Malí Turci posílají pomoc a vzkazy dětem postiženým zemětřesením

Jih Turecka a sever Sýrie postihla jedna z nejhorších přírodních katastrof za poslední století. Na pomoc přispěchali záchranáři i dobrovolníci z celého světa a do pomoci se po svém zapojily také děti z ostatních koutů země. S těmi, co přišli o všechno, sdílí své hračky nebo školní potřeby. Jak upozornila agentura İhlas, krabice doplňují povzbudivými vzkazy.

Zatímco se záchranné práce změnily v úklidové, malí Turci tráví čas v komunitních centrech nebo stanech provizorní výukou pořádanou humanitárními organizacemi a dobrovolníky. Aby se s hrůzným zážitkem lépe děti vyrovnaly, dostávají hodně prostoru pro hry a zábavné aktivity. Oblíbené hračky se jim v rámci vlny solidarity rozhodli poslat i jejich vrstevníci ze zbytku země, kteří nasbírali do krabic hry, plyšáky nebo panenky a poslali je do postižených oblastí. Některé z nich jsou doplněny vzkazy dodávajícími naději a podporu a přejícími brzké uzdravení.

Malý Kerem z města Kırklareli věnoval přeživším dětem své oblečení se vzkazem: „Ahoj, kamaráde, jmenuji se Kerem. Mám tuhle bundu moc rád, ale měla by být tvoje. Doufám, že tě zahřeje. Je mi 6,5 roku.“

„I když jsme měli dostatek základních potřeb, jako je jídlo a oblečení, nedostatek hraček nás trochu trápil. Když jsme pak v darovaných hračkách viděli tyto vzkazy, velmi nás to dojalo,“ říká sociální pracovník Bekir Dilbaz z města Elazığ agentuře İhlas. „Děti takové vzkazy v těchto špatných dnech potřebovaly,“ dodává.

Vzkaz od dívky z metropole Tekirdağu na západě země říká: „Jmenuji se Dilara Kaya. Nebuď smutná, posílám ti své panenky. Můžeš si s nimi hrát. Mám tě moc ráda a přeji ti vše dobré. Budeš má kamarádka? Žiju v Tekirdağu.„

Děti pomáhají nejen materiálně

Deník Daily Sabah zveřejnil příběh devítiletého Efe Demira, který zažil zemětřesení na vlastní kůži na podzim minulého roku. Düzce, kde žije, postihly v listopadu otřesy o síle 5,9 stupně Richterovy škály a chlapec musel s rodinou strávit několik dní ve stanu humanitární organizace. Po zemětřesení na jihu země se proto obrátil na své rodiče s tím, že chce své kapesné věnovat Červenému půlměsíci.

V dopise napsal: „Když bylo v Düzce zemětřesení, měl jsem velký strach. Stejně jsem se bál, když jsem slyšel o zemětřesení v několika našich městech. Proto jsem se rozhodl věnovat své kapesné od prarodičů tamním dětem. Nevadí, že si nekoupím čokoládu. Dětem by nikdy neměla být zima ani hlad. Pošlu jim také své oblečení a hračky.“ Příběhy dětí věnujících své úspory na sbírky humanitárních organizací nebo záchranným složkám si navzájem sdíleli lidé na twitteru.

Dětská solidarita ukazuje, že jim strádání ostatních není lhostejné, dokážou se ve prospěch slabších uskrovnit a visí v pomoci smysl.