Objíždí obce na D a na růžovém Rekolu vybírá na paliativní péči

Ilustrační foto: AI (Flux)

Cyklistiku odjakživa nesnášel a šest let cestoval po světě jako technik parních turbín. Teď třiatřicetiletý Jan Kohoutek ze Žďáru nad Sázavou sedí na těžkém růžovém Rekolu s vozíkem a chystá se během sta dní objet všechny české obce, jejichž jméno začíná písmenem D. Chce našlapat zhruba 5 660 kilometrů a vybrat 352 tisíc korun na paliativní péči. Číslo není náhodné, symbolicky jde o tisícikorunu za každou obec, kterou navštíví. Informoval o tom server CzechCrunch.

Zlom v jeho životě přišel v zahraničí. Osm měsíců strávil v Demokratické republice Kongo, kde se setkal s extrémní chudobou, a postupně mu docházelo, že takhle už dál žít nechce. „Právě v Kongu jsem začal vnímat, že to, že jsem se narodil v Evropě, je vlastně výhra v loterii. Změnilo to můj mindset,“ líčí. Po návratu domů si koupil kolo, vzal si neplacenou dovolenou a bez jediného tréninku vyrazil směrem k Ázerbájdžánu. První dva týdny v sedle prý probrečel, ale pochopil, že jeho stará kariéra je definitivně za ním.

Trasa začíná v Dlouhé, končí v Dalečíně

Cestu odstartoval 1. července v Dlouhé u Nového Města na Moravě. Po okružní trase napříč republikou ji zakončí v nedalekém Dalečíně u Bystřice nad Pernštejnem. Denně chce ujet kolem 80 kilometrů, hlavně po méně frekventovaných silnicích. Spát plánuje většinou ve stanu, jen občas v penzionu, typicky během nedělního odpočinkového dne, kdy chce dobít baterky sobě i dronům a kamerám, kterými výpravu natáčí.

Volba dopravního prostředku sama o sobě nese vzkaz. Růžové Rekolo se třemi převody a připojeným vozíkem váží skoro o deset kilogramů víc než jeho vlastní bicykl. „Jde o určitý vzkaz. Není třeba čekat na dokonalé podmínky, občas je dobré prostě vyrazit s tím, co mám zrovna po ruce,“ vysvětluje. Pomalejší tempo mu má zároveň dát prostor vnímat okolí a v duchu si zdůvodňovat, proč tohle vlastně dělá. Že by kvůli náročnosti šetřil na výbavě, se ale říct nedá. „Dokonce jsem chvíli přemýšlel, že si s sebou sbalím PlayStation,“ směje se.

Kohoutek bere cestu i jako neformální sondu do české povahy. „Rád bych viděl, jací jsou Češi doopravdy, když se zrovna nehádají na sociálních sítích třeba kvůli politice. Chci otestovat jejich pohostinnost a zjistit, zda v nás stále ještě je ochota pomoci druhému člověku, když někomu večer zaklepu na vrata s batohem a růžovým kolem,“ říká. Doufá, že ho lidé někdy nechají přespat v kulturáku, nabídnou sprchu nebo se aspoň zastaví na kus řeči. Některé obce už oslovil se žádostí o příspěvek na paliativní péči a část starostů prý podporu přislíbila.

Setkání, které dalo cestě smysl

Téma projektu s názvem #D352 vzniklo trochu náhodou. Rozhodující bylo seznámení s Martinem Součkem, jedním ze zakladatelů projektu Domestici, který propojuje sport s osvětou a finanční podporou paliativní péče. Právě proto Kohoutek objíždí obce začínající na D. Souček se před dvěma lety společně s Tomášem Navrátilem vydal na Race Across America, jeden z nejtěžších silničních cyklistických závodů světa. Jeho trasa měří přibližně 4 940 kilometrů, vítězové obvykle tráví v sedle až 22 hodin denně a kvůli vyčerpání nebo zdravotním problémům závod nedokončí zhruba polovina startujících, jak uvádí česká Wikipedie.

Ani Souček nebyl cyklistou odjakživa. Předtím působil jako vysoký manažer, mimo jiné jako šéf společnosti Altron podnikající v datových centrech. „Hrozně moc jsem pracoval, spal maximálně šest hodin denně, roky v kuse. Nastal čas opustit nejvyšší patra byznysu a začít žít jinak,“ vzpomíná. Dnes s dalšími sportovci podporuje třeba plzeňský Hospic sv. Lazara, Centrum paliativní péče nebo Fórum mobilních hospiců. A výsledky projektu nejsou malé. Souček pro iROZHLAS potvrdil, že se sbírce podařilo vybrat přes deset milionů: „Je to asi měsíc zpátky, co jsme vybrali deset milionů padesát tisíc na kontě sbírky. Ty peníze už jsou u těch příjemců.“

Proč zrovna paliativa? V Česku zůstává dostupnost této péče hodně nerovnoměrná. Podle přehledu Masarykovy univerzity u nás působí 28 organizací zajišťujících mobilní specializovanou paliativní péči v domácím prostředí a 17 lůžkových zařízení hospicového typu s kapacitou 475 lůžek, jejich rozmístění po zemi je ale velmi nevyrovnané. Průzkum agentury STEM/MARK přitom ukázal, že zatímco doma by si přálo zemřít skoro 80 procent lidí, tuto možnost nakonec má jen asi 4 procenta nemocných.

Domestici do svých akcí zapojují i další lidi. Letos v červnu se v rámci druhého ročníku výzvy „8 dní pro paliativu“ vydaly na kolo mimo jiné dvě sestry, jejichž maminka Zorka loni navzdory vážné nemoci projela s rodinou přes 800 kilometrů napříč Českem na podporu hospiců. Účastníci letošního ročníku chtěli podle Žďárského deníku vybrat dva miliony korun na osm hospiců po celé zemi.

Kohoutek k tématu zpočátku cítil respekt a Součkovi se svěřil s pochybnostmi. „Řekl jsem mu, že si občas dám na cestách trávu, a že proto nemusím být úplně vhodným člověkem. On mi na to odpověděl: Naopak, právě takovéhle magory my potřebujeme,“ usmívá se. Že to může fungovat, ukázala už jeho předchozí výprava. Do Ázerbájdžánu sice nakonec vlastně nedojel, z Turecka odletěl do Norska a domů se vrátil odtamtud, přesto se tehdy vybralo 190 tisíc korun.

Polohu cyklisty lze sledovat živě a Kohoutek zve každého, ať přispěje nebo se k němu na trase přidá klidně jen na hodinu. Své vlastní kolo pojmenoval Lilek, růžové Rekolo má zatím pracovní jméno Drtikolen. O tom konečném ale rozhodnou dárci. A bojí se? „To víte, že se bojím. Ale ono to dopadne dobře, věřím tomu,“ říká.

Zdroje:

Na přípravě článku se podílela umělá inteligence.

Autor článku