„Kdybych to vzdal, nadosmrti bych toho litoval,” říká dobrodruh Šimon Brázda o své 5 000 kilometrů dlouhé pouti napříč USA

Osmadvacetiletý programátor Šimon Brázda z Brna si v březnu sbalil batoh a vyrazil do Ameriky, aby si splnil svůj životní sen – ujít Pacifickou hřebenovku. Kráčel napříč horami pokrytými sněhem, přešel poušť, nevyhly se mu ani rozsáhlé požáry. Během svého několikaměsíčního putování nasbíral spoustu zážitků, o některé se s námi podělil v inspirujícím rozhovoru.

Ahoj Šimone, kde se vzal nápad vydat se zrovna na Pacifickou hřebenovku? Proč zrovna toto?

Nápad přišel po absolvování přechodu Bulharska, který jsem absolvoval v září 2023. Do té doby pro mě byla podobná výprava nepředstavitelná, nedosažitelná. Nevěřil jsem si, že bych se o něco takového mohl vůbec pokusit, nebo nedej bože to dokázat. Bulharsko mi ukázalo, že bych to možná zvládnout mohl. Hned po návratu jsem věděl, že chci absolvovat trek, který je delší, divočejší, s vyššíma horama a větší diverzitou. Zkrátka jsem toužil po tom zažít pořádné dobrodružsví, kdy nebude vůbec jisté, že to zvládnu. Zároveň jsem chtěl poznat více stejně naladěných lidí. No a přesně toto všechno hřebenovka nabízí.

Co přesně je Pacifická hřebenovka (PCT)?

Je to pořádné dobrodrůžo! Ne, teď vážně: je to pěší dálková stezka (lze absolvovat i koňmo), která se táhne západními Spojenými státy od mexické hranice v Kalifornii, přes Oregon a Washington až k hranici s Kanadou. Cesta se dá absolvovat i naopak. Má kolem 4 300 km a člověk po ní prochází 25 národními lesy a 7 národními parky a celkem nastoupá okolo 150 km. Hiker jde téměř člověkem nedotčenou divočinou. Prochází pouští, vysoko položenými sedly, vulkanickou krajinou, nekonečnými pralesy, koupe se v křišťálových jezerech a nechává se sežrat komárama. Hehe.

Foto: Šimon Brázda

Jaký byl tvůj motiv se na cestu vydat? Co bylo tvým cílem?

Láska k horám a ke svobodě. Miluju tu momentální lehkost bytí, kdy člověk řeší jen svůj pohyb vpřed, svůj hlad, žízeň, spánek a nečekané situace. Zúží se tak starosti jen na to, co je opravdu podstatné a pro člověka přirozené.

Mým motivem je také posouvat se fyzicky i duševně někam dál. Čelit novým výzvám a neznámému. Cílem byla právě ta cesta a co přináší, kam člověka posouvá.

Co obnášela příprava?

Co se fyzické schránky týče, tak nejdůležitější bylo strávit co nejvíce času na nohách. Takže jsem chodil, běhal a cvičil, abych posílil kritické partie oslabené sedavým zaměstnáním. Ale řekl bych, že více než fyzická příprava je pro úspěšné dokončení důležitější ta mentální: mít schopnost cítit se komfortně v nekomfortních situacích, umět tolerovat dlouhodobou bolest a ničím si nepodlomit morálku, dokázat si ze sebe dělat legraci, i když se cítíš absolutně mizerně. V podstatě tvůj mozek musí být nejsilnější sval ve tvém těle. V tom mě dost posunulo právě to Bulharsko a jiná dobrodružství.

Jak dlouho jsi trail šel? Kolik přesně to bylo kilometrů?

Šel jsem 156 dní, takže 5 měsíců a 3 dny. Celkem to bylo necelých 5 000 km. Přesně to nevím. Důvodů, proč se mi to tak natáhlo, je hned několik. Vyrážel jsem totiž 9. března, což je poměrně dost brzy, a to znamenalo, že jsem do Sierry (nejvyšší pohoří na PCT) došel, když byly vysoké hory ještě kompletně pohřbené pod sněhem (týkalo se to i všech přístupových cest a silnic). Tudíž bylo vždy potřeba z kopců sejít, abych si nakoupil jídlo a zásoby na další úsek, a zase vylézt zpátky. Ti, kteří dorazili později, toto vůbec nemuseli řešit. No a dalším důvodem bylo obcházení lesních požárů.

Foto: Šimon Brázda

Co ti cesta dala a naopak vzala?

Dala mi toho fakt spoustu. Některé věci si člověk ani neuvědomuje nebo se stále něco vybavuje. Třeba jsem se naučil radovat se z úplných maličkostí nebo zdánlivých samozřejmostí. Získal jsem důvěru v dobrotu lidí. Odnesl jsem si nezapomenutelné zážitky a přátelství, víru ve své schopnosti a taky uvědomění, jak krásná je ta naše planeta a jaká by byla škoda z ní co nejvíce nespatřit.

Samozřejmě mi cesta i něco vzala. Třeba flašku olivového oleje, když jsem spadl do řeky. Ne nadarmo se říká, že ti takový dálkový trek zničí život nejlepším možným způsobem. Člověk si tam totiž uvědomí, že mu k největšímu štěstí stačí jen pár věcí v batohu a že samotný život je vlastně o těch přátelstvích, lidských interakcích a přírodě. Je pak zatraceně těžké vrátit se do konvenčního života hromadění majetku. Putování mi tedy vzalo především potřebu budovat kariéru a hromadit majetek.

Na který okamžik nejraději vzpomínáš?

Takových je hromada. Jsou to třeba úplné blbosti, zdánlivě nejvšednější věci: něčí úsměv nebo zjištění, že když něco člověk postrádá, tak mu to stezka dá, svým způsobem se o něj postará. Třeba jednou jsem ztratil lopatku na kopání důlku do země na vykonávání potřeby. Další den jsem došel do města a hned jsem se zaparkoval do mekáče, abych dohnal kalorické ztráty. Seděl jsem tam pár hodin, protože jsem dobíjel elektroniku a najednou do podniku vstoupil takovej špinavej týpek s batohem. Hned mi bylo jasný, že je to taky hiker. Tak jsem ho hned vysmátej zdravil a vyzval ho, ať si sedne ke mně. Zakecali jsme se, sdíleli zážitky a došli jsme k tématu vybavení. Zmínil jsem, že postrádám lopatku, protože jsem ji někde ztratil, a potřebuju si koupit novou. Hiker se začal smát od ucha k uchu a řekl: „Není to tato?” A vytáhl ji z batohu. Samozřejmě že to byla ona.

Byly momenty, kdy sis říkal, že to prostě nemůžeš zvládnout, chvíle kdy sis při cestě sáhl na dno?

Bez nich by to ani nebylo ono. Takovým myšlenkám ale člověk nesmí dát prostor, jinak ho zlomí. Třeba když jsem měl před sebou 800 kilometrů na sněhu. Taková představa člověka rozdrtí. Musí si to rozkouskovat. Dokážu dojít tam na to sedlo? Zvládnu dojít k tamtomu stromu? Takhle postupně těch 800 kiláků ujde.

Podobná situace nastala, když jednoho hikera zachraňoval vrtulník a musel nechat svůj plně naložený batoh na místě. Já ho našel a snažil se jej zanést spolu se svým zpátky do civilizace 20 kiláků daleko. Cesta vedla přes strmá sněhová pole a popadané stromy. Fakt jsem měl pochybnosti a několikrát to málem vzdal.

Nebo když jsem se málem utopil v řece a představa, že mám brodit další řeky, mě úplně paralyzovala strachem.

Foto: Šimon Brázda

Co přesně se tehdy stalo?  Můžeš nám tu situaci popsat? 

To se tak nešťastně sešlo. Na začátku března jsem vyrážel schválně, abych přešel ty vysoké hory ideálně ještě předtím, než začne obleva. Chtěl jsem se tak vyhnout nebezpečným brodům. Obleva ale začala o dva týdny dřív než obvykle, takže jsem se ocitl v nejnevhodnější dobu na tom nejnevhodnějším úseku, kde jsou právě ty nejhorší řeky. Zvýšené teploty znamenaly, že přes noc přestalo mrznout, tudíž sníh tál nepřetržitě a hladiny řek téměř neklesaly. Dalším průšvihem bylo, že loňská rekordní sněhová nadílka strhla most přes jednu kritickou řeku. Právě za účelem jejího přebrodění jsme utvořili pětičlennou skupinu a brodili v zástupu za sebou. Fakt jsme si věřili, že na to máme, že to dáme.

Já byl vpředu a rozrážel proud. Všechno šlo dobře až do poloviny, kdy jsem začal ztrácet cit v nohách kvůli ledové vodě, zároveň bylo extrémně těžké najít vhodné místo pro zapření kvůli velkým balvanům. Jeden chybný krok pak znamenal, že mě proud strhl s sebou. Ve vteřině byli ve vodě i všichni ostatní. Všechno se pak událo strašně rychle. Batoh okamžitě natáhl všechnu vodu a stahoval mě pod hladinu a začal jsem se topit. Zároveň se mnou proud mlátil o všechny balvany. Nějakým zázrakem se mi podařilo dostat se ke břehu a zachytit se právě takového kamene. Sylvii a Gabrielovi, rakouskému páru, se taky podařilo zachytit na břehu. No a Sylvie neskutečně rychle a pohotově zareagovala a skočila zpátky do vody a absolutně neuvěřitelným způsobem se jí povedlo zachytit Radovana s Raspberry, které proud táhl dál. Stáhla je ke břehu a tím jim zachránila životy. Byla opravdová hrdinka, nikdo z nás nechápe, jak to dokázala.

Foto: Šimon Brázda

Odkud jsi čerpal vnitřní sílu, abys cestu nevzdal? Zejména po takovém zážitku.

Je pravda, že to s námi se všemi dost psychicky zamávalo. Musel jsem si dát několika denní pauzu a dát si to v hlavě dohromady, nějak to celé zpracovat. Po takovém zážitku jsem fakt nebyl ve stavu brodit další řeky. Nakonec jsem si řekl, že nechci být nadosmrti paralyzován strachem z řek a že se s tím prostě poperu a překonám to. Samozřejmě tím nemyslím bezhlavě skákat do každé řeky. Je potřeba mít velký respekt k vodě. 

Dalším obrovským impulsem a motivací bylo to, že jsem chtěl jít celou cestu kontinuálně a nepřeskočit žádný úsek, a do té doby se mi to dařilo. 

Kdykoliv to bylo těžké, položil jsem si jednoduchou otázku: „Seděl bych teď radši doma či v práci, nebo byl tady na PCT?” Odpověď vždycky zněla: být tady. 

Taky je potřeba si uvědomit, že o tom, jít PCT, sní po celém světě statisíce lidí, ale tu možnost a odvahu si ten sen uskutečnit dostane je zlomek z nich. Asi bych toho pak nadosmrti litoval, že jsem to vzdal, když jsem mohl pokračovat.

Foto: Šimon Brázda

Z tvého vyprávění vím, že ses potkal s divokými zvířaty. Medvědem i pumou. Nebál ses?

Ze všeho možného, s čím se tam člověk potýkal, to bylo objektivně to nejméně nebezpečné. Samozřejmě když jsem poprvé viděl medvěda 30 metrů ode mě, měl jsem strach, ale zároveň jsem cítil velký obdiv, radost a respekt. Medvěd si však hleděl svého, tak jsem si ho natočil a pokračoval v cestě.

S pumou jsem se setkal, když už padala noc a já ležel pod širákem kousek od stezky. Najednou jsem periferním viděním zaznamenal, že se něco pohybuje po trailu. Tak koukám, co to je, a taková obrovská kočka se producíruje po stezce. Tak si říkám, co mám jako dělat? No bylo to jednoduchý: kdyby mě chtěla sežrat, tak by mě prostě sežrala a nic bych s tím nenadělal. Tak jsem si dal sluchátka do uší a pustil si tvrdou hudbu pro tvrdý a ničím nerušený spánek.

Většinu cesty jsi šel sám, nechyběl ti parťák? Proč ses tak rozhodl?

Když se dost pokazily podmínky, potkal jsem na cestě Radovana, Čecha, stejného blázna jako jsem já. Dali jsme se proto dohromady a asi jeden a půl měsíce šli spolu. Pak jsem šel zase většinou sám, ale on se pak člověk pořád potkává se stejnými lidmi. Třeba jsem se tak potkával skoro 3 000 kilometrů s jedním americkým párem až do samého konce. Některé dny jsme šli spolu nebo se potkali na oběd, ve městě. Někdy jsme se taky třeba neviděli několik dní.

Foto: Šimon Brázda

Během cesty jsi byl svědkem masivních požárů. Můžeš nám přiblížit, jak něco takového vypadá?

To si tak krásně kráčíte panenským lesem, je to úplný ráj na zemi. Blíží se večer, najdete si tedy vhodné místo na spaní a začnete stavět stan. Během chvilky nějak podivně zčervená obloha, objeví se takové zvláštní mraky a začnete cítit kouř. Pak na vás začne padat popel a v tu chvíli si říkáte: co teď mám sakra dělat? Je sedm večer, máte v nohách 50 kilometrů, jste utahanej jako pes, nevíte, kde ten požár vlastně je, jestli před nebo za vámi. Napadá vás, jestli máte teď šlapat přes noc dál, abyste tomu utekli? No jo, co když ale tomu požáru půjdete naopak naproti? Až to nakonec vaše mysl vzdá. Vyhodnotíte, že se radši vyspíte, zregenerujete a utečete tomu až zítra, no a kdyby to bylo fakt vážný a blížilo se to, tak vás to snad probudí a vy utečete.

Jak jsem se blížil ke Kanadě, tak to začal být fakt závod s časem, kdy se zavíraly obrovské úseky trailu, evakovaly se města a hrozilo, že nebude vůbec možné dojít pěšky až do mého vysněného cíle a to pak bylo chvílemi opravdu stresující. Naplánoval jsem okliku kolem uzavírky, jenže tam taky vypukl požár, tak mi to zavřeli před nosem a musel jsem jít zpátky a vymýšlet, jak to obejdu jinak.

Taky jsem šel třeba i několik dní kouřem. Došlo to do bodu, kdy mi těsně před nosem zavřeli jedinou smysluplnou cestu na sever a totálně mi podlomili morálku. Nevěděl jsem, jak dál. Sranda byla, že mi chybělo posledních 100 km. Mí američtí kamarádi Ramble a Freighter to dokonce vzdali a vraceli se zpátky domů. Já to z úplné rezignace obcházel 300 kilometrovou oklikou po silnici kolem obrovského jezera. Byl to jeden z nejtemnějších okamžiků na cestě. Nebyl jsem však připraven to ještě vzdát. No a pak po jednom dni se mi ozvali mí američtí přátelé, že narazili na další hikery a mají jinou okliku, která není tak strašná, a že pokračují. Tak jsem nasadil rychlejší tempo a dohnal je. Pak už jsme šli spolu až do konce. Jednalo se o neskutečný comeback.

Každopádně musím říct, že díky tomu, že jsem vyrazil na PCT tak brzy, čelil jsem pak menšímu množství požárů. Respektive jsem byl dřív na severu. Sníh teprve roztál a bylo ještě relativně mokro. Ale i tak mě stihly nějaké požáry, ale právě tím, že jsem byl časově celkem napřed, jsem se dost požárům a uzavírkám o chlup vyhnul. Strach tam byl konstantní, že to začne foukat mým směrem a že se požár bude šířit rychleji než dokážu běžet nebo že mě to uvězní mezi dvěma požáry, to by bylo vůbec nejhorší. Ale člověk prostě musí věřit v sebe a své schopnosti a taky samozřejmě v americké hasiče a záchranáře, že ví, co dělají.

Jaký to byl pocit, když ses ocitl na konci cesty?

Mísila se ve mně obrovská radost, že jsem to dokázal, s intenzivním smutkem, že už je konec, že se budu muset vrátit do běžného života a že už se dost možná nikdy nebo na delší dobu neuvidím se všemi přáteli, které jsem tam potkal.

Je něco, co bys chtěl poradit nebo vzkázat ostatním, kteří se chystají na podobné dobrodružství?

Až se ocitnete na cestě a stezka vám začne házet klacky pod nohy v podobě zhoršeného počasí, sněhových podmínek a podobně, budete ve velkém pokušení danou pasáž přeskočit, neboť většina ostatních hikerů přesně toto udělá a bude velmi lehké se nechat stáhnout s ostatníma. Věřím, že jsou to právě tyto momenty, kdy vás stezka záměrně zkouší a připravuje fyzicky a mentálně na výzvy, kterým budete čelit dál na cestě. Jejím přeskočením přijdete o potřebné zkušenosti a dovednosti a je větší riziko, že to vzdáte a nedojdete do konce. Zároveň se tím ošidíte a nenačerpáte všechno, co vám stezka může dát.

A kam to bude dál?

Jó, mám sáhodlouhý seznam míst, která bych chtěl navštívit. Každopádně zatím nemám vybrané nic konkrétního. Nechávám to otevřené, rozhodnu se podle pocitu. Už teď vím, že půjde o větší výzvu, abych se zase někam posunul. Ono se to stejně nějak vyvrbí. Samozřejmě bude taky záležet na finančních prostředcích, životní situaci, práci a tak.

Medailonek

Šimon Brázda pochází z brněnských Kohoutovic. Vystudoval Technologii ochrany osob a majetku na Univerzitě obrany, ve volném čase dělal závodně sportovní střelbu, stal se mistrem republiky. Nyní pracuje jako programátor, jeho vášní je pobývání ve volné přírodě. Je příznivcem minimalismu.