Vědci našli na Novém Zélandu fosilii největšího tučňáka na Zemi. Vážil přes 150 kilo

Zkamenělé pozůstatky objevené na novozélandském Jižním ostrově patřily dosud neznámému druhu, který vážil více než třikrát více než dnešní tučňáci. Jeho velikost odhadl výzkumný tým za pomoci digitálního modelu vytvořeného laserovým skenováním. Podle studie publikované v časopise Journal of Paleontology díky obrovskému tělu ptáci neztráceli tolik tepla, mohli lépe lovit a nejspíše se také rozšířili po světě.

Vědci vypočítali, že objevený druh tučňáka žil před 55,5 až 59,5 miliony let, tedy pouze několik milionů let po vymření dinosaurů na konci křídy. Na pláži v regionu Severní Otago našel jeho zkamenělé kosterní pozůstatky Alan Tennyson z muzea Te Papa Tongarewa v letech 2016 a 2017. Vědci je následně podrobili zkoumání za pomoci srovnávání dalšími fosiliemi i žijícími druhy tučňáků a alek. Na základě rozměrů ploutevní kosti odhadli jeho váhu na 148 až 160 kilogramů. Pojmenovali jej Kumimanu fordycei na památku emeritního profesora místní Univerzity v Otagu a legendy oboru Edwarda Fordycea.

Mezi nalezenými fosiliemi byly také pozůstatky dalšího nového druhu tučňáka, který vědci pojmenovali Petradyptes stonehousei. Dosahoval úctyhodné váhy 50 kg, což je asi o polovinu více, než mají největší žijící tučňáci. Jeho název odkazuje na potápějícího se ptáka žijícího na balvanech a také vzdává hold Bernardu Stonehouseovi, který jako první popsal rozmnožovací cyklus tučňáka císařského.

Vědci tápou, proč je nový druh tak obrovský

Oba velcí tučňáci byli evolučně blíže létajícím ptákům a jejich ploutve nebyly tak dokonalé. „Mnoho dřívějších zkamenělých tučňáků dosahovalo obrovských rozměrů a snadno předčilo největší dnes žijící tučňáky,“ vysvětluje na stránkách Univerzity v Cambridge jeden z autorů výzkumu Daniel Field. „Náš nový druh, Kumimanu fordycei, je největším fosilním tučňákem, jaký byl kdy objeven – se skoro 160 kg by vážil více než [basketbalista] Shaquille O’Neal na vrcholu své kariéry,“ přirovnává vědec.

K čemu tučňákům obrovské tělo bylo, však nemá jasné odůvodnění. „Větší tučňák by mohl lovit větší kořist a hlavně si lépe uchovat tělesnou teplotu v chladných vodách. Je možné, že překonání stokilogramové hranice umožnilo nejstarším tučňákům rozšířit se z Nového Zélandu do dalších částí světa,“ spekuluje hlavní autor studie Daniel Ksepka. Dalším možným vysvětlením je analogie na dnešní teplokrevná zvířata, která se umí potápět do velkých hloubek. Tehdejší tučňáci možná díky obrovskému tělu dosáhli i desítky metrů pod hladinu, kde dosáhli na širší spektrum potravy. Díky tomu pak bylo úspěšné jejich rozšíření z Nového Zélandu po světě.