Ředitelka českého UNICEF Pavla Gomba: Děti potřebují někoho, kdo se o ně postará

Zasvětila svůj profesní život pomoci dětem. Tak by se dala jednou větou vystihnout pracovní náplň a životní poslání ředitelky českého UNICEF Pavly Gomba, která vystudovala na VŠE obor finance a řízení lidských zdrojů. Pavla Gomba díky rozvojovým projektům na pomoc dětem ohrožených chudobou, válkou a přírodními katastrofami procestovala kus světa a setkala se s mnoha pozoruhodnými osudy. O svých zkušenostech s mezinárodní rozvojovou pomocí napsala knihu Slyšíte nás?

(7 minut čtení)

Místo práce v bance jste se rozhodla pomáhat dětem z rozvojových oblastí, co vás k tomu vedlo?

Byla za tím zkušenost z Afriky, kde jsem nějakou dobu po škole pracovala na magistrátu v Zimbabwe. Když člověk mezi těmi lidmi žije, hodně věcí si uvědomí. Je to jiný pohled, než když o tom jenom čte, nebo vidí v televizi. Za mým rozhodnutím stojí setkání s konkrétními lidmi a především chlapcem, který žil na ulici nedaleko místa, kde jsem pracovala, a prodával suvenýry pro turisty. Po rozhovoru s ním jsem si uvědomila, že děti z rozvojových zemí nepotřebují tolik peníze, ale spíše někoho dospělého, kdo se o ně postará, pošle je do školy a bude je mít rád.

Představovala jste si už jako malá, že byste mohla dělat podobnou práci?

Určitě ne. Jako dítě jsem říkala, že budu pomáhat zvířátkům jako veterinářka nebo budu strašně bohatá. Zatím nic z toho není aktuální (smích). Vždycky jsem ale toužila cestovat do dalekých krajů. Vzpomínám si na jeden okamžik, jak jsem o prázdninách u babičky, mohlo mi být tak pět nebo šest let, viděla vysoko na obloze stříbrnou tečku. Letadlo. A došlo mi, že v tom letadle jsou lidé, kteří letí za nějakým obrovským dobrodružstvím. V tu chvíli jsem silně cítila, že chci sedět v té tečce taky a někam jet, daleko od všedních dnů. Zažít něco jiného.

Kolik zemí jste díky UNICEFu navštívila?

Vím, že mnozí lidé navštívené země počítají, ale já ne. Nejsem sběratelem zemí. Pro mě je důležitější sledovat, jak se projekty vyvíjejí v čase. Třeba ve Rwandě jsem byla devětkrát a právě díky tomu, že jsem tam pobývala tak často, a ne jako turista týden dva, tak jsem měla možnost té zemi a její kultuře lépe porozumět. Ale abych odpověděla, Afriku jsem procestovala celou, všechny části od jihu, přes rovníkový střed, východ i západ. Stejně tak velkou část Asie a Jižní Ameriky.

Je právě cestování to, co máte na své práci nejraději?

Dříve možná ano, ale po patnácti letech už to vidím trochu jinak. Romantické představy, které vídám na jiných lidech, trochu opadly, dokonce se mi už ani nechce cestovat. Nyní si nejvíce cením těch momentů, kdy se vracím na nějaké místo, kde projekty UNICEF pomáhají. Když přijedu a vidím, že to funguje, že to má smysl, že děti nejsou už dětmi, ale jsou dospělými, kteří měli možnost chodit do školy a dostat se z chudoby. A zažívám ten pocit, že se to někam ubírá. To je myslím na mé práci úplně nejzásadnější. Je to má největší motivace.

Práce pro UNICEF musí být hodně dobrodružná, co všechno jste na svých cestách zažila?

Když se ohlédnu zpátky, určitě jsem dříve toužila zažít nějaké velké dobrodružství, ale teď už se tomu spíše vyhýbám. Dokonce by to mohla být chyba. Nejezdíme do zemí kvůli dobrodružství a je zbytečné riskovat zdraví a život, ať už můj nebo druhých lidí. Zažila jsem při natáčení dokumentu ve Středoafrické republice velmi dramatické chvilky, které byly způsobeny chybou našeho štábu. Naše skupina dorazila na pomoc dětem přímo do oblasti ovládané rebely. Jenže došlo k incidentu, kdy byl postřelen a vážně zraněn jejich vůdce, a my museli utíkat. Byl to zvláštní pocit. Nedá se to moc popsat. Když víte, že to není jen v televizi, že je to skutečné. A že svítí slunce a člověk si řekne: A tady by to mohlo skončit. Bylo to velké ponaučení.

Jezdíte po Africe a dalších kontinentech, za svůj život jste se setkala s mnoha osudy tamních dětí. Který na vás zapůsobil nejvíc?

V jedné vesnici ve Rwandě jsem dlouhodobě sledovala příběh dívky jménem Manira. Byl to pro mě jeden z těch hodně silných a dojemných příběhů, protože Manira byla svědkem toho, jak jsou její rodiče mučeni a zabiti. Tato třináctiletá dívenka ztratila oba rodiče a ještě se musela sama postarat o své dva malé sourozence. Žili v nepředstavitelné chudobě a určitě byly dny, kdy neměly co jíst. Díky jednomu z projektů týkajících se pitné vody ve školách Manira začala chodit do školy. Ano, žila ve stejné chudobě, ve stejném domečku, pořád se starala o své sourozence, ale místo toho, aby musela chodit do dalekého jezera pro vodu, ze které byly děti nemocné, mohla jít pro vodu do školy a zároveň v ní na chvíli zůstat a získat nějaké vzdělání.

Jak se Maniře daří teď?

Nějaký čas jsem o ní neslyšela, ale věřím, že se jí daří podstatně lépe. Naposledy jsem jí viděla, když jí bylo sedmnáct. Byla už skoro dospělá, ale stále chodila do školy, protože toho hodně předtím zameškala. Pokud se budu moci do Rwandy vrátit, chci ji určitě navštívit. Je to pro mě velmi osobní příběh. Jeden čas jsem totiž zvažovala, zda ji nebudu adoptovat, ale pak jsem to zavrhla. Uvědomila jsem si, že Manira je taková květina, kterou bych přesadila do úplně jiného prostředí a nemuselo by to pro ni být dobré. Ve své zemi má jistotu, že žije se svými lidmi, příbuznými a díky tomu, že chodila do školy, může být její život lepší.

Pro představu – můžete přiblížit, jak vypadá průměrný život dvacetileté africké dívky?

Je to trochu složitější. Určitě není žádnou výhrou narodit se v Africe jako dívka, spíš naopak. Ve dvaceti letech je většina dívek provdaná a má pravděpodobně jedno, dvě nebo více dětí. Pracuje na poli, nebo se živí nějakou rukodělnou činností. Ale to není pravidlo. Je totiž propastný rozdíl mezi dívkami, které chodí a nechodí do školy. Pokud dívka dokončí základní školu a umí číst, psát a počítat, tak je zaměstnatelná. A ze zkušeností z různých kultur, náboženství i prostředí víme, že pokud dívka má alespoň základní vzdělání, má méně dětí a dokáže se o ně lépe postarat. Pro nás je základní vzdělání jediným fungujícím a účinným způsobem, jak se vypořádat v rozvojových zemích s vysokou porodností, ale i úmrtností dětí.

Hračky nebo staré oblečení nejsou věci, které děti v Africe potřebují nejvíce

Co říkáte na takovéto české rčení: „Víš, co by za to daly děti v Africe?“

U nás je to oblíbený vtip. Říká se, že nejotrlejší lidé jsou lékaři a humanitární pracovníci. Ale tím to nechci zlehčovat, napadají mě dvě myšlenky. Pro dnešní mladé lidi je důležité, aby měli i takovou referenci a nesrovnávali se jen s celebritami a různými popovými nebo televizními hvězdičkami, aby viděli, že jejich život není nejhorší na světě a není k nim nespravedlivý. Dokonce jsem se setkala s názorem maminky, že bychom měli pořádat převýchovné tábory pro české děti v Africe, aby zjistili, jaké to je nosit každé ráno kanistry vody, nemít internet a chodit do školy deset kilometrů. Takže jako reference proto, aby si člověk uvědomil, že někde jinde žijí lidé jinak, je to dobré. Druhou myšlenkou je, že samozřejmě všichni víme, že jídlo se do Afriky posílat nedá. Jenom náklady na dopravu čehokoliv do Afriky bývají násobně vyšší než hodnota těchto věcí. Platí to i o starém oblečení a hračkách. Občas se setkávám s názorem, že naše použité věci, které už nepotřebujeme, budou těm lidem tak daleko v těch chudých zemích dost dobré, tak jim to pošleme. U toho si často říkám, že si lidé neuvědomují, že tímto přístupem vlastně snižují jejich důstojnost. Navíc si musíme uvědomit, že hračky nebo staré oblečení nejsou věci, které děti v Africe potřebují nejvíce. Jsou to spíše finanční prostředky, které jim zajistí pravidelnou zdravotní péči a možnost chodit do školy.

Jak konkrétně UNICEF na místě pomáhá?

Naší filozofií je nedělat všechno. Soustředíme se na jednoduché a ne příliš nákladné programy, které mohou situaci v ohrožených oblastech významně změnit. Zabýváme se především přežitím dětí, od toho se odvíjí programy proti podvýživě, zajištění pitné vody, základní zdravotní péče. Teprve poté se snažíme dětem zajistit vzdělání, protože nemá smysl hnát do školy děti, které jsou podvyživené, nebo když ve škole není zdroj pitné vody, toalety. Vzdělání dětem zajistí lepší budoucnost. Dále je naším cílem ochrana dětí. Například před dětskou prací či obchodováním s dětmi. Vždy se však řídíme zásadou, že nezasahujeme do místní kultury ani tradic. S jedinou výjimkou, a to jsou tradice pro děti jednoznačně škodlivé – například ženská obřízka či umisťování malých chlapců do buddhistických klášterů, čímž tito chlapci ztrácejí dětství, kontakt s rodinou a možnost chodit do školy.

Jak se na to tváří místní, když zasahujete do jejich zvyklostí?

Nevypadá to tak, že bych vyskočila z auta a říkala jim, tohle nedělejte (smích). To by nefungovalo. UNICEF má v terénu 80 % místních lidí, nejsou to cizinci, znají zvyklosti, znají jazyk, ví co dělat a co říkat, zatímco jakýkoliv cizinec, včetně mě, potřebuje někoho, kdo se o něj postará. Často v dané komunitě hledáme někoho, kdo by porozuměl problému a chtěl ho řešit. Největší úspěch je, když získáme jako dobrovolníky lidi, kteří sami například ženskou obřízku praktikovali, většinou to bývají ženy. Když se nám podaří toho člověka přesvědčit, aby místo provádění obřízky šířil osvětu, proč ji nedělat, má to větší dopad a obyčejní lidé přijmou mnohem více informací, než kdyby za nimi přijel někdo v tričku UNICEF.

Jak se mohou lidé v České republice zapojit do pomoci lidem v rozvojových oblastech?

Třemi věcmi. Pro nás je největším přínosem finanční příspěvek, ať už jednorázově nákupem zboží, převodem či SMS zprávou nebo ještě lépe pravidelným příspěvkem každý měsíc. Mladí lidé se často zapojují jako dobrovolníci a vymýšlejí i různé akce. Je to úžasné. Občas si říkám, že už všechno bylo vymyšleno, ale není. Třeba studenti z gymnázia v Karviné se rozhodli ušetřit za profesionální tablo, vyfotili se v tričku UNICEF a věnovali deset tisíc korun na pomoc Nepálu. Moc jim to na tablu slušelo, psala o tom i regionální média a zároveň pomohli dalším lidem. To mi přijde skvělé. Spousta studentů také pomáhá s překlady, s drobnostmi tady v kanceláři, na benefičních akcích. Dobrovolníci jsou pro nás velmi důležití, protože díky nim zvládneme uspořádat mnoho akcí po celé republice.

Co všechno se od roku 2000, kdy jste nastoupila na pozici ředitelky české sekce UNICEFu, změnilo?

Každý rok se snižuje počet dětí, který zbytečně umírá na podvýživu a běžné nemoci. Za posledních 25 let spadla úmrtnost nejmenších dětí do pěti let na polovinu. Předtím umíralo 12 milionů dětí ročně, teď je to méně než 6 milionů. Do školy chodí víc děti než kdykoliv předtím v historii lidstva. Vybudovali jsme také mnoho zdrojů pitné vody po celém světě. Jediné, co mi dělá starost, je počet krizí, o kterých se ani nepíše – války, přírodní katastrofy, globální změny. Také je zajímavým paradoxem, že se třeba v Africe podařilo zcela vymýtit dětskou obrnu, ale desítky případů se objevily na Ukrajině. Některé problémy jsou nám teď mnohem blíž než dříve.

Je ještě něco, čeho byste v budoucnu chtěla dosáhnout?

Já věřím v nulu. I když cesta k ní bude dlouhá a trnitá. Věřím v to, že jednoho dne se podaří dosáhnout toho, aby počet dětí, které zemře zbytečně na podvýživu nebo běžné nemoci, byl nula. Také bych byla ráda, kdyby více lidí z České republiky pracovalo v UNICEF mezinárodně. Jsme národnost, která v terénu není úplně zastoupena.

Dokážu si představit, že vaše povolání může být náročně, jak si dobíjíte baterky?

Teď mám jeden exotičtější koníček, ke kterému mě inspiroval pobyt v Bhútánu, kde je národním sportem lukostřelba. Je třeba tam dávat pozor během víkendů, nebo svátků, protože se střílí úplně všude. A navíc jsou tam samí výborní střelci. Já třeba ani ten terč nevidím a oni se dokážou trefit do jeho středu. Po jedné z cest jsem si řekla, že třeba jednou až tam pojedu, překvapím je, pokud to budu také umět. A zapsala jsem se na lukostřelbu. Vypadá to jednoduše, ale není. Je to dost fyzicky náročné, ale skvěle si u toho vyčistím hlavu. U střílení nelze myslet na nic jiného. A pak je pro mě ještě největším zdrojem energie, když vidím, že se UNICEFu daří a že máme výsledky.

Medailonek

Pavla Gomba se narodila v roce 1974 v Ostravě. Na Vysoké škole ekonomické vystudovala obor finance a řízení lidských zdrojů. Od roku 2000 je ředitelkou české sekce UNICEF, organizace zasvěcené péči o zdraví dětí v 150 zemích světa. Napsala knihu o příbězích dětí a lidí z Afriky a Asie Slyšíte nás? Doma má papouška, díky kterému si alespoň částečně vyplnila svůj dětský sen být zvěrolékařkou.

Kniha, která jí změnila život? „Lvice Elsa od Joy Adamsonové.“

Myšlenka, která ji vždy nakopne? „Ráda v práci používám česká přísloví jako: „S chutí do toho a půl je hotovo,“ a také věřím v životní moudrost: „Co člověka nezabije, to ho posílí.“