Zlom přinesl speciální algoritmus umělé inteligence, který dokáže analyzovat mikroskopické snímky buněk a rozpoznat i extrémně vzácné, ale životaschopné spermie. Zatímco lidský odborník by musel vzorky zkoumat celé hodiny, systém zvládne analýzu rychle a s vysokou přesností. V tomto případě se podařilo nalézt několik vhodných spermií, které lékaři použili při metodě umělého oplodnění. Výsledkem byl úspěšný přenos embrya a následné těhotenství, které dalo páru novou naději po letech zklamání. Odborníci upozorňují, že technologie je zatím ve fázi testování, ale její potenciál je obrovský.

Příběh znovu otevírá debatu o roli umělé inteligence v medicíně a jejím potenciálu měnit lidské osudy. Pokud se metoda osvědčí i u dalších pacientů, může pomoci tisícům párů po celém světě. Naděje, která po letech zklamání přišla díky algoritmu, tak může znamenat začátek nové éry v léčbě neplodnosti.

Odborníci sledovali ženy podstupující IVF, z nichž část absolvovala krátkodobou psychologickou podporu zaměřenou na posílení vnitřních zdrojů a zvládání stresu. Výsledky ukázaly, že tyto ženy měly méně úzkosti a depresivních pocitů, lépe spaly a celkově se cítily psychicky stabilnější než ty, které takovou podporu neměly. Na tyto poznatky reagují i některá česká centra asistované reprodukce, která rozšiřují své služby o celostní přístup. Nabízejí nejen lékařské zákroky, ale i psychologickou podporu, fyzioterapii, techniky uvolnění nebo vzdělávací skupiny pro ženy.

„Úspěch v léčbě často nezávisí jen na laboratoři a číslech. Důležité je, aby se ženy cítily v bezpečí, pochopené a opečované. Právě v takovém prostředí může medicína naplno rozvinout svůj potenciál. U nás v centru se o to maximálně snažíme a využíváme kromě nejmodernějších vědeckých poznatků také osobní zkušenost. S manželkou jsme sami celý IVF proces absolvovali a víme, jak náročná cesta to může být,” říká přední československý embryolog a zakladatel IVF centra Clayo Clinic Daniel Hlinka. Právě díky svým odborným i osobním zkušenostem se na vlastní klinice zasadil o otevření nového Centra komplexní podpory plodnosti, kde klientkám nabízí psychoterapii, koučink, ženské kruhy, fyzioterapii zaměřenou na ženské zdraví a metodu Ludmily Mojžíšové, akupunkturu nebo nutriční poradenství. 

Zkušenosti klientek potvrzují, že když nejsou na léčbu samy, cítí se silnější a mají větší motivaci pokračovat. V době, kdy je stres jednou z hlavních překážek na cestě k rodičovství, tak může právě podpora těla i duše rozhodnout o tom, jak celý příběh skončí.

Novináři sledovali příběh rodičů od roku 2018, kdy pár začal promýšlet cesty, jak mít svoje biologické dítě. Původně se s transplantací nabídla matka Grace, ale to se ukázalo jako nemožné. Nakonec ženě dělohu darovala její sestra, která měla dvě děti a další nechtěla. „Vždycky jsem měla mateřské instinkty, ale svoje pocity jsem si snažila nepřipouštět,“ řekla šestatřicetiletá Grace Davidson, která dívku porodila.

Transplantace dělohy je poměrně nový zákrok, poprvé se o ni pokusili na přelomu tisíciletí v Saúdské Arábii, zákrok však nedopadl úspěšně. Vůbec první těhotnou ženou s transplantovanou dělohou se v roce 2013 stala dvaadvacetiletá Turkyně Derya Sert, ta ale po osmi týdnech potratila. V Česku se první dítě přirozenou cestou se matce s transplantovanou dělohou narodilo v srpnu 2019 ve Fakultní nemocnici v Motole v Praze.

Porodní váha je zásadním ukazatelem zdraví. Děti narozené s nízkou nebo vysokou hmotností čelí vyššímu riziku rozvoje závažných onemocnění později v životě, včetně cukrovky 2. typu, srdečních chorob a dokonce i rakoviny. Výzkum vedla Mariana Rinaldi Carvalho, vědkyně z lékařské fakulty Ribeirão Preto na univerzitě v São Paulu. Se svými závěry zpochybnila tradiční vnímání vlivu rodičů na porodní hmotnost. „Naše studie ukázala, že čím vyšší je BMI otce, tím nižší je porodní hmotnost dítěte, což dokazuje význam otce na zdraví a vývoj dítěte,“ uvedla Carvalho.

Studie navázala na dřívější výzkum, který se zaměřoval především na zdraví matek. Tým Carvalho zahrnul do své analýzy i otce, aby zjistil, jak by jejich zdraví a návyky mohly ovlivnit jejich děti. Závěry zdůrazňují roli epigenetiky – změny ve fungování genů v důsledku faktorů prostředí. Životní styl otce, včetně špatné stravy nebo nedostatku pohybu, může změnit kvalitu jeho spermatu a přenést rizika na jeho potomky. Podle Carvalho je důležité, aby otcové změnili svůj životní styl ještě před početím.

„Ve chvíli, kdy vybavíme miminko nad operační ránu, tak už si ho maminka může vzít do své náruče a přivinout si ho. Takže ty první ozvy srdce i hlas, které dítě slyší, ale i dotek má od své maminky. Normálně jako první miminko slyší tlukot srdce operatéra, tady to odpadá a je to rovnou právě maminka. Ne nadarmo se tomu říká laskavý císařský řez, protože takto opravdu přinášíme tu lásku,“ řekla vedoucí lékařka Iva Staňová. U běžného císařského řezu podle ní vzniká několikaminutová prodleva mezi tím, kdy je dítě vyjmuto z dutiny břišní a přiloženo na hrudník matky.

Ženy jsou podle Staňové navzdory prvotním obavám nadšené a plné emocí. Velkou předností laskavého císařského řezu je totiž skutečnost, že matka má pocit, že se podílí na samotném porodu a nejde jen o operaci. „Není to pro ni jen nějaká manipulace s jejím tělem, ale sama se může starat o děťátko a jejich kontakt je od prvopočátku velmi blízký,“ doplnila Staňová. Když nemocnice metodu loni v květnu zaváděla, setkala se i s kritikou, například kvůli riziku přenosu infekce. Na to se však nemocnice připravila. Rodičky, které podstupují laskavý císařský řez, tak kromě obvyklé pokrývky hlavy mají navíc také operační plášť a sterilní rukavice. Ty si sundávají ve chvíli přerušení kontaktu dítěte s operační ranou, tedy při přestřižení pupeční šňůry. Následuje okamžitý kontakt matky s dítětem kůže na kůži.

Získala jste ocenění Laskavec od Nadace Lilie a Karla Janečkových, jaké byly vaše dojmy?
Potěšilo mě, že si lidé v mém okolí cení mé práce. Přiznám ale, že jsem zprvu přemýšlela, zda ocenění příjmu. Nejsem ráda středem pozornosti. Natáčení medailonku pro mě byl stres. Naštěstí v nadaci sedí báječní lidé, se kterými byla bezva spolupráce. Už na začátku jsme se domluvili, že se budeme snažit pozornost vztáhnout spíše ke spolku, a myslím, že se nám konsenzus nádherné podařil. Z medailonku je patrné, že má pomoc je záslužná, avšak práce lékařů ohromující.

Máte zhruba přehled, kolika lidem už váš spolek za tu dobu pomohl nebo zpříjemnil pobyt v nemocnici?
Ročně se U Apolináře narodí cca 150 dětí s hmotností pod 1 500 g, těch a jejich rodičů se naše pomoc dotýká asi nejvíce. Nevím, nakolik se nám daří dát o sobě vědět, PR není mou nejsilnější stránkou, ale každý rodič nedonošeného nebo nemocného miminka narozeného v posledních letech U Apolináře během pobytu využil některý z našich darů. Těžce nezralá miminka sklízejí plody naší pomoci už na sále. A nám je ctí pomáhat jim od prvního nádechu.

Péče U Apolináře je výjimečná v tom, že se personál od prvních chvil snaží rodiče zapojit. Jsou součástí týmu. Od prvních dní přebalují, měří teplotu, mimino krmí sondou. Jakmile to zdravotní stav pacienta dovolí, mohou klokánkovat. A tak se u rodičů na hrudi chovají miminka, která neváží ani půl kila. Ačkoliv v porodnici není prostor pro ubytování všech doprovázejících maminek, rodiče jsou ubezpečování, že za miminkem mohou přijít kdykoliv a být s ním tak dlouho, jak si přejí. Snem personálu je vybudovat nový prostor, který by rodinám dovolil být po celou dobu hospitalizace u dětí a převzít tak i část lékařské péče do svých rukou. Moc si přeji, aby se vyplnil.

Jaká byla vaše vlastní zkušenost s porodem nedonošeného miminka, která vás k celé iniciativě vedla?
Syn strávil v porodnici tři a půl měsíce, hospitalizovaná jsem byla první týden a poslední dva, kdy mi personál pomáhal, tak jako všem maminkám, s osvojením samostatné péče. Zbylý čas jsem dojížděla každý den s lahvičkami odstříkaného mateřského mléka. Vynechala jsem jen jeden, a to ten svatební. Přijížděla jsem po ranní vizitě a odjížděla k večeru. Mně osobně tento způsob péče vyhovoval, večer jsem dobila baterky na další den v porodnici. Vyčistila si hlavu, zahřála se přítomností rodiny a přátel. Důležité bylo na začátku přijmout fakt, že mou rolí je každý den přinášet lásku, sílu, dobrou náladu a pokud to jde, mateřské mléko. Vše ostatní bylo v rukou syna a personálu. Není to snadné, základem je lékařům a miminku věřit. Vnímat vršky horské dráhy, kterou životní boj předčasně narozeného miminka je.

Je to velmi náročné bát se o své malé miminko…
Už od počátku jsem si uvědomovala, že pozitiv na mé straně je dost. K Apolináři jsem to měla kousek. Syn byl prvorozený, nemusela jsem se tak trápit představou sourozenců, kteří si doma stýskají po mamince. Navíc byl moc šikovný, klokánkovala jsem ho už pátý den po porodu a byla to přesně chvíle, kdy u mě naskočil mateřský cit. Navíc jsem měla láskyplné zázemí, které mi dobíjelo baterky. Ne každý má takové štěstí.

Obrovskou úctu chovám maminkám, které svůj čas musely dělit mezi více dětí. Ať už na ně čekala robátka doma, nebo měla vícerčata, každé v jiném inkubátoru. Maminkám, které dojížděly spousty kilometrů. Maminkám, které se ocitly na nemocniční ubytovně samy, bez možnosti být s rodinou. Těm, které se trápily bezúspěšně s odsávačkou mléka. Těm, které čelily dramatickým diagnózám. A můj hluboký respekt mají všechny ženy, které neměly možnost odjet s miminkem v náručí. Veškeré příběhy v okolí mi dokazovaly, jak křehký život je a že se máme radovat z toho, jak báječně se vlastně máme v daný okamžik.

Jak tedy Aponedo pomáhá nedonošeným miminkům a jejich rodičům?
Těch oblastí je hned několik. Maminkám jsme chtěly dopřát, co jsme samy neměly. Pořídily jsme tedy instantní fotoaparát, aby maminka mohla miminko vidět co nejdříve alespoň na fotografii. Snažíme se prosadit kamery nad inkubátory. Oddělení jsme osadily pohodlnějšími klokánkovacími křesly a zušlechtily prostory, které rodiče obývají. Děti dostaly pelíšky, lůžkoviny, čepičky, ohřívačky mléka.

Nejvíce se v posledních letech věnujeme přístrojovému vybavení porodnice. U Apolináře pracuje špičkový personál, jedinou možností, jak ještě zkvalitnit jejich práci a tím i zlepšit start do životního boje nejmenším dětem, je vybavit je nejmodernějšími přístroji.

Jaké nástrahy čekají předčasně narozené miminko?
Nástrah je obrovské množství. Když se miminku podaří zdárně překonat první kritické dny, má ohromné množství úkolů. Hlavním je oběhová stabilita. Děti mají potíže s dýcháním, srdíčko má fušku to vše kompenzovat. Velikým a nesnadným úkolem je trávení. Právě potíže se střevy jsou časté. Vzhledem ke křehkosti veškerých cév se lékaři snaží s dětmi co nejméně manipulovat, aby předešli krvácení do mozku. Velkým nebezpečím je pro ně každá bakterie. Dbá se také na kontrolu zraku a sluchu. Následná péče je pak v rukou nejen specialistů, ale i rodičů, kteří se správnému psychomotorickému vývoji musí věnovat intenzivněji než u miminek donošených. Důležité je ale mít na paměti, že riziko je jen rizikem a prognóza jen prognózou. Schopnost regenerace a chuť do života malých bojovníků, stejně tak jako zlaté ruce neonatologů umí nevídané.

Jak tedy probíhá následná péče (po propuštění z porodnice) u předčasně narozeného miminka?
Doba po propuštění je nesmírně náročná. Rodiče s miminkem v náručí opustí zázemí porodnice, tedy místo, kde měli možnost po celý den požádat o pomoc personál. Najednou jsou na vše sami. Miminka odcházejí z porodnice často s medikací. Výjimečně i s kyslíkovou terapií. Rodiče si tak musí osvojit podávání léků. Nedonošené děti bývají často dráždivější, plačtivé. Tu a tam jim v době propuštění dělá potíže krmení, a tak maminky i doma pokračují v odsávání mateřského mléka. Je třeba s nimi několikrát denně cvičit. Pravidelně dochází na kontroly ke specialistům. V případě Apolináře je možnost navštěvovat Centrum komplexní péče, kde jsou všichni specialisté pod jednou střechou, a tak je možné za jeden den zvládnou více kontrol. Ale i tak, péče o nezralé děti v prvních měsících života doma není jednoduchá. Je skvělé, že i v tomto směru úžasně funguje neziskový prostor a řada organizací je připravena maminkám podat pomocnou ruku.

Máte tři děti, jak zvládáte ještě práci v nadaci?
Jak se dá. (smích) Od té doby, co pracuji, jsem musela intenzitu maličko zkrotit. Díky tomu jsem si ale jasně utřídila, co chci a co ne. Příjemnou změnou je, že letos mlčí covid. Za nejnáročnější zpětně považuji období home office, děti doma a k tomu spolkové činnosti.

Plánujete svoji činnost rozšiřovat i do jiných nemocnic, nebo zůstanete navždy věrni porodnici U Apolináře?
Rozhodně navždy věrní značce. Ono tříštit pozornost by nedávalo smysl. Když jsme spolek zakládaly, bavily jsme se o tom, jaká je škoda, že se všechny matky stále ptají, co donést z vděku na neonatologii. A nakonec to končí u kávy a čokolády. Ne, že bychom personálu dobroty nepřály. Rozšíření působnosti by bylo to samé, jen ve větším měřítku.

Medailonek

Lucie Svobodová má již tři krásné děti a podporujícího manžela. Kromě spolku Aponedo pracuje jako projektový manažer v dětské skupině. Miluje cestování, knihy, filmy a živou hudbu.

Výzkumný tým z laboratoře Durhamské univerzity použil 4D ultrazvukové skenování ke studiu obličejových reakcí plodů. Ukázalo se přitom, že reagují na chuť jídla, které konzumují jejich matky. Vědci zvolili pro porovnávání mrkev a kapustu. Děti se častěji smály, když byly vystaveny příchuti mrkve.

„Řada studií naznačila, že děti mohou cítit chuť a čich v děloze. Tyto závěry však byly založeny na výsledcích po porodu, zatímco naše studie je první, která zaznamenala tyto reakce před narozením,“ poukázala vedoucí výzkumu Beyza Ustun. V důsledku toho se odborníci domnívají, že opakované vystavení různým příchutím před narozením by mohlo ovlivnit preference potravin dětí po porodu. Pokud by se tvrzení potvrdilo, mohlo by možné vést své potomky ke zdravému stravování ještě před tím, než přijdou na svět.

Autorský článek Gabriely Brázdové s použitím informací z Earth a Psychological Science

Nový dudlík dovede nepřetržitě monitorovat hladinu iontů sodíku a draslíku. Tyto elektrolyty jsou indikátorem dehydratace, která je obzvlášť nebezpečná pro kojence, kteří mají od narození zdravotní problémy.

Když vědci testovali chytrý dudlík na vybrané skupině novorozenců, zjistili, že data získaná z dudlíků byla srovnatelná s údaji získanými z normálních odběrů krve.  Díky chytrým dudlíkům tak nemusí docházet k invazivním odběrům krve u dětí, které se nachází v nemocnicích na jednotkách intenzivní péče. Tradiční metoda odběrů je nejen bolestivá, ale také má mezery, neboť k odběrům dochází pouze ráno a večer, zatímco dudlík monitoruje stav dítěte průběžně.

Jak chytrý dudlík funguje? Vědci upravili běžný dudlík vytvořením systému, který odebírá vzorky slin dítěte mikrofluidními kanály. Sliny jsou k těmto kanálkům přirozeně přitahovány. Uvnitř nich měří malé senzory koncentraci sodíkových a draselných iontů ve slinách. Data jsou následně bezdrátově přenášena k pečovateli přes bluetooth.

Autorský článek Gabriely Brázdové s využitím informací z Earth a Washington State University

Při výzkumu vědci pozorovali mozkovou aktivitu malých myší ještě před tím, než začaly používat své oči. Zjistili, že vlny, které putují od sítnice směrem k oku, se podobají procesu, který v nervové soustavě zvířat nastává, když se pohybují v reálném prostředí. „Tato raná aktivita podobná snu má evoluční smysl, protože umožňuje myši předvídat, co zažije po otevření očí. Je tak připravena okamžitě reagovat na ohrožení z okolního prostředí,“ vysvětlil Crair.

Brzy po narození nicméně tato mozková činnost vymizí a nahradí ji zralejší síť přenosů vizuálních podnětů do mozku, kde se informace dále kódují a ukládají. Ačkoli vědci upozorňují, že se vnímání myší a lidských miminek liší, v tomto případě fungují nervové procesy připravující zrakový systém před narozením na podobném principu. Důkazem může být například rozpoznávání prstu pohybujícího se po zorném poli, což miminka dokážou téměř okamžitě po narození.

Zdroj: Yale University

Takzvaný WheeStroll školáci sestrojili pro manžela své učitelky, který utrpěl vážné poranění mozku a zůstal odkázaný na invalidní vozík. Učitelka Chelsie King se marně pokoušela najít způsob, jak by její manžel mohl naplno prožívat aktivity se svým novorozeným synem. Pomoc našla až u svých studentů. „Vůbec poprvé jsme byli schopní vyrazit společně do sousedství, jen my tři. Bylo to jako zázrak z nebes,“ řekla učitelka Chelsie King.

Zařízení žáci sestavili po online rozhovoru s manželem učitelky, kde si dopodrobna vyslechli jeho potřeby a následně navrhli praktický kočárek, který pro vozíčkáře představuje šanci trávit naplněný čas se svojí rodinou. „Bylo úžasné vidět úsměv na jeho tváři a vědět, že jsme mu umožnili spojení se svým synem, které pro něj dosud nebylo možné,“ uvedl jeden ze studentů Benjamin Gordon.

Zdroj: NBC4

O informace a rady se tvůrci projektu dělí na základě vlastních rodičovských zkušeností, a tak jsou zcela upřímné a pravdivé. Kromě deníku si mohou rodiče na serveru založit i seznam potřebné výbavičky pro rodinu a přátele, který zamezí pořizování nechtěných dárků a chaotickému hromadění zbytečných věcí. Blízcí si zde jednoduše zarezervují dárek, který chtějí pořídit, a tak se nestane, že by se miminku sešel dvakrát.

„Nechceme další z klasických internetových bazarů. Půjde o propracovaný systém, který dlouhodobě propojí maminky a možná díky němu vniknou i nová přátelství,” uvedl jeden z autorské dvojice Tomáš Martinek. Na profilu je také prostor pro vkládání fotek z období těhotenství a informací o dítěti, které lze soukromě sdílet s vybranými členy rodiny. Část výdělku přitom poputuje na dobročinné účely – deset procent z poplatku za registraci zakladatelé věnují iniciativě Sylvie Dymákové na podporu rodičů samoživitelů.

„Od chvíle, kdy monitory dechu na oddělení využíváme, jsme zachytili dva případy, kdy byla díky včasné signalizaci monitoru zahájena resuscitace novorozence, která mu zachránila život. Monitory dechu jsou úžasnými pomocníky a zlepšují kvalitu poskytované péče,“ uvedl primář dětského oddělení nemocnice Jan Petrželka.

Finance na zakoupení monitorů dechu do českých nemocnic shání Nadace Křižovatka. Ta již po více než 20 let své existence rozšiřuje povědomí veřejnosti o syndromu náhlého úmrtí kojence. Díky sponzorům mohla pro české nemocnice zakoupit již 7 000 monitorů dechu v celkové částce 30 milionů korun.

Deutchman se péči o děti na jednotce intenzivní péči věnuje už 12 let, do nemocnice chodí dvakrát týdně. S dětmi si někdy povídá, jindy jim zpívá, především jim ale nabízí lidský kontakt, který tolik potřebují. Miminka totiž na oddělení tráví týdny i měsíce a jejich rodiče s nimi nemohou být neustále. „Spousta rodičů má doma další děti nebo žije hodně daleko, a tak je pro ně těžké se sem dostat,“ vysvětluje muž.

Sám děti navštěvuje jednoduše proto, že ho to baví a činnost mu připadá smysluplná. Oceňují ho i místní sestry, které nemají čas se miminkům důkladněji věnovat. Díky péči Deutchmana prý děti rychleji rostou a nabírají na váze. Obdobné činnosti se věnují i dobrovolnice v Nebrasce.

Zdroj: Now This