Pokusy ukázaly, že reakci nespouštěla jen nehybnost, ale především stav, kdy druhá myš nereagovala. Zvířata navíc pomáhala výrazně častěji známým druhům z vlastní klece než cizím jedincům. Podle výzkumníků v tom mohou hrát roli sociální vazby i oxytocin, hormon spojovaný u mnoha druhů se vztahy, péčí a chováním podporujícím skupinu.

Objev přináší nový pohled na svět malých savců a naznačuje, že schopnost reagovat na potíže druhých může být v přírodě rozšířenější, než jsme si mysleli. Podobné projevy péče známe u delfínů, slonů nebo šimpanzů, ale u myší se dají díky laboratornímu výzkumu sledovat velmi přesně. Studie tak pomáhá lépe pochopit, jak hluboko mohou v živočišné říši sahat základy spolupráce, empatie a péče o ostatní.

Hlavní teorie o vzniku obřích planet se nazývá akrece jádra. Jednoduše řečeno, kamenné jádro se vytváří uvnitř disku plynu a prachu, který obklopuje mladou hvězdu. Jakmile se toto jádro dostatečně zvětší, začne přitahovat obrovské množství plynu a nakonec vznikne obří planeta. Tento proces však vyžaduje mnoho těžkých prvků, prachu, hornin a menší hvězdy mívají mnohem menší disky s mnohem menším obsahem těchto klíčových složek.

Odborníci planetu objevili pomocí analýzy dat ze satelitu TESS, následně ji potvrdila pozorování mimo jiné spektrografy ESPRESSO na Very Large Telescope a SPIRou na Canada–France–Hawaii Telescope.

Celý objev začal vlastně náhodou. Dne 7. března 1949 vypluli vědci z Woods Hole Oceanographic Institution na výzkumné lodi Atlantis u pobřeží Bermud. Do moře spustili hydrofon – tehdy poměrně primitivní zařízení, které mechanicky zaznamenávalo zvuky. Přístroj zachytil podivné hluboké tóny a táhlé zvuky, jejichž význam tehdy nebyl zcela jasný.

Nahrávka byla následně uložena do archivu, kde zůstala téměř zapomenutá po dlouhých 77 let. Teprve nedávno ji vědci znovu objevili a analyzovali pomocí moderních metod. Výsledky ukázaly, že zvuk s vysokou pravděpodobností patří keporkakovi – druhu velryby známému svým komplexním a proměnlivým zpěvem. Pokud se závěr potvrdí, půjde o vůbec nejstarší dochovaný záznam velrybí komunikace.

Pro odborníky na mořskou bioakustiku má tento objev mimořádnou hodnotu. Z období poloviny 20. století totiž existuje jen minimum akustických dat. Nahrávka tak může sloužit jako referenční bod pro srovnání toho, jak se velrybí zpěv v průběhu desetiletí změnil – a jak na něj působí rostoucí hluk v oceánech způsobený lodní dopravou, sonary a další lidskou činností.

Zajímavý je i historický kontext. V době pořízení nahrávky totiž byly populace keporkaků v severním Atlantiku na pokraji kolapsu kvůli intenzivnímu komerčnímu lovu. Jejich počty tehdy klesly na méně než tisíc jedinců. Dnes se situace výrazně zlepšila a jejich populace se mnohonásobně zotavila, přesto však čelí novým hrozbám – především hlukovému znečištění oceánů, které může narušovat jejich schopnost komunikace.

Keporkaci patří mezi největší „cestovatele“ živočišné říše – každoročně urazí tisíce kilometrů mezi krmnými oblastmi a místy rozmnožování. Jejich zpěv je přitom jedním z nejkomplexnějších zvukových projevů v přírodě a neustále se vyvíjí. I proto má téměř 80 let starý záznam takovou hodnotu.

Strop převisu pokrývají malby zvířat a symbolů vytvořené červenou barvou, objevují se tu také nápisy v arabštině a nabatejštině. Některé rytiny podle egyptských památkářů napovídají, jak žila první lidská společenství a čím se zabývala. Uvnitř se našly i zbytky ohnišť, opracované kameny a zvířecí výkaly, což ukazuje, že místo dlouho sloužilo jako úkryt.

Egyptští odborníci označují naleziště za jakési přírodní muzeum pod širým nebem. Objev je unikátní šíří stop, které v sobě uchovává. Na jednom místě propojuje každodenní život dávných obyvatel, jejich symboly i proměny kultury v krajině, která byla po tisíce let důležitou křižovatkou civilizací.

Nástroje pocházejí z naleziště Marathousa 1 u města Megalopolis, kde kdysi býval břeh dávného jezera. Právě prostředí nasycené vodou a s nedostatkem kyslíku pomohlo dřevo uchovat stovky tisíc let. Vědci popsali například 81 centimetrů dlouhou tyč z olše, která mohla sloužit ke kopání nebo odstraňování kůry, a menší nástroj z vrby či topolu, jehož účel zatím zůstává záhadou.

Naši dávní předkové byli pravděpodobně mnohem zručnější a vynalézavější, než ukazují jen kamenné nástroje. Dřevo mohlo být v pravěku běžným materiálem pro každodenní práci, jen se většinou nezachovalo. Díky řeckému objevu tak vědci získávají vzácný pohled na technologie, které byly dlouho téměř neviditelné.

Výzkumníci z University of Rochester se zaměřili na bílkovinu CIRBP, která je u těchto velryb přítomná v mnohem vyšším množství než u jiných savců. Právě CIRBP pomáhá buňkám opravovat nebezpečné zlomy v DNA. Když vědci tuto bílkovinu testovali v lidských buňkách, oprava DNA se zlepšila. U octomilek navíc její zvýšené množství souviselo s delším životem a lepší odolností vůči záření.

Neznamená to, že lidé brzy budou žít 200 let. Objev ale nabízí slibnou indicii pro medicínu. Pokud se vědcům podaří bezpečně podpořit podobné opravné mechanismy i u člověka, mohlo by to jednou pomoci zpomalovat některé projevy stárnutí a lépe chránit tělo před nemocemi spojenými s poškozením DNA.

Planeta byla identifikována na základě dat z teleskopu Kepler, která byla zachycena už v roce 2017. Obíhá hvězdu podobnou Slunci, je přibližně o šest procent větší než Země a patří mezi nejbližší známé kandidáty na obyvatelný svět.

Podmínky na jejím povrchu ale pravděpodobně nejsou příliš přívětivé. Hvězda, kolem níž obíhá, je o něco chladnější a méně jasná než Slunce, což znamená, že teploty na planetě mohou klesat až k −70 °C. To by život podobný pozemskému výrazně komplikovalo, nebo zcela znemožnilo.

Vědci však nevylučují, že by planeta mohla být obyvatelná jiným způsobem. Pokud by měla hustší atmosféru bohatou na oxid uhličitý, mohl by silnější skleníkový efekt teploty zvýšit natolik, že by na povrchu mohla existovat kapalná voda.

Podle modelů existuje zhruba 40% pravděpodobnost, že se planeta nachází v takzvané konzervativní obyvatelné zóně, a asi 51% pravděpodobnost pro širší, optimističtější variantu. Zároveň ale platí, že šance, že se mimo obyvatelnou zónu nachází úplně, je přibližně stejná.

Díky své relativní blízkosti se HD 137010 b pravděpodobně stane jedním z hlavních cílů budoucích pozorování. S rozvojem nových teleskopů by tak mohla pomoci odpovědět na otázku, zda ve vesmíru existují podmínky vhodné pro život i mimo naši Sluneční soustavu.

Mezinárodní tým vedený odborníky ze Slovenské akademie věd popsal dva nové minerály nalezené na Šibeničném vrchu nedaleko Nové Baně. Nové druhy dostaly názvy auropolybasit a auropearceit a byly identifikovány na základě detailní analýzy jejich chemického složení.

Minerály se v lokalitě vyskytují v podobě velmi drobných zrnek o velikosti do 0,2 milimetru a to spolu s dalšími minerály stříbra. Podle vědců pomáhá objev lépe pochopit vznik tzv. bonanzových akumulací, tedy mimořádně bohatých ložisek drahých kovů.

Výsledky byly publikovány v odborném časopise American Mineralogist. Podle vedoucího výzkumu Martina Števka jde o významný příspěvek k poznání této skupiny minerálů. Na výzkumu se podíleli i čeští vědci.

Objev nových minerálů sice není ve světě zcela výjimečný – vědci jich dosud popsali přes šest tisíc a každoročně přibývají další. Přesto jde v regionu střední Evropy o poměrně vzácnou událost.

Asi čtyři kilometry pod hladinou u pobřeží Grónska se nacházejí tzv. hydrátové pahorky – útvary tvořené zkrystalizovaným metanem. Tyto struktury fungují jako pevná útočiště pro hlubinné organismy a vytvářejí jedinečné prostředí v extrémních podmínkách chladu a tmy.

Objev pochází z expedice Ocean Census Arctic Deep–EXTREME24, během níž vědci pomocí podmořských robotů zmapovali dosud málo prozkoumané oblasti. Identifikovali přitom nejhlouběji položené hydrátové pahorky v hloubce kolem 3 640 metrů. Z těchto útvarů navíc unikají mohutné proudy metanu stoupající vysoko do vodního sloupce.

Tyto „zamrzlé útesy“ nejsou statické – postupně se rozpadají a znovu formují, což z nich činí dynamické geologické útvary. Zároveň vytvářejí prostředí pro organismy, které získávají energii chemosyntézou, tedy z chemických reakcí spojených například s metanem.

Podobné druhy se vyskytují i u hydrotermálních průduchů, což naznačuje propojení různých hlubokomořských ekosystémů. Vědci proto upozorňují, že tyto oblasti představují důležité „ostrovy života“ a měly by být chráněny před zásahy, jako je například hlubinná těžba.

Astronomové zaznamenali okamžik, kdy záblesk v okolí supermasivní černé díry vyvolal mohutný ultrarychlý výtrysk (tzv. ultrafast outflow). Tento proud hmoty se pohyboval rychlostí přibližně 19 % rychlosti světla, tedy asi 57 000 km/s. Přestože nejde o absolutně nejrychlejší podobný jev, výjimečný je tím, že byl poprvé detailně zachycen jeho samotný vznik i bezprostřední vývoj.

Tým vedený Liyi Gu z nizozemského institutu SRON sledoval tento jev během deseti dní v červenci 2024. Využil k tomu evropskou rentgenovou observatoř XMM-Newton a japonský teleskop XRISM. Výtrysk pochází z centra galaxie NGC 3783 vzdálené asi 130 milionů světelných let, která je k Zemi natočena tak, že nabízí dobrý pohled do svého aktivního jádra.

V nitru galaxie se nachází supermasivní černá díra o hmotnosti přibližně 28 milionů Sluncí. Přestože nepatří k největším známým, intenzivně pohlcuje okolní hmotu a její okolí silně září v rentgenovém spektru. Vědci se domnívají, že vznik výtrysku v tomto případě nesouvisel primárně se zářením, ale spíše s náhlou změnou v silném magnetickém poli v okolí černé díry – podobně jako u slunečních erupcí, ovšem v nesrovnatelně větším měřítku.

Prstencová mlhovina (Messier 57) v souhvězdí Lyry patří mezi nejznámější pozůstatky po hvězdě podobné Slunci. Nachází se přibližně 2 000 až 2 300 světelných let od Země a díky svému natočení k nám vytváří charakteristický prstencový vzhled. V jejím středu leží bílý trpaslík – chladnoucí jádro hvězdy, která dříve prošla fází červeného obra.

Tým evropských astronomů vedený Rogerem Wessonem z Univerzity v Cardiffu a University College London nyní v této mlhovině identifikoval zvláštní pás tvořený vysokou koncentrací železa. Tento útvar je mimořádně rozměrný – jeho délka odpovídá zhruba pětisetnásobku vzdálenosti mezi Sluncem a Plutem. Množství železa v něm přitom dosahuje hmotnosti srovnatelné s planetou Mars.

Objev byl umožněn díky přístroji WEAVE pracujícímu na teleskopu Williama Herschela na Kanárských ostrovech. Tento systém využívá stovky optických vláken, která umožňují současně sbírat spektra z mnoha částí rozsáhlého objektu. Díky tomu mohli vědci analyzovat strukturu celé mlhoviny s dosud nedostupnou přesností. Výsledky výzkumu byly publikovány v odborném časopise MNRAS.

Původ železného pásu zatím není jednoznačně vysvětlen. Podle vědců připadá v úvahu, že jde o neobvyklý produkt výtrysků hmoty během zániku hvězdy. Ještě zajímavější hypotéza ale naznačuje, že by mohlo jít o pozůstatky kamenné planety, kterou její hvězda během své expanze zničila. Další pozorování by měla pomoci tuto záhadu objasnit.

K objevu přispěl vesmírný teleskop Jamese Webba, který zkoumal vzdálenou galaxii GS 3073. V jejím chemickém složení vědci našli neobvyklý přebytek dusíku, který běžné hvězdy neumějí vysvětlit. Výsledky tak poprvé naznačují, že v prvních stovkách milionů let existence vesmíru opravdu vznikaly extrémně hmotné hvězdy, které žily jen velmi krátce, ale zanechaly po sobě jasnou stopu.

Nová studie přináší cenný pohled do období, kdy se vesmír teprve rozsvěcel prvními hvězdami. Podle odborníků mohly právě tyto hvězdné kolosy urychlit vznik prvních galaxií i černých děr a sehrát mnohem důležitější roli, než se dosud myslelo. Normální hvězdy nemohou totiž vytvořit tak těžké černé díry. Tato záhada přiměla vědce hledat dramatičtější příběh o jejich původu. Další pozorování by navíc mohla ukázat, že podobných stop je ve vesmíru mnohem víc, a otevřít tak další fascinující kapitolu poznávání kosmu.

Zajímavostí objevu je samotné jméno dinosaura. Nově objevený dinosaurus dostal jméno Istiorachis macarthurae, přičemž první slovo znamená „hřbetní plachta“ a druhé odkazuje na příjmení jachtařky MacArthurové. Té se vědci takto rozhodli vzdát hold. Její vytrvalost a odvaha podle nich symbolicky odpovídají schopnosti tohoto tvora přežít v náročném prostředí pravěké krajiny. Spojení světa moderního sportu a paleontologie má podle autorů objevu přiblížit vědu i lidem, kteří se o dinosaury běžně nezajímají.

Objev znovu ukazuje, že i v Evropě lze stále nalézt zásadní stopy dávné minulosti Země. Každý nový druh pomáhá vědcům lépe pochopit vývoj ekosystémů i to, jak se zvířata přizpůsobovala měnícím se podmínkám. A zároveň připomíná, že věda může mít i lidský rozměr. Třeba v podobě jména, které propojí pravěk se současnými inspirativními osobnostmi.

Výzkum ukázal, že oxid uhličitý aktivuje specifické nervové dráhy v komářím mozku. Ty pak zesilují reakce na látky, které lidské tělo přirozeně uvolňuje, například na kyselinu mléčnou nebo amoniak. Jinými slovy: jakmile komár „ucítí dech“, přepne se do režimu maximální pozornosti a okolní svět začne vnímat mnohem ostřeji než předtím.

Objev by mohl mít praktické využití. Pokud se podaří tento mechanismus narušit, například zablokováním reakce na oxid uhličitý, mohly by vzniknout nové a účinnější repelenty nebo pasti. To by bylo důležité hlavně v oblastech, kde komáři přenášejí nebezpečné nemoci.

Tento příběh začal před šesti lety, když se mladý biolog François Becker z institutu Gobabeb plížil bosý nočními dunami Namibské pouště, aby našel jedince jiného, již známého druhu ještěrek (Ptenopus garrulus). Tito tvorové vydávají nápadné zvuky, které výzkumníka nakonec přivedly na stopu nečekané druhové diverzity. Všiml si totiž, že gekoni ze sousedících oblastí se hlasově liší a jeho zkušenost z výzkumu žab mu napověděla, že by rozdíly mohly ukazovat na přítomnost více druhů.

Aby zjistil víc, odchytil několik jedinců přímo u jejich nor a odeslal vzorky šupin ke genetické analýze. Výsledky potvrdily, že se v oblasti Namib Sand Sea a poblíž štěrkových plání za řekou Kuiseb vyskytují minimálně dva různé druhy. Další terénní práce v Namibské i Kalaharské poušti ukázala, že původně tři známé druhy ve skutečnosti reprezentují devět samostatných linií, některé oddělené až 25 miliony let evoluce, jak popisuje studie ve Vertebrate Zoology.

Podle Beckera není překvapivé, že gekoni dlouho unikali vědeckému zájmu – z nor vycházejí jen vzácně a na pohled jsou téměř nerozeznatelní. Objev tak připomíná, že i v relativně prozkoumaných ekosystémech mohou žít skryté druhy, které odhalí jen trpělivé naslouchání.

Astronomové oznámili objev exoplanety GJ 251 c, superzemě obíhající červeného trpaslíka jen 18 světelných let od Země. Planeta je asi čtyřikrát hmotnější než ta naše a pravděpodobně je také terestrická (kamenná), tedy podobná té naší. Studie byla zveřejněna v Astronomical Journal.

Planetu se podařilo odhalit díky dvacetiletým měřením radiální rychlosti, tedy jemných změn ve světle hvězdy způsobených gravitací obíhajících planet. Pokročilé spektrografy umožnily odfiltrovat šum a potvrdit přítomnost GJ 251 c. Exoplaneta se nachází v obyvatelné zóně, kde by při vhodné atmosféře mohla existovat kapalná voda. V systému je i další superzemě, GJ 251 b, ta však obíhá příliš blízko hvězdy.

Hledání planet u GJ 251 bylo složité – první signály z roku 2019 byly nakonec přičteny aktivitě hvězdy. Až pozdější potvrzení planety GJ 251 b vedlo k objevu GJ 251 c. Její hlavní výhodou je blízkost: osmnáct světelných let je pro astronomii téměř „za rohem“.

Přímé fotografování takto vzdálených světů zatím zůstává velmi náročné, protože hvězdy jsou mnohem jasnější než jejich planety. Nové technologie však slibují posun. NASA chystá teleskop Nancy Grace Romanové a vznikají i obří pozemní dalekohledy, jako ELT, TMT či GMT, které by mohly přinést výrazně detailnější pohled na potenciálně obyvatelné světy.

Kromě základů domů vědci odhalili také zbytky pecí (kruhové pece na chleba a větší sladařské pece), dále keramiku a řadu dalších drobných předmětů. Mezi nálezy jsou keramické nádoby, části zdobené konvičky (tzv. akvamanile), kostěné či kovové předměty a dokonce drobné objekty jako hračky nebo miniaturní vykopávky s detaily z každodenního života.

Tyto objevy poskytují fascinující vhled do života obyvatel středověkého Brna. Díky nim máme možnost nahlédnout, jak vypadaly domy běžných měšťanů, jaké nádobí a předměty používali, a tak lépe porozumět způsobu, jak tehdejší lidé žili. Nález pekárenské pece naznačuje, že se zde pekl chléb, tedy každodenní základní potravina, a to ve veřejné nebo komunitní peci.

Neobvyklé je, že ulice Veselá patřila spíše k okrajovým částem tehdejšího města, takže bohatší měšťané zde běžně nebývali. Díky tomu se zde zachovala vrstva starého osídlení v poměrně nezasaženém stavu, což je dnes rarita, která poskytuje jedinečné informace o vývoji městské zástavby.

Genetické analýzy odhalily, že část jedinců z nalezené populace užovky patří k západní genetické linii, na rozdíl od všech ostatních populací v Česku, které spadají do linie východní. „Populace tak obsahuje genetickou rozmanitost obou hlavních linií tohoto druhu, což z ní činí výjimečný případ v celé Evropě,“ uvedl vedoucí týmu genetiků z Ústavu živočišné fyziologie a genetiky Akademie věd ČR Petr Kotlík. Každá z linií užovky stromové se vyvíjela v odlišném prostředí – západní v oblasti s atlantickým klimatem, východní v kontinentální či středomořské Evropě. Jejich současné spojení v jediné populaci může znamenat větší schopnost přizpůsobit se klimatickým změnám. 

Nález je první svého druhu v České republice a teprve druhý v celé Evropě. „Je to jako najít živou fosilii – genetickou paměť doby, kdy užovka stromová žila mnohem severněji než dnes, a obě linie se tak mohly potkat,“ uvedl vedoucí týmu.

Během svého terénního průzkumu prošla studentka systematicky každou ulici zájmové oblasti a v rámci bakalářské práce zaznamenala celkem 324 nepůvodních a 54 ohrožených druhů. Za své mimořádné nálezy jí Česká botanická společnost udělila prestižní Cenu Víta Grulicha. Mezi objevy patří například tráva milička (Eragrostis virescens), původem z Ameriky, která byla v Olomouci dříve pozorována, ale nerozpoznána jako nový druh pro Česko.

Botanička mimo jiné zaznamenala i dymnivku žlutou (Pseudofumaria lutea) ve spáře mezi chodníkem a zdí domu či vějířovku (Scaevola aemula), okrasnou rostlinu původem z Austrálie, dosud bez záznamu o zplanění v Evropě. Její zjištění potvrzují, že města fungují jako vstupní body pro šíření nepůvodních druhů. S nárůstem teplot, změnami klimatu i intenzivní výsadbou okrasných druhů se souměrně mění i městská flóra.

Dolní Germánie a její hranice

Na území dnešního jižního Nizozemska, severozápadního Německa a části Belgie se rozkládala římská provincie Germania Inferior. Jejím centrem byla Colonia Agrippina, dnešní Kolín nad Rýnem. Přirozenou východní hranici tvořil Rýn, podél kterého Římané vybudovali Dolnogermánský limes – opevněný hraniční systém se strážními věžemi, pevnostmi a vojenskými základnami.

Ačkoli limes představoval oficiální hranici říše, Římané ji často překračovali. Využívali k tomu dočasné tábory, v nichž pobývali jen krátce – od několika dnů až po týdny. Takové lokality jsou známy jen v malém počtu, a proto je každý nový objev mimořádně cenný.

Hoog Buurlo: tábor z 2. století

Výzkumný tým vedený Saskií Stevensovou z Utrechtské univerzity v rámci projektu Constructing the Limes odhalil v Hoog Buurlo asi 25 kilometrů severně od Rýna rozsáhlý římský tábor datovaný do 2. století n. l. Měl podobu zaobleného obdélníku o rozloze 3,6 hektaru. Chránil jej zhruba dvoumetrový příkop a třímetrový val navršený ze zeminy.

Uvnitř archeologové nalezli jen málo artefaktů, což odpovídá tomu, že šlo o přechodné zázemí. Pravděpodobně sloužilo jednotkám během přesunů za hranice říše.

Římané a germánské kmeny

Podle Stevensové tábor potvrzuje, že Římané nechápali Dolnogermánský limes jako nepřekročitelnou hranici. Germánské oblasti za Rýnem byly pro impérium důležité – poskytovaly dobytek, kožešiny, otroky i rekruty do pomocných jednotek.

Objev v Hoog Buurlo tak přináší nový pohled na římskou vojenskou strategii a vztahy s germánskými kmeny, jako byli Frísové či Chamavové. Ukazuje, že hranice říše nebyla pevným koncem, ale spíše výchozím bodem k dalším výpravám.