Svět je Čechům otevřený jako nikdy: bez víza do 188 zemí, letenky i za stovky korun

Za pár set korun letět o víkendu do Barcelony. V Praze to dnes nikoho nepřekvapí. Pro jeho rodiče nebo prarodiče byla přitom cesta přes hranice na Západ něco mezi loterií a sci-fi.

Rozdíl mezi rokem 1988 a dneškem je jeden z nejhmatatelnějších důkazů, jak moc se český život za pár desetiletí proměnil.

Razítko, které rozhodovalo o svobodě pohybu

Za socialismu se všechno točilo kolem výjezdní doložky. Zavedena byla v roce 1948, když komunisté přebírali moc ve státě, a zrušena byla až po sametové revoluci, na počátku prosince 1989. Bez ní se z Československa na Západ prostě nejelo.

Šlo o razítko v pase s údaji o tom, do jaké země bylo povoleno majiteli pasu vyjet, za jakým účelem tam jede a do kdy mu toto povolení platí. Doložku vydávalo ministerstvo vnitra a než ji člověk získal, musela cesta projít několika schvalovacími koly. Vycestování musel doporučit mimo jiné zaměstnavatel, u mužů taky vojenská správa. Ani pak ale nebylo jisté, že stát cestu povolí.

Pak přišla druhá bariéra. Finanční. Bez peněz se cestovat nedá a přesně tam stát utahoval kohouty nejvíc. V lednu jste museli podat žádost o devizový příslib a doufat, že na jaře budete patřit mezi pouhé 4 procenta šťastlivců, kteří příslib získali. Zbytku žadatelů stát neumožnil, aby si vyměnili československé koruny za západní měny. 96 procent lidí tak svou žádost muselo opakovat následující rok.

A i když všechno vyšlo, režim si hlídal, aby se lidé vrátili. Pokud chtěla vyjet na dovolenou na Západ celá rodina, většinou to nebylo povoleno. Jedno dítě zde zůstávalo jako rukojmí, aby byla záruka, že zbytek jeho rodiny se vrátí, neemigruje. Bez těchhle komplikací se dalo jet jen za oponu. Bez výjezdní doložky mohli lidé před koncem roku 1989 cestovat jen do některých zemí tehdejšího Východního bloku, konkrétně do Německé demokratické republiky, Maďarska, Polska, Bulharska, Rumunska nebo Sovětského svazu.

Na Západ směl jen jeden z dvaceti

Nejlíp to ukazují čísla z posledního roku před revolucí. V roce 1988 z ČSSR sice vycestovalo 7,3 milionu občanů, ale pouze 687 tisíc z nich mohlo navštívit některý ze západních, nesocialistických států. Většina těch 7,3 milionu cest tedy mířila do spřátelených států za oponou.

Tuto výsadu tak měl zhruba jeden z dvaceti obyvatel tehdejšího patnáctimilionového Československa. U vzdálenějších destinací se čísla propadají ještě dramatičtěji. Například do Spojených států, „hlavního hnízda kapitalismu", mohlo v roce 1988 odjet z Československa pouze osm tisíc lidí. Osm tisíc za celý rok, z celého státu.

Osm tisíc cestujících odbaví pražské letiště klidně za jedno dopoledne. Za socialismu to byl roční limit pro celou zemi.

Sedmý nejsilnější pas na světě

Český cestovní pas je podle žebříčku Henley Passport Index na sedmé pozici, sdílí ji s Kanadou a Maďarskem. Svým držitelům tak umožňuje bezvízový styk s celkem 188 destinacemi.

A není to jen suché číslo v tabulce. Držitelé českého pasu mají bezvízový přístup do zemí jako Brazílie, Japonsko, Velká Británie, Spojené arabské emiráty, USA a celá Evropská unie. Tedy včetně těch Spojených států, kam kdysi mohlo osm tisíc vyvolených ročně. Dnes stačí koupit letenku.

V porovnání s rokem 2006, kdy globální průměr bezvízových destinací činil jen 58, jsme na tom nesrovnatelně lépe. Druhý konec žebříčku ukazuje, že tuhle výsadu zdaleka nemá každý. Na spodku žebříčku jsou cestovatelé s afghánským pasem (27 bezvízových zemí), Iráčané (29) a Syřané (30). Globální propast ve svobodě cestování nebyla nikdy větší, uvádí nejnovější zpráva londýnské poradenské společnosti Henley & Partners.

Letenky za stokoruny

K svobodě vycestovat se přidal ještě jeden faktor, o kterém se dřívějším generacím nezdálo. Cena. Devizový příslib udělal z peněz na cestu za oponu skoro nedostupné zboží.

Dnes je to naopak. Nízkonákladová doprava rozjela trh, ve kterém se letenka po Evropě běžně pořídí za pár set korun, v akcích i za částky pod tisíc korun za zpáteční letenku. Konkrétní příklady to potvrzují. Zpáteční letenka z Prahy do Říma se v akci dala pořídit už za 858 korun na konci března. Do polského Krakova se dala sehnat zpáteční letenka od 875 korun v termínech od listopadu do března, včetně adventních trhů v prosinci, a i během letních prázdnin se dala tato linka pořídit v akci už od 858 korun.

Nízké ceny se dnes netýkají jen krátkých evropských skoků. I zaoceánské destinace, kdysi vyhrazené hrstce vyvolených, jsou dnes v dosahu. Zpáteční letenka z Vídně do New Yorku se objevila za 9 625 korun, zpáteční letenka z Prahy do San Francisca se dala pořídit za 11 869 korun a v promo akci šla zpáteční letenka z Prahy do Tokia pořídit za 14 990 korun, z Vídně dokonce za 12 990 korun. Kdysi rozhodoval stát a čtyřprocentní kvóta na devizy, dnes rozhoduje jen to, jestli člověk pohlídá termíny a sleví. Prodloužený víkend v jiné evropské metropoli přestal být výdajem na celoroční šetření.

Zaoceánská loď jako plovoucí město

Symbolem toho, jak se cestování zdemokratizovalo, jsou výletní lodě. Zaoceánské plavby dřív patřily do světa filmových hvězd. Dnes jsou běžnou nabídkou dovolených.

Na palubě moderních lodí najdete kinosály, bazény, wellness i bowling. Během jednoho týdne přitom loď zakotví hned v několika městech, takže cestující procestuje třeba čtyři nebo pět míst, aniž by musel řešit hotely a přesuny. Loď funguje jako plovoucí město, které se přes noc přesune k dalšímu přístavu. To dokládají i konkrétní trasy. V nabídce je například trasa Marseille, Barcelona a Sardinie, zatímco jiná cesta začíná odjezdem autobusem z ČR do Janova a pokračuje přes Marseille, Tarragonu, Valencii, Livorno až do Civitavecchie.

Týdenní plavba po Středomoří patří k nejoblíbenějším produktům a její cena dnes odpovídá dovolené v běžném pobytovém hotelu. Samotná sedminoční plavba začínala na 16 810 korunách za osobu, k tomu letenky od 3 350 korun. V nabídce byly i sedminoční plavby v létě 2026 s dopravou a českým delegátem od 22 360 korun za osobu, přičemž v akci se dala pořídit kajuta s oknem za 28 990 korun a balkonová kajuta za 37 990 korun za osobu, v ceně s autobusovou dopravou, službami delegáta i občerstvením. V roce 1988 něco takového nepřicházelo v úvahu. A nešlo jen o peníze. Západní přístavy byly za čárou, přes kterou se nesmělo.

Stará zhruba jako čtyřicátníci

Položte dnešní možnosti vedle roku 1988. Tehdy směl na Západ jeden z dvaceti obyvatel a do USA pouhých osm tisíc lidí za rok. Dnes otevírá český pas 188 destinací bez víza.

Za tím vším stojí technologie a klesající ceny. Především ale svoboda pohybu, kterou přinesl konec režimu s výjezdní doložkou. Tahle samozřejmost je zhruba tak stará jako lidé, kterým dnes ještě není čtyřicet. Generace našich rodičů o ní mohla jen snít.

Autorský článek redakce Pozitivní zprávy.

Zdroje:

• irozhlas.cz
• hlidacipes.org
• komora.cz