Do výzkumu bylo zahrnuto 44 účastníků, kteří dělali stovky rozhodnutí v upravené hře na rozdělování peněz. Když vědci posílili synchronizaci mozkové aktivity v takzvaném gama pásmu, lidé častěji volili štědřejší možnost, zejména v situaci, kdy sami měli méně než druhý člověk. Podle autorů to naznačuje, že mozek může při rozhodování silněji zapojit ohled na zájmy ostatních.

Výzkum tak přináší další dílek do skládanky, proč lidé spolupracují, sdílejí a dokážou jednat i ve prospěch druhých. Zároveň ale nejde o jednoduchý „vypínač sobectví“. Autoři sami upozorňují, že případné využití například u poruch sociálního chování je zatím spíše otázkou dalšího výzkumu. Studie tak hlavně ukazuje, že ochota pomáhat má v našem mozku konkrétní biologické základy, a že jejich lepší pochopení může jednou pomoci i v medicíně.

Důležitou roli podle ní nehraje jen samotný trénink paměti, ale také životní styl. Odborníci upozorňují, že stav zhoršuje nedostatek spánku, alkoholu i pohybu, zatímco právě pravidelná fyzická aktivita patří mezi nejúčinnější způsoby prevence demence. Dobrou zprávou je, že člověk může pro svůj mozek něco dělat každý den. Mozek totiž funguje jako sval, který se musí posilovat a trénovat. Existují k tomu různé techniky jako mnemotechnické pomůcky. Často jsou založené na kreativitě a fantazii, takže aktivují i pravou polovinu mozku. Jako příklad pro zapamatování informací od jmen a pořadí amerických prezidentů, přes hlavní města evropských zemí po planety Sluneční soustavy.

Na význam péče o paměť upozorňuje i Národní týden trénování paměti, v jehož rámci se po celém Česku konají stovky přednášek. Následovat budou také Pochody pro mozek na desítkách až stovkách míst, které mají připomenout, že aktivní mysl i tělo spolu úzce souvisejí a že zdravé stárnutí lze podpořit konkrétními kroky. Trenéři paměti s kurzy akreditovanými společností působí například v knihovnách, kde jich je více než stovka, nebo ve školách všech stupňů včetně vysokých a univerzit třetího věku. Pomáhají také například v pobytových zařízeních pro seniory nebo ve fakultních nemocnicích. 

Odborníci analyzovali mozkovou tkáň zesnulých lidí ve věku kolem osmdesáti let a porovnávali množství nově vzniklých nervových buněk. Zjistili výrazné rozdíly mezi jednotlivci. Zatímco u některých byla tvorba nových neuronů minimální, jiní měli jejich počet až dvojnásobný. Tito „mozkově mladší“ senioři zároveň vykazovali méně známek poškození spojeného s neurodegenerativními onemocněními a lepší stav mozkových struktur důležitých pro kognitivní funkce.

Výsledky naznačují, že biologické stárnutí mozku není u všech stejné a že existují faktory, které mohou jeho vitalitu podporovat. Vědci upozorňují například na význam pravidelného pohybu, mentální aktivity, kvalitního spánku a sociálních vztahů. Studie tak přináší naději, že i ve vysokém věku lze podpořit zdraví mozku a osmdesátka rozhodně nemusí znamenat konec mentální svěžesti.

Výzkumníci analyzovali data desítek tisíc lidí a zjistili, že kouření má dlouhodobě negativní vliv na mozek, ale tento proces není nevratný. Jakmile člověk přestane kouřit, mozek se začne zotavovat. Platí to i u lidí ve středním a vyšším věku. Délka kouření sice hraje roli, ale klíčové je samotné rozhodnutí přestat, které spouští pozitivní změny.

Znamená to, že nikdy není pozdě. Přestat kouřit nemá smysl jen kvůli srdci nebo plicím, ale i kvůli mentální kondici a kvalitě života. Mozek zjevně neztrácí schopnost regenerace ani s přibývajícími roky, a každé období bez cigaret se počítá.

Dimethyltryptamin (DMT), přírodní tryptamin a hlavní složka ayahuasky, přitahuje pozornost vědců nejen pro své psychedelické účinky, ale i díky potenciálu ovlivňovat zdraví mozku. Tým Sándora Nardaie ze Semmelweisovy univerzity v Budapešti nyní prokázal, že nízké, nehalucinogenní dávky DMT mohou výrazně chránit mozek před poškozením způsobeným mrtvicí. Podávání této látky v experimentech zlepšilo přežití mozkových buněk a u laboratorních zvířat omezilo rozsah poškození mozkové tkáně.

V buněčných modelech vystavených podmínkám připomínajícím mrtvici přežívaly buňky lépe než u kontrolní skupiny. U hlodavců vedlo podání DMT k rychlejší obnově motorických a kognitivních funkcí a zároveň omezilo zánětlivé reakce. Látka stabilizuje hematoencefalickou bariéru, která brání průniku škodlivých molekul do mozku, a chrání buňky před programovanou buněčnou smrtí.

Výsledky naznačují, že DMT může být účinné nejen jako prevence, ale také jako terapeutická látka pro pacienty po prodělané mrtvici. Studie také potvrzuje předchozí poznatky, že DMT podporuje růst nervových buněk, což by mohlo významně přispět k regeneraci mozkové tkáně. Tento výzkum tak otevírá nové možnosti využití psychedelik v medicíně mimo tradiční psychologické a psychoterapeutické aplikace.

Výzkumníci zjistili, že když lidé chodí pozpátku, zvyšuje se aktivita v prefrontální kůře v mozku. Tato oblast je zodpovědná za rozhodování, řešení problémů, logiku a pracovní paměť. V jedné studii účastníci ani nemuseli vstát. Seděli klidně a představovali si pouze chůzi pozpátku a přesto se jim zlepšily výsledky v testech paměti.

Studie uvádějí, že chůze vzad může posílit svaly zad a kotníků, zlepšit sílu a flexibilitu hamstringů, zlepšit rovnováhu, držení těla a koordinaci a zmírnit bolesti dolní části zad. Protože kolena a kyčle vykonávají menší rozsah pohybu, může být retro chůze pro tyto klouby méně náročná. Tyto mechanické posuny mění způsob, jakým síla putuje nohama. Změna směru mění vzorce společné kontrakce čtyřhlavého svalu a hamstringů a může snížit tlak pod čéškou. Výsledkem může být menší podráždění, přičemž nedochází k eliminaci pohybu. To může být prospěšné pro pohybový aparát.

Vědci mapují, jak střevní mikrobiom komunikuje s mozkem prostřednictvím imunitních, nervových a hormonálních cest, což je propojená osa, která formuje kognitivní funkce po celý život. Tento celkový obraz je důležitý, když se ptáme, zda konzumace prebiotik může v pozdějším životě zlepšit paměť.

Odborníci zkoumali, zda přidání denního prebiotika k malému množství proteinového doplňku a lehkému cvičení s odporem může ovlivnit kognitivní funkce u starších dvojčat. Tým do studie zahrnul 36 párů, každý ve věku 60 let a starších, a jednomu z dvojčat podávali inulin a fruktooligosacharidy, zatímco druhé dvojče dostávalo placebo, vše za podmínek dvojitě zaslepené studie. Prebiotická skupina následně po 12 týdnech dosáhla vyššího skóre v kombinovaném kognitivním faktoru a udělala méně chyb v PAL testu, což je vizuálně párový asociovaný úkol citlivý na změny související s časnou Alzheimerovou chorobou. „Jsme nadšeni, že tyto změny uvidíme už za 12 týdnů. To představuje obrovský příslib pro zlepšení zdraví mozku a paměti u naší stárnoucí populace,“ řekla doktorka Mary Ni Lochlainn z King’s College London, která studii vedla.

Vědci z Dukeovy univerzity spolu s výzkumníky z Humboldtovy univerzity a Hamburské univerzity v Německu se rozhodli pochopit, co se děje v mozku, když prožíváme aha okamžiky. Podle závěrů studie tyto okamžiky náhlého vhledu nejenže přinášejí příjemný pocit – trvale mění váš mozek. Výzkum ukazuje, že náhlé záblesky vhledu nám pomáhají lépe si zapamatovat informace. Přesahují rámec vzrušení z objevu a reorganizují způsob, jakým mozek zpracovává to, co jsme se právě naučili.

„Pokud při řešení něčeho zažijete „aha“, je ve skutečnosti pravděpodobnější, že si řešení zapamatujete,“ řekl hlavní autor studie Maxi Becker. Vhled spouští prudký nárůst aktivity v hipokampu – části mozku, která se hluboce podílí na formování vzpomínek. Čím silnější je vhled, tím aktivnější se tato oblast stává. „Pokud vás při učení něčeho napadne ‚aha!‘, vaše paměť se téměř zdvojnásobí,“ uvedl spoluautor studie profesor Roberto Cabeza. „Existuje jen málo paměťových efektů, které jsou tak silné jako tento.“

Je to poprvé, co se podařilo takto jasně doložit, že když zpozorníme – ať už kvůli zvuku, dotyku, pohybu nebo třeba chuti – v mozku se „rozsvítí“ jedno a totéž hluboké místo. Tou klíčovou oblastí je retikulární formace v mozkovém kmeni a centrální část talamu. O jejich důležitosti se vědělo už dřív – například u lidí v kómatu nebo s poruchou vědomí tu bývá aktivita narušená. Ale až teď máme v rukou důkazy, že právě tyto části mozku hrají hlavní roli i u zcela zdravých lidí.

Vědci analyzovali přes 1 500 skenů mozků, přičemž lidé při testech reagovali na různé smyslové podněty. A výsledek byl překvapivě jednotný: kdykoli přišlo něco důležitého (náhlý zvuk, dotek, změna obrazu) aktivovalo se právě toto centrum. Nešlo přitom o běžné, pasivní vnímání, ale o chvíle, kdy člověk zpozorněl.

Tento objev je výjimečný hned v několika ohledech. Především pomáhá pochopit, jak vlastně funguje naše bdělost a vnímání. Ale co je ještě důležitější – otevírá nové možnosti pro léčbu. Lékaři díky tomu mohou cílit přímo na tyto hluboké mozkové struktury, ať už léky, ultrazvukem, nebo mozkovou stimulací. To může pomoct lidem s poruchami pozornosti, se spánkovými obtížemi, ale i těm, kteří se zotavují po mozkové příhodě.

Proč pomáháme jen někomu?

Vědci z Tel Aviv University zkoumali chování potkanů a zjistili, že ochotu pomoci ovlivňuje hlavně to, s kým máme předchozí pozitivní zkušenost. Potkani, kteří spolu trávili čas, si častěji navzájem pomáhali — třeba tím, že otevřeli klec svému uvězněnému kamarádovi. Nešlo jen o rozpoznání stresu nebo soucitu, ale hlavně o skutečný vztah.

Když pak vědci zkoumali potkaní mozky, zjistili, že pomoc aktivuje centra empatie i odměny — podobně jako když si pochutnáme na něčem dobrém. Významnou roli v tom hraje oxytocin, přezdívaný hormon lásky. Ten posiluje vazby i radost z pomoci. A i když vědci jeho tvorbu eliminovali, ochota pomoci zcela nezmizela. Ukazuje se tedy, že hlubší vztah a zkušenost jsou ještě silnějším motorem než jen biologický impuls.

Laskavost je návyková

Potkani, kteří spolu víc interagovali – hráli si nebo odpočívali bok po boku – byli rychlejší v reakcích, když měl jeden z nich problém. Jinými slovy: čím víc se potkávali, tím víc byli ochotní si pomáhat. Sociální chování se tak dá trénovat podobně jako svaly. Lze z toho odvodit, že pokud se o naše vztahy budeme starat, poroste i naše chuť být tu pro druhé.

Nedávná studie v časopise Nature Mental Health ukazuje, že během menstruačního cyklu dochází u žen ke změnám objemu specifických oblastí mozku. Elma Jashimová, čerstvá absolventka střední školy, se těší, až na podzim nastoupí na lékařskou fakultu. Zároveň se však obává každoměsíčního emocionálního kolotoče, který se objevuje s jejím menstruačním cyklem, a zmatku, který by mohl způsobit v jejím nabitém studijním rozvrhu.

„Asi dva, tři dny před začátkem menstruace se cítím tak nějak… ne zvlášť smutně, ale ani ne šťastně,“ říká Jashimová. „Když jsem v práci a udělám nějakou drobnou chybu, tak mě to téměř dohání k slzám.“

A není určitě sama, zná to snad každá žena. Co přesně se v jejich mozku děje, ale není dobře známo. Nové studie ale ukazují, jak mohou pohlavní hormony měnit některé oblasti mozku. Předchozí studie na potkanech a dalších savcích ukázaly, že objem určitých oblastí mozku se může měnit v reakci na estrogen – hormon potřebný pro normální sexuální a reprodukční vývoj žen. Nebylo však známo, zda tento silný hormon může změnit strukturu ženského mozku.

Nedávné snímky z magnetické rezonance mozku žen nyní ukazují, že vzestup a pokles pohlavních hormonů během menstruačního cyklu – 29denního období přílivu a odlivu hormonů, které připravuje jejich reprodukční orgány na možné těhotenství – dramaticky mění oblasti mozku, které řídí emoce, paměť, chování a efektivitu přenosu informací.

„Je úžasné vidět, že se mozek dospělého člověka může takto superrychle měnit,“ říká Julia Sacherová, psychiatrička a neuroložka z Institutu Maxe Plancka pro lidské kognitivní a mozkové vědy v německém Lipsku, která vedla jednu ze studií.

To, že se mozek mění v průběhu menstruačního cyklu, je obzvláště pozoruhodné, protože většina žen zažije během 30 až 40 let téměř 450 menstruačních cyklů, uvádí Catherine Woolleyová, neurobioložka z Northwestern University v Evanstonu, USA.

Silnou stránkou těchto studií je, že snímkování mozku a měření hormonů bylo prováděno u stejných žen v určitých fázích menstruačního cyklu. „Na základě těchto studií se nám nyní rýsuje obraz toho, jak silně tyto hormony ovlivňují nejen morfologii mozku, ale také jeho funkční architekturu,“ říká Emily Jacobsová, neuroložka z Kalifornské univerzity v Santa Barbaře.

Hormony řídí menstruační cyklus
Menstruační cyklus se opakuje každých 25 až 30 dní a začíná „menstruací“ neboli odlučováním děložní sliznice. Hladiny ženských pohlavních hormonů v krvi jsou na začátku cyklu nejnižší, ale během několika následujících týdnů prudce stoupají. Nejprve stoupá hladina estrogenu, což signalizuje růst děložní sliznice. Poté hladina estrogenu klesá, aby se uvolnilo vajíčko z vaječníku, to je v polovině menstruačního cyklu. Poté se hladiny hormonů progesteronu a estrogenu opět zvyšují po dobu asi sedmi dnů, aby připravily sliznici dělohy na možné oplodnění vajíčka. Pokud k otěhotnění nedojde, hladiny estrogenu i progesteronu opět klesnou a zahájí menstruační krvácení.

Zatímco menstruační cyklus je výsledkem výrazného kolísání hladin hormonů, další hormony, jako testosteron a kortizol, se také cyklicky střídají; před svítáním stoupají a večer klesají. Tyto denní rytmy se vyskytují u obou pohlaví.

Estrogen stimuluje kognitivní oblasti mozku
Že ženské hormony ovlivňují některé části mozku zjistila Wolleyová už v roce 1990. „Byl to velmi překvapivý výsledek a vyvolal v oboru značnou skepsi,“ vzpomíná. „V té době se mělo za to, že estrogeny jsou výhradně reprodukční hormony a nemají vliv na kognitivní oblasti mozku, jako je hipokampus.“

Hipokampus je kognitivní centrum mozku, které obsahuje šedou i bílou hmotu – malá, zakřivená struktura ukrytá hluboko v mozku za ušima, v oblasti hustě osídlené receptory pro pohlavní hormony. Hipokampus je také oblast dospělého lidského mozku, která nejvíce reaguje na změny objemu. Rozvíjení nových dovedností hipokampus zvětšuje. Na druhou stranu může být zmenšování hipokampu časným příznakem demence, zejména u Alzheimerovy choroby.

Bylo také zjištěno, že během menopauzy se zmenšuje objem šedé hmoty v některých částech mozku. Výzkum se však omezoval pouze na snímky mozku dobrovolníků v jednom časovém okamžiku.

Spánek má zásadní vliv na regeneraci mozku, zejména v případě paměti a center, která regulují emoce. Vlezlé vzpomínky přitom narušují emoční stabilitu, proto je pochopení jejich mechanismů pro nás zásadní. Ve studii se vědci zabývali otázkou: proč špatné spánkové návyky vedou k problémům duševního zdraví, jako je úzkost a deprese? Odborníci provedli výzkum na 85 zdravých dospělích. Respondenti byli rozděleni do dvou skupin: jedna strávila klidnou noc, druhá zůstala vzhůru. Následující den obě skupiny prováděly různé paměťové testy a úkoly, zatímco podstupovaly funkční vyšetření magnetickou rezonancí. Tento proces pomohl výzkumníkům identifikovat, které oblasti mozku se aktivovaly během pokusů potlačit nežádoucí vzpomínky.

Výsledky byly zarážející. Účastníci, kteří v noci spali, vykazovali větší aktivaci v pravém dorzolaterálním prefrontálním kortexu – oblasti mozku, která je zásadní pro kontrolu myšlenek, akcí a emocí. Naopak osoby bez spánku vykazovaly v této oblasti sníženou aktivitu. Tyto závěry studie naznačují, že zlepšení kvality spánku by mohlo zlepšit schopnost kontrolovat naše vzpomínky a zvýšit naši emoční odolnost.

„Chtěli jsme jít za hranice izolovaných událostí. Naše chování a duševní stavy jsou totiž neustále utvářeny naším prostředím a zkušenostmi,“ uvedla vedoucí výzkumu Ana Triana. Přesto víme málo o reakci mozku na změny prostředí, fyziologické a behaviorální změny v různých časových horizontech, od dnů po měsíce. „Abychom mozku skutečně porozuměli, musíme se podívat na to, jak reaguje a jak se vyvíjí v průběhu času, ovlivněný naším prostředím, zkušenostmi a každodenními návyky,“ upřesnila Triana.

Zjištění z výzkumu naznačují, že lidský mozek bezprostředně reaguje na každodenní události. Zdá se, že má něco jako paměť. Ta se vyvíjí podle vzorců spánku, fyzické aktivity, nálady a dokonce i dechové frekvence během několika dní. Vyvrací se tím domněnka, že neklidná noc nebo intenzivní cvičení mají pouze okamžité, krátkodobé účinky. Tyto zážitky mohou ovlivňovat váš mozek, pozornost a paměť až do dalšího týdne.

Jak může organismus bez mozku projevovat inteligenci? Odpověď spočívá v jeho podhoubí – jedná se o síť dlouhých pavoučích vláken, které houby používají k růstu. Většina lidí vidí pouze drobné houby vyrůstající nad zemí a nevnímá přitom rozsáhlou síť, která leží pod nimi. Podle vědců jsou houby inteligentní, mají vzpomínky, učí se a mohou se rozhodovat. „Rozdíly v tom, jak řeší problémy ve srovnání s lidmi, jsou ohromující,“ řekl Yu Fukasawa z univerzity Tohoku. Skoro jako by hrály šachovou partii a vyhrávaly.

Houby vykazují pozoruhodnou efektivitu, pokud jde o optimalizaci zdrojů, což je dovednost nezbytná pro jejich přežití a růst. Tato schopnost alokovat zdroje je výsledkem složitých mechanismů zpětné vazby a environmentálních hodnocení prováděných sítí mycelia. Výzkumníci tvrdí, že houby upřednostňují oblasti s bohatými zdroji, což naznačuje pokročilé porozumění jejich okolí. V oblastech bohatých na zdroje se růst mycelia zrychluje, zachycuje živiny a ukládá je pro budoucí použití. Tato praxe nejen zajišťuje, že se houbám daří v proměnlivém prostředí, ale také zdůrazňuje jejich ekologický význam jako rozkladačů a recyklátorů živin.

Výzkumníci sledovali mozek 26letého muže po dobu 30 po sobě jdoucích dnů. Zjistili, že mužský mozek pulzuje v rytmu po celý den se znatelným snížením celkového objemu a kortikální tloušťky do 20 hodin. Toto noční smršťování však není trvalé a mozek se zdánlivě přes noc resetuje. Zdá se, že tento překvapivý vzorec v mozku má celá společnost. Stoupající a klesající hladiny tří steroidních hormonů – testosteronu, kortizolu a estradiolu – odpovídají dennímu režimu.

Vědci také zaznamenali změny v objemu šedé hmoty, kritické složky zapojené do mentálních funkcí, emocí a pohybu. S příchodem večera se průměrný objem šedé hmoty snížil asi o 0,6 procenta. Studie tak boří mýtus, že hormony jsou relevantní pouze pro ženy.

Vědci použili funkční magnetickou rezonanci k měření mozkové aktivity. Respondenti mezitím přemýšleli o krátkých milostných příbězích, které zahrnovaly šest různých typů lásky. Vědci zjistili, že různé druhy lásky rozzáří různé části mozku. Odborníci přišli na to, že nejintenzivnější mozkovou aktivitu vytváří láska k dětem, těsně následovaná romantickým typem lásky.

Studie zkoumala lásku k romantickým partnerům, přátelům, cizím lidem, domácím mazlíčkům a přírodě. Mozková aktivita byla ovlivněna nejen blízkostí milovaného, ale také jeho povahou. Zjistilo se, že soucitná láska k cizím lidem je méně obohacující a vyvolává menší aktivaci mozku ve srovnání s láskou v důvěrnějších vztazích.

Výzkum zdůraznil významnou roli citových vazeb a  jejich vliv na mozkovou aktivitu. Silná spojení, jako jsou ta mezi rodiči a dětmi, vykazovala nejvyšší úrovně nervové aktivace.

Různé jazyky mají odlišný počet výrazů pro barvy. Například angličtina má 11 základních barevných termínů jako red, green nebo blue, zatímco v ruštině existují dva specifické výrazy pro modrou – „голубо́й“ pro světle modrou a „си́ний“ pro tmavší odstín. Litevština také rozlišuje světle modrou („žydra“) a tmavě modrou („mėlyna“). Norština, na druhou stranu, má pro modrou jen jeden výraz – „blå“.

Studie vedená Akvile Sinkeviciuteovou ukázala, že lidé používající jazyk s širším rozsahem slov pro odstíny dokážou lépe vnímat a rozlišovat různé odstíny než ti, kteří používají jazyk s méně specifickými výrazy.

Ve výzkumu, který zahrnoval 106 litevsky, norsky nebo bilingvně mluvících účastníků, se zkoumala schopnost rozlišovat odstíny modré. Před samotným testem si měli zapamatovat osm čísel v určité řeči, což mělo za cíl u bilingvních respondentů aktivovat buď jeden, nebo druhý jazyk.

Výsledky ukázaly, že pokud bilingvní účastníci „přemýšleli v litevštině“, rychleji rozpoznávali rozdíl mezi světle a tmavě modrou. Při přepnutí do norštiny tato výhoda zmizela. Podobně skončili i ti, kteří používali pouze jeden jazyk. Schopnost definovat různé odstíny byla lepší u litevských mluvčích než u rodilých Norů.

„Náš výzkum odhalil, že schopnost vnímat odstíny je ovlivněná použitým jazykem, v němž člověk právě přemýšlí,“ říká Sinkeviciuteová. „Poodhalili jsme dynamický vztah mezi používaným jazykem a vnímání světa našimi smysly. Zdá se, že jazyk ovlivňuje to, jak si mozek během dětství vytváří kategorie pro barvy a jejich odstíny.“

Závěry výzkumu poukazují na to, že lidský mozek přikládá větší důležitost vzpomínkám, které nelze snadno vysvětlit nebo interpretovat. Pokud je prožitek obtížně pochopitelný nebo neočekávaný, mozek si jej s větší pravděpodobností uchová. To naznačuje, že schopnost mozku vysvětlit nebo předpovědět událost hraje klíčovou roli při určování, které zážitky se stanou trvalými vzpomínkami. Pokud je nějaká událost předvídatelná a nepřekvapivá, náš mozek ji často ignoruje. To naznačuje, že lidský mozek je nastaven tak, aby věnoval více pozornosti a paměti neobvyklým nebo složitým zážitkům.

Studie zahrnovala vývoj výpočtového modelu k prozkoumání procesu utváření paměti v lidském mozku se zaměřením na dva klíčové kroky: kompresi vizuálních signálů a jejich rekonstrukci. Vědci poté provedli sérii experimentů, kdy byla účastníkům ukázána rychlá sekvence přirozených obrazů. Později byli požádáni, aby si vybavili konkrétní z nich. Zjištění odhalila, že obrázky, které bylo pro výpočetní model obtížnější rekonstruovat, si účastníci s větší pravděpodobností zapamatovali. Navíc to naznačuje, že složitost a nepředvídatelnost vizuální scény hraje významnou roli při určování její zapamatovatelnosti.

Vědci v čele s doktorem Davidem Barackem z Pensylvánské univerzity udělali výzkum, který nabízí potencionální vysvětlení, proč je ADHD mezi lidmi rozšířenější, než by se očekávalo od samotných náhodných genových mutací a proč jsou vůbec vlastnosti jako je roztržitost nebo impulzivita běžné. „Kdyby byly tyto rysy skutečně negativní, pak byste mysleli, že v průběhu evoluce budou ustupovat. Naše výsledky jsou počátečními poznatky, které naznačují výhody v určitých kontextech výběru,“ uvedl Barack.

Barack a kolegové analyzovali data od 457 dospělých, kteří dokončili online hru na hledání potravy, ve které museli během osmi minut nasbírat co nejvíce bobulí. Počet bobulí získaných z každého keře se snižoval s počtem návštěv. Během úkolu mohli účastníci buď pokračovat ve sběru bobulí z keřů na svém původním místě, nebo se přesunout na nové místo – i když je to stálo čas.

Necelá polovina zkoumané skupiny (206 osob) měla podle vědců příznaky ADHD. Výzkumníci zjistili, že účastníci s vyšším skóre na škále ADHD strávili u jednotlivých keřů kratší dobu než ti s nižším skóre. To znamená, že častěji opouštěli svůj stávající plácek a lovili nový. Právě tito účastníci také získali ve hře více bodů než ti s nižším skóre na škále ADHD. Podle Baracka je nutné provést experimenty s lidmi s diagnózou ADHD a s reálnými úkoly při hledání potravy, a to i proto, že při těchto úkolech je třeba vynaložit mnohem větší úsilí na pohyb než v online hře.

Podle profesora Michaela Reisse z University College London, který se na výzkumu nepodílel, porucha ADHD, byť je spojená s negativy, může pomoci v situacích, kdy je vysoce ceněna fyzická aktivita a rychlé rozhodování. „Je skvělé vidět experimentální důkaz Davida Baracka a jeho kolegů, že účastníci s vysokým skóre ADHD častěji mění své aktivity při hledání potravy způsobem, který lze skutečně charakterizovat jako impulzivní. V naší evoluční minulosti mohlo být takové chování někdy velmi výhodné,“ uvedl Reiss.

Porucha pozornosti s hyperaktivitou, známá jako ADHD (Attention Deficit Hyperactivity Disorder) se projevuje roztržitostí, nepozorností a impulzivitou. Nejčastěji se projevuje u dětí (postihuje až 7 % dětí), téměř u poloviny osob však tato porucha přetrvává i do dospělosti. V Česku žije podle odhadů odborníků až dvacet tisíc dětí s touto ADHD. V mnoha zemích, včetně Velké Británie, také počet diagnóz stále roste. Přesná příčina vzniku této poruchy však stále není jasná.

Studie podle odborníků dokazuje, že psi dokážou pochopit víc než jen jednoduché povely, alespoň pokud jde o věci, na kterých jim záleží. „Myslím, že tuto schopnost mají všichni psi,“ řekla Marianna Borosová, která pomáhala s provedením studie na budapešťské Univerzitě Loránda Eötvöse. „To mění naše chápaní evoluce jazyka a toho, co je je výhradně lidské,“ dodala.

Vědci vyzvali 18 majitelů psů, aby své mazlíčky přivedli do jejich laboratoře a přinesli spolu s nimi i pět předmětů, které zvířata dobře znala. Byly mezi nimi míče, bačkory, létající talíře, gumové hračky, vodítka a další věci. V laboratoři dostali majitelé zvířat pokyn, aby vyslovili názvy těchto předmětů a teprve poté ukázali svému psovi buď správnou, nebo jinou věc. Například mohli říct: „Podívej, míček“, ale ukázat létající talíř. Experiment několikrát zopakovali se správnými i chybnými páry.

Během testu vědci sledovali mozkovou aktivitu psů pomocí elektroencefalografie (EEG), přičemž odhalili různé vzorce aktivity, když se předměty shodovaly nebo rozcházely se slovy, která řekl jejich majitel. Největší rozdíl zaznamenali u slov, která psi podle svých páníčků znali nejlépe. Podobné výkyvy ukázalo EEG i u testů tohoto typu prováděných na lidech. Vědci je interpretují tak, že lidé rozuměli slovu natolik dobře, že si dokázali vytvořit mentální představu, kterou poté potvrdil nebo vyvrátil následně ukázaný předmět.