BIOCAP dlaždice vyvinuli výzkumníci z Florida International University v Miami. Jedná se o betonové bloky vytvořené metodou 3D tisku a inspirované tvarem přírodních korálových útesů. Na rozdíl od obyčejných betonových zdí, které vytvářejí pro mořský život nehostinné podmínky, mají BIOCAP dlaždice členitý povrch, ve kterém se mohou usadit například ústřice, svijonožci nebo malé ryby. Pomáhají tak chránit pobřeží před dopady klimatických změn a zároveň nabízí domov mořským živočichům.

Pilotní projekt financuje americká Agentura pro ochranu životního prostředí i Národní vědecká nadace. Dlaždice mají kromě přímé pomoci přírodě také funkci senzorů mimo jiné pro měření tlaku vln nebo pH vody. Pohyb pod hladinou monitorují kamery. Vědci tak chtějí ověřit, že BIOCAP funguje jako životaschopnější a přírodě bližší náhrada za klasické pobřežní hráze.

„V krajině Alto Mayo žije skoro 300 tisíc lidí ve městech, obcích a komunitách. Vzhledem k dlouhé historii změn ve využívání půdy a zhoršování životního prostředí nás velmi překvapilo, že jsme tu objevili tak rozmanité bohatství druhů“, zdůraznil Trond Larsen z organizace Conservation International. Larsena, který expedici vedl, udivil hlavně výskyt tolika nových, vzácných a ohrožených druhů, z nichž mnohé se pravděpodobně nikde jinde nevyskytují. 

Mezi nové objevy patří také čtyři savci: myš ostnatá, netopýr krátkoocasý, veverka zakrslá a obojživelná myš. Objev nového druhu obojživelné myši byl podle Larsena obzvlášť šokující, protože patří do skupiny hlodavců, z nichž je většina druhů mimořádně vzácná. To jim mezi odborníky na savce dává téměř mýtický status. Vědci v oblasti Alto Mayo zdokumentovali také sedm nových druhů ryb, nový druh žáby úzkoústé, deset nových motýlů a dva nové bouky. Expedice rovněž zdokumentovala 49 ohrožených druhů z červeného seznamu IUCN, včetně dvou kriticky ohrožených opic, dvou ohrožených druhů ptáků a ohrožené žáby harlekýnky.

„Jsme nebezpečně blízko bodu zvratu, pokud jde o úbytek přírody a změnu klimatu. Víme ale, že se příroda může zotavit, pokud bude mít příležitost a my budeme mít šanci s tím něco dělat,” řekl Matthew Gould z Londýnské zoologické společnosti. Stále tedy existuje naděje, že se nastolený trend podaří zvrátit. K tomu je však potřeba, aby se lidé spojili a začali konat.

Je potřeba omezit nadměrný rybolov a znečištění vod, zastavit odlesňování a omezit plýtvání potravinami. Pomoci může taky rychlejší přechod na obnovitelné zdroje energie, větší investice do ochrany přírody a podpora a uznávání práv domorodých obyvatel.

„Přijde mi to jako nález úžasného pokladu, bohatství, dalšího průhledu do minulosti,“ reagovala bioložka Jana Pilátová. Důvodem je geologické zařazení nalezených zkamenělin, našly se totiž ve vrstvách časově zatím nejblíž zmíněné celosvětové ekologické katastrofě. Díky tomu to vypadá, že život nepotřebuje mnoho milionů let, aby se vzpamatoval po velké havárii – cestu si najde. Tehdy se jednalo o jiné vymírání druhů, než při kterém svět přišel o velké dinosaury. Mezi hypotézy, co bylo jeho příčinou, vědci uvádějí například snížení kyslíku v mořích nebo zvýšení jejich slanosti, vulkanickou činnost a velké požáry. Nešlo o jednorázový jev, ale spíš postupný proces.

Oblast dnešní Číny, odkud nález pochází, v druhohorách pokrývalo moře. Organismy, které tam vědci objevili a určili, lze proto zcela právem označit za poklad z mořského dna. „Vidět, že život na Zemi bují po drastické redukci života takto úžasným způsobem relativně rychle, je úžasné,“ potvrdila Pilátová. Nové zjištění je nadějí i pro oblast České Švýcarska, kterou minulý rok zasáhl rozsáhlý požár. Vědci doufají, že do tamní krajiny přibudou některé vzácnější druhy rostlin nebo živočichů, třeba brouků.

Cílem projektu je povzbudit lidi, aby se zajímali o svět kolem sebe, poznávali ho a dokumentovali jej. Jak přesně to funguje? Uživatelé nahrají fotografie rostlin nebo zvířat do aplikace EarthSnap. Následně je technologie, která využívá přizpůsobené řešení strojového učení umělé inteligence, identifikuje a poskytne více informací (například, kde se zvíře běžně vyskytuje, jaká je jeho historie). Nahrané fotografie také přispívají k růstu databáze EarthSnap. Jsou pak veřejně dostupné všem uživatelům.

Iniciativa je příkladem globálního vzdělávání ve spojení přírody a techniky. „Odjakživa bylo mým cílem přivést lidi zpět k přírodě, pomoci jim uvědomit si, že lidstvo je součástí přírody. Není od ní oddělené,“ uvedl Eric Ralls, zakladatel a generální ředitel společnosti EarthSnap. Aplikaci je možné stáhnout v AppleStore a Google Play Store.

Autorský článek Gabriely Brázdové s použitím informací z EarthSnap a Earth

V ohrožených oblastech neziskovky obnovují vodní toky, poskytují útočiště ptákům, sázejí stromy a keře a pečují o české přírodní dědictví. Nadace pro půdu pak například získané pozemky pronajímá ekologickým zemědělcům, čímž brání degradaci zeminy.

V parku Mnišské louky například díky obnovené tůni zahnízdili vzácní mokřadní ptáci, jako je bekasina otavní, čejka chocholatá nebo chřástal kropenatý. Další ptačí parky pak vznikly na Josefovských loukách, v nivě řeky Kyjovky nebo v Lipové na Přerovsku. Ze zanedbaného Lužního parku Krče u Břeclavi pak chce Hnutí Brontosaurus vytvořit přírodní rezervaci s naučnou stezkou.

Za dary či pravidelné příspěvky může veřejnost získat zážitkové certifikáty, dostat se na exkurze do nově vznikajících parků nebo na oblíbené brigády v přírodě.

Autorský článek Venduly Čermákové s využitím informací z Nadace pro půdu, Hnutí Brontosaurus, Svět neziskovek

To, že se pod ledem na Antarktidě nachází ledové řeky a jeskynní systémy, které pocházejí z doby před desítkami tisíc let, se ví už dlouho. Některé z nich jsou sladkovodní, avšak část vod dosahuje určitého stupně slanosti v důsledku mísení vod. Vědci se je snaží vypátrat, protože přinášejí cennou informaci o tom, jak se na naší planetě vyvíjel život a jak se organismy adaptují na změnu prostředí.

To byl i jeden ze záměrů novozélandského týmu který kvůli obavě z dopadů na tamní klima zkoumá tání šelfového ledovce v Rossově moři, které se nachází hned pod jejich domácím souostrovím. „Chceme porozumět mechanismům Rossova moře a tomu, jak se budou měnit v určitých klimatických scénářích,“ vysvětluje Denise Fernandez z Národního institutu pro vodu a atmosféru (NIWA). Tento typ ledovce je v podstatě obrovskou krou, která se vyskytuje v místech, kde pevninský ledovec „stéká“ do oceánu. Dosahují tloušťky až jeden kilometr a vyskytují se vedle Antarktidy ještě v Grónsku, Kanadě a Arktidě v Rusku.

Tým vrtal ledem za dohledu malé kamery, ta zaznamenala provrtání do řeky, která jím vytékala do moře. Hned jak sonda narazila na vodu, začaly se okolo oka kamery hemžit malí živočichové. „Chvíli jsme si mysleli, že je s kamerou něco špatně, ale když se obraz doostřil, všimli jsme si, že jsou to členovci o velikosti kolem pěti milimetrů,“ řekl Craig Stevens z NIWA.

Pro vědce to znamená, že pod ledem funguje celý ekosystém. „Pozorovat vzorek z této řeky bylo jako být prvním, kdo vstoupí do skrytého světa,“ popisuje Huw Horgan z Wellingtonské Te Herenga Waka Victoria University. Vědci proto v řece umístili pozorovací čidla, aby zjistili, jak se jednotliví živočichové chovají. Zároveň laboratorně analyzují vzorky vody, aby zjistili čím je výjimečná.

Zdroje: autorský článek Kláry Šubíkové s využitím The Guardian a Národního institutu pro vodu a atmosféru

Na vzniku nového parku se podílí Česká společnost ornitologická (ČSO) s cílem vytvořit vhodné podmínky pro zdejší mokřadní, vodní i luční ptáky. Těch tam napočítali celkem 162 druhů. Loni se organizaci podařilo koupit klíčové pozemky, nyní už obnovuje a rozšiřuje biotop, aby se v místě dařilo nejen ptákům, ale i jiným živočichům.

Vše se odehrává s využitím tradičních metod hospodaření, jako je pastva, kosení nebo ořez vrb na hlavu. „Mozaiková seč v kombinaci s pastvou podpoří například konipasy luční a bekasiny otavní. Vyřezáním náletových dřevin dojde k osvětlení zastíněných tůní, čímž podpoříme čírky modré a lžičáky pestré, ale také obojživelníky kuňku obecnou či ropuchu obecnou. Pastvou velkého skotu přilákáme například dudky chocholaté. Plánovaných opatření je celá řada a těžit z nich budou nejenom ptáci, ale i obojživelníci, hmyz a další živočišné druhy a rostliny,“ uvedl Gašpar Čamlík, jednatel Jihomoravské pobočky ČSO.

V Ptačím parku Kosteliska se prolíná mozaika vodních ploch, rákosin, luk, lesíků, ale i suchých písčin. „Prostředí obdobného charakteru je nutné udržovat a pečovat o něj. Z pohledu ochrany přírody a krajiny má význam především kvůli velké druhové pestrosti. Ochranou přirozených mokřadů, a obnovou tradičního hospodaření se původně nehostinné území mění v mokřadní ráj pro ptáky a další živočichy,“ vysvětlil Čamlík.

K druhům, které na Kosteliskách hnízdí, patří bukač velký, bukáček malý, moudivláček lužní, čejka chocholatá či vodouš rudonohý. Pravidelně sem zalétají také vzácné pisily čáponohé. Pozornost je věnována především ptákům, ale dílčím cílem je vytvářet vhodné podmínky i pro další druhy rostlin a živočichů. Ornitologové také plánují exkurze pro veřejnost. Pokračovat budou i výkupy dalších pozemků nebo jejich převzetí v podobě darů od veřejnosti.

Mihule potoční je takzvaný bioindikační druh čistoty vody. Obývá čisté horské a podhorské toky s vysokým obsahem kyslíku, zásadní pro kladení jiker jsou pak bahnitopísčité náplavy v korytech řek. Její výskyt je proto ohrožen nevhodnými úpravami vodních toků, jako je těžba jemných náplavů, zpevňování koryt či zahlubování dna řek a potoků.

„Kromě individuální ochrany mihule potoční je nutné zabezpečit komplexní ochranu lokalit a úseků toků, ve kterých se vyskytuje. Komplexnost spočívá nejen v omezení zásahů do vodních toků pouze v nezbytných případech, ale i řešení znečišťování vody v celém povodí,“ uvedla Martina Kratochvílová z odboru životního prostředí a zemědělství Krajského úřadu Kraje Vysočina.

Aby vědci zjistili, jestli vůně geosminu přitahuje i jiné živočichy, nastražili v přírodě pasti s návnadami kolonie bakterie Streptomyces coelicolor. „Zjistili jsme, že přilákaly výrazné množství chvostostoků ve srovnání s kontrolními pastmi bez návnady,“ uvedl vědecký tým ve svém výstupu. Výsledek se výzkumníkům následně potvrdil také v sérii dalších experimentů, které provedli v terénu i v laboratořích.

Chvostostok je malý půdní živočich, který podle vůně bakterie vycítí a poté sní. Vědci se nicméně zabývali také otázkou, proč bakterie vůni vypouštějí. Zjistili, že bakterie fungují jako vláknité houby a při rozmnožování vytvářejí výtrusy. Ty pojídají chvostostoci, kteří je v sobě přenesou na jiné místo, kde se po vyloučení bakterie rozmnoží. Produkce geosminu je tak nedílnou součástí životního cyklu bakterií, neboť přispívá ke snadnějšímu rozptylování výtrusů pomocí chvostostoků.

Zdroj: sciencealert.com

Expedice výzkumníků vedená vědkyní Neridou Wilsonovou z Western Australia Museum v Perthu zdokumentovala desítky neznámých tvorů. Objevila například dlouhoocasého sumýše, křemité houby nebo kolonii zvířat, která vypadala jako křenoústenka. Ta v Austrálii doposud nebyla zaznamenaná.

Největším překvapením pak byl pro odborníky takzvaný trubýš, zvíře, které měří odhadem neuvěřitelných 46 metrů. Informoval o tom deník The Guardian. Trubýši jsou na sobě napojení jednotlivci, kteří fungují jako jeden. Vypadají jako dlouhý řetězec, který se pohybuje ve vodě. Svou potravu ochromují a usmrcují žahavými buňkami, čímž připomínají medúzy.

Výzkumníci se potápěli v podmořských kaňonech západní Austrálie do hloubky 4 439 metrů. Expedici pořádala nezisková organizace Schmidt Ocean Institute, která podporuje výzkum v oceánech. Wilsonová potvrdila, že bude trvat měsíce až roky, než si budou vědci jisti, že organismy, které objevili, jsou skutečně nové.

„Sýček obecný v současné době rozhodně nepatří mezi hojné ptáky – naopak – se zbývajícími 100–130 páry je to naše nejohroženější sova. Jeho dramatický úbytek přitom přímo souvisí se změnou lidského přístupu ke krajině,“ říká Zdeněk Vermouzek, ředitel ČSO. S intenzivním obděláváním krajiny totiž mizí přirozené prostředí některých živočichů.

Dalším faktorem jsou pasti, které na sýčky čekají nejen u lidských příbytků. Ornitologové vyzývají k zabezpečení těchto pomyslných pastí, které pomohou zachovat životy sýčků. Společně s vyhlášením Ptáka roku 2018 vyšlo i speciální číslo časopisu Ptačí svět, které pojednává právě o sýčcích obecných.

Polární lišky si ukládají velké množství živin ve svých norách i v jejich okolí. To tímto způsobem hnojí a přispívají tak k růstu místní biodiverzity. Ostatně jen díky nim není tundra pouze šedou krajinou. Zároveň se jim touto cestou daří lákat kořist.

První studie zabývající se daným tématem zjistila, že liščí organický odpad podporuje místní biomasu naprosto unikátní měrou. Odborníci proto lišku polární označují za ekosystémového inženýra.

Zdroj: nationalgeographic.com