Čmelák podkutálel kuličku pod květinu. Nikdo ho to neučil

Ilustrační foto: AI (Flux)

V průhledné aréně na severu Finska seděl čmelák před modrou umělou květinou přilepenou u stropu. Odměna byla mimo dosah. A on přišel na to, jak k ní. Podkutálel pod květinu malou kuličku, vylezl na ni a dosáhl. Nikdo ho to nikdy neučil. Informoval o tom server ScienceDaily.

O pokusu informoval server ScienceDaily, výsledky pak 4. června 2026 publikoval časopis Science. A jsou to výsledky, které trochu bourají zavedené představy o tom, co dokáže mozek velký jako špendlíková hlavička.

Za experimentem stojí tým z Univerzity v Oulu, Helsinské univerzity a Univerzity v Turku. Pracovali s čmeláky druhu Bombus terrestris a připravili jim situaci, jakou v přírodě potkat nemůžou. Nejdřív se hmyz naučil, že modrá umělá květina skrývá sladkou odměnu. Pak výzkumníci květinu přemístili ke stropu arény, mimo dosah. Čmeláci museli vymyslet něco úplně nového, a ti úspěšní na to přišli. Kulička, květina, výstup nahoru. Žádný trénink, žádná ukázka.

„V podstatě je to hmyzí verze klasického problému s bednou a banánem," říká hlavní autor studie Olli Loukola, docent na Univerzitě v Oulu. „Zvíře musí pochopit, že s předmětem lze pohnout a pak ho použít jako nástroj, který mu otevře jinak nedosažitelný cíl. Na tom výsledku je pozoruhodné, že tenhle typ spontánního řešení problémů teď vidíme u hmyzu."

Sto let starý pokus s banánem

Přirovnání k banánu není náhodné. Před více než sto lety psycholog Wolfgang Köhler ukázal, že šimpanzi umějí náhle vyřešit neznámý úkol tím, že spojí předměty novým způsobem. Naskládali třeba bedny na sebe a dosáhli na banán zavěšený u stropu. Köhler své opice sledoval v letech 1913 až 1921 a poznatky shrnul v knize The Mentality of Apes. Byl přesvědčen, že zvířata nedošla k řešení metodou pokus a omyl, ale takzvaným vhledem.

Od té doby patřili do úzkého okruhu druhů se schopností spontánně řešit problémy jen někteří primáti, sloni a vrány. Teď k nim přibyli čmeláci.

Badatele nejvíc překvapilo, že šlo o úplně naivní jedince. „V řadě dřívějších studií o řešení problémů měla zvířata bohaté zkušenosti s předměty, s testovacím prostředím nebo s jinými úkoly," dodává Loukola. „Naši čmeláci se předem naučili jen dvě oddělené věci: že modrá květina dává odměnu a že kulička je pohyblivý a neškodný předmět. Když stáli před novým úkolem, spojili obě zkušenosti způsobem, který přesahoval všechno, co znali."

Aby vyloučili jednodušší vysvětlení, sáhli vědci po několika kontrolních pokusech. Chtěli vyloučit náhodný úspěch, hru i obyčejné učení pokusem a omylem. V nejnáročnějších variantách proto květinu při pohybu kuličky schovali z dohledu. Čmeláci tak nemohli mířit na viditelný cíl. A přesto řada z nich dokutálela kuličku přesně tam, kam bylo potřeba.

„Když jsme rozebrali chování čmeláků napříč mimořádně přísnými kontrolními pokusy, mohli jsme ukázat, že nereagovali jen na vizuální podněty ani nehýbali kuličkou náhodně," vysvětluje hlavní autor Akshaye Bhambore z Univerzity v Oulu. Chování podle něj vypadalo cílevědomě. „Úspěšní jedinci se pohybovali daleko soustředěněji."

Milion neuronů proti osmdesáti šesti miliardám

Fascinující je hlavně ten kontrast v rozměrech. Čmeláčí mozek obsahuje zhruba jeden milion neuronů, lidský jich má okolo 86 miliard. I přes ten propastný rozdíl nová studie naznačuje, že složité řešení problémů velký mozek nutně nepotřebuje.

Napínavé to bylo i pro samotné výzkumníky. „V jednu chvíli se zvíře jakoby bezcílně rozhlíží a hned nato provede vysoce účelnou sekvenci pohybů, která vede přímo k řešení," popisuje spoluautorka Ece Nur Akmeşe z Helsinské univerzity. „Dívat se na to, jak čmeláci úkol řeší, bylo opravdu úchvatné."

Nové poznatky zapadají do řady dřívějších objevů, které čmelákům přisuzují nečekaně bohatý duševní život. Studie z roku 2024 v časopise Nature ukázala, že čmeláci se dokážou sociálně naučit chování, na které by jednotlivec sám nestačil. Šlo tehdy o vůbec první doklad takové schopnosti u nelidského tvora, přičemž právě tuhle dovednost mnozí považovali za rozhraní mezi lidským a zvířecím myšlením. O rok dříve tým z Queen Mary University of London zjistil, že čmeláci mezi sebou přebírají něco jako módní trendy v chování a jedna technika se dokáže rychle rozšířit celou kolonií, i když existuje i jiné řešení.

Letos se navíc ukázalo, že čmeláci umějí sociálně šířit techniku tahání za provázek uvnitř kolonií i mezi nimi. U hmyzu se tak začínají rýsovat první náznaky kulturních tradic. Tedy jevu, který badatelé dosud zkoumali hlavně u obratlovců s velkými mozky, jako jsou primáti nebo velryby.

Přehnaným závěrům se ale tým brání. „Netvrdíme, že čmeláci myslí jako lidé," upozorňuje Loukola, který dnes působí jako vedoucí výzkumník na Univerzitě v Turku. „Naše zjištění ale ukazují, že i miniaturní mozky umějí generovat pružná řešení nových problémů způsoby, kterým teprve začínáme rozumět." A dodává: „Přes sto let se spontánní řešení problémů s předměty studovalo hlavně u obratlovců. Naše studie naznačuje, že do téhle debaty možná patří i hmyz."

Zdroje:

Na přípravě článku se podílela umělá inteligence.

Autor článku