Výzkumníci analyzovali krevní vzorky 17 ledních medvědů z různých částí Grónska a porovnávali, jak jejich genetická výbava reaguje na odlišné teploty. U medvědů z teplejší jihovýchodní oblasti zaznamenali vyšší aktivitu těchto částí DNA, což podle autorů může souviset s lepším zvládáním teplotního stresu i s postupnou změnou metabolismu.

Studie tak ukazuje, že příroda si i v náročných podmínkách dokáže hledat cesty k přežití. Vědci zároveň upozorňují, že tato naděje sama o sobě nestačí a ochrana klimatu zůstává zásadní. Přesto je povzbudivé vidět, že organismus ledních medvědů se dokáže změnám alespoň částečně přizpůsobovat.

BIOCAP dlaždice vyvinuli výzkumníci z Florida International University v Miami. Jedná se o betonové bloky vytvořené metodou 3D tisku a inspirované tvarem přírodních korálových útesů. Na rozdíl od obyčejných betonových zdí, které vytvářejí pro mořský život nehostinné podmínky, mají BIOCAP dlaždice členitý povrch, ve kterém se mohou usadit například ústřice, svijonožci nebo malé ryby. Pomáhají tak chránit pobřeží před dopady klimatických změn a zároveň nabízí domov mořským živočichům.

Pilotní projekt financuje americká Agentura pro ochranu životního prostředí i Národní vědecká nadace. Dlaždice mají kromě přímé pomoci přírodě také funkci senzorů mimo jiné pro měření tlaku vln nebo pH vody. Pohyb pod hladinou monitorují kamery. Vědci tak chtějí ověřit, že BIOCAP funguje jako životaschopnější a přírodě bližší náhrada za klasické pobřežní hráze.

Vašku, co přesně v Mongolsku děláš? Jak často tam jezdíš?

Uf, na tohle přesně odpovědět je docela oříšek. Do Mongolska jezdím už deset let, většinou jednou nebo dvakrát ročně, pokaždé zhruba na jeden měsíc. 

Začínal jsem jako student na vědeckých expedicích vedených docentem Kynickým na MENDELU, a protože jsem si Mongolsko zamiloval i přes náročnost první expedice, začal jsem se tam stále častěji vracet. 

Mým prvním tématem bylo mapování znečištění životního prostředí těžbou zlata. Vedle toho jsem se jako vystudovaný lesník okrajově věnoval i lesnickým tématům. S doktorem Juřičkou a dalšími studenty jsme pod jeho vedením řešili vliv klimatické změny na tání permafrostu, hodnotili vliv pastvy hospodářských zvířat na obnovu lesa nebo vymýšleli alternativní možnosti obnovy lesů. Téma kontaminací jsme postupně opouštěli, protože už na něj prostě nezbýval čas. Místo dlouhých pobytů v divočině, kdy jsme týdny nepotkali živáčka, jsme začali více spolupracovat s místními univerzitami a předávat své nabyté zkušenosti budoucím lesníkům jak v učebnách, tak především v terénu. Praktická zkušenost je totiž vždycky nejdůležitější a tento aspekt tam, podobně jako u nás v Česku, často ve výuce chybí. Po letech věnovaných především tomuto vzdělávání jsem se v posledních třech letech v souvislosti s novým projektem STREAM (pozn. redakce: cílem projektu je přispět k implementaci inovativních a dlouhodobě udržitelným principů hospodaření v krajině s ohledem na výzvy spojené s problematikou potravinového systému a klimatickými změnami) ale ještě trochu odklonil.

Kvalita cest je v Mongolsku obrovské téma. Přístupnost lesů je často velmi špatná a na spoustu míst se dostanete pouze ZILem, dál už jen pěšky. Foto: Václav Pecina

Takže se tvé působení v Mongolsku v průběhu let měnilo?

Je to tak. Máme skvělý a zkušený tým se širokým záběrem, který dál pokrývá výzkum a vzdělávání. Vedle doktora Juřičky bych rád zmínil určitě ještě doktory Šebestu a Kusbacha. Já jsem se díky tomu mohl více zaměřit na praxi a práci s veřejností.  Ve spolupráci s kolegy jsem připravoval koncepty více než stovky ukázek udržitelného hospodaření v lesích, které jsme následně spolu s místními realizovali. 

Navrhl jsem také koncept větrolamu, který má zastavit postup písečné duny a zároveň přispět k obnově zničeného lužního lesa. Také tento větrolam je už realizován a je krásné vidět, jak ohromně se změnil život uvnitř chráněných oplocených ploch oproti okolní pastvou a aridizací zničené stepi. Je to jako kolonizace nové planety. Tam, kde dříve rostlo jen pár zoufalých stébel trávy z prachu a písku, je dnes i několik desítek centimetrů vysoký vegetační porost tvořený nejrůznějšími druhy rostlin, které dostávají šanci i vykvést. Objevují se tam hlodavci, žáby, spousta druhů hmyzu. A to jsou  vysázené stromy zatím ještě malé. Kontrast se sousedící přepásanou stepí je už ale teď neuvěřitelný. V poslední době jsem se hodně věnoval právě takovýmto výsadbám nového lesa a hodnocení jejich úspěšnosti, abychom určili klíčové důvody nezdaru, který je v Mongolsku poměrně častý.

V lesích můžete narazit na spoustu povědomých a krásných květin známých u nás spíše ze zahrádek. Vedle mnoha druhů orchidejí a lilií třeba také na pivoňky. Foto: Václav Pecina

Páni, to je spousta práce. Jak to zvládáš?

Vedle podpory a zapojení kolegů to zvládám zejména díky té zmiňované práci s veřejností, která mi umožňuje vidět a vnímat lépe smysl i dopady toho všeho, co děláme. Díky iniciativě pana velvyslance Vytopila a spolupráci s Klubem českých turistů jsem mohl začít zaštiťovat vyznačování prvních turistických stezek v Mongolsku podle českého systému značení, s firmou Lesní svět jsme připravili pro mongolské děti několik vzdělávacích her. Jedním z mých velkých snů bylo dostat do Mongolska lesní pedagogiku, což se nám nakonec díky navázání spolupráce s doktorkou Packovou ze Školního lesního podniku Masarykův les Křtiny podařilo. Vedle toho na akcích jako je Den Evropy vedu prezentaci českých univerzit a několika lesnicky orientovaných firem, čímž se snažíme podpořit jak zájem o studium v České republice, tak vývoz českých výrobků do Mongolska. Vidět zájem o naši práci a radost lidí z lesa a možnosti v něm vůbec být je úžasně motivující.

I přes všechny výše zmíněné aktivity se snažím ještě vracet k výuce. Letos jsme třeba s kolegy připravili dvě knihy – jednu jako příručku pro mongolské lesníky a druhou jako učebnici pro univerzitní studenty. Aktuálně chystám ve spolupráci s mongolskou obdobou Klubu českých turistů, Mongolian Walking Association, naučnou stezku věnovanou významu lesů, kterou budeme letos realizovat. 

Když to shrnu, snažíme se zachránit mongolské lesy, které ohrožuje spousta faktorů. Snažíme se na to jít přes vědu, spolupráci s praxí a především vzdělávání. Osobně bych rád ukázal místním krásy jejich lesů a vysvětlil jim to, jak jsou pro ně důležité a že je potřeba je chránit a starat se o ně. Pastevci nebo lidé ve městech sice mají lesy v úctě někdy až náboženské, ale spoléhají se na to, že les všechno zvládne sám. Poslední dekády bohužel ukazují, že tomu tak už není.

Západ slunce nad řekou Onon nedaleko Binderu. Foto: Václav Pecina

Jak to myslíš? Co přesně se poslední roky v tamních lesích děje?

Dochází k souběhu několika faktorů, které jsou pro přežití lesa kritické. Na začátku tohoto milénia se mezi největší problémy počítala nelegální těžba a požáry. S tím se pojil velký pokles rozlohy lesů. Dnes se na to díváme už trochu jinak. O nelegální těžbě už se příliš nemluví, požáry ale zůstávají velkým tématem. 

Z ekologického pohledu jsou požáry v pořádku, místní boreální lesy tvořené především modřínem a borovicí jsou na to skvěle adaptované a je to běžný způsob jejich obnovy. Les shoří, přežije pár největších stromů s nejsilnější kůrou, a ty pak založí nový les. Do toho nalétne bříza nebo osika a během pár let máte krásný nový les. Stačí se podívat, jak teď vypadá České Švýcarsko. Problém je ale frekvence. Díky lidské nezodpovědnosti je frekvence požárů tak vysoká, že někde nedá lesu šanci se zotavit. Shoří nový les i původní veteráni, oslabení prvotním požárem. 

Rostoucí frekvence požárů se pojí i s klimatickou změnou. Jsou delší období sucha, což samozřejmě zvyšuje rizika. Zároveň jsou ale stromy více oslabené. Z krajiny se vlivem sucha a rostoucích teplot totiž rychleji ztrácí voda a roztává permafrost jako důležitý zdroj vody. A pak už je to jako u nás s kůrovcem. Příběh je stejný, jen postavy jsou jiné. A to se bavíme v naprosté většině o přirozených lesích, tedy žádných umělých monokulturách.

Hřebíčků do rakve mongolských lesů by se dalo jmenovat ještě několik, ale za přímou zmínku stojí hlavně ten, kterým se to všechno uzavírá, a tím je pastva. Pokud totiž les přežije požár, nelegální těžaře, sucho nebo třeba kalamitu hmyzu a rozhodne se, že chce žít formou nových semenáčků nebo výmladků, přijde stádo koz a ovcí, krav nebo koní, které už se do otevřeného lesa nebojí, a sežere všechno, na co přijde. Takhle se můžou stáda vracet několik let, než to les vzdá. Ačkoliv se v Mongolsku páslo vždycky, současné stavy hospodářských zvířat jsou už příliš vysoké a krajina trpící suchem i přepásáním je často nedokáže uživit. I proto se pastevci stěhují ze stepí blíž lesům, kde je více vody a zvířata ještě mají co žrát. Les potom ale bez ochrany nemá šanci.

Stáda ovcí a koz se do lesa často bojí kvůli strachu z vlků a medvědů. Nicméně, do lesních okrajů se ještě pro šťavnatá sousta odvažují. Právě tam jsou semenáčky a sazenice nejohroženější. Foto: Václav Pecina

A jak se vlastně stalo, že jsi se ocitl zrovna v Mongolsku? Není to zrovna obvyklá destinace.

Může za to vlastně souhra náhod. Původně jsem v rámci svých studií na MENDELU cílil na tropické a subtropické lokality. Chtěl jsem se věnovat botanice a alternativní medicíně, objevovat v Africe nebo Jižní Americe nové léčivé rostliny a uzdravovat lidi přírodními cestami. A měl jsem k tomu i nakročeno. Jenže potom v rámci předmětu Geologie přišla možnost zúčastnit se expedice do Mongolska, a jelikož jsem měl odmalička blízko i ke sbírání kamínků, zkusil jsem téma zlata a souvisejících kontaminací životního prostředí. Možná za to mohl i „zlatý nuget“, který jsem dostal v koženém měšci jako malý, když jsem hltal filmy o Vinnetouovi, a který ještě pořád mám.

Každopádně, po první expedici do Mongolska mě pohltila chuť toho dobrodružství. I když skoro nic neklapalo podle představ, shodil jsem tehdy za měsíc asi 8 kilo a chvílemi to bylo vážně o život, překonávat se mě naplňovalo. Mongolsko jsem na seznamu vysněných destinací nikdy neměl, ale postupně jsem získal pocit, že tam můžu něco dokázat, něčemu přispět a pomoci, a proto jsem u toho vydržel až doteď.

Výsadba do oplocenky u řeky nedaleko osady Javkhlan. Foto: Václav Pecina

V čem je tamní krajina specifická? Čím ti učarovala?

Myslím, že to, co mě na Mongolsku a jeho krajině baví nejvíce, je svoboda. Mohl bych dlouho mluvit o kráse tamní přírody, kontrastech, fantastických zvířatech i rostlinách, vysokých horách, nespoutaných řekách, hlubokých lesích, rozkvetlých loukách… a do toho položit ten kontrast nekončících voňavých stepí, zářivých písečných dun, nebo vyprahlé pouště. Stejně tak nekonečné azurově modré nebo hvězdné nebe. Nikdy mi nepřišla obloha tak obrovská a nádherná jako při nocování pod širákem v poušti Gobi. Mohl bych mluvit i o tajemných pohřebištích, petroglyfech, Jeleních kamenech nebo klášterech. Volně se pasoucích stádech koní, jaků nebo ovcí a koz… Ale nejvíce je právě ta volnost, svoboda, kterou tam pociťuji nejenom v tom životě přírody ale i v sobě samém. Člověk má pocit, že mu patří svět, ale zároveň, že je mu zcela odevzdaný, je součást nějakého celku, kam přirozeně patří. V horách pijete vodu z řek, díváte se na hvězdné nebe, v noci si vás přijdou zkontrolovat vlci, nemusíte několik dní potkat živou duši. Rozlehlost země a těch konkrétních typů krajiny, kde člověk je, působí monumentálně a může děsit, ale mě to vždycky bavilo a osvobozovalo. Myslím, že tomu hodně přispívá pocit, že tam je spousta věcí stále podle přírodního řádu. V krajině se vždycky páslo, ale vybudovaného lidskou rukou tam toho mnoho není.

Pastva zvířat je v Mongolsku tradičním způsobem obživy. Se strmým nárůstem počtu hospodářských zvířat a úbytkem vláhy v půdě ale i dříve úrodné stepi trpí. „Dokonale sestříhaným trávníkem” už často prosvítá holá půda. Foto: Václav Pecina

To zní až pohádkově. Zároveň věřím, že to leckdy může být pořádně náročné. Setkal ses tam někdy i s divokými koňmi, kteří v Mongolsku díky reintrodukci „přežili vyhynutí”? Jak často na ně člověk ve volné přírodě narazí? V čem se liší od „obyčejných” koní?

Na divoké koně v Mongolsku člověk narazí vzácně. Týká se to v podstatě jen několika vybraných chráněných území, které jsou od našich lesů daleko, takže bohužel ne. Je každopádně krásné pozorovat ten příběh a tím i další významnou pozitivní českou stopu v Mongolsku, kterých je tam opravdu hodně. Právě příběhy, jako píše Zoo Praha, dělají Česku skvělé jméno ve světě i v Mongolsku a je to něco, na co můžeme být skutečně hrdí.  

Nicméně, abych se vrátil ke koním, skoro všude člověk narazí na ty polodivoké. Tedy, jsou to koně chovaní, ale po mongolském způsobu. To znamená, že jdou v podstatě tam, kde se jim zlíbí. Drží se ve stádech, uvidíš je každou chvíli, ale jsou velmi plaší. Pohladit se nenechají, snad až na hříbata, dokud jsou ještě malá a více zvědavá než bázlivá. Můžeš na ně narazit v lesostepích, stepích, někdy i v pouštích, ale můžou tě překvapit dokonce i v lesích vysoko v horách. Když nad tím tak přemýšlím, v porovnání s nějakým naším standardem tedy rozhodně žádní obyčejní koně v Mongolsku nejsou.

Shánění stád koní v mlžném oparu. Z hospodářských zvířat to jsou právě koně, kdo se odváží nejhlouběji do lesa. Potkáte je i v místech, kde byste čekali už jen jeleny a medvědy. Foto: Václav Pecina

Co se vám v Mongolsku už podařilo? Z čeho máš radost?

Tady by se dala jmenovat spousta věcí. Určitě bych rád zmínil úspěšné studentské absolventy našich letních škol nebo studií na MENDELU. Absolvovali je například i díky podpoře našeho velvyslanectví a programu Erasmus+ a hlavně skvělé práci doktora Juřičky, který za vzdělávání a studenty neúnavně bojuje a snaží se pro jejich studia získávat financování. Je hezké vidět, když se takoví lidé úspěšně uchytí třeba na Akademii věd Mongolska, dostanou se do praxe nebo pokračují třeba na doktorská studia a jsou hybateli změny k lepšímu. 

Radost mi dělají i výstupy s mongolskými kolegy, ať už se jedná o knihy nebo vědecké články. Těší mě také to, že nás vnímají díky našim výsledkům jako experty a autority, jejichž názor má pro směřování lesnictví v Mongolsku váhu. To souvisí také s úspěchy v implementaci věcí přímo do praxe, spolupráci s místními nebo ministerstvy. 

Důležitá je pro mě také pozitivní zpětná vazba na naše školení, když vidím, jak se učí a posouvají i samotní lesníci, kterých se nám podařilo proškolit několik desítek. Vedle výše zmíněného se nám v posledních dvou letech povedlo také například vysadit přes 3 000 sazenic různých druhů dřevin, tisíce jich ochránit proti okusu zvířaty a vyznačit a otevřít první turistickou stezku. 

Největší radost mám ale asi z věcí souvisejících s lesní pedagogikou, ať už jde o deskové hry nebo přímo zážitkovou pedagogiku. Je krásné, když vás místní ocení, poděkují vám, když vidíte, jak vám úspěšně roste vysázený les. Sledujete všechny ty výsledky. Ale vždycky je tady ta nejistota, jestli to, co děláte, opravdu pomůže, jestli to něco změní, jestli ty mizející lesy zachráníme. V lesnictví totiž většinou vidíte výsledky až po mnoha letech. Často je posoudí až další generace. Proto mě nejvíc potěší, když vidím, že to, co děláme, dělá radost. A to bývá právě u těch her. Je v podstatě jedno, jestli jsou to děti nebo dospělí, baví se úplně stejně. Soutěží, škádlí  se a smějí se. A přitom se učí o lese. Tyto radosti pro mě proto znamenají hodně, naplňují mě, a fungují i jako povzbuzení, že to, co děláme, má smysl. Zároveň věřím, že právě ta radost spojená s lesem je semínko, které vyklíčí i ve větší zájem o les a jeho ochranu. 

Hra na požár a mateřský strom. Děti chrání jako silná kůra strom, který tady zůstal po požáru. Mongolský student lesnictví představuje oheň, který se snaží přes kůru dostat a strom spálit. Foto: Václav Pecina

Co máš v plánu ještě letos stihnout?

Jak jsem se již zmínil, pracuji teď na přípravě naučné stezky, která vzniká s podporou České rozvojové agentury a Velvyslanectví České republiky v Ulánbátaru. Tu bychom chtěli nejpozději v říjnu otevírat. Doufám tedy, že všechno stihneme na čas a v říjnu se budu moci zúčastnit jak instalace připravovaných naučných tabulí a her, tak také slavnostního otevření. Určitě bych se také ještě rád věnoval datům, která letos posbírali studenti MENDELU při výjezdu s doktorem Juřičkou, a která zahrnují například i sociologická šetření věnovaná právě stezkám, ale také hodnocení úspěšnosti výsadeb, mapování českých rozvojových projektů v Mongolsku nebo zkušenosti mongolských učitelů a pastevců. V neposlední řadě bych rád letos realizoval nějakou větší akci věnovanou Mongolsku, na které by proběhlo také první promítání dokumentu, který jsme v posledních letech v Mongolsku natáčeli. 

Pro úspěšnost výsadby je klíčová nejen její ochrana, ale také kvalita sazenic. Přispět určitě může i pozitivní nálada. Foto: Václav Pecina

To zní jako hodně práce. Držíme palce, aby všechno proběhlo dle tvých představ. Doporučil bys na závěr čtenářům návštěvu Mongolska? Máš nějaké tipy, co by rozhodně neměli minout nebo vynechat?

Velmi děkujeme. Na to se ještě musíš ptát? Doufám, že už všichni vyhledávají letenky. V Mongolsku platí pro občany České republiky do 30 dnů pobytu za účelem turistiky bezvízový styk. Je to sotva pár týdnů, co začaly také létat přímé spoje z Prahy do Ulánbátaru. Cestování do Mongolska je díky tomu zase o něco jednodušší. Zvedá se i kvalita podmínek na místě. Pokud chce člověk zažít nefalšované divoké Mongolsko, určitě bude mít příležitost, stačí vyrazit na venkov. Ale pokud si chce užít komfort a pohodlí, je už i tohle docela dobře možné. Luxus se dá najít jak v hlavním městě, tak už i u těch hlavních turistických lákadel. A i kdyby se náhodou něco vážného nepovedlo, tak se dá vždycky spolehnout na naše skvělé velvyslanectví, které dokáže vyřešit snad úplně cokoliv. 

Tipů by byly desítky, a to jsem procestoval jen velmi malou část Mongolska. Na západě ani východě jsem třeba ještě nikdy nebyl. Tím, že je to velká země, záleží strašně moc na tom, kolik se jí věnuje času. Obecně se dají za velká lákadla označit třeba jezero Chövsgöl, Planoucí útesy nebo národní parky Gorkhi-Terelj a Hustai. Dá se jet na vodopády, vulkány, divoké koně nebo za kulturou třeba v podobě chrámů, šamanů, sokolníků nebo tradičního festivalu Nádam. Určitě byste ale neměli vynechat naši první mongolskou českou turistickou stezku Dugui Tsagaan na jihu Ulánbátaru.

Lesy v hornatém Mongolsku vystupují do vysokých nadmořských výšek. V tomto případě les začíná řídnout kolem 2 200 m n. m. Foto: Václav Pecina

Ing. Václav Pecina, PhD. je výzkumník z Mendelovy univerzity v Brně (MENDELU). Vystudoval obor European Forestry na MENDELU, doktorské studium absolvoval na Vysokém učení technickém v Brně v oboru Chemie životního prostředí. Aktuálně působí na Ústavu ekologie lesa na Lesnické a dřevařské fakultě MENDELU. Odborně se zabývá znečištěním životního prostředí, ekologií lesa, udržitelností a rozvojovými projekty. Do Mongolska jezdí pravidelně od svých devatenácti let.

Vědci z University of Buffalo nedávno vytvořili neuvěřitelně podrobnou mapu DNA kávy Arabica. Tato mapa, známá jako genom, odhaluje komplexní původ kávy. „Použili jsme genomické informace u rostlin, které dnes žijí, abychom se vrátili v čase a vytvořili co nejpřesnější obraz dlouhé historie Arabiky a také určili, jak spolu souvisí moderní pěstované odrůdy,“ řekl spoluautor studie Victor Albert, profesor na katedře biologických věd University of Buffalo.

Ukázalo se, že káva Arabica není produktem jediné izolované linie. Místo toho je výsledkem přirozené hybridizace dvou různých druhů kávy: Coffea canephora (běžně známá jako Robusta) a Coffea eugenioides. Tento neobvyklý jev se nazývá allopolyploidizace. V tomto procesu dva rodičovské druhy přispěly svými úplnými sadami chromozomů, což vedlo k tomu, že Arabica zdědila dvojitou sadu genetických instrukcí.

Vliv klimatu na genom kávy

Zemské klima v posledních tisíciletích výrazně kolísalo. Země zažila prudké ochlazení následované teplejšími, vlhčími fázemi. Vědci studující genom Arabiky byli schopni vysledovat, jak tyto klimatické změny ovlivnily populace kávovníku.

Za dlouhých období sucha se počty Arabiky snižovaly. Tyto náročné časy pravděpodobně vedly ke zvýšené konkurenci o zdroje a snížení množství kávy. Když se však klima změnilo na teplejší a vlhčí, Arabika zažila boom. Tento cyklický vzorec úbytku a růstu populace, přímo spojený se změnou klimatu, poukazuje na pozoruhodnou odolnost kávy Arabica po statisíce let.

Agentura AFP provedla analýzu satelitních snímků z evropského programu Copernicus. Ve sledované oblasti, tedy v Evropě a v okolí Středozemního moře, bylo letos v dubnu sucho na zhruba 28 procentech území a během dubna nepostupovalo. Situace je tak výrazně lepší než loni, kdy byla ve stejném období suchá půda na 47 procentech území. Výjimkou je Španělsko, kde se situace zhoršila.

Podle odborníků by v budoucnu mělo srážek spíše přibývat. V důsledku oteplování však voda mizí rychleji. Proto je potřeba se důsledněji zaměřit na boj s klimatickými změnami.

Podle nové studie, kterou vedla University of Nebraska-Lincoln, by Brazílie mohla dokonce posílit zemědělství a zároveň chránit deštný prales. Podle výzkumníků může země pomocí pečlivě řízené strategie zintenzivnění produkce na stávající půdě do roku 2035 zvýšit svou roční produkci sóji o 36 procent a zároveň snížit emise skleníkových plynů o 58 procent. K chovu dobytka by sloužily menší pastviny, aby se uvolnilo více půdy pro pěstování sóji. Nebylo by tedy nutné kácet další lesy.

Tato strategie by mohla omezit odlesňování a snížit množství ekvivalentů oxidu uhličitého uvolňovaného do atmosféry. Tím by mohlo dojít ke zmírnění změn klimatu. „Tento přístup posiluje zemědělství a zároveň chrání křehké ekosystémy, které jsou důležité z hlediska zmírňování změn klimatu a zachování biologické rozmanitosti,“ uvedl hlavní autor studie Patricio Grassini, docent zemědělství a zahradnictví v Nebrasce. 

Autorský článek Gabriely Brázdové s použitím informací z Earth a Nature Sustainability

Zakladatel společnosti Patagonia horolezec Yvon Chouinard a další členové jeho rodiny se vzdali vlastnictví společnosti, která vyrábí oblečení a sportovní vybavení udržitelným způsobem. Veškerý zisk firmy nyní bude mířit na ochranu životního prostředí. Ročně by se mělo jednat o přibližně dvě a půl miliardy korun, které půjdou nově vytvořené neziskové organizaci Holdfast Collective. Peníze z ní míří projektům věnujícím se ochraně nezastavěných ploch či na jiná opatření pro boj s klimatickou krizí, která ohrožuje budoucnost lidstva.

Yvon Chouinard se dlouhodobě profiluje jako miliardář proti své vůli, nosí otrhané oblečení, nemá osobní počítač ani mobilní telefon a dal si za cíl změnit svět podnikání. Jeho rodina je velmi známá díky svým charitativním činnostem, kdy rozdala většinu majetku.

Autorský článek Gabriely Brázdové s použitím informací z The New York Times a iRozhlas

Základní plodiny, jako je sója, kukuřice a rýže, drastické změny teplot nezvládají. Proti tomu škrobnatá rostlina chlebovník, která se po tisíce let smažila, vařila, pražila a fermentovala, je odolná vůči klimatickým změnám a dobře roste v oblastech s nedostatkem potravin. Vědci tedy předpokládají, že by se mohl chlebovník stát základní plodinou napříč světem. „Chlebovník je opomíjený a málo využívaný druh, který je však odolný,“ řekl výzkumník Daniel Horton. 

Rostlině by se momentálně mohlo nejvíce dařit v oblastech subsaharské Afriky. „Chlebovníky mohou žít desítky let a každý rok poskytují velké množství plodů. V některých kulturách existuje tradice zasadit chlebovník, když se narodí dítě, aby bylo zajištěno, že dítě bude mít jídlo po zbytek života,“ uvedla ředitelka Programu biologie a ochrany rostlin Nyree Zerega.

Autorský článek Gabriely Brázdové s použitím informací z Earth a PLOS Climate

Speciální stránka informuje o tom, co je to vlastně klimatická změna, jak se projevuje v Česku a jakým způsobem je možné ji řešit. Dlouhodobě Člověk v tísni pomáhá ohroženým komunitám po celém světě vyrovnávat se s dopady změny klimatu a připravit se na ty, které teprve přijdou. Cílem iniciativy je přispět k tomu, aby se na naší planetě žilo dobře nejen nám, ale i téměř 10 miliardám lidí, kteří tu budou žít v roce 2050. „Téměř nepřetržitě teď řešíme dopady strašlivé agresivní války a uprchlickou krizi, kterou způsobila ruská invaze na Ukrajinu, Země se ale točit nepřestala, klima se dál mění a tyto změny pociťujeme všichni. Jako globální Západ teď navíc stojíme před rozhodnutím omezit příjem fosilních paliv z Ruska a čím ho nahradíme, to je otázka nejen geopolitická, ale i ekologická a klimatická,” vysvětlil Šimon Pánek, ředitel Člověka v tísni. 

Člověk v tísni doporučuje na webu důvěryhodné zdroje a představuje také vlastní „klimatické aktivity”. Realizace webové stránky trvala dva roky. Spolupracovali na ní interní experti organizace i externí odborní spolupracovníci. Dohromady se na vzniku podílelo přes 30 lidí. Svými ilustracemi web doplnila „královna českého street artu”, ilustrátorka Toy Box.

Zdroj: Člověk v tísni

Cílem společnosti je zúžit prostor pro dezinformace šířené počítačovými trolly a popírači vědecky podložené teorie o změnách klimatu. Nová pravidla se začnou uplatňovat od listopadu. Výjimkou nebude ani video server YouTube, u nějž nové regule vejdou v platnost od prosince. Google o tom informoval v příspěvku na svém webu.

Společnost bude blokovat a zakazovat reklamy, kde se objeví tvrzení odporující široké shodě vědců o existenci a příčinách klimatických změn. Jedná se tak například o obsah, který globální oteplování označuje za fámu, nepodloženou teorii nebo konspiraci, a popírá souvislost mezi změnami klimatu a emisemi skleníkových plynů.

Zdroj: Ekolist, Google

Experiment s plachtou provedla soukromá skupina dobrovolníků na vlastní pěst. Na nejvyšší švédské hoře ležící jižně od polárního kruhu, ledovci Helags, umístili ve vybraném místě plachtu z vlny a kukuřičného škrobu. Ta posléze zachránila před roztáním tři a půl až čtyři metry plochy ledovce.

Nápad na vytvoření plachty se zrodil v hlavách komunikačního konzultanta Erika Husse a dobrodruha a fotografa Oskara Kihlborga. V budoucnu chtějí experiment zopakovat a zapojit do něj výzkumníky z oboru glaciologie, aby zajistili vědečtější postupy. Zároveň jednají s výrobcem plachty o tom, aby byl materiál tenčí a lehčí. Cílem autorů projektu je kromě záchrany ledovců zvýšit povědomí mezi veřejností o důležitosti ledovců a o důvodech, proč je potřeba chránit je před táním.

Zdroj: Ekolist, Reuters

Jen v příštím roce by měly být speciální panely instalovány na 40 školách a sociálních zařízeních. Hlavní motivací organizace je získávání čisté a levné energie. Podle náměstka primátora Petra Hlubočka je možné panely umístit až na sedm tisíc budov. Česká metropole tak začíná naplňovat ambiciózní klimatickou strategii. Jejím cílem je do roku 2030 umístit solární panely na 20 tisíc budov a šetřit tak životní prostředí.

Fotovoltaika je unikátní technologie, která umožňuje přeměnu slunečního záření na elektřinu. Jedná se tedy o obnovitelný a nevyčerpatelný zdroj elektrické energie. K její výrobě není třeba žádné palivo, stačí sluneční paprsky, což dělá tuto technologii dostupnou a relativně levnou.

Zdroj: Ekolist

Téma změn klimatu není lhostejné 52 procentům lidí v Česku. Osm procent z nich se o tuto problematiku zajímá intenzivně. Minulý rok byla zjištěná hodnota o procento vyšší. Vyplynulo to z aktuálního průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění. Ten se konal mezi 26. červnem a 11. červencem. Zúčastnilo se ho 904 osob starších 15 let.

Podle výzkumu se 70 procent lidí přiklání k názoru, že změna lidského chování může klimatickou změnu zpomalit. Z dotazovaných, kteří nevyloučili, že na naší planetě dochází ke změně klimatu, je 93 procent respondentů toho názoru, že k ní lidská činnost přispívá. Osobní zodpovědnost za změnu klimatu na Zemi cítí 40 procent tázaných.

Zdroj: Ekolist, CVVM