Průzkum CBS News z roku 2021 ukázal, jak nerovnoměrně je to mezi lidmi rozložené. Jen 11 procent si své sny vybavuje vždycky. Dalších 10 procent si nevzpomene vůbec na nic. Zbylých 79 procent se pohybuje někde mezi tím.

Za rozdílem stojí jedna konkrétní oblast mozku. Lidé, kteří si sny pamatují, mají vyšší aktivitu v takzvaném temporoparietálním spojení. Je to místo, které zpracovává informace i emoce a pomáhá nám chápat, co si myslí druzí, přepínat pozornost a dívat se na věci z různých úhlů.

„V mozku máte oblast zvanou temporoparietální spojení, která zpracovává informace a emoce. Dokáže vás taky uvést do stavu jakési bdělosti uprostřed spánku, díky čemuž si mozek sny lépe ukládá a pamatuje,“ vysvětlila certifikovaná odbornice na spánek Julie Lambertová pro server Healthline.

Lambertová se s vědci podívala i na povahu těchhle lidí. „Většinou jde o lidi náchylné ke snění s otevřenýma očima, ke kreativnímu myšlení a sebezkoumání. Naopak ti praktičtí, zaměření spíš na okolní svět, si sny vybavují hůř,“ uvedla.

Pokud si tedy sny pamatujete každé ráno, je dost pravděpodobné, že jste kreativnější a víc se zabýváte vlastním nitrem. Snadno se zasníte třeba i během obyčejné procházky. Schopnost vidět věci z více perspektiv a rychle měnit úhel pohledu je totiž poznávacím znamením tvořivého člověka.

Tahle vlastnost má ovšem i svou cenu. Když je daná oblast mozku aktivní, hůř se ignorují vjemy z okolí. A o to obtížněji se pak setrvává v hlubokém spánku. Lidé s vysokou aktivitou v temporoparietálním spojení proto často spí hůř než ostatní.

Jestli se každé ráno budíte a pořád v sobě cítíte emoce z živých snů, máte zkrátka blízko k té části mozku, která má na svědomí kreativitu a empatii. Trochu rozespalé ráno za to možná stojí.

Cesta k diagnóze nebyla rychlá. Neurolog ho podle jeho slov „protáhl mlýnem“ – několik magnetických rezonancí, vyšetření nervového vedení i lumbální punkce, a stále bez odpovědi. Teprve druhý lékař určil, že jde o Parkinsona. První léčba ale nezabírala a Weiss přiznává, že ho to psychicky položilo. „Prošel jsem si klasickými fázemi smutku, popíráním i vztekem, pořád jsem si opakoval: Proč zrovna já?“ vzpomíná.

Zlom přišel s lékem CREXONT a pravidelnou fyzioterapií. Spolu s tím se rozhodl změnit i to, jak na nemoc nahlíží. „U každé velké překážky se musíte naučit přizpůsobit, nastavit si rozumná očekávání a žít dál,“ říká.

Velkou roli v tom hrají psi. Se svou ženou Yvonne, se kterou je 38 let, přijal za poslední rok do domu hned sedm zlatých retrívrů. Páru dlouho dělali společnost dva pejsci, kříženec zlatého retrívra Molly a australská ovčačka Chloe, kteří se oba dožili čtrnácti let. „Když se nám zahojila srdce, začali jsme s Yvonne pěstounsky pečovat o zlaté retrívry přes organizaci Golden Beginnings Golden Retriever Rescue tady v Houstonu,“ vypráví Weiss.

Psy popisuje s láskou. „Jsou to milí, mazliví popleti, kteří váží od třiceti do víc než čtyřiceti kilo, a přesto se z nich snaží být klínoví pejsci,“ směje se. Péče o ně mu vrátila pocit, že je potřebný. „Rozesmějí mě, i když se mi smát nechce, a dávají mi pocit, že na mně záleží. Vědomí, že chtějí jen milovat a být milováni, mi dává smysl,“ dodává.

Weiss doufá, že jeho zkušenost pomůže i dalším lidem, kteří se s Parkinsonem nebo jinou těžkostí perou. „Parkinsona bych si nikdy nevybral, ale jako u každé překážky záleží hlavně na tom, jak se k ní postavíte,“ uzavírá. „Moje touha žít, milovat a být s lidmi mě drží při zemi. Díky ní se cítím nejvíc sám sebou: učitel, hráč bowlingu, otec, dědeček a manžel.“

Když rtuť teploměru vyletí nahoru, trpí horkem i čtyřnozí parťáci. A nejčastější spouštěč úpalu? Obyčejná procházka. Britská organizace RSPCA proto radí upravit za horkých dnů denní režim a venčit spíš brzy ráno nebo pozdě večer, kdy slunce tolik nepálí.

Žádná teplota, při které je venčení stoprocentně bezpečné, podle ochránců neexistuje. Záleží na plemeni, věku i zdraví konkrétního psa. Že psa pálí tlapky, poznáte i jinak: kulhá, odmítá jít dál, olizuje si nebo okusuje nohy. Polštářky mívá ztmavlé, popraskané, někdy zarudlé.

Některá zvířata jsou v ohrožení víc. Psi s nemocemi, s hustou srstí, která drží teplo, štěňata, starší jedinci. Riziková jsou hlavně krátkolebá plemena jako buldoci a mopsi. Psi se totiž ochlazují dýcháním a krátký čenich jim to znesnadňuje.

Příznaky úpalu popisuje britská veterinární charita PDSA jasně. Nadměrné funění, slinění až pěna u tlamy, zmatenost a třes. Slabost, zhroucení, zvracení nebo průjem, v nejhorším křeče. Pokud něco z toho u psa zpozorujete, musíte ho co nejrychleji zchladit. Přesuňte ho do stínu a pomalu na něj lijte vodu, která je chladnější než jeho tělo. Hlavě se vyhněte, zvlášť když pes lapá po dechu. Mokrými ručníky ho ale nepřikrývejte (držely by teplo u těla). Čím dřív teplotu srazíte, tím menší je riziko vážného poškození. Jakmile začne pes chladnout, ozvěte se veterináři.

Lepší je úpalu předejít. Postačí přístup do stínu venku i uvnitř a dostatek čisté vody, do které můžete přidat kostky ledu. Někteří mazlíčci ocení zmrzlé pamlsky nebo brouzdaliště, samozřejmě pod dohledem. Co nedělat nikdy: nechat zvíře v zaparkovaném autě, karavanu nebo skleníku. Teplota tam vyletí ke smrtelným hodnotám během chvilky.

A ještě jedna věc, kterou zná málokdo. Psi a kočky se mohou spálit od slunce, zvlášť ti světlí nebo s řídkou srstí. Zranitelné jsou uši, čenich, oční víčka i břicho. Některé účinné látky v lidských krémech jsou pro zvířata jedovaté, takže veterináři doporučují speciální opalovací krém pro mazlíčky s faktorem 30 a vyšším. PDSA navíc radí krém nejdřív vyzkoušet na malém kousku kůže a počkat 24 hodin, jestli zvíře nezareaguje.

Operaci provedl 4. března profesor Prokar Dasgupta z londýnské nemocnice The London Clinic. K zákroku využil robotický systém Toumai vybavený čtyřmi chirurgickými rameny a vysoce kvalitní 3D kamerou. Chirurg ovládal robota z konzole v Londýně, zatímco pacient ležel na operačním sále na Gibraltaru. Díky vysokorychlostnímu optickému spojení činilo zpoždění mezi pohybem rukou chirurga a reakcí robotických nástrojů pouhých 0,05 sekundy.

Během celé operace hrála klíčovou roli především bezpečnost. Kromě hlavního optického připojení bylo připraveno i záložní 5G spojení a přímo na místě se nacházel tým lékařů schopný okamžitě zasáhnout v případě technických komplikací. Během zákroku však nedošlo k žádnému výpadku a operace proběhla podle plánu.

Prvním pacientem této přelomové operace se pak stal Paul Buxton, kterému lékaři diagnostikovali rakovinu prostaty. Na Gibraltaru žije již několik desetiletí a běžně by musel za specializovanou léčbou cestovat do Velké Británie. Místo několikatýdenního pobytu mimo domov se ale rozhodl stát součástí průlomového projektu. Po operaci uvedl, že byl s péčí velmi spokojený a cítí se výborně. Účast na historickém zákroku označil za jednoznačně správné rozhodnutí.

Přestože šlo o první podobnou operaci v Británii, světový rekord již padl dříve. Na konci roku 2025 například chirurg na Floridě úspěšně na dálku operoval pacienta v britském Dundee. Zájem o dálkovou robotickou chirurgii proto rychle roste. Britská Národní zdravotní služba (NHS) plánuje do roku 2035 provádět až půl milionu roboticky asistovaných operací ročně. Odborníci věří, že tato technologie může výrazně zlepšit dostupnost specializované péče, zkrátit čekací doby a snížit náklady spojené s převozem pacientů mezi nemocnicemi.

Člověk občas zapomene jméno nebo mu zrovna nenaskočí slovo, které měl na jazyku. Většina lidí to hodí za hlavu a svede na věk. A přitom zrovna takové maličkosti můžou být prvním varováním, ze kterého časem vyroste demence. Český tým proto sestavil program, který tyhle potíže zachytí dřív, než si jich člověk sám stačí všimnout.

Test běží na počítači nebo tabletu, postaví ho na umělé inteligenci a smysl je jediný: chytit varovné projevy co nejdřív. Když program vyhodnotí, že něco nesedí, žádnou diagnózu to ještě neznamená. Je to spíš signál, po kterém by mělo přijít pořádné vyšetření.

Lékaři dlouhodobě varují, že lidé problémy s pamětí podceňují. Pokládají je za normální součást stárnutí a kvůli nim do ordinace nejdou. Čím dřív se ale na potíže přijde, tím líp se s nimi dá pracovat.

Demence u nás zdaleka není okrajová záležitost. Odhady mluví o víc než sto tisících lidech, kterých se týká jen v Česku, a jak populace stárne, číslo dál poroste. Nejčastěji za ní stojí Alzheimerova nemoc.

A co potom, když aplikace na něco upozorní? Na řadě je praktik, geriatr nebo neurologická ambulance. Teprve tam se ukáže, jestli jde o skutečné onemocnění, nebo o planý poplach. Doktora nástroj nenahradí. Chce hlavně postrčit lidi k tomu, aby se na vyšetření vůbec vypravili.

Výzkumníci z Federální univerzity ve Viçose sledovali účinky chia mouky a chia oleje na laboratorních potkanech. Zvířata byla nejprve několik týdnů krmena stravou bohatou na tuky a fruktózu, která měla napodobit typický západní způsob stravování. Následně dostávala jedna skupina k této dietě chia olej, druhá chia mouku a třetí pokračovala bez jakýchkoliv doplňků. Vědci pak analyzovali změny v mozkové tkáni a sledovali aktivitu genů souvisejících s regulací příjmu potravy.

Nejvýraznější výsledky přinesl právě chia olej. U zvířat se zvýšila aktivita genů spojených s produkcí peptidů POMC a CART, které mozku signalizují dostatečný příjem energie a navozují pocit sytosti. Jinými slovy: organismus dostává silnější signál, že už není potřeba přijímat další potravu. Podobný efekt vědci u chia mouky nepozorovali, přesto i ona vykazovala určité pozitivní účinky na metabolické procesy.

Zajímavým zjištěním bylo také zlepšení citlivosti na leptin, hormon produkovaný tukovou tkání, který hraje klíčovou roli v regulaci hladu. Při dlouhodobé konzumaci nezdravé stravy může vznikat takzvaná leptinová rezistence, kdy mozek přestává na signály sytosti správně reagovat. Produkty z chia semínek podle výsledků studie pomohly tuto narušenou komunikaci částečně obnovit a současně omezily některé zánětlivé procesy v mozkové tkáni.

Přesto je třeba výsledky interpretovat opatrně. Navzdory příznivým změnám v aktivitě genů a hormonálních drahách žádná ze skupin potkanů během experimentu nezhubla. Autoři studie přímo upozorňují, že zvířata byla vystavena mimořádně kalorické stravě a případné změny tělesné hmotnosti by se mohly projevit až po delším období. Výzkum tak nenaznačuje, že by chia semínka představovala „přírodní Ozempic“, ale spíše že mohou podporovat mechanismy související s regulací chuti k jídlu a zdravým metabolismem. K potvrzení těchto účinků u lidí budou potřeba další klinické studie.

Parodontitida, často označovaná jako parodontóza, patří mezi nejčastější chronická onemocnění dutiny ústní. Postihuje až 40 procent dospělých a v počátečních fázích se projevuje zejména krvácením dásní, zápachem z úst nebo postupným ustupováním dásní. Pokud není včas zachycena a léčena, může vést až ke ztrátě zubů. Na jejím vzniku se podílí kombinace genetických predispozic, nedostatečné ústní hygieny, kouření, stresu či oslabené imunity.

Nově vyvinutá nanonit spojuje mechanické čištění mezizubních prostor s působením živých probiotických kultur. Ty se během používání dostávají do dásňového žlábku, tedy do oblasti pod okrajem dásně, kde mohou potlačovat množení škodlivých bakterií odpovědných za vznik zánětu. Nanonit tak nabízí dva účinky v jednom kroku – důkladné čištění i cílenou podporu zdravé mikroflóry v ústech.

Technologické řešení vzniklo na Technické univerzitě v Liberci pod vedením Evy Kuželové Košťákové ve spolupráci se společností Wikinomist. Nanonit je tvořena speciální strukturou splétaných nanovláken nanesených na mikrovlákenný základ. Právě tato konstrukce umožňuje efektivní navázání a přenos probiotických kultur během používání. Vývoj navazuje na dlouhodobý český výzkum v oblasti nanotechnologií, kde patří tuzemská pracoviště mezi světovou špičku.

Účinnost nové pomůcky ověřovali odborníci z Fakultní nemocnice u svaté Anny, Masarykovy univerzity i Univerzity obrany v Brně. Klinická studie prokázala jak bezprostřední, tak dlouhodobý pozitivní efekt na složení bakteriálního prostředí v dutině ústní. Výsledky byly publikovány v odborném časopise Probiotics and Antimicrobial Proteins, což představuje důležitý krok směrem k uvedení produktu do běžné praxe. Pokud další vývoj a certifikace proběhnou podle plánů, mohla by se probiotická nanonit objevit v prodeji již během příštího roku.

První a nejdůležitější je vybrat si místo, kde hlídá plavčík. „Nejlepší je plavat tam, kde na vás někdo dohlíží," shodli se experti. Steve Hall, který už devět let dobrovolně pomáhá u záchranné služby Hornsea Rescue ve východním Yorkshiru, sám raději vodí své dcery, devítiletou a jedenáctiletou, jen na hlídané pláže nebo do vyhrazených míst pro divoké plavání. Řekám a přehradám se vyhýbá.

Pod hladinou klidných jezer a přehrad totiž číhá spousta nečekaných pastí. „Je opravdu těžké poznat, co se děje pod povrchem," upozorňuje Becky Hickmanová, ředitelka Královské společnosti pro prevenci úrazů. Mohou tam být silné proudy, ostré kameny, nečekané prohlubně i potopené stroje.

V moři je hlavním nepřítelem trhací proud. Dokáže člověka rychle stáhnout od břehu. „Nemusí vás odtáhnout daleko, stačí, když vás dostane tam, kde nedosáhnete na dno," vysvětluje Hall. Sám zachraňoval rodiny, které byly jen třicet metrů od pláže, a přesto se nedokázaly vrátit. Pokud vás proud chytí, plavte podél břehu, ne proti proudu.

Plavání v moři, jezeře nebo řece je něco úplně jiného než v bazénu, připomíná Sarah Pennicardová z týmu vodní bezpečnosti RNLI. Voda je studená, rychlá a nevyzpytatelná. Dave Oakley-Jenner z North Cumbria Search and Rescue dodává jasné pravidlo: do vody nikdy po alkoholu, drogách, velkém jídle ani s kocovinou.

Nikdo by neměl plavat sám. Jeden člověk ze skupiny ať vždycky zůstane na břehu a hlídá ostatní, aby mohl v případě nouze zavolat 999. A nafukovací lehátka? „Ta patří do bazénu, ne k moři," varuje Hall. Když se otočí vítr, odnese vás na otevřené moře během chvilky.

Velkým rizikem britských vod je i chlad. Mnoho z nich má celoročně méně než 15 °C. Když do takové vody skočíte naráz, hrozí studený šok, který zablokuje pohyb i dýchání. Oakley-Jenner si pomáhá mantrou „kotníky, boky, bradavky", aby tělo postupně přivykal teplotě.

Když uvidíte někoho v nesnázích, záchranáři nedoporučují skákat za ním. „Musíte si být hodně, hodně, hodně jistí, že dokážete pomoct," říká Hall. Lepší je zavolat pomoc a hodit tonoucímu cokoli, co plave, třeba i fotbalový míč.

Vědci si vybrali gen PRPF31. Patří mezi nejčastější genetické příčiny nemoci. Nese návod na výrobu proteinu, bez kterého neproběhne takzvaný sestřih RNA. Než totiž buňka podle genu vyrobí protein, musí napřed upravit jeho RNA kopii. Nepotřebné kusy vyhodí, ty důležité spojí.

„Pokud sestřih RNA neproběhne správně, buňka vytvoří chybnou instrukci a výsledkem je nedostatek funkčního proteinu,“ vysvětluje Staněk, šéf Laboratoře biologie RNA. „Buňky lidské sítnice jsou na poruchy zpracování RNA mimořádně citlivé, i když stále přesně nevíme proč.“

U jedné postižené rodiny narazil tým na dosud neznámou mutaci. A to na nečekaném místě. Neseděla v té části genu, která kóduje protein, ale v úseku, který se při sestřihu normálně odstraní. Mutace tam vyrobí falešný signál a buněčný aparát kvůli němu úplně poplete. RNA se zpracuje špatně, funkčního proteinu PRPF31 je málo.

Vědci proto postavili buněčný model, na kterém mohli celý proces sledovat naživo. Navrhli umělé molekuly RNA. Ty se navážou na buněčnou RNA a ovlivní její zpracování, buňce zkrátka zavážou oči, aby falešný signál z mutace neviděla a četla genetickou informaci správně.

„Nejzajímavější na celé práci je, že jsme nejen popsali mutaci a pochopili její důsledky, ale zároveň navrhli molekulu, která dokáže vzniklou poruchu alespoň částečně opravit v sítnicových buňkách vytvořených z buněk pacientů,“ doplňuje Staněk. „Stále jde o experimentální výzkum, nikoli o léčbu připravenou pro pacienty.“

K léku, který si vyzvednete v lékárně, vede ještě pořádný kus cesty. Bezpečnost a účinnost se musí ověřit v pokročilejších modelech, teprve pak by mohlo přijít klinické testování s několika náročnými fázemi. Oko je nicméně pro RNA léčiva nadějný cíl, protože je dost izolované na to, aby se případný problém nešířil dál.

„Pokud chceme účinně léčit genetická onemocnění, musíme nejprve přesně pochopit, co se uvnitř buňky pokazilo,“ uzavírá Staněk.

Hned další měsíc se přihlásila na hodiny s názvem „Groove Therapy“ u místní lektorky Leah Lynn. Nejmladšímu účastníkovi je šestnáct, nejstaršímu přes sedmdesát. Každou sobotu si všichni přinesou jedno sloveso, třeba „uvolnit“, „pozvat“ nebo „vzdorovat“, a snaží se ho převést do pohybu. Zní to skoro směšně. Funguje to ale překvapivě dobře. Během pár minut se něco pohne, stres povolí a další hodinu se pak učí hiphopové kroky a kroutí boky do Kool & the Gang nebo Beyoncé. „Vždycky se vracím domů vyčerpaná a zároveň rozjásaná,“ shrnuje to.

Za tím dobrým pocitem stojí docela tvrdá věda. Po fyzické stránce tanec zlepšuje srdečně-cévní kondici, sílu i koordinaci. V jedné dlouhodobé studii senioři, kteří pravidelně docházeli na taneční trénink, padali méně často a byli „tělesně i duševně zdatnější“ než kontrolní skupina.

Pro vědce jsou ale ještě zajímavější věci, které se přitom dějí v hlavě. Tanec rozsvítí celou síť oblastí mozku, sluchové dráhy, zrakovou i pohybovou kůru, amygdalu a hlavně somatosenzorickou kůru, která hlídá, kde se vaše tělo zrovna nachází v prostoru. Každá změna rytmu nebo melodie se zpracuje během milisekund a okamžitě se přepíše do nových kroků a úprav pohybu. Je to forma multitaskingu v reálném čase, která mozek zatěžuje víc než leckterý jiný sport.

Nikdo to nechápe líp než lidé, kteří se scházejí na hodinách Davida Leventhala v jednom brooklynském tanečním studiu. Venku je zima, on uvnitř vykouzlí pláž. „Představte si, jak je vám teplo,“ vyzývá je a přejíždí si rukama po pažích, jako by se mazal opalovacím krémem. „Zvládneme ty vlny poslat různými směry, přesně jak to dělá oceán?“ Kolem něj se tucet těl začne vlnit do tónů klavíru. Paže krájejí vzduch, plují a stáčí se. Na chvíli ta holá bílá místnost vypadá spíš jako pobřeží než jako sál.

Jde o flavanoly, skupinu antioxidantů. Podporují oběh, drží cévy pružné a tlumí záněty. Doporučená denní dávka je 500 miligramů, jenže tu splní sotva jeden člověk z pěti.

Vědci prošli stravu zhruba 30 000 lidí v USA a Británii. Z markerů v moči pak měřili, kolik flavanolů těla skutečně vstřebala — a výsledek je překvapil. I řada lidí, kteří poctivě zvládají svých pět porcí, jich má v těle pořád málo.

„Většina lidí předpokládá, že když jí dost ovoce a zeleniny, má to pokryté. Tahle studie ale ukazuje, že konkrétní volba je mnohem důležitější než celkové množství,“ vysvětlil hlavní autor Javier Ottaviani. Podle něj stačí pár záměn v jídelníčku, aby člověk vstřebal výrazně víc.

Tak co tedy jíst. Nejštědřejší jsou švestky — kolem 450 mg na misku. Za nimi brusinky (300 mg) a ostružiny (250 mg). Pomůže i šálek zeleného čaje, ze kterého vytáhnete 200 mg na čtvrt litru. A když zrovna nemáte chuť na bobule, posloužila by hrst bobů (140 mg), miska třešní (130 mg) nebo obyčejné jablko se slupkou (110 mg). Slušně přidají taky jahody, borůvky a fazole pinto.

Profesor Gunter Kuhnle z univerzity v Readingu připomíná, že pravidlo pěti porcí nikam nezmizelo. Měli bychom jen víc přemýšlet, kterých pět to bude. „Různé druhy ovoce a zeleniny nabízejí velmi odlišné přínosy nad rámec vitaminů a minerálů,“ řekl.

Ne všichni odborníci ale nadšením překypují. Profesor Naveed Sattar z Glasgow upozornil, že menší studie sice naznačily příznivý vliv flavanolů na krevní tlak, jenže přesvědčivý důkaz, že snižují počet infarktů nebo mozkových příhod, zatím chybí. Než by se daly doporučovat jako prevence, potřebujeme podle něj víc výzkumů.

A je tu ještě jeden zádrhel. Dell Stanford z British Heart Foundation říká, že obsah flavanolů v potravinách hodně kolísá — záleží na podnebí, zralosti i způsobu skladování. „Malé množství se vstřebá přímo. Zbytek rozkládají naše střevní bakterie, jenže ty má každý jiné, takže i přínos se může lišit,“ dodává.

Britské nadace nakonec radí to, co známe roky: jíst pestře a střídat co nejvíc druhů.

Vakcínu dostávají dívky a mladé ženy ve Spojeném království zdarma už od roku 2008, kdy se očkování stalo součástí programu pro školačky. Od té doby počty úmrtí na tento typ rakoviny strmě klesají. Autoři odhadují, že program zatím zachránil zhruba dvě stě životů.

Děti naočkované ve dvanácti nebo třinácti letech mají dnes podle zjištění téměř nulové riziko, že na nemoc zemřou před třicítkou. Před spuštěním očkování přitom umíralo ve stejné věkové kategorii kolem dvaceti žen ročně.

„Je neuvěřitelné pomyslet na to, že jediná vakcína může téměř eliminovat konkrétní typ rakoviny,“ řekl BBC vedoucí výzkumník Peter Sasieni z Queen Mary University of London. Zároveň upozornil, že je nutné držet vysokou proočkovanost, aby byla chráněná co nejširší část populace.

Rakovina děložního čípku zůstává ve Spojeném království čtrnáctým nejčastějším nádorovým onemocněním u žen, ročně tam lékaři diagnostikují kolem 3300 případů. Za 99 procent z nich může právě HPV, virus, který se přenáší kontaktem kůže na kůži. Většina infekcí odezní sama bez jakýchkoli potíží, část ale spustí abnormální buněčné změny, jež po letech mohou přejít v nádor.

Výzkum financovala organizace Cancer Research UK. „Víme, že vakcína proti HPV je mimořádně účinná v prevenci rakoviny děložního čípku ještě před jejím rozvojem, a tato zjištění poprvé ukazují, že zachraňuje životy,“ uvedl její výkonný ředitel. Autoři čekají, že počty úmrtí budou klesat dál, jak bude očkování dostupné většímu počtu lidí a jak budou naočkované ročníky stárnout.

Podobnou cestou jdou i jinde. V Portugalsku rozšířilo Generální ředitelství pro zdraví letos v dubnu očkování i na lidi do šestadvaceti let. Vakcinace proti HPV dnes patří do národních očkovacích programů asi ve 150 zemích světa a tvoří jeden ze tří pilířů globální strategie WHO pro vymýcení této nemoci.

Britská vláda si dala závazek, že rakovinu děložního čípku jako hrozbu pro veřejné zdraví odstraní do roku 2040.

To číslo něco znamená. Standardní léčba zvládne totéž jen u tří procent nemocných, a navíc teprve po osmi až deseti letech podávání.

Studie B-Well zahrnula 1 838 dospělých z 29 zemí. Půl roku dostávali buď týdenní injekci bepirovirsenu, nebo placebo, vždy souběžně se svou stávající antivirovou léčbou. Mezi těmi na novém léku se funkčního vyléčení dočkalo 19 procent. Jejich imunita pak držela virus pod kontrolou déle než půl roku i bez léků. U podskupiny s nejnižší úvodní hladinou povrchového antigenu úspěšnost vyskočila na 26 procent.

„Žádná dosavadní léčba se ani neblížila takové míře vyléčení,“ říká Seng Gee Lim, spoluautor práce a šéf hepatologie v National University Health System v Singapuru. „Myslím, že moji pacienti budou nadšení, až to dostanou k dispozici.“

Práci nezávisle posuzovala Anna Suk-Fong Lok z lékařské fakulty Michiganské univerzity. „Po mnoha neúspěšných pokusech v posledních deseti letech dávají výsledky B-Well naději, že funkční vyléčení žloutenky typu B je možné,“ uvedla.

Lék útočí na virus dvěma cestami. Naváže se na virovou messenger RNA a zastaví výrobu virových bílkovin. Vedle toho ho prý pohlcují makrofágy (bílé krvinky z první linie imunity), čímž spustí obrannou reakci. Funguje tedy spíš jako imunomodulátor než klasické antivirotikum, vysvětluje Lok. Místo aby virus donekonečna tlumil zvenčí, vrací kontrolu vlastní obraně těla.

Výsledek má ale jasné hranice. Ze studie vypadli lidé s cirhózou, souběžnou infekcí HIV i s těžkým průběhem. A nejlíp lék zabíral u těch, kdo už nemoc měli dříve lépe zvládnutou. „To potvrzuje jednu věc. Nové léčby změní život jen lidem, kteří jsou včas diagnostikovaní, pravidelně sledovaní a napojení na péči,“ upozorňuje Jane Daviesová z Royal Darwin Hospital v Austrálii.

Chronickou žloutenkou typu B žije přes 240 milionů lidí. O své nákaze ale ví jen 13 procent z nich. Virus dokáže roky tiše ničit játra bez příznaků, nanejvýš s mírnou únavou nebo bolestí břicha, a po tabáku přitom patří k nejsilnějším karcinogenům. Jeho komplikace si ročně vyžádají přes milion životů. „Žloutenka typu B je tichý zabiják,“ dodává Lok.

GSK už předložila data regulátorům v USA, Kanadě, Evropě, Japonsku a Číně. Rozhodnutí o schválení se čeká letos. Pozor je ale potřeba dát na možné nežádoucí účinky, mění se počet krevních destiček i funkce ledvin a objevují se reakce v místě vpichu. Všechno to vyžaduje sledování.

Strava očividně může být jedním z nástrojů prevence. Studie však zároveň ukázala, že u vegetariánů bylo vyšší riziko jednoho typu rakoviny jícnu a u veganů vyšší riziko rakoviny tlustého střeva. Odborníci doporučují spíše udržovat celkově zdravou a vyváženou stravu než se soustředit jen na konkrétní potraviny.

Zdraví tak máme částečně ve svých rukou. Ať už člověk jí maso, omezuje ho, nebo se mu vyhýbá úplně, největší smysl dává pestrý jídelníček s dostatkem zeleniny, ovoce, luštěnin, celozrnných potravin a dalších kvalitních zdrojů živin. Studie tak může být užitečnou motivací k promyšlenějšímu stravování, ne důvodem k přehnaným závěrům.

Konkrétně šlo o spánek mimo doporučené rozmezí sedmi až devíti hodin, časté denní pospávání a nespavost. Všechny tři se pojily s větším objemem takzvaných lézí bílé hmoty, tedy poškozených oblastí v mozku, které se s věkem hromadí a souvisejí s vyšším rizikem demence včetně Alzheimerovy choroby.

Madeline Ally, hlavní autorka studie a doktorandka na katedře psychologie, upozornila, že spánek se obvykle zkoumá jako jeden celkový ukazatel, ne jako soubor jednotlivých vzorců a zvyklostí. To podle ní může zastírat, jak spánek se stárnutím mozku doopravdy souvisí.

Účastníci vyplnili základní dotazník v letech 2006 až 2010, kde uvedli pět spánkových návyků: délku spánku, denní pospávání, nespavost, nechtěné usínání během dne a chrápání. Zhruba o devět let později podstoupili magnetickou rezonanci mozku, z níž badatelé změřili objem lézí bílé hmoty. Studie vznikla ve spolupráci s profesorem Davidem Raichlenem z University of Southern California a vyšla minulý měsíc v časopise Alzheimer’s & Dementia.

Zpočátku se s větším objemem poškození pojilo všech pět návyků. Když ale vědci zohlednili zdraví cév a další vlivy životního stylu, jako jsou vysoký tlak, kouření nebo nedostatek pohybu, zůstaly výrazné jen tři. Chrápání a nechtěné usínání během dne mezi nimi nebyly.

Zajímavé bylo zjištění ohledně denního pospávání. Jiné výzkumy totiž ukazují, že krátký šlofík může prospívat bdělosti i myšlení. „Budoucí práce bude muset ověřit, zda mají kratší a občasné šlofíky na mozek jiný vliv než ty delší a častější,“ řekl profesor Gene Alexander z University of Arizona, hlavní autor studie.

V navazující analýze se tým podrobněji zaměřil na délku spánku. Lidé, kteří spali méně než sedm hodin za noc, měli oproti těm v doporučeném rozmezí větší objem lézí. „Naše zjištění naznačují, že příliš málo spánku může s věkem vést k většímu objemu lézí bílé hmoty v mozku,“ uvedl Alexander. „U lidí, kteří uváděli delší spánek, jsme větší dopady na bílou hmotu neviděli.“

Všechny tři návyky podle něj spojuje jedna důležitá věc: dají se změnit. „Spánek patří k těm ovlivnitelným rizikovým faktorům,“ dodal Alexander. „Když dokážeme zlepšit kvalitu svého spánku, může to pomoct zmírnit dopady stárnutí mozku a třeba i snížit riziko demencí, jako je Alzheimerova choroba.“

Testovaly nový preventivní lék lenacapavir. Stoprocentní účinnost je u téhle nemoci skoro nevídaná.

Podává se podkožní injekcí dvakrát ročně. Po první studii přišla PURPOSE 2, která testování rozšířila na další kontinenty a do skupiny zahrnula i muže a lidi napříč věkem. Účastnilo se jí kolem 5 000 lidí a výsledek vyšel prakticky stejně, pokles nákaz o 99,9 procenta.

Obě klinické studie třetí fáze běžely randomizovaně a dvojitě zaslepeně. Vědci lenacapavir neporovnávali s placebem. Postavili ho proti dosavadnímu standardu, tedy pilulkám Truvada a Descovy, které se polykají denně. I ty zaberou s účinností 99,9 procenta. Jenže jen u člověka, který je opravdu bere každý den, a vydržet to měsíc co měsíc dá zabrat.

Dvě injekce za rok se dodrží líp. Odpadá u nich i stigma, když někoho přistihnou při každodenní pilulce a začnou ho podezírat z rizika nákazy. To dokáže hodně pomoct tam, kde je výskyt HIV vysoký a homosexualita mezi muži zároveň nezákonná, jako právě v Ugandě. Náskok injekcí byl nakonec tak jednoznačný, že obě studie z etických důvodů ukončili dřív, než měly. Následné sledování trvalo 52 týdnů.

Časopis Science vyhlásil lenacapavir průlomem roku 2024. Americký úřad FDA ho schválil pod značkou Yeztugo.

Jak vlastně funguje? Naváže se na bílkovinu na vnějším obalu viru a naruší kapsidu, ochrannou schránku HIV. A tahle bílkovina zůstává stejná, ať se virus mutuje jakkoli. Ideální cíl. Bez funkční kapsidy virus nedokončí svůj životní cyklus.

Vývoj přišel firmu Gilead Sciences podle běžných odhadů z farmaceutického průmyslu nejspíš na víc než miliardu dolarů. Přesto se výrobce zavázal dodávat lék za výrobní cenu do některých chudších oblastí. Generickým výrobcům udělil licence, aby ho od roku 2027 mohli ve 120 zemích s nízkými a středními příjmy nabízet zhruba za 40 dolarů ročně.

Jeho odpověď je skromná. V podcastu Call of the Wild, který moderuje Cel Spellman, to popsal jednoduše: najít si místo v přírodě, sednout si, ztišit se a čekat. Ne na něco určitého. Prostě bez netrpělivosti čekat deset minut, protože v lese se podle něj skoro vždycky něco zajímavého samo objeví ve chvíli, kdy ten zážitek přestanete do sebe násilím tlačit.

Pro organizaci Butterfly Conservation to řekl bez okolků: „Čas strávený s přírodou nám všem nabízí vzácný prostor nadechnout se od shonu a tlaků moderního života. Umožňuje nám prožít radost a úžas, zpomalit a ocenit divočinu, která žije bok po boku s námi.“

Velké řeči kolem toho nedělá. Návyk chce po vás jen trpělivost. V roce 2021 mimochodem namluvil pro BBC Sounds desetiminutovou meditaci ve virtuální realitě, postavenou na pozorném vnímání živého světa. Jiný formát než sezení v lese, ovšem pokyn úplně stejný: zastav se a nech něco přijít k sobě.

Trochu čísel. Harvard Medical School odhaduje, že zhruba 25 procent rozdílů v délce lidského života jde na vrub genům, zatímco zbylých 75 procent připadá na životní styl a prostředí (slušný prostor, se kterým se dá pracovat). A jedno z nejstálejších zjištění výzkumu dlouhověkosti je souvislost mezi spokojeností a délkou života. Lidé, kteří udávají vyšší pohodu, se obvykle dožívají vyššího věku, a platí to napříč kulturami i různě postavenými studiemi.

U Attenborougha to nejspíš není žádná novinka, schopnost žasnout mu vydržela viditelně neporušená přes devět desetiletí kariéry. Studie o úžasu, tedy o pocitu, který přichází při setkání s něčím obrovským nebo podivuhodným, ho spojují s nižšími zánětlivými ukazateli a lepší náladou. Pobyt v přírodě k tomu snižuje kortizol i krevní tlak. Jestli zrovna tohle vysvětluje století dobrého zdraví, říct nelze. Argumentu to ale neškodí.

Kolem dlouhověkosti vyrostl pořádný průmysl. Ledové koupele. Hromady doplňků, glukózové senzory, kmenové buňky, něco z toho stojí na vznikající vědě, skoro nic se ale neobejde bez sezení pod stromem. Attenborough to neshazuje. Těch deset minut neslouží k optimalizaci ničeho, jsou na to, abyste byli přítomní dost dlouho, než se stačí objevit něco, co stojí za pozornost.

Spolu s kamarádem z dětství Christopherem Fitzem, který vystudoval chemické inženýrství na Vanderbiltově univerzitě, se proto pustili do vývoje jakéhosi „Fitbitu“ pro předpověď epileptických záchvatů. Fitz pochopil těžkost téhle nemoci při rozhovorech se svou mentorkou na Vanderbiltu. „I když záchvaty mívá jen jednou za pár měsíců, myslí na ně každý den. Zvažuje to pokaždé, když přemýšlí, jestli půjde na koncert nebo s přáteli ven,“ říká Fitz.

Epilepsií trpí celosvětově přes 50 milionů lidí a patří mezi nejčastější a nejzávažnější neurologická onemocnění. Lidé s epilepsií mají třikrát vyšší riziko předčasného úmrtí než zbytek populace. Světová zdravotnická organizace přitom odhaduje, že při správné diagnóze a léčbě by skoro 70 procent pacientů mohlo žít normální život bez záchvatů.

Klasické EEG dokáže záchvat zachytit jen tehdy, když k němu dojde přímo během vyšetření. To se navíc provádí v nemocnici, trvá hodiny a vyžaduje gely a obvazy kolem hlavy. Pierson s Fitzem chtěli vzít principy EEG a vtěsnat je do jednoduché náplasti. Firmu Theta Neurotech založili v Chicagu v roce 2022 a od té doby vyzkoušeli zhruba dvacet různých verzí, lišících se obvody i materiálem pouzdra.

Výsledkem jsou dvě měkké náplasti velké asi 15 krát 30 milimetrů, o trochu větší než nehet, s vlastní baterií. Lepí se za uši jako samolepka a nepřetržitě snímají EEG signály z levého a pravého spánkového laloku. Data putují do mobilu, kde aplikace hledá změny v mozkové aktivitě typické pro období před záchvatem. Pak spočítá rizikové skóre od nuly do sta, a pokud přesáhne 50, spustí alarm.

„Když systém zachytí předzáchvatovou fázi, pacient i jeho blízcí dostanou na telefon upozornění,“ vysvětluje Pierson. „V tu chvíli se dá dostat do bezpečí, vzít si rychle působící lék a předejít zranění.“

Při testování na záznamech z nemocnic dosáhli slušných čísel. „U prvních 27 pacientů jsme předpověděli 110 ze 123 záchvatů,“ uvádí Pierson. Většina varování přišla 20 až 50 minut předem, v průměru 36 minut. Dvojice zatím získala dva miliony dolarů a v roce 2025 jí přibylo dalších 200 000 dolarů z fondu George Shultz Innovation Fund.

Výzkum vedený vědci z Univerzity v Tilburgu se zaměřil na téměř tři tisíce lidí starších 50 let. Účastníci v průběhu několika let vyplňovali dotazníky a absolvovali testy paměti a jazykových schopností. Cílem bylo zjistit, zda má péče o vnoučata vliv na jejich mentální kondici.

Výsledky ukázaly, že prarodiče, kteří se o vnoučata starali, dosahovali lepších výsledků v testech paměti i verbální plynulosti než ti, kteří se do péče nezapojovali. Tento efekt přetrvával i po zohlednění dalších faktorů, jako je věk, zdravotní stav nebo životní styl.

Zajímavé je, že podle studie nehrálo zásadní roli to, jak často nebo jak intenzivně prarodiče o děti pečovali. Důležitější se zdá být samotné zapojení a kontakt s vnoučaty. Jinými slovy – přínos nepřináší konkrétní aktivita, ale celkový sociální a mentální stimul, který je s péčí spojený. Významný efekt pak byl zaznamenán zejména u žen. Babičky, které se o vnoučata staraly, vykazovaly v průběhu sledovaného období pomalejší pokles kognitivních schopností než ty, které se do péče nezapojovaly.

Studie publikovaná v odborném časopise Psychology and Aging tak podporuje již známou věc, že aktivní sociální život a mentální stimulace jsou klíčové pro zdravé stárnutí. Péče o vnoučata totiž přirozeně kombinuje více důležitých faktorů, jako jsou pohyb, komunikace, řešení problémů či emocionální vazby.

Odborníci ale zároveň upozorňují, že klíčová je také rovnováha. Pokud se péče stane příliš náročnou nebo stresující, může mít opačný efekt. V ideálním případě jde o aktivitu, která přináší radost – a zároveň nenápadně podporuje zdraví mozku.

Terapie nemá omladit celé tělo. Soustředí se zatím jen na oči, konkrétně na potíže spojené s glaukomem. Při tomhle onemocnění postupně odumírají buňky v sítnici, které propojují oko s mozkem, a člověku slábne zrak. Přípravek s označením ER-100 by měl tenhle proces obrátit.

Lék se podává injekčně a obsahuje upravený virus. Ten má přeprogramovat buňky tak, aby zjednodušeně řečeno omládly a změnily směr svého stárnutí. Výsledek ale není zaručený a část odborníků před podobnými pokusy varuje.

Hlavní obava se točí kolem toho, co se stane, když se omlazování nepodaří zastavit. Buňky by se pak mohly začít nekontrolovaně množit. Při některých testech na myších kvůli tomu vznikla rakovina.

„Je to hodně medializované,“ řekl časopisu Nature neurobiolog Pete Williams z Centra pro oční výzkum v Austrálii. „Pokud se to katastrofálně zvrtne, mohlo by to v budoucnu zničit nás všechny,“ dodal.

Právě proto si vědci vybrali oko. Je sice nesmírně důležité, ale zároveň poměrně izolované a v krajním případě postradatelné. Kdyby se něco pokazilo, dá se oko snadno oddělit od zbytku těla, případně i odebrat, přičemž pacientovi zůstane to druhé.

Lék má i druhou pojistku. Aktivuje se jen tehdy, když pacient současně bere další preparát. Bez něj se sám vypne a nedělá vůbec nic. Tvůrci terapie věří, že kombinace obou opatření stačí k tomu, aby se předešlo opravdu velkým komplikacím. Přípravek by měl účinkovat zhruba osm týdnů, poté se deaktivuje.