„Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být hůř,“ říká vrcholový sportovec František Kubínek

Zdroj fotografií: Archiv Františka Kubínka

Jednatřicetiletý František Kubínek, mistr České republiky v olympijském triatlonu z roku 2017, měl v únoru roku 2018 těžkou autonehodu. Málem tehdy přišel o život. Sportovní duch v něm však zůstal, a tak se rozhodl nevzdávat to a bojovat. Povídali jsme si spolu o tom, co ho čekalo na cestě za zotavením, a co by poradil lidem, kteří se potýkají s nelehkými životními zkouškami.

Františku, co se tehdy v únoru 2018 stalo?

Nepamatuji si, co přesně se toho dne stalo, ale z toho, co mi říkali moji blízcí, tak jsem jel ráno do Prahy podepsat pracovní smlouvu. Už jsem nedojel. Netuším, co přesně stalo. Je super, že to negativní mozek vytěsní.

Po jak dlouhé době ses probudil?

Asi pět týdnů jsem byl v kómatu v nemocnici v Brně Bohunicích. Pak asi tři týdny ve stavu, kdy člověk vnímá, leží, ale nemůže nic. Jen kouká do stropu. Dá se říct, že jsem o sobě začal pořádně vědět až po deseti týdnech. To jsem se léčil už třetím týdnem v Kladrubech.

Co ti běželo hlavou, když ses probudil?

Byl to šok. Přece jen, když je člověk mistr republiky a pak ze dne na den se ocitne na vozíčku, tak je to obrovský šok. Člověk nemůže uvěřit tomu, že to je realita.

Věděl jsi, že se budeš chtít vrátit ke sportu hned od začátku?

Dá se říct, že ano. Hned v Bohunicích mi dali trenažér, a tak jsem šlapal. Jak jsem začal víc procitat, tak jsem chtěl okamžitě zpátky, protože jsem sportoval celý život.

Mělo to, že jsi byl vrcholový sportovec, vliv na tvou léčbu?

Určitě. Kdybych nebyl tak zpevněný, tak bych měl zlomený vaz. Měl jsem zlomený jen první a třetí obratel. Tělo má paměť a to je velká výhoda. Navíc vím, že aby člověk něčeho dosáhl, musí makat.

Pomohly ti zkušenosti ze sportu také nějak psychicky?

Rozhodně. Řekl bych, že jsem byl vždycky silná osobnost a teď po té nehodě jsem ještě víc. Vím, že když člověk něco chce, tak to dokáže.

Jak náročná byla léčba?

Ještě probíhá a dlouho probíhat bude. Pro mě je nejdůležitější nyní fyzioterapie, pak logopedie a ergoterapie, abych rozhýbal pravou ruku a měl v ní cit. Potom chodím ještě na akupunkturu a popovídat si k psycholožce. Učím se znovu chodit a pořádně mluvit.

Co tě v nejtěžších chvílích motivovalo?

Vrátit se zpátky mezi zdravé lidi. Chci se vrátit mezi zdravé sportovce. Já jsem si nikdy nestěžoval a ani s tím nehodlám začínat.

Máš nějaký vzor? Někoho, kdo tě inspiroval?

Ano, mám. Dráhového cyklistu Tomáše Bábka. On měl také vážnou nehodu, i když ne tolik jako já. Úplně se z toho dostal, je mým velkým vzorem.

Jak vypadá tvůj den?

Dá se říct, že takhle plný program jsem neměl nikdy v životě. Není to jako dřív, že bych vstal v pět patnáct a v šest hodin skákal do bazénu, teď jsem trošku víc unavený, tak spím déle. Chodím třikrát týdně cvičit na fyzioterapii, jednou týdně na logopedii, snažím se, abych měl program plný od rána do večera.

Co bys poradil lidem, kteří si procházejí nějakou podobnou situací?

Že nikdy není tak špatně, aby nemohlo být hůř. Doporučuji se opřít o rodinu nebo kamarády a nevzdávat se. Když je člověk nebo sportovec na vrcholu, skoro každý s ním chce spojit svoji značku a jméno, ale když je úplně na dně, tak se ukáže, jaký sponzor či člověk vydrží. Já měl to štěstí, že skoro všechna sponzorství jsem měl založená na kamarádském vztahu a pokračujeme dál. Ti, kterým šlo čistě o byznys a výsledky, tak o těch jsem už neslyšel. Je neuvěřitelné, jak skvělý realizační tým se kolem mě vytvořil, když jsem na tom byl nejhůř.

Více informací o Františkovi najdete na jeho webových stránkách.

Autor článku

Gabriela Brázdová