Senioři si v karanténě krátí čas psaním pamětí. Vzpomínají na válku i své dětství

Zdroj fotografií: Facebook Muzeum města Ústí nad Labem

Vzpomínky na zlé časy, zajímavé zkušenosti i všední radosti každodenního života. To vše posílají už od konce dubna do Muzea města Ústí nad Labem senioři, kteří se zapojili do projektu Paměti z karantény. Projekt má důchodcům zpříjemnit čas strávený v izolaci karantény, a zároveň historikům poskytnout cenné materiály pro bádání. Příspěvky pamětníků následně muzeum sdílí na svém Facebooku, kde uveřejnilo už sedm dílů.

Projekt spustilo ústecké muzeum v reakci na povinnou karanténu, kvůli které muselo mnoho seniorů zůstat řadu týdnů doma. Místní seniory proto vyzvali, aby sepsali své vzpomínky a poslali je historikům, pro které jsou paměti důležitým pramenem v bádání. „O důchodcích se v souvislosti s nákazou mluví jako o nejohroženějších, ale nesmíme zapomínat, že jsou také nejzkušenější. Vždyť většina z nich už obdobně kritickou a občas i mnohem dramatičtější situaci zažila, ať už v roce 1938, 1945, 1948, 1968 nebo 1989 a ví, že svět se nezastavil,“ vysvětlil význam projektu vedoucí historického oddělení muzea Martin Krsek.

„Náš tatínek byl pobožný, a tak jsme museli chodit každou neděli na mši do kostela se šikmou věží, nežli jsme si vymohli střídavě navštěvovat i kino. V Hraničáři jsme pak zažívali nejkrásnější chvíle počínaje Pyšnou princeznou a později hlavně s filmy V a W a s nezapomenutelným francouzským filmem Můj strýček. Kostelem jsme si však jako rodina pokazili kádrový profil v očích členů uličního výboru, a tak jsme se na dlouhou dobu stali černými ovcemi společnosti, které vládla ideologie. Ani nepomohla snaha naší maminky žehlit to členstvím ve Svazu československo-sovětského přátelství a účastí na kurzech ruského jazyka,“ vypráví Petr Hlávka.

Například Jaroslava Krejčová Tomková popisuje, jak vypadal její život v poválečné doby. Dvaadevadesátiletá Jiřina Plecitá pak ve svém příspěvku vypráví o dobách, kdy byla nouze a jídlo bylo na příděl, se současnou koronavirovou krizí to lze však podle ní těžko srovnávat.

Své příběhy mohou historikům posílat lidé, kteří žijí či v minulosti žili v Ústí nad Labem, přičemž texty mohou zájemci psát ručně, na stroji, na počítači nebo poslat zvukový či video záznam. „Muzea jsou určena také jako místa uchování paměti, kde každá vzpomínka má svoji hodnotu. Ale vzpomínky konkrétních osob mají nejvyšší hodnotu především pro jejich nejbližší, a tímto způsobem může každý udělat něco pro sebe a své blízké, i když nakonec záznam vzpomínky zůstane uchován jen v rodině,“ dodal ředitel ústeckého muzea Václav Houfek.

Autor článku