Protože den bude takový, jaký si ho uděláte.

Češi pořád škatulkují, ale věřím, že za padesát let už tady rasismus nebude, říká novinář a spisovatel Patrik Banga

Foto: Patrik Banga

Romové jsou nejpočetnější národnostní menšinou v České republice, podle odborníků jich zde nyní žije až čtvrt milionu. Jedním z nich je i muzikant, novinář, moderátor a spisovatel Patrik Banga. Působil jako zpravodaj během války v Jugoslávii nebo také pomáhal drogově závislým lidem. V rozhovoru mimo jiné přiblížil postavení romské menšiny v současné i porevoluční éře. „Vidět Roma na střední nebo vysoké škole už není takový zázrak, jak tomu bylo v devadesátkách. Majoritě bych doporučil zjistit si, co jsou lidé zač, a až potom je soudit,“ říká první romský držitel ocenění Magnesie Litery za debut roku.

Za knihu Skutečná cesta ven jste získal cenu DILIA Litera za debut roku. Jak byste knihu popsal třemi slovy?

Strašně dlouhá reportáž (smích). Nemůžu samozřejmě zapřít svou dvacetiletou novinářskou průpravu, takže celá kniha je v podstatě takový dlouhý komentář. Popisuji tam věci tak, jak byly, protože nikdo jiný je nepopsal. Zaznamenat tu dobu byla moje potřeba.

Má název knihy nějaký význam?

Jednak je to cesta ven ze škatulkovaného světa, cesta, jak se vymanit ze škatulky Rom, a zároveň cesta ven z toho předurčeného života. Protože já jsem měl předurčené to, jak budu žít. Učitelky mi říkaly, že se nemusím učit, protože nebudu mít práci. Když jsem chtěl jít na gymnázium, tak se mi v podstatě vysmály, řekly mi, že se tam nikdy nedostanu. Ale já mám v povaze to, že neznám slovo nejde.

A vy sám jste z té škatulky venku?

Myslím si, že jsem se z té škatulky vymanil jako jednotlivec, a to tím, že jsem si život zařídil tak, jak jsem chtěl. Ale pořád patřím do skupiny lidí, kteří v té škatulce jsou. A podle mě ještě příští tři generace budou. Je to takové Pyrrhovo vítězství. Já jsem sice uspěl, ale spousta jiných lidí ne. Pro mě by bylo daleko lepší zakončit tu knížku tím, že žádné škatulky už neexistují, ale to už bychom byli asi moc pozitivní.

Věřím, že naše další generace budou mít standardy úplně někde jinde.

Jak vidíte postavení Romů za dalších dvacet třicet let?

Optimisticky. Spousta mladých Romů studuje. Vidět Roma na střední nebo vysoké škole už není zázrak, jako tomu bylo v devadesátkách. Romové pracují jako lékaři, policisté, řidiči autobusů i mechanici. Já jsem optimistický v tom, že ta generace, která přijde po nás, a generace, která přijde po nich, bude mít standardy úplně někde jinde. Věřím, že za padesát let už se o žádném rasismu nebo diskriminaci nebudeme muset bavit.

Od vyhlášení Magnesie Litery už uběhlo více než půl roku, jak se cítíte teď, po časovém odstupu?

No, řeknu to takhle – po osmdesáti čteních už tu knížku nemáte ráda. Upřímně řečeno, já už znám ty pasáže nazpaměť, což mě trošku děsí, protože mám pocit, že pořád mluvíme o tom samém. Myslím si, že už toho bylo dost a že je potřeba jít dál. A jestli se na něco opravdu těším, tak je to to, až dopíšu další knihu. Tam se sice Romové objeví, protože samozřejmě musím využít toho, že jsem Rom a v romském prostředí jsem vyrostl, ale primárně to o nich nebude. Bude to fikce.

Co kromě těchto knih jste napsal?

Napsal jsem také několik povídek, mimo jiné třeba hororovou povídku Erža, která vyjde v nakladatelství Epocha v horizontu dvou týdnů. Další povídka se jménem Žižkovák vyšla v antologii Book of Prague. Mimo mě se tam objevují i povídky Bohumila Hrabala, což je pro mě obrovská čest. Přece jen, když jste kluk ze Žižkova, tak neřeknete ne, když vás dají dohromady s Hrabalem (smích).

Říkáte, že jste vyrostl v romském prostředí – v čem se liší od jiných prostředí?

Romská kultura se jistým způsobem odlišuje od té majoritní kultury jinými zvyky a jiným přístupem k rodině. Pro mě je nejbližší rodina bratranec z třetího kolene, zatímco pro neroma je nejbližší rodina máma, táta, babička, děda, a když pánbůh dá, tak sourozenec. My máme ty vazby přece jenom trošku někde jinde. Po staletí jsme byli zvyklí žít ve společenstvích. Já jsem vyrůstal v Bořivojově ulici, kde bylo takových 40 % obyvatel Romů. To mělo spoustu výhod i nevýhod.

Ale ty rozdíly jsou třeba i v tom, že – a nerad to říkám – Romové v těch 90. letech neplánovali dál než do týdne. Takže já jsem tam neměl žádnou tu perspektivu, jak přijde ta maminka a řekne já jsem právnička, tatínek je lékař, takže si můžeš vybrat a buď budeš právník nebo lékař. Pro nás to bylo jasné, my jsme všichni muzikanti. Máma na nás tlačila, abychom si dodělali aspoň nějakou školu, ale žádné velké ambice tam nebyly, protože tam nebyly ty vzory v rodinách.

Jestli vám někdo říká, že něco nejde, tak přidejte plyn dvakrát tolik, protože ono to nakonec půjde.

Změnilo se to?

Teď už je to naopak. Myslím si, že pro svoje děti už můžu fungovat jako vzor. I moji sourozenci. Moje sestra je ekonomka, má několik vysokých škol. Brácha je muzikant – mimo jiné také jediný romský držitel Zlatého Slavíka. Já zase jediný romský držitel Magnesie Litery, my už můžeme fungovat jako vzory. V těch devadesátkách těch vzorů nebylo, i to byl rozdíl mezi romskou a neromskou komunitou.

Co  byste nynějším mladým Romům poradil?

Já mám děti v pubertě, takže jim radím pořád. Pořád říkám to samé – musíte makat. Musíte makat bez ohledu na to, co si o vás kdo myslí nebo co vám kdo říká. A jestli vám někdo říká, že něco nejde, tak přidejte plyn dvakrát tolik, protože ono to nakonec půjde. Tohle doporučuju plošně všem. Já myslím, že je to celé o té práci. Protože my jsme se naučili spoustu věcí svádět na jiné lidi, svádět na tu majoritu a říkat, že jsme v tom nevinně. Abychom ale uspěli, tak ta práce musí být na obou stranách. Jak na straně majority, tak na té naší. A proto já doporučuju mladým – makejte, makejte, makejte. Dřít, dřít, dřít.

A co byste poradil majoritě?

Většině bych doporučil, aby se začali zajímat o to, kdo ti lidi opravdu jsou, než jak vypadají. To je tady obecně problém. My Češi máme takovou tendenci například tykat Vietnamcům, protože jsou to Vietnamci. Taky máme zvrácené představy třeba o muslimech. My nevíme, jaký je rozdíl mezi Palestincem a třeba Afgháncem. My je všechny bereme jako muslimy a divila byste se, kolikrát lidem vysvětluju, že muslimové nejsou rasa, ale vyznavači náboženství. Nebo máme tendenci být xenofobní vůči Afroameričanům. Naštěstí tady nemáme zase tolik menšin, abychom se mohli projevovat úplně naplno. Ale jestli bych  majoritě něco doporučil, tak je to prostě zjistit, co jsou ti lidi zač, a až potom je soudit. Občas to tady děláme přesně naopak.

Patrik Banga je muzikant, novinář, moderátor, lektor a podnikatel v IT. Novinářskou dráhu odstartoval v roce 1999, kdy pro Českou televizi dodával informace z uprchlických táborů v Jugoslávii. V současnosti pracuje jako redaktor pro server IDNES.cz. V dubnu letošního roku získal ocenění Magnesia Litera za svou autobiografickou knihu Skutečná cesta ven.

Obálka knihy Skutečná cesta ven. Foto: Nakladatelství Host

Související články

Zaručeně zlepší den

Po více než 150 letech se v hlavním městě Nového Zélandu vylíhli ptáci kivi

Čeští vědci vyvinuli jedinečný přístroj ke zkoumání sluchu

Vědci pátrají po tajemství vzniku mlhy

Pět tipů o hnojení, se kterými dosáhnete na vaší zahrádce úžasných výsledků

Inspirativní rozhovor

České myšlení se mění, lidé řeší udržitelnost – a to je dobře, říká Cyril Klepek z digitálního odpadového tržitě Cyrkl

České myšlení se mění, lidé řeší udržitelnost – a to je dobře, říká Cyril Klepek z digitálního odpadového tržitě Cyrkl

Digitální odpadové tržiště pomohlo prodat střešní krytinu, celý most nebo 50 tun pomerančových slupek. Pokud tento projekt ještě neznáte, přečtěte si o něm rozhovor přímo se zakladatelem.

Pozitivní kniha

Inspirace z knihovny: Poetický příběh o pouti jednoho hlemýždě vykouzlí úsměv na tváři nejen dětem

Inspirace z knihovny: Poetický příběh o pouti jednoho hlemýždě vykouzlí úsměv na tváři nejen dětem

Putovat světem a životem doslova hlemýždím tempem nemusí být nutně na škodu. Zvolnit v dnešní…