Nejlépe to shrnuje jeden údaj z dílny autorizované obalové společnosti EKO-KOM, která systém třídění v Česku provozuje: v recyklaci plastových obalů se Česko podle dat Eurostatu řadí na čtvrté nejlepší místo v celé Evropské unii. A není to náhoda ani výkyv jednoho roku.

Přes milion kontejnerů a skoro celá republika

Základ úspěchu je hustá síť sběrných nádob. Na přelomu druhého a třetího čtvrtletí roku 2024 překročil počet kontejnerů na papír, plast, sklo, kovy a nápojové kartony jeden milion kusů. Z toho je zhruba 348 tisíc barevných kontejnerů na veřejných místech a přes 650 tisíc menších nádob přímo u domů a bytů. K nejbližšímu místu na třídění to tak většina lidí má jen pár kroků.

Do systému je navíc zapojená prakticky celá země. V roce 2024 pokrýval devětadevadesát procent obyvatel a byl v něm přes šest tisíc obcí. Třídění se tím z výsady velkých měst dávno stalo běžnou součástí života i na malých vesnicích. Celý systém navíc financují firmy, které obaly vyrábějí a dovážejí — samotné třídění tak domácnosti nestojí ani korunu, což je jeden z důvodů, proč se do něj zapojilo tolik lidí.

Vytřídíme čím dál víc

Roste nejen počet nádob, ale i to, kolik do nich toho lidé skutečně dají. Z dat EKO-KOM je vidět jasný a vytrvalý vzestup. U plastu se průměrná výtěžnost na jednoho obyvatele zvedla z 16,3 kilogramu v roce 2020 na 18,1 kilogramu v roce 2024. U papíru vzrostla ze 21,4 na 22,6 kilogramu na osobu. Zdánlivě drobné přírůstky, ale vynásobené deseti miliony obyvatel z nich jsou tisíce tun surovin, které se vracejí zpět do oběhu místo na skládku.

A hlavně — vytříděný odpad se opravdu zpracuje. V roce 2024 vzniklo v Česku bezmála 1,28 milionu tun obalů a přes 1,17 milionu tun z nich se podařilo recyklovat nebo energeticky využít — tedy více než devět z deseti. To je právě to, co dělá z třídění smysluplný krok, a ne jen přesouvání odpadu z jedné popelnice do druhé.

Pěkné na tom je, že vytříděný obal dostane další život. Z PET lahví se stávají vlákna do oblečení, spacáků nebo koberců, ale i nové lahve. Sešlápnutý papír se promění v nový papír a lepenku, sklo se dá přetavovat prakticky donekonečna bez ztráty kvality a z plechovek vznikají zase plechovky. Každá vytříděná surovina tak šetří tu, kterou by jinak bylo potřeba nově vytěžit nebo vyrobit — a s ní i energii.

Mezi nejlepšími v Evropě

Že Česko drží krok se špičkou, potvrzuje mezinárodní srovnání. Zatímco v celé Evropské unii se v roce 2023 recyklovalo zhruba 42 procent plastových obalů, Česko si vede výrazně lépe a evropské cíle na recyklaci plastů podle Eurostatu už několik let přeplňuje. Právě u plastů, které patří k nejsledovanějším a nejhůře zpracovatelným obalům, se tak řadíme mezi čtyři nejúspěšnější státy unie.

Je to o to cennější, že plasty jsou pro recyklaci nejtvrdší oříšek. Zatímco sklo nebo papír se zpracovávají poměrně snadno, u plastů záleží na druhu, čistotě i barvě. To, že se s nimi Česko dokáže poprat lépe než většina Evropy, svědčí o kvalitní infrastruktuře i o tom, že lidé třídí poctivě.

Co nás čeká: zálohování lahví a plechovek

Česko navíc chystá další velký krok. Vláda schválila návrh povinného zálohování nápojových PET lahví a plechovek. V praxi to bude znamenat, že nakupující složí za každou lahev nebo plechovku vratnou zálohu čtyři koruny, kterou dostane zpět po vrácení obalu — ať nakupuje ve velkém supermarketu, malém krámku, nebo na internetu.

Cílem systému je získat zpět k recyklaci až devadesát procent všech prodaných nápojových obalů do roku 2029; ročně by jím mělo projít zhruba 2,5 miliardy kusů. Vratná místa mají být v prodejnách a na čerpacích stanicích nad padesát metrů čtverečních — dohromady jich má být přes jedenáct tisíc. Zálohování se osvědčilo v řadě evropských zemí a slibuje, že z ulic a přírody zmizí velká část poházených lahví a plechovek.

Malý zvyk s velkým dopadem

Příběh českého třídění je hezký důkaz, že když se drobný každodenní zvyk rozšíří mezi celý národ, umí to hory přenášet. Vhodit lahev do žlutého kontejneru zabere pár vteřin, ale ve výsledku z toho jsou statisíce tun surovin, které nekončí na skládce, a čtvrté místo v celé Evropské unii. Málokterá činnost přinese s tak malým úsilím tak hmatatelný výsledek pro krajinu i budoucí generace.

Pomoct může každý a stačí přitom pár drobností. Lahve a kartony vyplatí sešlápnout, aby v kontejneru nezabíraly zbytečně místo, obaly stačí zbavit hrubých zbytků a nemusí se dokonale mýt. A když si člověk není jistý, kam co patří, poradí barevné popisky na kontejnerech i bezplatné aplikace, které poznají obal podle čárového kódu. Málo práce, velký rozdíl.

Za tím úspěchem přitom nestojí žádná velká technologie, ale obyčejná vytrvalost milionů lidí, kteří den co den poctivě třídí. A to je možná ta nejlepší zpráva — protože stačí, abychom v tom pokračovali, a Česko zůstane tam, kde je: mezi nejlepšími v Evropě.

Ověřeno z:

• EKO-KOM – aktuální stav systému třídění (2024)
• EKO-KOM – v ČR stojí přes milion nádob na třídění
• EKO-KOM – výtěžnosti tříděného sběru 2020–2024 (data)
• ČAOH / Eurostat – Česko patří ke špičce EU v recyklaci plastových obalů
• Ministerstvo životního prostředí – vláda schválila povinné zálohování

Při přípravě článku pomohla umělá inteligence dohledat zdroje a zpracovat základní strukturu článku. Výběr tématu, ověření faktů a konečnou podobu zajistila redakce Pozitivní zprávy.

Nadbytek, který má konkrétní číslo

Že Česko patří mezi plazmové velmoci, se dá doložit čísly. Podle údajů z roku 2019 bylo v tuzemsku registrováno kolem 120 tisíc dárců krevní plazmy. K pokrytí spotřeby léků, které se vyrobí a použijí přímo v Česku, by přitom podle odborných společností stačilo asi 40 tisíc dárců. Jinými slovy: darovat plazmu chodí zhruba o 80 tisíc lidí víc, než kolik by pro domácí potřebu bylo nutné. Novější odhady jsou ještě vyšší — okolo 160 tisíc dárců.

Rozdíl je obrovský. Ministerstvo zdravotnictví uvádí, že objem plazmy vyvezené k dalšímu zpracování přesahuje nejméně trojnásobek množství, které je potřeba na léky pro tuzemské pacienty. Právě tenhle přebytek je důvod, proč česká plazma putuje i za hranice — jako surovina pro výrobu léčiv v zemích, které si samy nevystačí. Domácí pacienti mají díky tomu své zajištěno a to, co zbude, se neztratí, ale najde využití jinde.

Proč zbytek Evropy dárce shání

Evropa jako celek soběstačná není. Podle odborných odhadů se nejméně 40 procent plazmy, z níž se v Evropě vyrábějí léky, musí dovážet ze Spojených států. Poptávka po lécích z plazmy navíc rok od roku roste rychleji, než stačí přibývat dárců, a v některých zemích je závislost na dovozu ještě citelnější.

Důvod evropského nedostatku je z velké části organizační. Řada zemí — třeba Francie, Itálie, Španělsko nebo Polsko — placené dárcovství v soukromých centrech neumožňuje nebo výrazně omezuje, a dárců se jim proto nedostává. Naopak Česko spolu s Německem, Rakouskem a Maďarskem patří ke čtveřici států, které jako jediné v Evropské unii odběr plazmy v soukromých zařízeních za odměnu povolují, a fakticky tím dorovnávají chybějící množství pro ostatní. Bez těchto čtyř zemí by evropská závislost na dovozu ze zámoří byla ještě větší.

Komu darovaná plazma pomáhá

Za suchými čísly jsou konkrétní lidé. Na léky z plazmy je v Evropě odkázáno více než 300 tisíc pacientů a jejich spotřeba je vysoká. Člověk s vrozenou poruchou imunity spotřebuje za jediný rok léky vyrobené přibližně ze 130 darování. U pacienta s hemofilií, tedy poruchou srážlivosti krve, může jít až o 1 200 odběrů ročně a u pacientů s deficitem alfa-1 antitrypsinu (takzvaná nemoc Alfa-1) kolem 900 darování za rok.

Když to člověk domyslí, jde o tichou solidaritu velkého rozsahu: aby mohl žít jeden pacient s hemofilií, musí se ve prospěch jeho léků sejít stovky darování od lidí, kteří ho nikdy neuvidí. Právě proto má vysoký počet dárců tak konkrétní dopad — každý pravidelný dárce reálně drží nad vodou léčbu někoho jiného. A protože jde o léky, které se z ničeho jiného vyrobit nedají, není za dárce plazmy zatím žádná náhrada.

Darovat je ochotná většina Čechů

Dobrá česká pozice není náhoda a nejspíš vydrží. Podle průzkumu agentury Ipsos z června 2025 jsou dvě třetiny Čechů ochotné krevní plazmu darovat a skoro čtyři z deseti dotázaných uvádějí, že už darují pravidelně. Ochota je tedy vysoká a nová centra i zavedení dárci ji drží. Průzkum zároveň ukázal, kde je ještě rezerva: třetina lidí se domnívá, že vhodným dárcem není, a téměř pětina vůbec nezná pravidla — přitom právě tyhle obavy odrazují víc než samotný odběr.

Svou roli hraje i to, že darování je dobře dostupné a jednoduché. Kdo chce pomoct, může se objednat v některém z odběrových center po celé republice a před prvním odběrem projde krátkým lékařským vyšetřením, aby bylo jisté, že darování nic nebrání.

Jak samotný odběr probíhá

Darování plazmy je bezpečné a pro tělo šetrné. Při odběru se z krve oddělí právě jen plazma a zbytek — červené krvinky a další složky — se dárci hned vrací zpět. Díky tomu tělo ztrátu rychle nahradí a plazmu je možné darovat výrazně častěji než plnou krev, zpravidla až dvakrát za měsíc. Plná krev se pro srovnání daruje jen několikrát do roka, protože její obnova trvá tělu déle; plazma se přitom vrací zpět zhruba do dvou dnů.

Samotný odběr zabere o něco více času než darování krve a dárce u něj pohodlně sedí nebo leží. Za tu chvíli ale vznikne surovina, ze které se vyrobí léky pro někoho, kdo bez nich nedokáže žít. A protože Čechů ochotných darovat je dost, může být Česko i nadále tím, kdo v Evropě pomáhá zaplnit mezeru — nenápadně, ale ve velkém.

Princip je jednoduchý. Speciální brýle člověku ukážou trojrozměrný obraz, který ho obklopí ze všech stran, takže má pocit, že se opravdu ocitl někde jinde. Mozek se nechá snadno „obelstít" a reaguje, jako by šlo o skutečnost. A přesně téhle síly se dnes využívá tam, kde by to málokdo čekal.

Senioři, kteří znovu cestují

Nejdojemnější příběhy píše virtuální realita v domovech pro seniory. Díky českému projektu Kaleido si klienti nasadí brýle a vydají se třeba do Českého Krumlova, na koncert vážné hudby nebo do galerie — aniž by museli opustit budovu. Projekt už funguje v domovech jako ve Velkých Hamrech nebo v Domě seniorů v Liberci-Františkově.

„Některé klienty zavedly VR brýle do Českého Krumlova nebo starého koloniálu," popsal ředitel libereckého domova Jan Gabriel. Pro člověka, který se kvůli nemoci nebo věku už léta nikam nedostal, je to nesmírně silný zážitek. Kromě radosti z cestování má virtuální realita u seniorů i terapeutický rozměr — obrazy známých míst probouzejí vzpomínky a slouží jako takzvaná reminiscenční terapie, která pomáhá procvičovat paměť a bojovat proti osamělosti. Personál domovů popisuje, že po společném „výletu" mají klienti o čem povídat, lépe se jim usíná a celkově se zvedne nálada. Právě u lidí, kterým se svět zúžil na jedno patro budovy, dokáže půlhodina strávená u moře nebo v rodném městě udělat s náladou divy.

Studenti, kteří se procházejí antickým městem

Druhý svět, kde virtuální realita rozkvétá, je škola. Gymnázium Františka Palackého ve Valašském Meziříčí pořídilo v prosinci 2025 sadu virtuálních brýlí z peněz Evropské unie a začalo je zapojovat do výuky. Vedení školy o tom mluví jako o investici do budoucnosti studentů.

Nejvíc si pochvalují dějepisáři. „V dějepise se můžeme projít starověkým městem nebo sledovat průběh historické události přímo na místě," popisuje jeden z učitelů. Suchá data z učebnice tak najednou ožijí — místo memorování letopočtů se student projde antickým fórem nebo nahlédne dovnitř pyramidy. Brýle přitom neslouží jen historii; uplatnění našly i ve fyzice, chemii, biologii, zeměpise a jazycích, kde pomáhají ukázat věci, které by jinak zůstaly jen na papíře. Studenti se můžou podívat dovnitř lidského srdce, projít se po povrchu Měsíce nebo zamířit na virtuální exkurzi do muzea na druhém konci světa — a to vše z lavice. Učitelé si pochvalují, že látka takhle víc utkví a děti do hodiny táhne zvědavost.

Pacienti, kteří se uzdravují jako ve hře

Třetí a možná nejpřekvapivější oblast je zdravotnictví. Pražská Nemocnice sv. Alžběty patří k průkopníkům, kteří virtuální realitu běžně používají při rehabilitaci. Pacient si u lůžka nasadí brýle, ocitne se v přírodě nebo ve městě a plní úkoly, které ho přirozeně nutí k pohybu — a přitom trénuje motoriku, koordinaci, rovnováhu i paměť.

Nemocnice k tomu využívá program VR Vitalis Pro a přenosné sady, které fyzioterapeut přiveze rovnou k lůžku, takže cvičit může i pacient, který se zatím sám nedostane do tělocvičny. Metoda se osvědčila u lidí po operacích kyčle a kolena, po cévní mozkové příhodě, u pacientů s Parkinsonovou nemocí či roztroušenou sklerózou a u seniorů, kteří tak předcházejí pádům. „Výsledky jsou měřitelné a utvrzují nás v tom, že tato metoda má v rehabilitaci pevné místo," říká koordinátor programu Adam Kostan. Velkou výhodou je, že cvičení baví — když člověk sbírá ve virtuálním sadu jablka, ani si neuvědomí, že vlastně tvrdě rehabilituje. Virtuální svět navíc odvádí pozornost od bolesti, takže pacienti vydrží cvičit déle a snáz se vracejí do běžného života.

Proč to funguje

Tajemství úspěchu je v tom, že virtuální realita člověka vtáhne. Zatímco cvičení podle papíru nebo poslech výkladu se snadno omrzí, v brýlích je člověk uprostřed dění a chce pokračovat. Odborníci tomu říkají „ponoření" a právě ono dělá z běžné rehabilitace hru a z nudné hodiny zážitek. K tomu se přidává důležitý fakt: technologie je čím dál dostupnější a levnější, takže brýle už dnes nejsou výsadou drahých laboratoří, ale objevují se v obyčejných školách i domovech.

Neznamená to, že by virtuální realita měla nahradit skutečný svět — nikdo netvrdí, že výlet v brýlích se vyrovná procházce lesem nebo že hra nahradí pořádnou fyzioterapii. Je to ale mimořádný pomocník tam, kde skutečná cesta z nějakého důvodu nejde. Senior upoutaný na lůžko se aspoň na chvíli vrátí k moři, dítě si osahá historii a člověk po úrazu se rychleji postaví na nohy.

Okno do světa na dosah ruky

Na příběhu české virtuální reality je nejhezčí to, že za technologií, kterou si mnozí spojují jen se zábavou, se skrývá velká dávka lidskosti. Nejde o efekt pro efekt, ale o konkrétní pomoc konkrétním lidem — a to v místech, kde je jí nejvíc potřeba.

Až tedy příště někdo mávne rukou nad „brýlemi na hraní", vzpomeňte si na seniorku, která se díky nim znovu prošla Českým Krumlovem, na školáka nadšeného z antického Říma nebo na pacienta, který se po mrtvici učí znovu chodit. Virtuální realita se v Česku tiše proměnila v okno do světa — a to je zpráva, ze které jde radost.

Ověřeno z:

• Deník – Kaleido: VR v domovech pro seniory (Velké Hamry, Liberec)
• Deník – VR ve výuce na Gymnáziu Fr. Palackého ve Valašském Meziříčí
• Protext ČTK – rehabilitace ve VR v Nemocnici sv. Alžběty
• Nemocnice sv. Alžběty – virtuální realita v rehabilitaci

Při přípravě článku pomohla umělá inteligence dohledat zdroje a zpracovat základní strukturu článku. Výběr tématu, ověření faktů a konečnou podobu zajistila redakce Pozitivní zprávy.

Není to žádná okrajová záliba pár nadšenců. Deskovky se vrátily do obýváků, hospod i kaváren a spojují u jednoho stolu babičky s vnoučaty, partu kamarádů i kolegy z práce. A hrají se naživo, tváří v tvář — přesně to, po čem v přetechnizované době mnozí touží.

Herny praskají ve švech

Nejlíp je ten boom vidět na herních kavárnách, kde si člověk může sednout, objednat kávu a vybrat si z regálu plného her. Zájem je takový, že podniky nestíhají a musí se rozšiřovat. Pražská herna The Grail se spojila se sousední kavárnou a kapacitu zvedla z třiceti na devadesát až sto míst, tedy o šedesát procent. A není sama.

Herna District 5 v Hradci Králové nabízí návštěvníkům kolem devíti set her a k tomu na tři sta rozšíření. Brněnská kavárna Martina Knýbela se za pouhého půldruhého roku rozrostla ze dvou stolů na sedmdesát míst. „Co vím od prodejců, tak zájem o hry stále roste," potvrzuje Jakub Těšínský z České herní asociace. Lidé objevili kouzlo deskovek naplno během covidu a na rozdíl od mnoha jiných pandemických koníčků jim tenhle vydržel.

Češi, kteří dobyli herní svět

Na celém příběhu je pro nás nejhezčí to, že Česko není jen zemí, která deskovky hraje — je i světovou velmocí v jejich vymýšlení. V čele stojí legendární autor Vlaada Chvátil, kterého portál Kudy z nudy označuje za nejlepšího českého tvůrce her. Jeho hra Krycí jména (v originále Codenames) se stala globálním fenoménem.

Tahle jednoduchá týmová hra, ve které hráči hádají tajná slova podle jednoslovných nápověd, se prodala v přibližně patnácti milionech kusů, vyšla v několika desítkách jazyků a získala prestižní ocenění Spiel des Jahres — tedy „Hru roku", což je v deskoherním světě obdoba filmového Oscara. Chvátil ji vymyslel pro české vydavatelství Czech Games Edition a v roce 2016 s ní tuhle nejslavnější cenu proměnil.

A není to jeho jediný trhák. Podepsán je i pod strategickými hitmi jako Through the Ages, Galaxy Trucker nebo Mage Knight, které dlouhodobě sbírají špičkové hodnocení hráčů po celém světě. V roce 2019 byl dokonce uveden do herní síně slávy v rámci amerických Origins Awards.

Chvátil ale zdaleka není sám. Zdejší scéna dává vzniknout jednomu úspěchu za druhým — třeba dobrodružná hra Euthia od Tadeáše Spousty a Markéty Bláhové vybrala na crowdfundingové platformě Kickstarter přes 458 tisíc dolarů a stala se jedním z nejúspěšnějších projektů z české herní dílny vůbec. Češi přitom nejsou jednorázový úkaz — ročně zamíří jen na tuzemský trh kolem pěti set nových deskových her, což je na tak malou zemi obdivuhodné číslo.

Proč zrovna teď

Zdálo by se, že v éře mobilů a konzolí musí kostky a kartičky prohrát. Opak je pravdou — a odborníci pro to mají vysvětlení. Generace, která vyrostla na prvních počítačových a konzolových hrách, dnes dospěla do věku, kdy si pořád ráda hraje, ale zároveň touží po skutečné lidské společnosti. A tu obrazovka nenahradí.

Deskovka totiž nabízí něco, co online svět jen těžko dá: pár hodin, kdy všichni odloží telefony, dívají se jeden na druhého a společně se smějí. Není to únik od lidí, ale naopak cesta k nim. Právě proto se hraní vrací i tam, kde by ho člověk nečekal — na firemních akcích, srazech spolužáků i rodinných nedělích.

Co deskovky dávají

Kromě zábavy mají deskové hry i řadu tichých předností. Dětem přirozeně trénují logické myšlení, počítání, trpělivost i schopnost prohrávat a zkoušet to znovu. Seniorům procvičují paměť a udržují bystrou mysl. A rodiny u nich zažijí to nejvzácnější — čas strávený spolu, bez rozptýlení, kdy se skutečně baví.

Zajímavé je, že spousta moderních her dnes není o tom někoho porazit, ale naopak. V takzvaných kooperativních hrách hráči drží spolu a společně bojují proti samotné hře — musí se domluvit, rozdělit si úkoly a táhnout za jeden provaz. Právě takové hry učí děti i dospělé spolupráci a ukazují, že vyhrát se dá i společně.

Navíc je dnes z čeho vybírat. Zapomeňte na to, že deskovka rovná se nudná klasika z dětství. Moderní hry dokážou vykouzlit napínavý příběh, postavit před hráče chytré hádanky nebo je poslat na dobrodružství do vesmíru i do minulosti — a spousta z nich se zvládne za půl hodiny. Herní kavárny navíc řeší i odvěký problém „mám hru, ale neumím pravidla": personál rád poradí a hru vysvětlí.

Odložte na chvíli mobil

Renesance deskových her je hezký důkaz, že technika nemusí být nepřítelem obyčejného lidského setkání — spíš nám připomíná, jak moc nám takové chvíle chybí. A že za jedním z největších herních hitů planety stojí český autor a české vydavatelství, je třešnička, kvůli které můžeme být na tuhle vlnu právem hrdí. Deskovky se zkrátka ukázaly být přesně tím, co dnešní uspěchaná doba potřebuje.

Takže až budete příště přemýšlet, jak strávit večer s rodinou nebo přáteli, zkuste místo dálkového ovladače sáhnout po krabici s hrou. Možná zjistíte, stejně jako statisíce dalších Čechů, že těch pár hodin u stolu potěší víc než celý večer u obrazovky.

Ověřeno z:

• Česká televize (ČT24) – herní kavárny mají plno, zájem o deskovky roste
• Česká televize (ČT24) – ročně na trh míří na pět set deskových her (Vlaada Chvátil)
• Kudy z nudy (CzechTourism) – české deskové hry dobývají svět
• Czech Games Edition – vydavatelství hry Krycí jména

Při přípravě článku pomohla umělá inteligence dohledat zdroje a zpracovat základní strukturu článku. Výběr tématu, ověření faktů a konečnou podobu zajistila redakce Pozitivní zprávy.

Právě teď vrcholí medobraní

Červenec je pro včely i včelaře přelomový měsíc. V nížinách končí v polovině měsíce hlavní snůška — včely ještě nosí nektar ze slunečnice, svazenky a lip — a poté přichází čas vytáčení medu. V úlech se mezitím děje ještě jedna tichá změna: líhnou se první dlouhověké „zimní" včely, které dovedou včelstvo až do jara. Pro včelaře tak po medobraní práce nekončí — čeká je péče o zdraví včelstev a příprava na zimu. Kdo chce mít doma zásobu kvalitního medu na celý rok, měl by se po něm poohlédnout právě teď: pozdější zájemci už u malých včelařů často narazí na vyprodáno.

Nákup od včelaře z okolí má jednoduchou logiku. Med necestuje přes půl světa, znáte jeho původ a podpoříte souseda, který se navíc stará o opylení zahrad a sadů v okolí. Včely totiž létají za nektarem a pylem do vzdálenosti tří až pěti kilometrů — med od místního včelaře je tak doslova chutí vaší krajiny. Každé okolí navíc dává medu jinou podobu: od světlého květového z luk a zahrad po tmavší medovicový z lesů.

Česko, země včelařů

Česko patří ke včelařským velmocím. Podle ministerstva zemědělství se u nás o včely staralo v roce 2023 kolem 63 tisíc chovatelů, kteří dohromady drželi asi 670 tisíc včelstev — na jednoho včelaře tak připadá průměrně 11 úlů. A co je nejlepší zpráva: stavy včelstev se podle ministerstva díky podpoře státu i Evropské unie stabilizovaly a postupně rostou, k vědci doporučovanému optimu 700 tisíc včelstev se tedy blížíme.

Čeští včelaři přitom nejsou žádní podnikatelé s velkochovy — naprostou většinu tvoří drobní chovatelé, pro které jsou včely láskou a životním stylem. V Českém svazu včelařů se sdružuje více než 45 tisíc z nich — tedy 86 procent všech českých včelařů — a jejich členové se starají o 475 814 včelstev, zhruba čtyři pětiny všech v zemi. Svaz je navíc ve světě uznávaný za výsledky v péči o zdraví včelstev.

Vyplácí se to i na medu. V roce 2022 čeští včelaři stočili 7 771 tun medu, v roce 2023 pak 5 941 tun — úroda rok od roku kolísá podle počasí, tisíce tun domácího medu ale české včely nanosí spolehlivě každou sezonu.

Stát letos přidal: dotace vyšší o 15 procent

Dobrou zprávu dostali včelaři letos i od státu. Ministerstvo zemědělství v roce 2026 zvýšilo maximální možnou výši některých dotací do včelařství o 15 procent. Do oboru navíc míří dlouhodobá podpora 110 milionů korun ročně až do roku 2027, na které se rovným dílem skládá Evropská unie a český rozpočet. Právě dostupná podpora je podle ministerstva jedním z důvodů, proč včelstev v posledních letech opět přibývá.

Včely se stěhují do měst

Možná vás to překvapí, ale včelám se výborně daří i ve velkoměstě. Jen v Praze působí podle Radiožurnálu téměř tisíc městských včelařů a úly dnes stojí na střechách i v zelených dvorech divadel a dalších městských institucí. Města kvetou od jara do podzimu — parky, zahrady, balkony i stromořadí nabízejí včelám pestřejší jídelníček než jednotvárná pole.

Městský med proto může být podle odborníků dokonce kvalitnější než ten venkovský. „V Praze je opravdu velké množství rostlin a to se nám projevuje i v kvalitě medu," vysvětlil pro Radiožurnál mentor Českého svazu včelařů Augustin Uváčik. Na polích se totiž používají postřiky, kterým se městské včely většinou vyhnou.

Nastupuje nová generace

O budoucnost českého včelaření se přitom bát nemusíme. Po celé zemi funguje 133 včelařských kroužků, ve kterých se o včelách učí 1 240 dětí ze základních a středních škol. Ti nejšikovnější se každý rok utkávají v celostátní soutěži Zlatá včela — její letošní finále proběhlo druhý červnový víkend v Nasavrkách na tamním středním odborném učilišti včelařském.

Včelaři se letos na jaře představili také veřejnosti na veletrhu Natura Viva v Lysé nad Labem, věnovaném pobytu v přírodě. Děti se v kroužcích naučí nejen práci s úlem, ale i trpělivosti a úctě k přírodě. A mnohé u včel zůstanou celý život — nejlepší pojistka, že českého medu bude i za padesát let dost.

Jak si pořídit med — nebo rovnou vlastní úl

Chcete-li letošní žeň ochutnat, zkuste to nejjednodušší: zeptejte se v okolí, kdo včelaří, nebo hledejte cedule „prodej medu ze dvora". Kvalitní český med poznáte i podle toho, že časem zkrystalizuje — je to přirozená vlastnost, ne vada. Krystalický med stačí opatrně prohřát v mírně teplé vodní lázni a zase se rozpustí; horká voda by mu vzala cenné látky.

A koho včely lákají víc? Začít se dá v každém věku. Základní organizace Českého svazu včelařů fungují téměř v každé obci, pořádají kurzy pro začátečníky a novým členům poradí se vším od výběru úlu po první medobraní — a pomohou i s žádostí o dotace, které stát letos zvedl. Tři čtyři úly na zahradě zvládne obsloužit i aktivní senior a odměnou mu bude vlastní med, opylená zahrada a koníček, který voní létem.

Ověřeno z:

• Ministerstvo zemědělství – včelařství v ČR
• Český svaz včelařů – aktuality (dotace 2026, Zlatá včela)
• Český svaz včelařů – členové a kroužky mládeže
• Radiožurnál – městské včelaření
• Zemědělec.cz – produkce medu v ČR

Při přípravě článku pomohla umělá inteligence dohledat zdroje a zpracovat základní strukturu článku. Výběr tématu, ověření faktů a konečnou podobu zajistila redakce Pozitivní zprávy.

Úroky za vás zaplatí stát

Novinku potvrdil Státní fond životního prostředí. Žadatel si vezme úvěr u zapojené banky nebo stavební spořitelny a fond za něj po celou dobu splácení uhradí úroky. Domácnost tedy vrací jen půjčenou částku a drobné správní poplatky — nic navíc.

Jak velký je to rozdíl, ukázalo ministerstvo na jednoduchém příkladu. Úvěr milion korun rozložený na patnáct let by běžně stál zhruba 1,519 milionu korun, z toho 519 tisíc jen na úrocích. Právě těchto přibližně půl milionu teď za žadatele zaplatí program. Úvěr přitom jde splácet až 25 let, takže měsíční splátka může zůstat nízká a rodinný rozpočet ji unese.

Jde o zásadní obrat. Dřívější dotace odměňovaly hlavně ty, kdo měli hotovost na zaplacení celé investice předem a na příspěvek pak čekali. Bezúročný úvěr míří přesně tam, kde dosud podpora nedosáhla — na domácnosti, které chtějí ušetřit, ale nemají v záloze velký balík peněz.

Na co peníze padnou

Úvěr není jen na panely. Podle Státního fondu ho lze použít na zateplení domu, výměnu zdroje tepla, fotovoltaiku, úsporný ohřev vody, rekuperaci, dobíjení elektromobilu i hospodaření s dešťovou vodou. Řada domácností tak může spojit více opatření dohromady — třeba zateplit a zároveň si pořídit solární panely.

Podpora je určená majitelům rodinných domů i společenstvím vlastníků jednotek a bytovým družstvům. Na zranitelné domácnosti, které by ani bezúročný úvěr nezvládly splácet, program pamatuje samostatně: místo půjčky pro ně zůstávají přímé zálohové dotace.

Proč se dotace mění na úvěr

Úvěr přitom klasické dotace nenahrazuje, spíš navazuje na jejich úspěch. Dotační program Oprav dům po babičce, přes který šlo na fotovoltaiku získat až 140 000 korun se zapojením do sdílení vyrobené energie, nebo 100 000 korun bez něj — vždy v kombinaci se zateplením — narazil na tak velký zájem, že se jeho peníze vyčerpaly a příjem žádostí je zatím pozastavený. Právě proto stát přechází na bezúročný úvěr: ten není svázaný s omezenou alokací, a tak může dosáhnout na mnohem víc domácností.

Zmíněné sdílení energie, za které program nabízel vyšší dotaci, je poměrně nová možnost, jak z panelů vytěžit víc. Elektřinu, kterou domácnost sama nespotřebuje, může místo prodeje do sítě za nízkou cenu nasdílet dalším odběratelům — třeba příbuzným nebo sousedům. Chytré řízení spotřeby k tomu pomáhá spotřebovat co nejvíc vyrobené energie přímo doma nebo v okruhu blízkých, což se vždy vyplatí víc než dodávka do sítě.

Co taková podpora udělá v praxi, ukazuje jeden z doložených případů. Domácnost tam získala na systém o výkonu 3,48 kilowattu s baterií dotaci 105 000 korun; panely pak pokryly přes devadesát procent spotřeby domu a účet za elektřinu klesl zhruba na polovinu. Přesná úspora se liší podle spotřeby a velikosti instalace, ale směr je jasný: čím dražší elektřina, tím rychleji se panely zaplatí.

Jak o podporu požádat

Harmonogram je nachystaný. Příjem žádostí o posouzení nároku odstartoval v červnu 2026, samotné úvěry začaly banky a stavební spořitelny nabízet od září 2026. Základní vstupenkou je takzvaný renovační pas.

Renovační pas je odborné posouzení domu, které navrhne, jaká opatření a v jakém pořadí se u konkrétní nemovitosti nejvíc vyplatí. Díky němu domácnost neutrácí ve špatném sledu — třeba nedá panely na střechu, kterou bude za rok stejně předělávat, a nezateplí dům způsobem, který si pak vynutí drahé úpravy. Pas tak šetří peníze i starosti a zároveň slouží jako doklad, o který se žádost o podporu opírá.

První krok je snadný a nic nestojí: na webu programu Nová zelená úsporám se dá ověřit nárok a projít podmínky jednotlivých opatření. Teprve pak se vybírá banka a podává žádost o úvěr. Kdo si není jistý, komu zavolat nebo jak vyplnit formuláře, může využít bezplatné poradenství, které program i řada obcí nabízejí. Vyplatí se také porovnat nabídky víc bank — samotný úvěr je sice bezúročný, ale podmínky a poplatky se mezi institucemi mohou lišit.

Kromě okamžité úspory na účtech má takový krok i pojistku do budoucna. Ceny energií kolísají a domácnost s vlastní výrobou je na výkyvech trhu méně závislá — část spotřeby si pokryje sama, ať se cena silové elektřiny hýbe jakkoli. U dlouhodobé investice, jakou panely na střeše jsou, je to nezanedbatelná výhoda, která se počítá po celou dobu jejich životnosti, tedy klidně dvě až tři desítky let.

Pro Česko je to dobrá zpráva hned dvakrát. Domácnostem se otevírá cesta k nižším účtům za energie i tam, kde dosud chyběl počáteční kapitál. A energetika jako celek získává další tisíce malých výroben na střechách — čisté a blízko lidem, kteří elektřinu spotřebují. Solární panely tak přestávají být výsadou těch, kdo mají odloženo, a stávají se dostupným krokem k soběstačnějšímu bydlení.

Ověřeno z:

• Nová zelená úsporám – oficiální web programu
• Státní fond životního prostředí ČR – bezúročný úvěr NZÚ 2026+ (9. 3. 2026)
• Nová zelená úsporám – parametry a příklad úvěru
• Oprav dům po babičce – dotace na fotovoltaiku
• Nová zelená úsporám – doložený případ fotovoltaiky na rodinném domě

Při přípravě článku pomohla umělá inteligence dohledat zdroje a zpracovat základní strukturu článku. Výběr tématu, ověření faktů a konečnou podobu zajistila redakce Pozitivní zprávy.

Druhý nejlepší chemik světa

Největší hvězdou roku byl gymnazista Václav Verner. Na Mezinárodní chemické olympiádě získal zlatou medaili a druhé místo v absolutním pořadí — tedy titul druhého nejlepšího mladého chemika na světě. Pro české barvy je to historicky nejlepší výsledek na této soutěži vůbec.

Nešlo přitom o náhodu ani o jednoho výjimečného studenta. Celá čtyřčlenná česká výprava se vrátila s medailí: Verner se zlatem, Matěj Pěnička a Ondřej Michal se stříbrem a Adam Horák s bronzem. Soutěž se konala na začátku července 2025 ve Spojených arabských emirátech a utkalo se na ní zhruba tři a půl stovky studentů z devadesáti zemí. Podle vedoucího českého týmu byla praktická část letos mimořádně náročná a Verner v ní „s výjimkou jediného studenta porazil soutěžící z celého světa".

Medaile napříč obory

Chemie byla vrchol, ale zdaleka ne jediný úspěch. Čeští studenti bodovali skoro ve všech přírodovědných a technických disciplínách.

Na 66. Mezinárodní matematické olympiádě v australském Sunshine Coast, kde se v polovině července 2025 sešlo 630 soutěžících ze 108 zemí, získal český tým stříbrnou medaili (Erik Ježek), tři bronzy (Jakub Trčka, Pavel Hyánek a David Hromádka) a dvě čestná uznání. Matematická olympiáda patří k nejtěžším a nejstarším soutěžím svého druhu, takže postavit se tu vedle nejlepších z celého světa je samo o sobě úspěch.

Podobně se dařilo i v dalších oborech. Podle přehledu, který zveřejnil Senát, přivezli mladí astronomové a astrofyzici tři zlaté, jednu stříbrnou a jednu bronzovou medaili. Geovědní tým získal jednu zlatou a šest stříbrných medailí — jeden z nejlepších výsledků v historii. Biologové brali dvě stříbra a bronz, fyzici tři bronzové medaile a v experimentálních vědách přibylo dalších šest stříber.

V informatice zazářila Svatava Šimečková, která vyhrála zlato na Mezinárodní dívčí olympiádě v informatice. Její prvenství má i širší význam: soutěže zaměřené na dívky mají povzbudit zájem děvčat o obory, kde jich zatím studuje méně, a ukázat, že programování a logika nejsou jen doménou chlapců.

Zvláštní cenu těmto výsledkům dodává mezinárodní konkurence. Na olympiádách se sjíždějí desítky až přes stovku zemí a proti sobě nastupují ti nejlepší z každé z nich, často po měsících soustředěné přípravy. Umístit se v takové společnosti na medailových příčkách znamená patřit ke světové špičce svého ročníku. Když se to sečte, jde skutečně o desítky medailí za jediný rok — a co je možná ještě důležitější než jejich počet: hned několik z nich bylo pro Česko historicky nejlepších.

Jak se člověk dostane mezi nejlepší na světě

Za každým takovým jménem je několik let práce a cesta, kterou může nastoupit prakticky každý zvídavý žák. Předmětové olympiády jsou dobrovolné, bezplatné a otevřené — začínají školním kolem, pokračují okresním a krajským a vrcholí celostátním finále. Teprve z něj vzejde úzká reprezentace, která Česko zastupuje na mezinárodní scéně. Znamená to, že do party „nejlepších na světě" se student propracuje výhradně přes vlastní výsledky, ne přes peníze rodičů ani prestiž školy.

Poslední kroky té cesty bývají nejnáročnější. Před mezinárodním kolem čekají adepty týdny intenzivních soustředění, kde řeší úlohy mnohem těžší než ty školní a učí se pracovat pod časovým tlakem. Velký díl zásluh přitom nesou lidé, kteří zůstávají ve stínu: učitelé, kteří s dětmi po vyučování řeší příklady navíc, a dobrovolníci z univerzit, kteří připravují zadání a jezdí s týmy na soustředění. Bez téhle tiché práce by žádná medaile nevznikla.

A i pro ty, kdo se na stupně vítězů nakonec nedostanou, má cesta smysl. Naučí se přemýšlet nad těžkými problémy, nevzdávat se u prvního neúspěchu a najdou vrstevníky, které baví to samé. Řada olympioniků z minulých let dnes dělá vědu na špičkových světových pracovištích — a začínalo to u příkladu navíc na střední škole.

Dobrá zpráva, která přetrvá

Stojí za zmínku i to, že olympiády nejsou jen o vítězství. Pro řadu účastníků jsou především příležitostí potkat vrstevníky z jiných zemí, porovnat síly a zjistit, kde leží hranice jejich oboru. Zkušenost z mezinárodní soutěže — cestování, angličtina, práce v týmu i zvládání trémy — jim zůstane bez ohledu na to, jaký kov si nakonec přivezou. A pro mladší školáky, kteří o takových výsledcích čtou, jsou olympionici důkazem, že věda a technika mohou být dobrodružství.

Úspěchy na olympiádách se nedají koupit ani zařídit přes noc. Jsou výsledkem toho, že tu funguje dlouhá tradice péče o nadané a že se najdou mladí lidé ochotní věnovat svůj čas něčemu náročnému. To, že Senát pozval sedmaosmdesát z nich a veřejně jim poděkoval, je hezké gesto — ale ta skutečná zpráva je, že příští rok přijde další generace, která na tuhle laťku naváže. V zemi, kde se často mluví o tom, co nefunguje, je dobré vědět, že máme mezi sebou druhého nejlepšího chemika světa. A že mu bylo teprve osmnáct.

Ověřeno z:

• Senát PČR – ocenění 87 talentů z 19 olympiád (4. 12. 2025)
• VŠCHT Praha – historicky nejlepší výsledek na IChO 2025
• Matematická olympiáda – 66. IMO 2025 (Austrálie)
• ČT24 – čeští studenti na světové chemické olympiádě 2025

Při přípravě článku pomohla umělá inteligence dohledat zdroje a zpracovat základní strukturu článku. Výběr tématu, ověření faktů a konečnou podobu zajistila redakce Pozitivní zprávy.

Osmkrát víc studentů než na začátku století

Nejnázorněji ten růst ukazuje Masarykova univerzita v Brně. Zatímco v roce 2001 měla její univerzita třetího věku kolem pěti set posluchačů, v roce 2023 už jich bylo téměř čtyři tisíce — tedy osmkrát víc za dvě desetiletí.

Rekordy hlásí i Univerzita Karlova, největší vysoká škola v zemi. Ještě v roce 2021 u ní studovalo necelých pět tisíc seniorů, o dva roky později už 6 700 lidí. A není to výsada jen velkých měst. Západočeská univerzita v Plzni měla v zimním semestru 2023 2 124 posluchačů, o dvě stě víc než rok předtím.

Růst přitom není jev posledních měsíců. Například na ČVUT stoupl počet posluchačů univerzity třetího věku ze 118 v roce 2008 na 910 o jedenáct let později, na Univerzitě Hradec Králové z necelých sedmi set na zhruba tisíc studentů. V celém Česku vzrostl počet seniorů ve studiu z něco přes 30 tisíc v roce 2010 na více než 50 tisíc o sedm let později a počet nabízených kurzů se za stejnou dobu zvýšil z 800 na 1 400.

Do vzdělávání seniorů se dnes zapojuje 22 veřejných vysokých škol po celém Česku, sdružených v Asociaci univerzit třetího věku. Zájem drží i veřejná podpora — Ministerstvo školství na tyto programy v roce 2023 přispělo pětadvaceti miliony korun. Peníze pomáhají držet ceny nízko a otevírat nové kurzy i v menších městech.

Od psychologie po kybernetickou bezpečnost

Nabídka témat je dnes pestrá jako na běžné univerzitě. Dlouhodobě táhnou psychologie, dějiny, zdraví, sport a jazykové kurzy, stále víc ale přibývá i moderních oborů. Velký zájem je nově o informační technologie, ochranu dat a kybernetickou bezpečnost. Právě ty pomáhají seniorům zorientovat se ve světě internetového bankovnictví, chytrých telefonů a podvodných e-mailů, kterých v posledních letech výrazně přibývá.

Zájem o počítačové kurzy má i praktický důvod. Podvodných e-mailů, falešných SMS a telefonátů, které cílí právě na seniory, v posledních letech přibývá, a kdo rozumí tomu, jak fungují, se jimi nenechá tak snadno napálit. Vzdělávání se tak stává i formou ochrany rodinných úspor.

Vedle toho si posluchači vybírají třeba dějiny umění, kaligrafii nebo cestovatelská témata. Výuka většinou probíhá formou přednášek jednou za čas, takže se dá dobře skloubit s běžným životem, hlídáním vnoučat i s ohledem na zdraví. Postup bývá volnější než u řádného studia — cílem je pochopit a užít si téma, ne nasbírat kredity. Řada škol navíc nabízí kurzy v cyklech na několik semestrů, takže se senioři mohou k oblíbenému oboru vracet a postupně se v něm zdokonalovat.

Přihlásit se může téměř každý senior

Dobrá zpráva pro zájemce: brány vysokých škol jsou otevřené a přijímací zkoušky se skládat nemusí. Podmínkou obvykle bývá důchodový věk a maturita, některé školy ale berou studenty i bez maturity, pokud prokážou dlouhodobý opravdový zájem. Univerzita Karlova navíc promíjí středoškolské vzdělání válečným veteránům.

Studovat se dá i ve vysokém věku. Průměrnému posluchači je kolem 72 let a mezi studenty se běžně objevují lidé od 55 do 90 let. Nejstarší účastnicí v Plzni byla dokonce dvaadevadesátiletá žena, věk tedy opravdu není překážkou.

Přihlášku obvykle podáte přímo kontaktní osobě příslušné fakulty; termíny se liší podle pracoviště a zápis na zimní semestr často probíhá už během jara a léta. Cena je spíš symbolická: pohybuje se zhruba od 400 do 2 100 korun za semestr, na některých školách jako ČVUT vyjde semestr i na pouhých 500 korun. Po absolvování dostanou senioři osvědčení — na Univerzitě Karlově ho slavnostně předávají přímo v historickém Karolinu.

Víc než jen přednášky

Za čísly o rostoucím zájmu se skrývá i lidský rozměr. Studující nejsou zdaleka jen ti nejstarší — zhruba polovinu tvoří čerství důchodci a druhou polovinu lidé, kteří jsou v penzi už delší dobu. Pro mnohé je návrat do lavic způsob, jak zůstat v kontaktu s lidmi, udržet si bystrou mysl a mít v týdnu pevný bod. Potkávají vrstevníky, které baví totéž, a nezřídka spolu zůstávají v kontaktu i mimo přednáškové sály.

Studium přitom nikoho nestresuje. Semestr obvykle tvoří několik přednášek a je zakončený spíš přátelskou besedou nebo osvědčením než náročnou zkouškou, takže do něj mohou bez obav jít i lidé, kteří ve škole naposledy seděli před desítkami let. Právě to z univerzit třetího věku dělá vstřícné a bezpečné prostředí pro každého, kdo má chuť se učit.

Rostoucí zájem souvisí i s tím, že Čechů v seniorském věku přibývá a do důchodu odcházejí čilí a zvídaví lidé, kteří mají chuť dál se rozvíjet. Univerzity na to reagují širší nabídkou i novými pobočkami v menších městech, aby za vzděláním nikdo nemusel dojíždět zbytečně daleko.

Pokud tedy máte doma babičku nebo dědečka, kteří si posteskli, že jim doba utíká, možná stačí drobná pobídka. Přihlášku na univerzitu třetího věku zvládne během chvíle vyplnit každý a stačí kvůli tomu obvykle jen zajít nebo zavolat na příslušnou fakultu. Odměnou pak bývá nový rozhled, dobrá parta i příjemný pocit, že učit se nové věci není nikdy pozdě.

Ověřeno z:

• ČT24 – Zájem o univerzity třetího věku roste, táhne psychologie i IT
• ČT24 – Obliba U3V roste, studentů o pětinu víc než loni (2023)
• Universitas – Univerzity třetího věku studuje už přes 50 tisíc seniorů
• Univerzita Karlova – Univerzita třetího věku (podmínky)

Při přípravě článku pomohla umělá inteligence dohledat zdroje a zpracovat základní strukturu článku. Výběr tématu, ověření faktů a konečnou podobu zajistila redakce Pozitivní zprávy.

Čísla, která si člověk umí představit

Vyrobené 4,7 TWh odpovídají zhruba roční spotřebě 1,3 milionu českých domácností. Sezona přitom lámala rekordy měsíc po měsíci: v květnu 2025 dodaly panely poprvé v historii přes 700 gigawatthodin za jediný měsíc. Nejsilnějším měsícem byl červen 2025, kdy solár pokryl 14,5 % celkové výroby. A rekord jednoho dne padl 14. června 2025: toho slunečného dne dodaly panely přes pětinu veškeré denní výroby elektřiny v celé republice, přesně 20,55 procenta.

Za tím stojí obří síť malých elektráren. Ke konci roku 2025 bylo v Česku připojeno 239 333 slunečních elektráren o celkovém výkonu zhruba 5 gigawattů. Ve skutečnosti panely vyrobí méně, než by tento špičkový výkon napovídal — slunce totiž nesvítí pořád, a tak je roční výroba vždycky nižší. Důležité je, kdo ten růst táhne. Nejsou to velké solární parky na polích, ale desetitisíce střech rodinných domů a firem. Energetiku tady doslova tvoří lidé zdola: čtvrt milionu drobných zdrojů dohromady dá víc než kterýkoli velký energetický kolos.

Chytrá novinka: elektřina, která počká na večer

Stále víc nových instalací má u sebe baterii, a důvod je praktický. Slunce svítí nejvíc v poledne, jenže doma spotřebováváme elektřinu hlavně ráno a večer. Baterie polední přebytek uschová a vydá ho, až je potřeba. Výhoda je i finanční. V létě 2025 padal rekordní počet dní, kdy byla velkoobchodní cena elektřiny v poledne kvůli přebytku slunce dokonce záporná. Kdo si přebytek schová na večer, ušetří výrazně víc než ten, kdo ho pošle do sítě prakticky zadarmo.

Baterie u nových fotovoltaik rychle přibývají — u firemních střech už je má víc než polovina a o připojení úložišť žádají tisíce dalších projektů. Z panelů se tak místo nutného nákladu stává investice s kratší návratností. Prospívá to i celé síti: baterie přesouvají výrobu z přetíženého poledne do večerní špičky, kdy elektřiny bývá nedostatek.

Poctivá druhá strana: trh zpomaluje

Přes rekordní výrobu je potřeba být upřímný — trh s novými panely už dva roky po sobě zpomaluje. Nových elektráren přibylo zhruba o třetinu méně než v roce 2024 a nejvíc opadl zájem domácností. Hlavní příčinou je podle odborníků nejistota kolem pokračování dotací Nová zelená úsporám. Když lidé nevědí, jestli na panely dostanou příspěvek, raději s nákupem počkají.

Konec růstu to ale neznamená, spíš pauzu na nadechnutí. Za poslední dva roky se přitom výroba elektřiny ze slunce v Česku zhruba zdvojnásobila, takže i mírnější tempo pořád znamená každoroční přírůstky. Provozovatel přenosové soustavy ČEPS navíc počítá s tím, že do roku 2030 se výkon fotovoltaiky zhruba zdvojnásobí na 10,7 až 12,5 gigawattu. Zpomalení posledních let je tedy nejspíš dočasné a solár má v české energetice před sebou další růst.

Co z toho mají čeští čtenáři

Pokud zvažujete vlastní panely, jejich smysl roste hned ze dvou stran. Cena elektráren i baterií dlouhodobě klesá a rekordní počet poledních hodin se zápornými cenami ukázal, že samotné panely bez uskladnění už tolik nevydělají — návratnost výrazně zkracuje právě baterie, která přebytek přesune na večer, kdy je elektřina dražší. Obecně platí, že čím větší část vlastní výroby domácnost sama spotřebuje, tím rychleji se investice vrátí. A čím víc slunce svítí, tím levnější bývá elektřina přes den pro všechny, i pro ty, kdo žádné panely nemají. Protože navíc každá střešní elektrárna vyrábí přímo v místě spotřeby, ubývá i ztrát při přenosu na dlouhé vzdálenosti.

Obnovitelné zdroje jako celek daly Česku v roce 2025 dohromady zhruba 12,1 TWh, tedy asi 17 % výroby elektřiny, a samotná fotovoltaika z toho tvoří přibližně dvě pětiny — vyplývá to z ročního reportu o stavu české elektroenergetiky. Že solárních elektráren stále přibývá, potvrzuje dlouhodobě i Český statistický úřad. Česká energetika se tak tiše, ale jistě mění — a nemalou zásluhu na tom mají tisíce lidí, kterým došlo, že vlastní kus elektrárny mohou mít doma na střeše.

Při přípravě článku pomohla umělá inteligence dohledat zdroje a zpracovat základní strukturu článku. Výběr tématu, ověření faktů a konečnou podobu zajistila redakce Pozitivní zprávy.

Číslo, kterému se odborně říká naděje dožití při narození, přitom nevypovídá o tom, kolik let už člověk prožil. Popisuje, kolika let by se v průměru dožilo dítě narozené dnes, kdyby po celý jeho život platily současné podmínky. Je to tedy zrcadlo toho, jak dobře umíme léčit, jak žijeme a jak bezpečné je naše okolí.

Růst nezastavila ani pandemie

Prodlužování je vytrvalé. Mezi lety 2009 a 2019 se naděje dožití zvedla u mužů ze 74,2 na 76,3 roku a u žen z 80,3 na 82,1 roku. Covidová pandemie zisky dočasně srazila. V letech 2020 a 2021 hodnota klesla o 2,2 roku u mužů a o 1,6 roku u žen. Česko se ale zvedlo rychle. Už v roce 2024 muži poprvé překonali hranici 77 let a ženy hranici 83 let, což byla do té doby nejvyšší hodnota v dějinách. A rok 2025 zamířil ještě výš: proti předpandemickému roku 2019 si muži polepšili o 1,30 roku a ženy o 0,67 roku.

Potěšující je i to, že se rozdíl mezi muži a ženami zvolna zužuje. V roce 2025 činil 5,7 roku, zatímco na konci 80. let přesahoval sedm a půl roku. Muži tak náskok žen postupně dohánějí.

Proč žijeme déle

Za lety navíc nestojí jeden zázrak, ale souhra několika změn. Zásadní je pokles úmrtnosti na nemoci srdce a cév. Ty sice zůstávají nejčastější příčinou úmrtí — v roce 2024, kdy v Česku zemřelo 112 211 lidí, jim podlehlo 42,6 tisíce osob — ale léčba infarktů a mozkových příhod dnes zachrání životy, které by dřív byly ztraceny. Pomohla k tomu i hustá síť kardiocenter, kam se pacient s infarktem dostane během hodin. Druhou nejčastější příčinou úmrtí jsou nádory (28,1 tisíce), s velkým odstupem následují nemoci dýchacích cest (8,7 tisíce).

Roli hraje také to, že Češi méně kouří. Podíl kuřáků klesl v roce 2024 na 22,4 procenta dospělých, o 2,2 bodu méně než rok předtím, a od roku 2012 jde o trvalý sestup. K delšímu životu přispěly i bezpečnější auta a silnice, lepší strava, dostupnější zdravotní péče a fyzicky méně náročná práce.

Kde se v Česku žije nejdéle

Délka života se liší i podle toho, kde bydlíte. Nejdéle se v roce 2025 dožívají obyvatelé Prahy — muži 79,22 roku, ženy dokonce 84,56 roku. Následují muži v Královéhradeckém kraji (78,14) a na Vysočině (77,92), u žen Zlínský kraj (83,87) a Vysočina (83,81). Na opačném konci je Ústecký kraj (muži 75,39, ženy 81,01), spolu s Moravskoslezským a Karlovarským. Rozdíl mezi Prahou a nejméně příznivými kraji přesahuje 3,5 roku u obou pohlaví. Za rozdílem stojí kombinace prostředí, práce, vzdělání a životního stylu. A dobrá zpráva je, že s většinou těchto faktorů se dá pracovat.

Doháníme Evropu a máme kam růst

V evropském srovnání je Česko stále mírně pod průměrem. Naděje dožití v EU dosáhla v roce 2024 hodnoty 81,7 roku, nejvýše jsou Itálie a Švédsko (84,1) a Španělsko (84,0). Podle Eurostatu ale Česko patří k zemím s nejrychlejším zotavením po pandemii: proti roku 2019 si polepšilo o celý rok, a spolu s Lotyšskem, Rumunskem a Litvou tak zaznamenalo jeden z největších přírůstků v celé unii. Náskok Západu nezůstává nedostižný, spíš ukazuje, kam se ještě můžeme posunout.

Roky navíc mají mít smysl

Jedna věc si zaslouží férové doplnění. Kromě celkové délky života sledují statistici i takzvanou naději dožití ve zdraví, tedy počet let bez omezení běžných činností. Ta byla v roce 2023 v Česku 61,5 roku u mužů a 62,6 roku u žen, jen mírně pod průměrem EU. Znamená to, že posledních zhruba patnáct až dvacet let života bývá provázeno zdravotními obtížemi.

Právě tady je největší prostor pro dobrou zprávu do budoucna. Pohyb, méně cigaret, rozumné jídlo a včasná prevence dokážou tuto hranici posouvat a proměnit roky navíc v roky prožité aktivně. To, že Češi žijí déle než kterákoli generace před nimi, je výsledek desítek let práce lékařů, hygieniků i lidí samotných. A pokračovat v něm můžeme dál.

Při přípravě článku pomohla umělá inteligence dohledat zdroje a zpracovat základní strukturu článku. Výběr tématu, ověření faktů a konečnou podobu zajistila redakce Pozitivní zprávy.

Podle Státního úřadu inspekce práce zemřelo v roce 2024 při práci v Česku celkem 70 lidí. Devětašedesát případů nahlásily oblastní inspektoráty práce, jeden případ eviduje Český báňský úřad, který má na starosti bezpečnost v dolech a lomech. Oproti roku 2023 jde o pokles o deset procent. A hlavně, je to nejnižší číslo za posledních víc než dvacet let.

Jak to bylo dřív

Aby bylo jasné, o čem se bavíme, stačí se vrátit do prvních let samostatné České republiky. V letech 1993 až 2002 umíralo při práci ročně 200 až 296 lidí, v průměru to bylo 250 lidí za rok. Byla to doba, kdy se v továrnách a na stavbách pracovalo jinak než dnes, bez tolika ochranných pomůcek a bezpečnostních školení.

Pak se ale situace začala pomalu lepšit. V dalších čtrnácti letech, tedy mezi lety 2003 a 2016, se počet smrtelných úrazů dostal pod hranici 200 za rok. Průměr tohoto období byl 142 případů ročně. Rok 2002, kdy bylo zaznamenáno 206 smrtelných úrazů, se podle odborníků z Výzkumného ústavu bezpečnosti práce považuje za bod, od kterého začal trvalý pokles.

Zajímavý je i rok 2009. Mezi lety 2008 a 2009 klesl počet smrtelných úrazů nejvýrazněji za celou sledovanou dobu, a to o 69 případů během jediného roku. Byl to zlom, po kterém už čísla nikdy nedosáhla úrovně z devadesátých let.

Podle Výzkumného ústavu bezpečnosti práce se počet smrtelných pracovních úrazů dostal poprvé pod hranici sto případů za rok v roce 2017, kdy takových úrazů bylo 95. Stejná úroveň se pak zopakovala i v roce 2019, kdy zemřelo při práci rovněž 95 lidí. Od té doby se čísla drží pod stovkou, a v roce 2024 jsme došli až na 70.

Kde se dnes lidé při práci nejčastěji zraní smrtelně

Data za rok 2024 ukazují, ve kterých oborech je práce stále nejrizikovější. Nejvíc smrtelných úrazů se stalo ve stavebnictví, v dopravě a skladování, v zemědělství, lesnictví a rybářství a ve zpracovatelském průmyslu. To jsou obory, kde se pracuje s těžkou technikou, ve výškách nebo venku v proměnlivých podmínkách.

Z celkových 70 obětí bylo 65 mužů. Není to překvapení, muži tradičně převažují v profesích s vyšším rizikem, jako jsou stavební práce nebo řízení nákladních vozidel.

A co lidi nejčastěji zabíjí? Podle analýzy Výzkumného ústavu bezpečnosti práce, zveřejněné na odborném webu BOZPinfo, byly v roce 2024 nejčastější příčinou dopravní nehody na silnicích. Při 21 takových nehodách zemřelo 22 zaměstnanců, tedy lidé, kteří byli v době nehody v práci, třeba jako řidiči kamionů nebo dodávek.

Druhou nejčastější příčinou byly pády. Ať už šlo o pád člověka, třeba ze střechy nebo lešení, nebo o pád nějakého předmětu na člověka, tyhle dvě příčiny dohromady tvořily 43 procent všech smrtelných úrazů, tedy 30 případů z celkových 70.

Neplatí to jen pro ty nejtěžší případy

Podobný pozitivní trend vidíme i u úrazů, které nekončí smrtí, ale jsou tak vážné, že si vyžádají hospitalizaci na pět a více dní. V roce 2014 se počet takových závažných úrazů blížil 1400 za rok. V roce 2024 jich bylo zaznamenáno 746, což podle analytických podkladů odpovídá poklesu zhruba o 46 procent.

To je důležitý signál. Neznamená to jen, že se méně lidí zabije při práci. Znamená to, že pracoviště jsou celkově bezpečnější, ať už jde o výrobní haly, stavby nebo sklady. Méně vážných úrazů znamená méně lidí, kteří stráví týdny v nemocnici, méně rodin, které se bojí o zdraví svého blízkého, a méně firem, které řeší dlouhodobé výpadky zaměstnanců kvůli zraněním.

Co za tím stojí

Za zlepšením stojí kombinace víc věcí. Firmy musí dodržovat přísnější pravidla bezpečnosti práce, inspektoráty práce kontroly zpřísnily a technika se za poslední tři desítky let výrazně proměnila. Stroje mají víc bezpečnostních prvků, na stavbách se běžně používají jistící systémy proti pádu, a zaměstnanci procházejí školeními, která před třiceti lety buď vůbec neexistovala, nebo byla jen formální.

Zároveň se změnila i sama struktura ekonomiky. Ubylo těžkého průmyslu s vysokým rizikem, který byl typický pro devadesátá léta, a přibylo míst v kancelářích a službách, kde riziko smrtelného úrazu je minimální.

Práce zůstává riziková, ale míň než kdy dřív

I přes všechno zlepšení zůstávají některé profese rizikové. Stavebnictví, doprava, zemědělství a průmysl budou pravděpodobně i nadále vést statistiky smrtelných úrazů, protože práce v terénu, s těžkou technikou nebo ve výškách nese riziko, které se nedá úplně odstranit.

Číslo 70 mrtvých za rok 2024 ale ukazuje jasný směr. Česko se za třicet let posunulo od stavu, kdy při práci umíralo v průměru 250 lidí ročně, k dnešním sedmdesáti. Je to čtyřikrát méně a trend dál pokračuje dolů. Pro každého, kdo ráno odchází do práce, ať už na stavbu, do fabriky nebo za volant kamionu, je to dobrá zpráva. Riziko, že se domů nevrátí, je dnes mnohem menší, než bylo pro generaci jeho rodičů.

Ověřeno z:

• Státní úřad inspekce práce — počet smrtelných pracovních úrazů (rok 2024)
• Český báňský úřad — evidence smrtelných úrazů v dolech a lomech
• Výzkumný ústav bezpečnosti práce — analýza příčin smrtelných úrazů (rok 2024)
• BOZPinfo — analýza nejčastějších příčin smrtelných úrazů

Při přípravě článku pomohla umělá inteligence dohledat zdroje a zpracovat základní strukturu článku. Výběr tématu, ověření faktů a konečnou podobu zajistila redakce Pozitivní zprávy.

Vynikal se rozhodl film natočit z několika důvodů najednou. Sám se zabývá botanikou, a když ho oslovil vedoucí Správy CHKO Jeseníky Vít Slezák, měl jasno. „Horské louky jsou v Jeseníkách velmi zranitelným biotopem a já se navíc věnuji botanice. Proto jsem se rozhodl pro realizaci," uvedl režisér. Chce, aby diváci pochopili, o jak vzácnou krajinu se jedná. „Mým cílem je natočit dokumentární film, který lidem pomůže uvědomit si unikátnost českých vysokohorských luk. Naši předkové nám zanechali krajinu s velmi bohatou skladbou rostlin a živočichů. Je proto naším společným úkolem tyto lokality chránit, s citem o ně pečovat a zachovat je pro další generace," dodal.

Hotový snímek nezamíří jen do kin. Počítá se s ním pro Dům přírody Jeseníků, pro školy i pro filmové festivaly. Má být edukační, srozumitelně popsat význam luk, jejich ohrožení, způsob péče o ně i to, jak by se v chráněném území měli chovat návštěvníci. Financování má zajistit veřejná sbírka na platformě Donio, k tomu se přidává podpora Olomouckého kraje.

Co horské louky ohrožuje

Vynikal vyjmenoval hned několik nepříznivých vlivů. Rozšiřuje se nepůvodní borovice kleč, ubývá tradiční pastva, mění se klima, sníh v horách drží kratší dobu a přibývá dlouhých období sucha. Přemnožila se jelení zvěř. A svůj podíl mají i neukáznění turisté, kteří schází z vyznačených tras a ruší hnízdící ptáky. Správa CHKO přitom už řadu opatření provádí, výřez kleče nebo obnovu pastvy nevyjímaje.

Kleč je v horách téma samo o sobě. Do Jeseníků totiž nepatří, přinesli ji sem lidé. Lesníci ji na přelomu 19. a 20. století po vzoru alpských kolegů uměle vysazovali v nejvyšších polohách, aby zabránili sesuvům půdy a sněhovým lavinám a obnovili horní hranici lesa sníženou dřívějším pasením dobytka. Většina zalesňovacích prací spadá do let 1874 až 1928, jak připomíná regionální zpravodajství Drbna. Dnes kleč v Jeseníkách roste zhruba na 142 hektarech a pokrývá skoro 13 procent území nad horní hranicí lesa.

Že tam nemá co dělat, potvrdil i výzkum. Dvacítka odborníků na něm pracovala tři roky a shodla se, že kleč ohrožuje jedinečnou přírodu nejvyššího moravského pohoří. Podle jejich závěrů jsou druhy, které se drží jen v alpínském stupni Jeseníků, unikátní ve středoevropském, a v některých případech i evropském měřítku, jak referovala Česká televize. Slezák to shrnul stručně: příroda nejvyšších částí Jeseníků čelí úbytku biologické rozmanitosti a dokument může veřejnosti přiblížit smysl ochranářských zásahů, ať už jde o sečení, pastvu nebo odstraňování kleče.

Vzácný zvonek i práce specialistů

Jedním ze symbolů zdejší přírody je zvonek jesenický, v článku uváděný jako kriticky ohrožený druh. Jeho příběh je pozoruhodný. Na celém světě roste na jediném přirozeném místě, na Petrových kamenech v Národní přírodní rezervaci Praděd. V sedmdesátých letech minulého století byl na pokraji vyhynutí, dnes se jeho populace zdá stabilizovaná. Ohrožují ho hlavně lyžaři projíždějící zakázaným územím a šíření jiných rostlin, například metlice trsnaté nebo maliníku, popisuje Wikipedie.

Na filmu Vynikal nepracuje sám. Spolupracuje s ním botanik Martin Dančák a ornitolog Tomáš Grim, dohled zajišťuje Správa CHKO Jeseníky. Skladba odborníků odpovídá tomu, co má snímek ukázat, rostliny i ptáky, kteří na loukách žijí, a zásahy, jimiž se snaží ochranáři udržet toto prostředí naživu.

Pro Vynikala je to druhý celovečerní dokument. Debutoval snímkem Kamarádi v ghettu, časosběrným filmem natáčeným od září 2010 do září 2020. Jeho světová premiéra proběhla 29. dubna 2023 v kině Bize na antropologickém festivalu Riga Pasaules Film Festival v Lotyšsku, uvádí databáze ČSFD. Nový projekt tedy vzniká z jiného soudku, tématem je příroda, ne lidský příběh, ale trpělivost dokumentaristy, který dokáže sledovat věci dlouhé roky, se u horských luk hodí.

Otázka v názvu filmu zůstává otevřená. Odpověď na ni budou dávat právě opatření, o kterých snímek vypráví, výřez kleče, návrat pastvy, sečení a ohleduplnost návštěvníků, kteří zůstanou na vyznačených cestách.

Ověřeno z:

• Správa CHKO Jeseníky — opatření na ochranu horských luk (výřez kleče, obnova pastvy)
• Česká televize — výzkum o ohrožení přírody Jeseníků borovicí kleč
• Drbna — regionální zpravodajství o výřezu borovice kleče v Jeseníkách (1874–1928)
• Wikipedie — článek o zvonku jesenickém
• ČSFD — databáze filmu Kamarádi v ghettu (premiéra 29. dubna 2023)

Při přípravě článku pomohla umělá inteligence dohledat zdroje a zpracovat základní strukturu článku. Výběr tématu, ověření faktů a konečnou podobu zajistila redakce Pozitivní zprávy.

Ministr práce a sociálních věcí Aleš Juchelka (ANO) navýšení obhajoval snahou zmírnit dopady inflace a zlepšit situaci rodin s dětmi. Zmínil i lepší skloubení práce a rodinného života. Podle propočtů jeho úřadu vyjde přidání státní kasu v prvním roce zhruba na 230 milionů korun. Náklady ale postupně porostou, po plném zavedení od roku 2030 by při současné nízké porodnosti přibylo asi 3,6 miliardy korun ročně.

Právě porodnost je za celou debatou trvale přítomná. Českých dětí ubývá tempem, jaké tu nebylo přes dvě století. Loni se podle Českého statistického úřadu narodilo jen 84 311 dětí, což je nejnižší číslo od roku 1785 a překonalo to i dosavadní minimum 89 471 z roku 1999 (ČSÚ). Pokles navíc pokračuje, odhady pro letošek mluví jen o zhruba 77 tisících dětí (iROZHLAS). Paradoxně tak platí, že čím míň dětí se rodí, tím míň rodin na vyšší dávku vůbec dosáhne, ale zároveň je vylidňování jedním z hlavních důvodů, proč vláda přidání navrhuje.

Zvýšení je v pořadí už třetí za tři roky. Do konce roku 2023 činil příspěvek na jedno dítě 300 tisíc korun, od ledna 2024 vyskočil na 350 tisíc. Od letoška mohou rodiče dvojčat a vícerčat čerpat dvojnásobek, tedy 700 tisíc, zatímco dřív dostávali jen 1,5násobek (Deník).

Opozice s valorizací neuspěla

Opoziční STAN, Piráti a KDU-ČSL se marně pokoušeli protlačit hned čtyři různé návrhy na automatickou valorizaci. Pavla Pivoňka Vaňková (STAN) chtěla uzákonit, že by vláda mohla příspěvek zvyšovat nařízením vždy od ledna, pokud by souhrnná inflace dosáhla aspoň pěti procent. Piráti v čele s Olgou Richterovou navrhovali automatické zvyšování po vzoru důchodů a dávku rovnou na 420 tisíc. V jiné variantě chtěli rodičovskou navázat na minimální mzdu jako její dvacetinásobek, což by dnes dělalo 448 tisíc korun. Marie Kršková (KDU-ČSL) prosazovala valorizaci podle inflace se zaokrouhlováním na tisícikoruny nahoru.

Žádný z těchto návrhů neprošel. Vedle koaličních poslanců je nepodpořili ani opoziční občanští demokraté. Podle Richterové by přitom pravidelná valorizace zajistila, že „ze zvyšování příspěvku nebudou předvolební dárečky". Bývalý ministr práce Marian Jurečka (KDU-ČSL) rovnou označil politické debaty o růstu rodičovské za nedůstojné.

Neprošla ani snaha zmírnit podmínku, podle níž může dítě do dvou let navštěvovat předškolní zařízení nejvýš 120 hodin měsíčně, jinak rodiče o nárok přijdou. Lidovci a STAN chtěli tohle omezení vypustit. „Rodiče nemají běhat se stopkami a hlídat, jestli jejich dítě bylo v dětské skupině ještě v limitu nebo o pár hodin navíc," argumentovala Pivoňka Vaňková. Neúspěchem skončil i lidovecký návrh, aby šlo otcovskou dovolenou čerpat do jednoho roku po porodu místo dnešních šesti týdnů, a také požadavek, aby obce zajistily místa v předškolních zařízeních už pro děti od 2,5 roku.

Sněmovna se také odmítla vypořádat s dětmi narozenými dřív. Jiří Vojáček (KDU-ČSL) chtěl posunout hranici nároku na letošní říjen, Richterová navrhovala promítnout zvýšení do nevyčerpané části příspěvku u rodin s dětmi z loňska a letoška. Kdyby se rodičovská zvedla všem, kdo ji už pobírají, stálo by to podle vládních výpočtů příští rok asi 7,3 miliardy korun.

V evropském srovnání přitom Česko patří ke štědřejším zemím. Matka nebo otec mohou s dítětem zůstat doma až 208 týdnů, tedy čtyři roky, což je nejdéle v celé Evropské unii (Evropa v datech). Řada států navíc pojem rodičovského příspěvku vůbec nezná, mezi nimi Bulharsko, Nizozemsko, Irsko, Kypr, Malta, Řecko nebo Španělsko, kde sice může jeden z rodičů být s dítětem doma, ale žádnou podporu od státu nedostane.

Změny se dotknou i superdávky

Poslanci do novely přidali i úpravu takzvané superdávky, která od loňska nahrazuje příspěvek a doplatek na bydlení, příspěvek na živobytí a přídavky na děti. Podpora na bydlení se má od října stanovovat podle nákladů domácností v jednotlivých okresech, ne podle velikosti bydliště. Mezi zranitelné skupiny nově zamíří samoživitelé a samoživitelky s dětmi do patnácti let věku místo dosavadních sedmi.

Superdávka zatím stále neběží naplno. Zatím ji dostávají jen noví žadatelé, zatímco lidé z původního systému zůstávají v přechodném období na staré výši dávek. Skokový nárůst příjemců přijde v srpnu. Analýza agentury PAQ Research ovšem varuje, že po přísnějším posuzování majetku by o nárok mohlo přijít zhruba 14 procent dosavadních příjemců a průměrná částka by klesla asi o 300 korun, přičemž hůř by na tom byli lidé žijící sami a část samoživitelů (PAQ Research). Podle rozboru ministerstva práce po přepočtu klesá pomoc od státu zhruba třem pětinám z 155 500 domácností. U pětiny z prozkoumaných 128 400 domácností navíc po odečtení nákladů na bydlení nezůstane z příjmu i se superdávkou ani životní minimum.

Projednávání provázel i procedurální zádrhel. Předsedající Tomio Okamura (SPD) diskusi nejdřív ukončil, protože se prý nikdo nehlásil. Po zásahu ministra Juchelky a intervenci předsedkyň frakcí Pirátů a STAN, Olgy Richterové a Michaely Šebelové, se ale sněmovna vrátila k běžné debatě a k předloze nakonec vystoupila čtveřice poslanců.

Ověřeno z:

• Český statistický úřad — pohyb obyvatelstva, 4. čtvrtletí 2024 (data o počtu narozených dětí)
• iROZHLAS — odhady porodnosti pro rok 2025
• Ministerstvo práce a sociálních věcí — propočty nákladů na zvýšení rodičovského příspěvku
• PAQ Research — analýza dopadu superdávky na příjemce
• Evropa v datech — srovnění rodičovské dovolené v Evropské unii

Při přípravě článku pomohla umělá inteligence dohledat zdroje a zpracovat základní strukturu článku. Výběr tématu, ověření faktů a konečnou podobu zajistila redakce Pozitivní zprávy.

Zeptáte-li se jí, který screeningový program už zachránil nejvíc životů, odpověď je jednoznačná: vyšetření prsu. „Mamograf snížil množství úmrtí na rakovinu prsu o 30 procent, což je hrozně moc velké číslo,“ říká Hajšmanová. Program tu funguje dvacet let a jeho výsledky potvrzují i oficiální data. Podle ministerstva zdravotnictví odhalil od zavedení v roce 2002 skoro 62 tisíc nádorů prsu a za dvě dekády přispěl ke snížení úmrtnosti o 31 procent. Provedlo se přitom přes 11 milionů mamografií. Pravidelně na ně ovšem chodí jen šest z deseti žen, které by měly.

Nejvíc by zachránil ten, kam lidé nechodí

Jenže nejvíc životů by podle lékařky mohl zachránit úplně jiný program, kdyby na něj Češi chodili. Řeč je o vyšetření tlustého střeva a konečníku. „Na něj v tom dvouletém intervalu chodí jenom 30 procent lidí, kteří by na něj dojít měli,“ upozorňuje Hajšmanová. Důvod je prostý, lidé se bojí kolonoskopie. Vyšetření příjemné rozhodně není, člověk se na něj musí připravit vypitím tekutiny, která vyprázdní střevo, a je to větší zásah než třeba odběr krve u screeningu prostaty. „Opravdu to nemusí být tak strašné,“ mírní obavy lékařka a připomíná, že dnes lze pacienta pomocí premedikace uvést do klidnějšího stavu.

Nízká účast má u nás obzvlášť vážné důsledky. Česko totiž patří mezi země s nejvyšším výskytem rakoviny tlustého střeva a konečníku na světě. Podle Národního screeningového centra se u nás ročně diagnostikuje kolem 7 500 nových případů a téměř 3 500 lidí na tuto nemoc každý rok umírá. Přesto, jak uvádí Masarykův onkologický ústav, přijde na vyšetření jen zhruba čtvrtina pozvaných. I tak už se ale program citelně projevil. Podle dat projektu Kolorektum klesla Česká republika v mezinárodním srovnání z třetího místa na čtrnácté ve výskytu nemoci a ze třetího až na dvacáté ve úmrtnosti.

Když se problém najde včas

To, jak brzy se nádor objeví, rozhoduje o všem. „Úplně zásadní,“ odpovídá Hajšmanová na otázku, jaký rozdíl hraje včasný nález. Ukazuje to na rakovině plic. Kuřák přijde na CT, tam se objeví malý nádor a ten se odoperuje. Dokud se nevytvořila metastáza, ať už lokální, nebo vzdálená, má člověk šanci na úplné uzdravení. „Když přijde člověk, který má plicní tumor, až když má nějaký příznak, už je tumor zkrátka a dobře větší,“ dodává. U pokročilých stádií většinou nejde nádor ani operovat a naděje na vyléčení se ztenčuje.

Právě strach je podle lékařky hlavní překážkou, proč lidé do ordinací nechodí. „Jsou lidé i v mém okolí, které tam prostě nedostanu. Oni se vlastně bojí,“ přiznává. Logika „co člověk neví, to ho netrápí“ ale podle ní nefunguje. „Ve chvíli, kdy by tam opravdu něco bylo, tak ono se to neodestane. Prostě to tam bude, jenom na to přijdeme později.“

Neochota starat se o vlastní zdraví je v Česku hluboce zakořeněná. Jak popisuje odborný portál Florence, pravidelně navštěvuje praktického lékaře jen každý čtvrtý Čech, 26 procent úmrtí lze označit za předčasná a téměř 59 procent lidí nerozumí zdravotním informacím. Právě proto Loono spustilo mobilní aplikaci Preventivka, která má lidem srozumitelně poradit, na jaké prohlídky mají chodit a kdy.

Dostupnost specialistů se přitom liší kraj od kraje. „Myslím si, že v Praze to bude jednoduché. Někde na periferii věřím, že to zas tak jednoduché nebude,“ míní Hajšmanová. Zajistit péči i mimo velká města by podle ní měla řešit pojišťovna. Přesto se vyplatí za vyšetřením dojet i dál. Když kolonoskopie nic neodhalí, má člověk na deset let klid a další vyšetření ho čeká až po této době.

Za poslední roky se povedlo výrazně posunout záchyt několika nemocí. Díky testování na HPV se lépe odhaluje rakovina děložního čípku. Nová jsou vyšetření prostaty a plic. Hajšmanová zdůrazňuje i screening břišní aorty, který se týká mužů v úzkém věkovém rozpětí. Velká tepna vedoucí krev ze srdce se totiž může rozšířit natolik, že její stěna zeslábne a praskne, a to bývá smrtelné. Pokud se výduť najde včas, dá se vyřešit plastikou a člověka to zachrání.

Sama lékařka připomíná, že hodně máme ve vlastních rukou. Genetika rozhoduje zhruba o polovině toho, jak budeme stonat. „Za mě je to vlastně optimistické, protože tu druhou půlku ovlivnit můžeme,“ říká. Radí každý den se hýbat, protože jako populace až příliš sedíme, jíst dost ovoce, zeleniny, bílkovin i vlákniny a dostatečně spát. Do prevence patří i očkování, duševní zdraví a hlavně vyhýbání se závislostem. „Kouření, alkohol, to jsou strašně negativní faktory pro vznik onemocnění,“ varuje.

A pak je tu prevence, kterou zvládne každý doma. Hajšmanová doporučuje jednou měsíčně samovyšetření prsou a varlat, ideálně po sprše. „Podívat se na to, jak prsa vypadají, jestli se na nich něco nezměnilo,“ popisuje, nahmatat případnou nerovnost nebo zkontrolovat, jestli z bradavky nevytéká něco, co by nemělo. Muži by měli obdobně sledovat varlata. A nezapomínat na kůži, protože kožních nádorů v posledních letech rychle přibývá. Ke kožnímu lékaři by proto měl člověk zajít ideálně každý rok.

Ověřeno z:

• Ministerstvo zdravotnictví — mamografický screening (data od roku 2002)
• Národní screeningové centrum — FIT screening (aktuální data o výskytu)
• Masarykův onkologický ústav — kolorektální screening
• Projekt Kolorektum — výsledky adresného zvání (mezinárodní srovnění)
• Florence — zdravotní gramotnost a návštěvnost praktických lékařů v Česku

Při přípravě článku pomohla umělá inteligence dohledat zdroje a zpracovat základní strukturu článku. Výběr tématu, ověření faktů a konečnou podobu zajistila redakce Pozitivní zprávy.

Město se proto pustilo do proměny čtyř lokalit ve svém okolí. Nechalo tam vysázet stovky stromů, tisíce keřů a založit travnaté pásy, které mají vodu zpomalit a udržet. Celý projekt vyšel na 21,6 milionu korun, informoval o tom server Ekolist.

Práce se odehrály na místech s názvy Nad Úvozem, Díly, Holiny a Tabule. Odborná firma tam provedla terénní úpravy, založila protierozní travnaté pásy a do země dostala 775 stromů a rovných 18 650 keřů. Travnaté pruhy fungují jako brzda. Když přijde přívalový déšť, zpomalí odtok vody z polí. Voda se tak víc vsákne a nespláchne s sebou svrchní vrstvu půdy.

„Krajina kolem Hustopečí se v posledních letech potýká se suchem i rychlým odtokem vody při intenzivních srážkách. Právě podobná opatření pomáhají vodu v krajině zadržet, chránit půdu a zároveň vytvářet příjemnější prostředí pro lidi i živočichy,“ uvedl místostarosta Bořivoj Švásta (Zdravé Hustopeče).

Proč zrovna jižní Morava

Že Hustopeče vsadily zrovna na vodu a půdu, není náhoda. Břeclavsko patří dlouhodobě k nejsušším koutům republiky.

Podle měření vědců z Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd (CzechGlobe) kleslo nasycení půdy vodou na Znojemsku, Břeclavsku a Brněnsku místy pod deset procent. Tedy až na takzvaný bod vadnutí, kdy rostliny přestávají vodu z půdy vůbec získat. Pro tamní zemědělce to znamená přímé ztráty.

K suchu se přidává eroze. Vodní eroze dnes ohrožuje víc než polovinu veškeré zemědělské půdy v Česku a cena spláchnuté ornice může podle odhadů dosáhnout až 40 tisíc korun z hektaru za rok. Každý travnatý pás nebo pruh keřů, který odtok zpomalí, má tak i docela hmatatelnou ekonomickou hodnotu.

Většinu zaplatila dotace

Původně město počítalo, že úpravy vyjdou zhruba na 29 milionů. Ve výběrovém řízení se ale podařilo cenu srazit na výsledných 21,6 milionu. Naprostou většinu nákladů, celých 85 procent, pokryla dotace z ministerstva životního prostředí a Státního fondu životního prostředí.

„Jsem rád, že se nám podařilo tento rozsáhlý projekt dokončit, najít shodu se zemědělci a navíc výrazně ušetřit oproti původním předpokladům,“ doplnil Švásta.

Zmínka o dohodě se zemědělci není žádná formalita. Právě jejich souhlas s tím, aby se na okrajích polí objevila zeleň, bývá u podobných akcí největší překážkou.

Hustopeče přitom trefily dobu, kdy na takové projekty tečou peníze a pravidla se uvolňují. Ministerstvo životního prostředí přes Státní fond životního prostředí a Agenturu ochrany přírody chystá dohromady 800 milionů korun z evropských i národních zdrojů na obnovu remízů, mezí, stromořadí a mokřadů. Polovina této částky míří do takzvaných přechodových regionů. Mezi ně patří i Jihomoravský kraj.

Změnu přinesla také novela zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, která platí od července 2024. Zrušila povinnost vyjmout půdu ze zemědělského fondu, když na ní chce někdo vysadit stromořadí nebo keře. Obce i zemědělci tak nově nemusí žádat o odnětí půdy ani platit odvody. Ministerstvo k tomu opakuje jednoduchou myšlenku: stromy, keře a remízky ke zemědělské půdě odjakživa patřily a je potřeba je do krajiny vracet, protože brzdí erozi, podporují rozmanitost druhů a dělají krajinu odolnější.

Na novou výsadbu město nezapomene ani po jejím dokončení. Součástí zakázky je totiž tříletá péče o vysazené stromy, keře a nově založené plochy. Sazenice tak dostanou šanci se pořádně chytit.

Zdroje:

• Ekolist
• znojemsky.denik.cz
• vumop.cz
• prumyslovaekologie.cz
• mzp.gov.cz
• mzp.gov.cz

Na přípravě článku se podílela umělá inteligence.

Zlom v jeho životě přišel v zahraničí. Osm měsíců strávil v Demokratické republice Kongo, kde se setkal s extrémní chudobou, a postupně mu docházelo, že takhle už dál žít nechce. „Právě v Kongu jsem začal vnímat, že to, že jsem se narodil v Evropě, je vlastně výhra v loterii. Změnilo to můj mindset,“ líčí. Po návratu domů si koupil kolo, vzal si neplacenou dovolenou a bez jediného tréninku vyrazil směrem k Ázerbájdžánu. První dva týdny v sedle prý probrečel, ale pochopil, že jeho stará kariéra je definitivně za ním.

Trasa začíná v Dlouhé, končí v Dalečíně

Cestu odstartoval 1. července v Dlouhé u Nového Města na Moravě. Po okružní trase napříč republikou ji zakončí v nedalekém Dalečíně u Bystřice nad Pernštejnem. Denně chce ujet kolem 80 kilometrů, hlavně po méně frekventovaných silnicích. Spát plánuje většinou ve stanu, jen občas v penzionu, typicky během nedělního odpočinkového dne, kdy chce dobít baterky sobě i dronům a kamerám, kterými výpravu natáčí.

Volba dopravního prostředku sama o sobě nese vzkaz. Růžové Rekolo se třemi převody a připojeným vozíkem váží skoro o deset kilogramů víc než jeho vlastní bicykl. „Jde o určitý vzkaz. Není třeba čekat na dokonalé podmínky, občas je dobré prostě vyrazit s tím, co mám zrovna po ruce,“ vysvětluje. Pomalejší tempo mu má zároveň dát prostor vnímat okolí a v duchu si zdůvodňovat, proč tohle vlastně dělá. Že by kvůli náročnosti šetřil na výbavě, se ale říct nedá. „Dokonce jsem chvíli přemýšlel, že si s sebou sbalím PlayStation,“ směje se.

Kohoutek bere cestu i jako neformální sondu do české povahy. „Rád bych viděl, jací jsou Češi doopravdy, když se zrovna nehádají na sociálních sítích třeba kvůli politice. Chci otestovat jejich pohostinnost a zjistit, zda v nás stále ještě je ochota pomoci druhému člověku, když někomu večer zaklepu na vrata s batohem a růžovým kolem,“ říká. Doufá, že ho lidé někdy nechají přespat v kulturáku, nabídnou sprchu nebo se aspoň zastaví na kus řeči. Některé obce už oslovil se žádostí o příspěvek na paliativní péči a část starostů prý podporu přislíbila.

Setkání, které dalo cestě smysl

Téma projektu s názvem #D352 vzniklo trochu náhodou. Rozhodující bylo seznámení s Martinem Součkem, jedním ze zakladatelů projektu Domestici, který propojuje sport s osvětou a finanční podporou paliativní péče. Právě proto Kohoutek objíždí obce začínající na D. Souček se před dvěma lety společně s Tomášem Navrátilem vydal na Race Across America, jeden z nejtěžších silničních cyklistických závodů světa. Jeho trasa měří přibližně 4 940 kilometrů, vítězové obvykle tráví v sedle až 22 hodin denně a kvůli vyčerpání nebo zdravotním problémům závod nedokončí zhruba polovina startujících, jak uvádí česká Wikipedie.

Ani Souček nebyl cyklistou odjakživa. Předtím působil jako vysoký manažer, mimo jiné jako šéf společnosti Altron podnikající v datových centrech. „Hrozně moc jsem pracoval, spal maximálně šest hodin denně, roky v kuse. Nastal čas opustit nejvyšší patra byznysu a začít žít jinak,“ vzpomíná. Dnes s dalšími sportovci podporuje třeba plzeňský Hospic sv. Lazara, Centrum paliativní péče nebo Fórum mobilních hospiců. A výsledky projektu nejsou malé. Souček pro iROZHLAS potvrdil, že se sbírce podařilo vybrat přes deset milionů: „Je to asi měsíc zpátky, co jsme vybrali deset milionů padesát tisíc na kontě sbírky. Ty peníze už jsou u těch příjemců.“

Proč zrovna paliativa? V Česku zůstává dostupnost této péče hodně nerovnoměrná. Podle přehledu Masarykovy univerzity u nás působí 28 organizací zajišťujících mobilní specializovanou paliativní péči v domácím prostředí a 17 lůžkových zařízení hospicového typu s kapacitou 475 lůžek, jejich rozmístění po zemi je ale velmi nevyrovnané. Průzkum agentury STEM/MARK přitom ukázal, že zatímco doma by si přálo zemřít skoro 80 procent lidí, tuto možnost nakonec má jen asi 4 procenta nemocných.

Domestici do svých akcí zapojují i další lidi. Letos v červnu se v rámci druhého ročníku výzvy „8 dní pro paliativu“ vydaly na kolo mimo jiné dvě sestry, jejichž maminka Zorka loni navzdory vážné nemoci projela s rodinou přes 800 kilometrů napříč Českem na podporu hospiců. Účastníci letošního ročníku chtěli podle Žďárského deníku vybrat dva miliony korun na osm hospiců po celé zemi.

Kohoutek k tématu zpočátku cítil respekt a Součkovi se svěřil s pochybnostmi. „Řekl jsem mu, že si občas dám na cestách trávu, a že proto nemusím být úplně vhodným člověkem. On mi na to odpověděl: Naopak, právě takovéhle magory my potřebujeme,“ usmívá se. Že to může fungovat, ukázala už jeho předchozí výprava. Do Ázerbájdžánu sice nakonec vlastně nedojel, z Turecka odletěl do Norska a domů se vrátil odtamtud, přesto se tehdy vybralo 190 tisíc korun.

Polohu cyklisty lze sledovat živě a Kohoutek zve každého, ať přispěje nebo se k němu na trase přidá klidně jen na hodinu. Své vlastní kolo pojmenoval Lilek, růžové Rekolo má zatím pracovní jméno Drtikolen. O tom konečném ale rozhodnou dárci. A bojí se? „To víte, že se bojím. Ale ono to dopadne dobře, věřím tomu,“ říká.

Zdroje:

• CzechCrunch
• irozhlas.cz
• cs.m.wikipedia.org
• is.muni.cz
• paliativnicentrum.cz
• zdarsky.denik.cz

Na přípravě článku se podílela umělá inteligence.

Brožura nabízí přes čtyřicet rodinných výletů. Uvnitř najdete hry, skryté příběhy, návody na objevování přírody a k tomu odměny pro nejmenší návštěvníky hor. Funguje jako pomocník na cestách po celém pohoří, od západu až na východ.

„Sdružujeme 44 razítkovacích míst. Když přijede rodina do Krkonoš a koupí si malovaného průvodce, stačí večer před výletem nalistovat stránku a ráno vyrazit,“ vysvětluje Alena Cejnarová ze svazku krkonošských měst a obcí, která je zároveň autorkou průvodce. Podle ní sešit navede turisty na místa, jež jsou dobře dostupná a zároveň zajímavá pro děti.

Princip je jednoduchý. Za návštěvu určitého místa dostanou děti razítko. Jakmile jich nasbírají tři, čeká je odměna. „Pokud děti obdrží třetí razítko, rovnou dostanou i odměnu,“ upřesňuje Cejnarová. Razítka lze později směnit za různé ceny, případně za novou brožuru.

Nové cíle i hry na čekání

Do letošního vydání přibyla čerstvá místa. „Přibyla nová místa jako třeba koupaliště v Mříčné, které nabízí perfektní zázemí nejen na koupání, ale na celý den, i když zrovna slunečno není. Přidávali jsme i areál Dolce u Trutnova založený na unikátním biotopu,“ říká autorka. Sportovní areál v Mříčné otevřeli poprvé v červenci 2014. Po rekonstrukci slouží jako přírodní koupaliště, které láká i mimo největší letní vedra (pohadkove.krkonose.eu).

Sešit ale není jen sbírka políček na razítka.

„Vymysleli jsme pro děti různé hry pro chvíle, kdy třeba čekají na oběd nebo na autobus. Také si je mohou zahrát i doma s rodiči. Je to vzpomínka na dovolenou, kterou děti naplní razítky a zážitky,“ popisuje Cejnarová. Kdo někdy s malými dětmi čekal na spoj nebo na jídlo v horské restauraci, ví, jak se taková zábava hodí.

Zážitků nabízejí Krkonoše celou řadu. Rodiny se mohou svézt Pojizerským Pacifikem, vylézt na rozhlednu, zajet do sklárny nebo na zámek. Vyjet se dá i na huculských koních a projít cestou skřítků. Program tak vydá klidně na několik prázdninových dnů.

Trať, která hory zdobí přes sto let

Právě Pojizerský Pacifik má za sebou pořádný kus historie. Lokální trať brázdí západní Krkonoše už více než 120 let a je živoucí stopou hraběte Jana Nepomuka Františka Harracha (bez jehož úsilí by dráha nejspíš nikdy nevznikla). Během čtyř letních víkendů se po ní historickými vlaky svezlo 6 235 cestujících. Nejpočetnější skupinou byly rodiny s dětmi, které tvořily 57 procent návštěvníků (Jablonecký deník).

Nápad sbírat razítka na výletech přitom v Krkonoších není úplně nový. Ve východní části hor běží obdobný projekt Krakonošovo Království, který provozuje Svazek obcí Východní Krkonoše. Návštěvníci tu chodí po zajímavých místech a sbírají razítka do takzvaného Krakonošova glejtu (vychodnikrkonose.cz). Pohádkové Krkonoše na tuhle osvědčenou tradici navazují, jen ji rozšiřují na širší území a doplňují o hry a příběhy.

Za projektem stojí Svazek krkonošských měst a obcí. Ten od roku 2000 sdružuje 43 členů. Turistický region, o který pečuje, se rozkládá na ploše větší než 80 000 hektarů. Žije v něm přes 60 000 stálých obyvatel a každoročně sem míří několik milionů turistů z Česka i ze zahraničí (svazek.krkonose.eu). Malovaný průvodce má sloužit hlavně těm rodinám, které do hor přijíždějí a hledají, kam se s dětmi vydat.

Brožuru si zájemci mohou koupit v informačním centru ve Vrchlabí, které nedávno získalo nové prostory ve staré radnici. „Prostor se velmi rychle ujal a lidé rádi využívají i venkovní zázemí, které je moc příjemné a stinné. Lidé si zde mohou nabít svá elektrokola, mobilní telefony a posedět na svačinu,“ popisuje Cejnarová. Centrum tak samo funguje jako první zastávka na cestě za horskými zážitky.

Průvodce vede rodiny na 44 míst rozesetých po celém pohoří. Kombinuje známé cíle s méně obvyklými tipy a snaží se z výletu udělat dobrodružství, na které děti jen tak nezapomenou.

Zdroje:

• iROZHLAS
• svazek.krkonose.eu
• jablonecky.denik.cz
• pohadkove.krkonose.eu
• vychodnikrkonose.cz

Na přípravě článku se podílela umělá inteligence.

Právě tahle část vývoje dosud v Česku chyběla. Navrhovat a vyrábět komponenty pro vesmírné mise domácí firmy zvládaly, jenže ve chvíli, kdy si potřebovaly ověřit, jestli jejich technika přežije drsné podmínky startu a kosmického prostoru, musely se obracet do zahraničí. To znamenalo vyšší náklady, delší čekání a závislost na cizích laboratořích. Brněnské centrum má tenhle krok přiblížit domů, jak upozornil web Armádní noviny, který investici do zařízení vyčíslil na necelých dvacet milionů korun.

Nejen pro vesmír

Zajímavé je, že využití centra se neomezuje jen na kosmický sektor. Podmínky, které umí simulovat, potřebují ověřit i výrobci z jiných průmyslových odvětví. Cokoli, co má odolat velkému chvění, prudkým změnám teploty nebo náročnému prostředí, se dá v Brně vyzkoušet. Optimální velikost a výkon zařízení z něj dělají místo, kam si pro test může přijít startup i větší firma mimo obor.

Brno si mezitím vybudovalo pověst centra českého kosmického průmyslu. V regionu dnes působí přes třicet firem věnujících se vesmírným technologiím a dohromady zaměstnávají víc než čtyři stovky odborníků. Jejich počet přitom za poslední tři roky vyrostl o čtvrtinu. Celý sektor drží pohromadě uskupení Brno Space Cluster, které díky podpoře inovační agentury JIC a inkubátoru ESA BIC propojilo výzkumníky, začínající firmy i investory do jednoho ekosystému, jak popsal magazín 21. století.

Vesmírné aktivity přitom nejsou jen prestižní záležitost. Podle ministerstva dopravy dosahuje průměrná návratnost investic vložených do kosmického sektoru až osminásobku. Česko posílá do Evropské kosmické agentury (ESA) ročně miliardy korun a v roce 2025 se u nás vesmírnému byznysu věnuje zhruba 150 zavedených firem, startupů a akademických pracovišť. Část těchto peněz míří i na misi českého astronauta, jak uvedl Ekonomický deník.

Cesta k misi na ISS

A právě tady se příběh brněnského centra propojuje s jednou z největších domácích kosmických událostí posledních let. Jedním z projektů, pro které má zařízení posloužit, je experiment s názvem CONREX. Vzniká ve spolupráci s VŠB – Technickou univerzitou Ostrava a připravuje se pro plánovanou misi českého astronauta Aleše Svobody na Mezinárodní vesmírné stanici.

Ta je naplánovaná na rok 2027. Dopravu na oběžnou dráhu má zajistit společnost SpaceX, konkrétně loď Dragon vynesená raketou Falcon 9. Dohodu o soukromé astronautické misi pro Českou republiku uzavřela ESA se společností Vast ve spolupráci s NASA, jak informovala agentura Businesswire. Než ale experiment poletí na stanici, musí projít pozemními testy, a právě k tomu poslouží nové brněnské zázemí.

Pro české týmy to znamená konkrétní zkrácení cesty od nápadu k reálnému vypuštění. Vývojáři teď mají možnost prověřit svou techniku doma, opravit případné slabiny a poslat ji do vesmíru s jistotou, že odolá tomu, co ji čeká při startu i na oběžné dráze.

Brno se tak posouvá od role místa, kde se kosmické technologie navrhují a vyrábějí, k místu, kde projdou i tou nejnáročnější zatěžkávací zkouškou. Experiment CONREX bude jedním z prvních, kdo si tímhle procesem projde na cestě k misi Aleše Svobody na ISS.

Zdroje:

• iROZHLAS
• 21stoleti.cz
• ekonomickydenik.cz
• armadninoviny.cz
• feedit.cz
• businesswire.com

Na přípravě článku se podílela umělá inteligence.

Dotační výzva má podporovat hlavně přírodě blízká opatření, tedy taková, která vodě vrací prostor v krajině místo betonu a hrází. Cílem je zvýšit ochranu obcí, snížit škody při povodních a zároveň posílit odolnost krajiny vůči střídání sucha, veder a přívalových dešťů.

„Uvolňujeme další dvě miliardy, aby se mohla zrealizovat opatření, která ochrání lidi, jejich domovy i veřejný majetek a zároveň pomohou zadržet vodu v krajině,“ řekl Červený. Elektronické žádosti půjde přes systém IS KP21+ podávat od 15. července do 17. prosince 2026.

Právě olomoucký projekt měl posloužit jako ukázka toho, jak taková ochrana vypadá v praxi. Postavil ho státní podnik Povodí Moravy a spočívá v revitalizaci víc než kilometrového úseku řeky, který se znovu napojil na odstavené rameno. Voda se tak může při vyšších průtocích bezpečně rozlévat do nivy na ploše zhruba 115 hektarů. Větší bezpečí to přineslo asi 2275 obyvatelům městských částí Nový Svět a Nemilany. Z Operačního programu Životní prostředí na stavbu putovalo přes 165 milionů korun.

„Tento projekt ukazuje, že účinná protipovodňová ochrana nemusí znamenat jen technické stavby, ale také návrat prostoru řece a krajině. Revitalizací jsme umožnili, aby se voda při vyšších průtocích bezpečně rozlévala tam, kde nezpůsobuje škody,“ uvedl ředitel Povodí Moravy David Fína.

Vedle protipovodňových opatření vyčlenilo ministerstvo přes 1,3 miliardy na modernizaci čistíren odpadních vod. Evropské peníze si obce a další subjekty budou moci půjčit s úrokem nejvýše jedno procento ročně, splatnost může být až deset let. Podpora pokryje až 70 procent způsobilých výdajů, na jeden projekt nejvíc 200 milionů korun. Žádosti přijímá Státní fond životního prostředí až do 31. března příštího roku.

Program se soustředí na účinnější odstraňování dusíku a fosforu, tedy látek, které kazí kvalitu vody v řekách i nádržích. Míří hlavně na větší čistírny s kapacitou od deseti tisíc obyvatel výš. „Očekáváme, že díky této podpoře se do roku 2029 podaří modernizovat kapacity pro čištění odpadních vod v rozsahu přibližně 238 tisíc obyvatel,“ doplnil ministr. Podpořené projekty musí být hotové nejpozději do konce roku 2030.

Slavnostní předání proběhlo v sídle Akademie věd ČR v Praze. Prémie je každoročně udělována vědcům do 35 let, kteří již dosáhli špičkových výsledků ve svých oborech a představují příslib dalšího vědeckého rozvoje. Ocenění nese jméno chemika Otto Wichterleho a jeho cílem je podpořit začínající vědecké osobnosti v klíčové fázi jejich kariéry.

Mezi letošními laureáty je i řada výrazných českých vědců napříč obory. Ocenění získali například badatelé zaměření na astrofyziku, materiálový výzkum, medicínu, společenské vědy i environmentální témata. Podle Akademie věd jde o široké spektrum disciplín, které odráží rozmanitost české vědecké základny. Jejich medailonky můžete najít v Tiskové zprávě AVČR.

Prémie Otto Wichterleho je spojena s finanční odměnou ve výši 330 tisíc korun rozloženou do tří let. Od svého vzniku v roce 2002 ji získalo již více než 560 mladých vědců a vědkyň, z nichž se mnozí později stali uznávanými odborníky ve svých oborech.