můžu zastavit, popovídat si a druhého člověka opravdu vyslechnout,“ říká jeden z návštěvníků Zdeněk Rybák. Souhlasí s ním i další účastnice projektu Marie Zemanová: „Vím, že lidé chtějí sdílet své příběhy a být vyslyšeni. Mé babičky a starší kamarádky mě naučily, jak stárnout s noblesou. Proto jsem ráda, že se o to mohu podělit i v Návštěvách potmě.“

Projekt chce přinést k seniorům nadšení a ukázat, že jejich světy se mohou se světy nevidomých vzájemně obohatit. „Věřím, že si kolegové a kolegyně odnášejí vědomí užitečnosti, profesionálně a lidsky vykonané práce a vědomí osobního růstu. Myslím, že je pro ně hodně důležité, že nemusí prodávat vlastní slepotu, ale svou práci, na kterou jsou hrdí,“ uzavírá Drastichová.

Přístroj se upevňuje za pas a ovládá prostřednictvím joy sticku. Využívá podobný systém navigace jako netopýři. Vysílá do prostoru ultrazvukové vlny a zachycuje před sebou objekty, které by mohly stát slepému člověku v cestě. Chlapce napadlo využít tuto technologii, když mu bylo dvanáct a viděl přecházet slepou ženu přes ulici. Jediné, co měla žena u sebe, byl pes a hůlka.

,,Na začátku to byl jen koníček. Nemyslel jsem si, že něco doopravdy sestrojím. Několik let jsem musel sbírat informace a znalosti z programování, než se mi podařilo vyrobit něco užitečného. Postupně však reakce lidí na můj nápad mě motivovaly k tomu, abych pracoval víc a svůj nápad neustále vylepšoval,“ uvedl Alex Deans.

Brzy bude chlapcův vynález patentován v USA a Kanadě. Chlapec doufá, že jeho vynález jednoho dne nahradí slepecké hůlky, dá slepým lidem možnost lépe se orientovat v prostoru a zároveň svobodu a možnost spolehnout se na sebe.

Zdroj: goodnewsnetwork.org

„K nápadu nás přivedla naše nevidomá spolužačka. Zjistili jsme, že je na českém trhu nedostatek her pro nevidomé. Proto jsme vytvořili hru OLÁ, kterou mohou hrát zdraví i nevidomí a navzájem se tak lépe poznat,“ uvedla jedna z autorek nápadu Lucie Částková z Obchodní akademie a Střední školy cestovního ruchu Choceň.

OLÁ propojuje světy nevidomých a zdravých dětí, využívá totiž především hmat. Hráči mají během hry zavázané oči a právě po hmatu se snaží rozpoznat různé tvary, které je třeba v časovém limitu roztřídit.

Výhodou hry není jen to, že ji může hrát každý bez ohledu na zrakovou vybavenost. Navíc totiž zdravým dětem dává možnost vyzkoušet si, jaké je to být nevidomý. Nevidomí si zase mohou zahrát unikátní hru, v níž mají stejné podmínky jako ostatní. Autoři ji chtějí nabízet školkám i dalším organizacím k obohacení výuky.

Hra nedávno zvítězila v národním kole soutěže Social Innovation Relay, v níž studenti středních škol vymýšlejí podnikatelský záměr, který má kromě zisku přinést i řešení aktuálního společenského problému. „Projekt OLÁ nás nadchl svou propracovaností. Nápad je navíc prakticky uskutečnitelný, protože jsme si hru vyzkoušeli přímo na místě,“ uvedl člen poroty Rostislav Trávníček.