Proč černé díry „krkají“ roky po hostině? Vědci to rozluštili

Hvězda se dostane moc blízko k černé díře, a je po ní. Gravitace ji natáhne do dlouhých proudů plynu, něco díra spolkne, zbytek odhodí zpátky do prostoru. Astronomy ale léta pálilo něco jiného: silný rádiový záblesk přišel u mnoha těchto děr až roky po samotném trhání. Server Space.com teď píše o studii, která to „říhnutí" se zpožděním vysvětluje a navíc umí odhadnout, kdy přijde. Informoval o tom server Space.com.

Odborně se těmhle dějům říká slapová narušení hvězdy (tidal disruption events). Hvězda zmizí v útrobách černé díry, obvykle s pořádným bleskem světla. Jenže velká část záření dorazí mnohem později. Co se kolem díry odehrává v té mezeře, dlouho nikdo nevěděl.

Podle autorů jde o to, jak se vymrštěný materiál sráží s plynem a prachem v okolí. Výtrysk potřebuje čas, než narazí na dostatečně husté prostředí a rozzáří se v rádiové oblasti. Teprve pak teleskopy zachytí ten opožděný výron. Rozhoduje tedy složení okolí, ne moment, kdy díra hvězdu spolkne.

Tým sestavil jakýsi chemický „plán" prostředí. Když astronomové zmapují, co černou díru obklopuje, dokážou líp tipnout, kdy zhruba rádiový signál naskočí. Bez toho museli mířit dalekohled tak trochu naslepo a doufat, že trefí správný směr ve správnou chvíli.

Slapová narušení patří k nejdivočejším věcem, co ve vesmíru jdou sledovat. Černé díry samy nezáří, jsou tiché a neviditelné. Prozradí se vlastně jen v jediném okamžiku, když pohltí hvězdu. Schopnost předpovědět opožděný rádiový výron tak dává astronomům šanci zaměřit se na ně cíleně, ne čekat na náhodu.