V čem se vaše komunitní zahrada liší od běžných městských zahrad?

Alena: Komunitní zahrada Naše zahrádka funguje maličko odlišně. Městské komunitní zahrady bývají určené pro konkrétní skupinu lidí, která se o prostor společně stará. Běžná veřejnost se do něj většinou nedostane. My fungujeme sice také jako uzavřená skupina přátel, moc rádi ale přibližujeme principy přírodních zahrad a zahradničení široké veřejnosti. Pořádáme proto pravidelné akce pro veřejnost, jezdí k nám školy a školky na exkurze a také provozujeme Naučnou Vílí stezku, která je součástí naší komunitní zahrady.

Irena. Naši zahrádku vnímáme jako komunitu přátel, kterým není lhostejné, co se kolem nich děje, kteří chtějí zdokonalovat životní prostor, a tím i sebe. Jde to krásně, když lidé spolupracují a mají se rádi.

Vaše zahrada je místem plným inspirace. Kde se vzal nápad na její založení?

Alena: Jednoho dne si mě a pár mých kamarádek Irenka zavolala a začala nám nad nádherným projektem namalovaným na papíře popisovat místo – komunitní zahradu, kde je krásné velké jezírko, ovocná alej, každá rodina tam má svůj kousek půdy pro vlastní realizaci a díky tomu zahrada září všemi barvami jako patchworková deka. Je to místo, kde si děti mohou přirozeně hrát a učit se, jak se o přírodu kolem sebe starat. No a pak ukázala přes cestu na holé pole a řekla: A když budeme chtít a půjdete do toho se mnou, tak tady to místo bude.

Kam budou vaše komunitní kroky směřovat dále?

Alena: Plány máme veliké, například komunitní sad nebo zvýšené záhony pro další nové členy. Chceme také rozšířit dětskou herní zónu a zřídit vzdělávací stromy poznání o významu včel, vody, půdy a stromů v krajině. Ale asi jako každou neziskovou organizaci i nás maličko přibrzdila aktuální situace. Což je vlastně v pořádku a moc dobře. Od momentu, kdy jsme si řekli, že se do komunitní zahrádky pustíme, jsme se totiž nezastavili a zapomněli jsme, že to není sprint.

Součástí areálu je i rozvojové centrum Měsíčnice. Co se v něm mohou lidé naučit?

Irena: Měsíčnice je určena všem, kteří chtějí změnit svůj život k lepšímu a hledají jak. Studentům poskytujeme vědění, které mohou aplikovat prakticky okamžitě v každodenní realitě. Máme tři hlavní oblasti osvěty, a to přírodní zahrady, ženská a mužská energie a tvorba prostoru podle českého feng shui a principy celostní architektury. Všechny oblasti jsou navzájem provázané a doplňují se a tvoří tak ucelený vzdělávací program, který působí nejenom informativně, ale i rozvojově na osobnost účastníka. To vše doplňuje celá řada informativních i prožitkových kurzů.

Alena: Člověk si často klade otázku, proč jsem se tohle neučila už ve škole. A tyto kurzy ve vás mimo jiné vzbudí chuť tvořit. Tvořit něco smysluplného. Tvořit, co vás baví.

Irena: Myslíme ale i na děti. Pro ně máme již zmíněnou Naučnou Vílí stezku. V létě organizujeme příměstské edukativní tábory. Děti si tak užívají celý areál, což je více než hektar přírodních zahrad. A od podzimu máme v plánu dětský kurz Mladý zahrádkář.

Jaké přínosy má pěstitelství rostlin pro lidskou psychiku?

Irena: Pěstitelství má obrovský přesah z materie do duchovních hodnot. Tak jako mohu pěstovat zeleninu, mohu pěstovat svoje vlastnosti. Tak jako mi přináší radost, když sklízím plody, tak mi přináší radost, když vidím výsledky práce na sobě. Tak jako v pěstitelství musím překonávat svoje pohodlí, učit se vnímat věci kolem sebe, přírodu, spolupracovat s tím, co je kolem mě, stejně tak musím postupovat ve svém osobním rozvoji. Pěstitelství nás učí pokoře, trpělivosti a vnímání cykličnosti přírody. To posiluje naši přirozenou energii a učí nás to, že každá fáze našeho života je cenná.

Z vlastních zkušeností víme, jak pěstitelství ovlivňuje širokou prosociální oblast. Ovlivňuje také naše děti. Dítě, které tráví dostatek času činnostmi v zahradě (přiměřenou práci nevyjímaje), je velmi záhy podvědomě motivováno k sebevýchově. Z tohoto důvodu vnímáme, že pěstitelství přesahuje do všech oblastí našeho života.

Kromě pěstitelství rostlin se věnujete i podpoře pěstounské péče. Mají pro vás tyto aktivity nějaký společný význam?

Irena: Žena, když se intenzivně spojí se zemí, začne opravdu silně vnímat svoji ženskou energii a všechny její projevy. To znamená, že se otevřou její charakteristické vlastnosti, jako je spolupráce, péče, soucítění, sdílení. Přišlo nám přirozené v průběhu komunitního fungování na zahrádce navázat svou činnost i na podporu smysluplného projektu. Život nám pak do cesty přinesl pěstounství.

Alena: Věříme, že láskyplná individuální péče, i když na přechodnou dobu, je pro to malé stvoření mnohonásobně přínosnější než ústavní péče. Víme, že tety a strejdové, kteří pracují v dětských domovech, jsou také úžasní, ale při počtu dětí není v jejich silách plně individuální přístup. Osobní a citlivý přístup pěstounů přitom může pomoci k odplavování traumat a bolestí na duši u dětí, které si prošly náročným obdobím.

Jakým způsobem pěstouny podporujete?

Alena: Před pár lety velmi náhle a nečekaně zemřela naše kamarádka a kolegyně ze spolku. Uspořádali jsme sbírku pro jejího manžela a měsíční dcerku. A podpora široké veřejnosti byla nepopsatelně obrovská. Materiálních darů bylo tolik, že to měsíční holčička nemohla využít a my jsme věděli, že potřebujeme s dary smysluplně naložit. Oslovili jsme proto naši, teď už velmi blízkou přítelkyni Bohumilku. Ta, mimo jiné také díky informacím z naší školy Měsíčnice, našla odvahu a stala se pěstounkou. Bohumilka nám poskytla cenné rady a my tak našli způsob, jak s přebytky naložit – pěstounské rodiny dary velmi ocenily.

Jedna z nás se ujala organizace této sbírky. Založila pak vlastní neziskovou organizaci, a to Sklad dětských věcí pro pěstouny – jižní Čechy. Spustila tak řetězovou reakci. Inspirovala další a díky tomu se i v jiných krajích zřizují tyto sklady, které podporují pěstouny a jejich dočasné ratolesti. 

Medailonky

Irena Kovářová je duší tohoto neobvyklého místa. Je majitelkou první ukázkové přírodní zahrady v Čechách – Anastasie. Vlastní také centrum rozvoje Měsíčnice, ve kterém zároveň působí jako lektorka. Podílela se na založení komunitní zahrady Naše zahrádka. „Za hlavní smysl života považuji život v INTEGRITĚ HODNOT (pravda – krása – láska) propojených do praxe,“ říká.

Alena Kučerová je spoluzakladatelkou a předsedkyní Naší zahrádky. Na starosti má projekt Měsíčnice on-line a marketing. Věří, že „kdyby měl každý člověk ruce v hlíně, přestal by blbnout celý svět“.

Kniha Mnich, který prodal své ferarri patří v kategorii seberozvojové literatury k jedné z nejprodávanějších. Přesto, že ji kanadský kouč Robin S. Sharma napsal už v roce 1997, neztratila za téměř čtvrtstoletí ani špetku své aktuálnosti. S příběhem někdejší advokátní hvězdy se snadno ztotožní každý, koho jen trochu pohltil uspěchaný životní styl. Rady, které hlavní hrdina předává svému bývalému kolegovi, si díky vlídné formě přátelského rozhovoru nenásilně najdou cestičku do vaší mysli, aby tam zjistili, že už je vlastně dávno znáte. V každodenním shonu je však snadné na ně zapomenout a odložit je na vedlejší kolej.

Stejnou zkušeností si prošel i bohatý právník Julian Mantl, kterého k zastavení donutil až srdeční infarkt. Aby vyléčil nejen své tělo, ale hlavně duši, vydal se na dalekou cestu do Indie za starobylou moudrostí zdejších mnichů. A povedlo se. Následně se vrací zpět do své domoviny, aby nabyté uvědomění šířil dál.

Kniha je rozdělena do několika kapitol, na jejichž konci se vždy nachází shrnutí nejzásadnějších poučení a poznatků. Díky čtivé formě ji klidně zvládnete „slupnout“ za dva večery. Mnohem více si z ní však odnesete, když si mezi jednotlivými kapitolami vezmete čas na vstřebání všech důležitých myšlenek a pokusíte se je rovnou zařadit do své denní rutiny. Krůček po krůčku se tak vydáte na cestu k sebepoznání, a tím i smysluplnému a vyrovnanému životu.

Slovo autorky článku:

„Tuto motivační bibli bych doporučila všem, kteří se seberozvojem už nějakou tu dobu zabývají a potřebují si připomenout jeho základní principy. Věřím, že pokud vám do života přijde v tu správnou chvíli, přinese celou řadu AHA momentů a uvědomění, která mohou odvrátit mnohé nepříjemnosti a životní zklamání.“

Knihu Mnich, který prodal své ferarri zakoupíte například v knihkupectví Dobrovský.

Na svých stránkách nabízíte, pro mnohé možná překvapivě, besedy a přednášky na nejrůznější témata z oblasti mentálního zdraví. Jak jste se k nim dostala?

Vždycky jsem měla blízko k otázkám po smyslu existence. To, co jsem vnímala kolem sebe a co nazýváme civilizací, mi nedávalo logiku. A v rámci své potřeby se zorientovat v sobě a ve světě jsem přečetla mnoho, mnoho knih, zakusila mnoho technik a terapií a absolvovala pár výcviků. A nešlo si nevšimnout, že spousta informací, které se ve všech technikách často opakovaly, se nikde neučí, a většina lidí o nich ani neví. Jsou při tom naprosto zásadní pro možnost přijetí zodpovědnosti za svůj život a jeho aktivní tvorby.  Jako třeba pravidla a nástroje komunikace. Z toho vyplynula moje potřeba inspirovat, protože jsem předpokládala, že čím víc lidí se vzdá role oběti, tím lepší společnost vytvoříme a tím lépe se v ní budu cítit.

Neměla jste někdy problém, aby Vás lidé v roli mentorky přijali? Snažíte se oddělit Simonu herečku a přednášející nebo své dovednosti kloubíte?

Rozhodně kloubím. Mé přednášky jsou vlastně takové stand-upy. Využívám humoru, používám konkrétní historky ze svého života a věřím, že i vážné a zásadní informace jde podat vtipně. Musím říct, že čím dál víc oceňuji, když mě navštíví vtip a čím dál míň bazíruji na tom, abych k tématu řekla všechno. Protože to stejně nedokážu a nejsem jediný informační zdroj. Takže mě to čím dál víc baví a věřím, že i diváky.

Pomáhá Vám Vaše profese, především trénink v improvizaci, i v životě?

Rozhodně. Zásadní pro mě je návyk shodit sebedůležitost. To je velká úleva. A pak pravidlo vycházet ze všeho jako z pozitivního faktu. Schopnost nadhledu a schopnost zasmát se opravdu všemu. Nemluvím samozřejmě o tragédiích, mluvím o běžných životních situacích. A určitě i rychlost reakcí je vytrénovaná. Ale já jsem obecně rychlá v reakcích, takže se naopak učím párkrát nadechnout, než reaguji.

Pracujete také s tématem sebelásky, vztahu k sobě samé… Co to pro Vás znamená? Bylo pro Vás těžké vybudovat si laskavý vztah k sobě samé v oboru, který je typický neustálým hodnocením vzhledu?

Kdyby jenom vzhledu. Máme intenzivní zlozvyk se neustále srovnávat se svou zidealizovanou představou o druhých, ze které můžeme vyjít vždycky jenom jako nedostateční. Ale věnuji těmto myšlenkám méně a méně pozornosti, vím o nich, ale posílám je hrát si jinam. Sebeláska je pro mě přijetí všeho, co ke mně patří, všech emocí, celého mého příběhu. Umět se vnitřně obejmout i v těch nejnáročnějších chvílích. I ve slabosti, sebelítosti, hněvu, bezmoci… Vybudovat si laskavý vztah k sobě za všech okolností, i když je mi ouvej. Nezradit se, neopustit se je pro mě praxe na celý život. To samé platí i o sebevědomí. Řekla bych, že je kolísavé. Ale komunikace se zlepšuje nejen ve vnějším, ale především v mém vnitřním světě. Takže vývoj je pozitivní, ale přiznávám, je to běh na dlouhou trať.

Co Vám v tomto běhu nejvíce pomáhá?

Pomáhají mi vizualizace, ve kterých se setkávám se svými zraněnými a křehkými částmi, a tam s nimi komunikuji, pečuji o ně. Za běžnou součást psychohygieny a sebepoznávání považuji taky konzultace a semináře. Pomáhá mi kontakt s mým kmenem, se spřízněnými lidmi, ať už je to rodina nebo přátelé. A ve velké míře mi pomáhá humor. Když se směju, jsem šťastná a vždycky se mi uleví. Ale vnímám to jako práci na celý život, protože jak stárneme, tak se objevují další témata, na která se nelze připravit. Stáří, přechod, odchod dětí z domova.

Také současná situace byla ještě minulý rok pro herečku těžko představitelná, že?

Bohužel. Kultura a sdílené zážitky mi přinášely velkou část štěstí. Aktuálně tak cítím výraznou díru ve své psychohygieně. Takže momentálně víc cvičím jógu a medituji a víc komunikuji ve vnitřním světě. Protože ta doba dává velkou příležitost všem mým strachům, úzkostem a pochybnostem, aby se ukázaly. A tak si pečlivě prohlížím, kde nechal tesař díru, a snažím se aplikovat to, co radím druhým. Ale znáte to, někdy to vyjde a někdy zase ne. Takže docela často pláču a nechávám vše odtéct a potom cítím úlevu a za ní se objevují vize, kudy by mohla vést cesta dál. A to nejen cesta má, ale i kam se bude ubírat společnost. Dříve nebo později. Už se těším na diváky, až jim to všechno povyprávím, a věřím, že se budeme smát víc než kdykoliv dřív.

Jak si udržujete psychické zdraví v době zavřených divadel a omezených možností?

Horko těžko. Cvičím, medituji, komunikuji s přáteli, čtu, poslouchám podcasty, čtu pozitivní zprávy. Ale vlastně celou dobu mentálně makám, abych vnímala ten pohár poloplný a nemyslela na ten poloprázdný. Takže permanentní trénink zaměření pozornosti.

Neuvažovala jste v této době, kdy se herectví nelze naplno věnovat, například o rozšíření svých aktivit v oblasti přednášení nebo poradenství?

Řídím se pravidlem Aboriginců, že všechna naše přání musí projít třemi stupni dobra. Musí to být dobré pro mě, dobré pro společenství a dobré pro planetu. Jinak se samozřejmě snažím realizovat vše, co umím a co mohu v této době dělat. Dávám osobní konzultace, vedu ženské kruhy, chystám se otevřít kurzy improvizace, teď jsem dokonce byla na návštěvě na soukromé besedě a bylo to boží setkání, ze kterého budu žít hodně dlouho. Dělám si mediační kurz, ráda bych vysílala živé vysílání v Pravém domácím rádiu. První pokus proběhne 18. února od 18 do 21 hodin. Lidé mi budou moci naživo telefonovat, a jelikož mám tou dobou narozeniny, tak to bude takový narozeninový mejdan. I když se nemůžeme stýkat a slavit, tak to chci sdílet touto cestou. Budeme se bavit také o tématu narozenin, o tom, co se nám v tento čas otevírá za vnitřní témata, a pouštět super taneční pecky. Hledám cesty nové seberealizace, jako mnozí z nás. Ale věřím, že k tomuto tato krize, ten obrovský tlak slouží. Že ze sebe máme vykřesat jiskru svého potenciálu a tu potom zažehnout.

Medailonek

Herečka a stand-up komička vystudovala Zlínskou školu umění. Proslavila se v řadě televizních filmů a seriálů. Po angažmá v několika divadlech zakotvila v tom Dejvickém. Kromě herectví se věnuje také moderování, vede improvizační workshopy a aktivně se zajímá o témata duševního zdraví a rozvoje. O nich také přednáší na besedách, které kloubí její znalosti a osobitý humor.   

„Objevila jsem negativní dopady rodičovské dovolené u nás – patří mezi to například sociální izolace, frustrace, deprese, riziko alkoholismu nebo vysoká nezaměstnanost po jejím ukončení, a zkrátka jsem se s tím rozhodla něco dělat,“ popisuje zakladatelka platformy. Ačkoliv sama zatím není maminkou, inspirací jí byla kamarádka, která se jako první matka ve svém kolektivu musela potýkat se sociální izolací. Andrea proto založila organizaci M.arter, jejíž název se skládá ze slov matka a barter.

Pokud jste na mateřské, rodičovské dovolené či těhotná budoucí matka, můžete výměnou za vedení workshopu vy sami jeden absolvovat zdarma. Jako účastník se však přihlásit může kdokoliv. „Váš vklad bereme jako investici do potenciálu žen na rodičovské dovolené,“ říká Andrea. Zároveň připomíná, že vítáni jsou i muži.

Tým platformy M.arter tvoří 12 žen, z nichž většina je na rodičovské dovolené. Jsou tak živoucím důkazem, že péče o malé děti nemusí být brzdou v kariérním rozvoji. K jejich úspěchům lze kromě počtu zapojených lidí přičíst i fakt, že loni zvítězily v národním kole soutěže Central European Startrup Award a obdržely cenu Freedompreneur of the Year 2019. Pokud vás jejich aktivity zaujaly, podívejte se na jejich webovou stránku nebo na jejich profil na Facebooku či LinkedInu.

Letošní festival nabídne pět druhů workshopů a bohatý doprovodný program. Podle zájmu se lidé mohou přihlásit na pohybové, relaxační, komunikační, sebezkušenostní či tvůrčí semináře. „Počet workshopů jsme v průběhu let snížili ve prospěch jejich délky a kvality. Neslouží tak pouze jako ochutnávka, ale je možné v nich zajít více do hloubky a najít skutečný přesah do života,“ uvedl jeden z organizátorů Martin Rehuš.

Tým organizátorů ze spolku Kalokagathia má za sebou množství kurzů využívajících neformální vzdělávání a zážitkovou pedagogiku. „Každý jsme jiný a v tom je naše síla. Baví nás rozvíjet sebe i ostatní, a proto již přes tři roky organizujeme různé zážitkově-vzdělávací akce. Věříme, že každý může růst,“ vysvětlil Rehuš. Členové spolku usilují o podporu pěstování zdravých offline vztahů mezi lidmi a budování komunity.

Na festivalu si účastníci kromě workshopů mohou vyzkoušet například Smysluplné rozhovory, nově lektoři ve spolupráci s organizací Hnutí Brontosaurus představí jako součást osobního rozvoje dobrovolnictví. „Den před festivalem proběhne příprava na podzimní výsadbu stromů. Růst totiž můžeme nejen my, ale i příroda kolem nás,“ uzavřel Martin Rehuš.

Jedná se o celosvětové ocenění pro lidi ve věku od čtrnácti do čtyřiadvaceti let, které je motivuje a podporuje v jejich osobním rozvoji. Studenti si stanovují osobní cíle v oblastech sport, dobrovolnictví, dobrodružná expedice a rozvoj talentu a pomocí dospělého mentora usilují o jejich splnění.

Projekt, do kterého se celosvětově zapojily miliony studentů, již nadchl v Česku asi tisíc mladých lidí. Cílem projektu by mělo být více motivovat studenty k vlastní práci na sobě a podpořit je v cestě za jejich sny. „Na Mezinárodní ceně vévody z Edinburghu si cením nejvíc právě toho, že cíleně vede mladé lidi k uvědomění si, že můžou dosáhnout vše, co chtějí, ale zároveň pro to musí něco udělat. Ať už se v programu věnují čemukoliv rozhodně to má cenu,“ vysvětlil patron projektu a dokumentarista Petr Mikšíček.

Studenti, kteří se do projektu zapojí, získají navíc za vložené úsilí i prestižní certifikát, který jim předají významné osobnosti z České republiky či Velké Británie, a který jim může pomoci k přijetí na vysokou školu či do vysněného zaměstnání. „Je důležité mít v životě motivaci, a proto jsem se rozhodl zapojit se do projektu. Díky němu jsem měl možnost setkat se s členkou britské královské rodiny, hraběnkou Sophií, či se zúčastnit expedice v zahraničí,“ řekl Lukáš Kotlár, který se v minulosti do programu zapojil a je držitelem Bronzové a Stříbrné ceny.