Keporkakům se daří. Jejich populace už je stejně velká jako před průmyslovou revolucí

Rozkvět tohoto velrybího druhu je důkazem, že omezení lovu velkých savců opravdu pomáhá. Od šedesátých let, kdy se jejich počty smrskly na pouhých pár stovek, se díky regulacím lovu dokázali keporkaci rozmnožit až na desítky tisíc.

Na jižní polokouli právě začala jejich migrační sezóna. Od června do listopadu se až čtyřicet tisíc těchto kytovců pohybuje od Antarktidy, kde se krmí, podél východního pobřeží Austrálie, kde přivádějí na svět mláďata, až do teplejších vod v okolí Queenslandu. Protinožci tak mohou posledních dvacet let pozorovat stále více keporkaků, jejichž populace podle vědců narostla jen za uplynulý rok o deset až patnáct procent.

V roce 1962 byl přitom tento druh velryb na pokraji vyhynutí. Z téměř padesátitisícové populace jich na východním pobřeží Austrálie zbylo 200 až 500 a na západním 800 až 1000. Jejich lov začal s příchodem evropských kolonizátorů, kteří využívali jejich kosti a olej. Podobně tomu bylo i v okolí Brazílie, kde z necelých třiceti tisíc keporkaků zbylo v půlce století jen 450. Od té doby byl tento kytovec zařazen na seznam kriticky ohrožených druhů a začalo se pracovat na jeho přirozeném návratu do přírody.

Neradují se však jen ochránci zvířat, ale i biologové a ekologové. Keporkaci totiž mají díky své velikosti pozitivní vliv na celé ekosystémy. Každý jedinec se podílí na pohlcení až 33 tun oxidu uhličitého. Děje se tak díky exkrementům, které obsahují velké množství živin. Dusík, fosfor nebo železo ve vodě stimulují růst fytoplanktonu a mořských řas, které procesem fotosyntézy oxid uhličitý spotřebovávají. Když tyto organismy zemřou, část uhlíku se vrátí do svého koloběhu. Část ale klesne ke dnu a je uložena pod mořskou hladinou. Ke stejnému účelu slouží i obrovská těla keporkaků, která v sobě zachytávají velké množství uhlíku. Ten jejich smrtí zmizí z atmosférického cyklu.

Zdroje: Česká televize, National Geographic