Nejčastěji pozorovaným druhem zůstává sýkora koňadra, která se objevila téměř na 90 % krmítek. Historickou změnou je ale druhé místo: poprvé ho obsadil kos černý, pozorovaný na 70,9 % sčítacích míst, a předběhl tak sýkoru modřinku. Složení „nejviditelnější“ trojice se tak změnilo poprvé od roku 2019.

Z hlediska celkového počtu jedinců si pořadí drží stálice – sýkora koňadra (156 680), následovaná vrabcem polním (126 507) a vrabcem domácím (107 968). Vrabci se sice na krmítkách objevují méně často, když už ale přiletí, bývá jich rovnou celé hejno.

Letošní ročník potvrdil, že se kosům černým aktuálně daří. Po loňském poklesu se jejich početnost opět zvýšila, podobně jako u dalších lesních druhů – například pěnkavy obecné, sojky nebo strakapouda velkého. Právě ten se letos dostal mezi pětici nejčastěji pozorovaných ptáků.

Na opačném konci žebříčku bohužel zůstává zvonek zelený. Jeho úbytek je dlouhodobý a souvisí s krmítkovou nákazou – trichomonózou, která se šíří tam, kde se ptáci setkávají ve velkém počtu. Odborníci proto připomínají důležitost čistých krmítek a nutnost přerušit přikrmování, pokud se objeví nemocný pták.

Ptačí hodinka je jedním z největších projektů občanské vědy u nás a ukazuje, jak cenná mohou být pozorování veřejnosti. Další ročník se uskuteční 8.–10. ledna 2027.

Radnice oslovila školky v městské části s výzvou, aby děti nakreslily vlastní představy vánočních ozdob. Z došlých obrázků bylo následně vybráno pět motivů – anděl, dárek, sněhulák, vánoční stromek a ryba – podle nichž vznikly originální světelné dekorace. Projekt podle starosty Prahy 3 Michala Vronského dává dětem možnost aktivně se podílet na podobě svého okolí a posiluje jejich vztah k místu, kde vyrůstají. Zároveň podporuje pocit sounáležitosti v celé čtvrti.

Pozitivní reakce přišly nejen ze strany školek, ale i rodičů. Maminka Mikuláše, autora motivu sněhuláka, popsala, že světelná dekorace bude pro jejich rodinu trvalou vzpomínkou na jeho dětské kresby. Zároveň vnímá projekt jako hezký vzkaz všem dětem – že jejich nápady mají hodnotu a mohou se stát skutečností i mimo papír.

Zapojení dětských návrhů přitom nemá zůstat jednorázovou záležitostí. Podle starosty Vronského chce městská část v této myšlence pokračovat i v dalších letech a postupně z ní vytvořit novou vánoční tradici, která propojí obyvatele Prahy 3 napříč generacemi.

Nemusíte hned darovat kozu do Afriky, pokud vám to připadá příliš vzdálené nebo neosobní. Existuje spousta lokálních organizací, které se zaměřují na pomoc lidem i zvířatům přímo u nás. Mnohé z nich nabízejí tzv. vouchery pomoci, které můžete během pár minut vytisknout — a přesto mají velkou sílu a dokážou vykouzlit radost obdarovanému i potřebným.

Neziskové organizace také každý rok prodávají vlastní merchandising, z jehož výtěžku financují další pomoc. Často jde o krásné kalendáře, diáře, knížky, ručně vyráběné dekorace nebo praktické předměty jako hrnky či plátěné tašky. Stačí zapátrat na internetu a vybrat oblast, která souzní s vašimi hodnotami nebo hodnotami obdarovaného.

O Vánocích se tradičně myslí na odložená zvířata v útulcích, seniory, lidi bez domova nebo samoživitelky. Někdo pravidelně podporuje pacientské organizace, hospice či další potřebné instituce, jiný zase volí dlouhodobou podporu životního prostředí. Věřte, že i ve vašem okolí jistě existují organizace, které pomoc potřebují — a přitom nabízejí hezké dárky, které potěší vaše blízké. Najdete je také na mnoha vánočních trzích nebo charitativních bazarech.

Potřebujete pár tipů?

• Ježíškova vnoučata – splněná přání seniorům.
• Strom splněných přání – dárky dětem z dětských domovů.
• Člověk v tísni / Skutečný dárek – symbolické dárky s reálným dopadem.
• Útulek Dogpoint – pomoc psům bez domova.

Je však dobré nezapomínat na opatrnost a každou organizaci si ověřit. V dnešní době se na internetu objevuje i řada podvodných sbírek. Každá seriózní česká nezisková organizace by měla mít transparentní bankovní účet a na webu zveřejňovat výroční zprávu i účetní závěrku — tam snadno zjistíte, jak hospodaří a jaké aktivity skutečně realizuje.

Každá pomoc má smysl. Ať vám všechny dárky vykouzlí úsměv!

Kde se vzal prvotní nápad malovat rakve?
Miroslava: Seděly jsme u Markéty v kuchyni a řešily, co bychom mohly tvořit, protože zrovna byly takové hluché měsíce. Asi měsíc předtím jí zemřela babička, takže jsme přirozeně kroužily kolem tohoto tématu. Její manžel tehdy řekl, že kdyby přišla válka, začne vyrábět rakve, a já na to: „Tak ty je, Markét, budeš malovat a já je budu prodávat.“ No a chytly jsme se toho.

Pro mě má celé téma velký duchovní podtext – pohřeb není nic negativního, beru ho jako součást životního procesu. A když se na pohřbu díváte na černou rakev, je to náročné. Rády bychom to nasměrovaly k pozitivnějšímu pojetí, protože pohřeb má oslavit život člověka.

To může „barevná rakev“ změnit?
Markéta: Pomalovaná rakev má vyvolat jiné než tíživé a skličující pocity. I já sama bych na ty okamžiky vzpomínala jinak, kdyby byly vizuálně „veselejší“. Nabízíme možnost objednat rakev na zakázku s motivy, které si rodina přeje – vychází to z toho, co měl zesnulý rád, čemu se věnoval, jaký byl jeho život. Myslivec tak může mít rakev s motivem lesa a zvířat. Také dáváme možnost vytvořit si rakev sami – rodina se může sejít a společně ji namalovat na počest zesnulého.

Miroslava: Nemáme žádné limity v tom, co lze na rakev znázornit. Kdyby šlo o hodně kontroverzní nápad, musely bychom to zvážit, ale jinak jsme schopné namalovat téměř vše. Markéta je skvělá umělkyně.

Souzní to i s novými možnostmi pohřbívání?
Miroslava: Přiznám se, že jsme si nedělaly úplně širokou rešerši, když jsme se rozhodly nápad uskutečnit. Ale dívala jsem se na různé rozptylové louky, lesy a další alternativní možnosti. Určitě je skvělé, že se to posouvá pozitivnějším směrem. Myslíme si, že náš nápad může pomoci otevřít cestu k novému pojetí pohřbů širší veřejnosti.

Dokonce jsme dělaly anketu a bylo vidět, že se lidem nápad opravdu líbí. Ze strany pohřebních služeb i zájemců jsou zatím ohlasy pozitivní. Zjistily jsme ale, že v České republice, kde není tak velká základna věřících, se méně pohřbívá v rakvích – častěji se volí kremace.

Neberou lidé malování rakví jako něco výstředního?
Miroslava: Když jsme zveřejnily první výtvory na sociálních sítích, ohlasy byly velmi pozitivní. Otevřelo to debatu a lidé viděli, že to nemusí být všechno jen černé a smutné. Schválně jsme téma otevřely na dušičky, kdy se o smrti v rodinách více mluví. Objevilo se samozřejmě pár komentářů, že to „není normální“, ale to je jen proto, že na to nejsou lidé zvyklí. Negativní komentáře se vždycky najdou. Nebereme to nijak špatně a pokračujeme dál. Je určitě rozdíl vidět tu rakev osobně a zažít ten „jiný“ pohřeb.

Viděly jste někde u nás nebo ve světě malované rakve?
Miroslava: Víme o tom, že existují rakve i v jiných barvách nebo z jiných materiálů než dřeva, ale většinou jde o dražší varianty. Jinak jsme toho moc nenašly – občas nějakou rakev pomaloval umělec na počest někoho, ale nic, co by se dělalo na zakázku nebo pravidelně. Už jsme zkoušely oslovit i kolegy na Slovensku a chtěly bychom jít i dále.

Jaké máte pocity při malování rakví? Není to deprimující?
Markéta: Úplně první rakev byla trochu náročnější, člověk se do toho musí naladit. Ale další už šly lépe – beru to jako každý jiný obraz nebo projekt. Musím vymyslet, co na rakev dát, jak to pojmout, sbírám nápady. Malování je pro mě radost a neberu to negativně.

Malovaná rakev
Miroslava Kosečková – maluje a tvoří ve volném čase, zajímá se o rituály, šamanství a duchovní svět. Pracuje v zemědělství a je hlavou celého projektu.
Mgr. Markéta Pešková – bývalá policistka, která našla nové poslání a zálibu v malování nábytku a obrazů, je hlavní umělkyní projektu.
Více informací najdete na jejich facebookových stránkách.

Není potřeba hned sahat po nejdražších darech – i cenově dostupné dárky dokážou děti potěšit. Nejzásadnější je při výběru zaměřit se na kvalitu a bezpečnost produktu. Hezkou třešničkou na dortu pak může být i pěkné balení. S ním si můžete vyhrát sami, nebo využít profesionální balicí služby, které během adventu nabízejí mnohé obchody i velká obchodní centra.

Jak už jsme zmínili, je dobré vyslechnout přání dětí samotných (nebo nahlédnout do dopisu Ježíškovi), případně výběr konzultovat s rodiči. Přinášíme ale i několik tipů, které jsou právě teď obzvlášť oblíbené.

Dárky pro malé děti (0–5 let)

• Klasické hračky s moderním twistem
• Plyšáci s interaktivními prvky (reagují na hlas nebo dotek)
• Dřevěné stavebnice
• Montessori hračky
• Puzzle a senzomotorické hračky
• Interaktivní knihy
• Vodní hračky do vany
• Hudební nástroje pro nejmenší
• Malování bez barev (např. vodní omalovánky)
• Kuchyňky, obchody, nářadí apod.
• Lego Duplo

Trendy dárky pro školáky (6–12 let)

• STEM hračky – robotické stavebnice, kódovací hry
• Experimentální sady (např. výroba slizu, chemické sady)
• Dětské chytré hodinky s GPS
• Bezpečný dětský tablet s rodičovskou kontrolou
• Malířské sety, keramika, modelína
• DIY sady – výroba šperků, vlastních plyšáků
• Puzzle a knihy
• Lego (klasika, která vždy potěší)

Pro teenagery (13–18 let)

• Bezdrátová sluchátka
• Poukaz na koncert, festival, laser game, únikovku či jiné zážitky
• Kurzy – tanec, kreslení, programování, pečení a další
• Mini tiskárny na fotky z mobilu
• Doplňky – kvalitní batoh, kabelka, ledvinka apod.
• Merchandise oblíbených kapel, influencerů a dalších tvůrců

Dárky napříč věkem

• Společný výlet do zoo, aquaparku či lanového centra
• Dětské divadlo nebo kino
• Víkendový pobyt
• Dárky podle zájmů: sportovní vybavení, mikroskop pro malé badatele, hudební nástroje, výtvarné potřeby a další tvoření

Pokud už děti na Ježíška nevěří, můžete se vypravit na nákup dárků společně a dopřát jim přesně to, po čem touží nebo co potřebují. Někteří prarodiče volí i jednoduchou variantu – darovat dětem peníze od „Ježíška“, aby si samy vybraly, co chtějí. I když je to praktické, působí to trochu neosobně, a tak se alespoň drobný osobní dárek hodí přidat.

Co byl váš impuls k zájmu právě o plazi?

Začalo to asi mou láskou k přírodě, věnovala jsem zvířatům od malička, vyrůstala jsem na farmě a byla přírodou obklopena. Bydleli jsme zároveň přímo v lese, takže jsem měla možnost na všechny plazi, bezobratlé a obojživelníky narazit, poznat je. Také nejsem úplně stereotypní a nemám ráda „obyčejné“ mazlíčky.

Jaké projekty vám nyní ohledně ochrany těchto zvířat běží?

Aktuálně nám běží projekt, který se jmenuje Draci se učí, kdy jezdíme do škol, školek a do naučných center, přednášíme dětem o plazech a teraristice, ne tedy o druzích, které najdou u nás v přírodě, ale o těch exotických. Určitě nás může kdokoliv kontaktovat a rádi zajedeme i na druhý konec republiky. Skrze tyto přednášky můžeme edukovat lidi od malička o tom, jak s nimi zacházet a co potřebují, jak o ně pečovat. Plazi sice nepotřebují procházku několikrát denně, ale potřebují správné podmínky k životu, a to není tak jednoduché, jak to může vypadat.

Zároveň děláme záchranou adopci, přijímáme plazi, o které se někdo už nemůže starat, nebo byli odloženi a pomáháme jim rehabilitací a hledáme nový domov. Máme tu také možnost zaměstnat studenty středních a vysokých škol, kteří by potřebovali praxi v tomto oboru, mohou se nám klidně ozvat.

Od příštího roku plánujeme nový projekt, který se bude jmenovat Kovařík. Jde o chráněného brouka, který žije i u nás. Bude to dětský klub, se kterým budeme jezdit každý týden na edukační výlety, kde je budeme vzdělávat o české přírodě a její ochraně.

Co lidé v Česku mohou udělat pro ochranu životního prostředí?

Je toho strašně moc a jsou to i drobnosti jako třídění odpadu nebo posunutí žáby ze silnice. Ale i něco většího, vytvořit spolek a v rámci svého bydliště pomáhat. I malé věci mohou mít velký dopad. Když jsem zmínila ten klub Kovařík, tak právě i kovaříci potřebují naši pomoc, musíme dávat pozor i na tyto malé druhy hmyzu, abychom je nezašlápli, je spoustu chráněných a ohrožených druhů, které potřebují naši pozornost.

Jak to vypadá ve vašem středisku v Brně?

Máme naučné centrum s názvem Užovka, je to naše hlavní místo, kde edukujeme děti a teenagery. Máme tu spoustu terárek, je takový malý ráj pro teraristy. Najdete u nás mnohonožky, hady, pavouky, želvy, rybičky, ještěrky i obojživelníky. Děláme tu veřejné akce, kde se děti mohou seznámit s různými druhy zvířat, poznat je, dozvědět se o jejich chovu.

Chceme, aby s nimi měli pozitivní interakci, mohou si je pohladit, nakrmit. Máme i volnočasové aktivity pro děti – chovatelský kroužek, teraristiku, angličtinu a rukodělné tvoření. Je to velmi oblíbené – vysvětluje se péče o tyto zvířata, řešíme i ochranu životního prostředí a starost o naši přírodu. Přes léto máme samozřejmě příměstské tábory. Je hezké vidět, jak tu děti vytváří komunitu a přátelství.

Mimo jiné natáčíme i edukační videa na sociální sítě, takže nás tam můžete sledovat a vidět všechny naše aktivity. Spolupracujeme i s veterinární klinikou, takže veškerou péči máme zajištěnou špičkově.

Proč vlastně plazi, obojživelníci a bezobratlí potřebují naši pomoc?

Jsou to malí tvorové a normálně by žili někde zalezlí a měli spokojený život, ale my lidé jim tu pohodu narušujeme odlesňováním, zásahy do řek a toků, a to vše má na ně vliv, například migrace žab – musejí přejít silnici a většina z nich to nepřežije. Také přenášíme nemoci a pomáháme predátorům se dostat na místa, kde by normálně nebyly.

Jsou to fascinující a úžasní tvorové, jsou ideální na chov – nemůžeme na ně mít alergii (pokud nejsou jedovatí), jsou klidní, nezabírají ani moc místa. I když si lidé myslí, že třeba nic nedělají a jen někde sedí a leží, tak za mě mají úžasnou povahu.

Samozřejmě je kontroverzní, jestli je chovat v zajetí, protože nejsou úplně domestikovaní. Hodně odborníků říká, že by měli zůstat jen v přírodě. Já zastávám to, že když už jsou v zajetí, tak je lepší jim vytvořit ty nejlepší podmínky a rozmnožovat je dále k chovatelství, než aby je někdo odchytával ve volné přírodě.

Co si myslíte o podmínkách chovu plazů ve zverimexech?

Záleží, o jaký zverimex jde. Samozřejmě když je to malý lokální prodejce, kterému na všech zvířátkách záleží, tak mají úplně jiné podmínky než ti ve velkých řetězcích, kde víme i o tom, že se zvířetem v případě nějakých problémů nemohou jít k veterináři, ale někteří prodavači to stejně dělají, protože jim na nich záleží. Určitě tu ale máme lepší podmínky než někde v Americe, kde klidně hodí „špatné“ zvíře do kontejneru.

Když bych si chtěla pořídit jakékoliv zvíře, tak bych šla za chovatelem, a ne do zverimexu, kolikrát ti lidé ani nemají všechny dostupné informace o daném druhu a zajímá je bohužel jen prodej. Chovatelů je plno a poradí vám velmi dobře. To samé se pak jedná o péči o to zvíře, když mám problém, tak jdu ke specializovanému veterináři a negooglím si to nebo se neptám v nějakých skupinách na internetu.

Jaké máte plány do budoucna?

Do budoucna bychom rádi otevřeli oficiální útulek pro exotická zvířata, normálně je totiž útulky nepřijímají, ani zoologické zahrady a lidé nevědí, co s nimi. Zároveň bychom rádi do budoucna našli i větší prostory a rozšířili naše služby, třeba o hlídání plazů, různé kurzy. Chtěli bychom cílit nejenom na děti, ale také dospělé, kteří se o chov zajímají. Hodně lidí jde jako první po knížkách, které jsou x let staré a jsou tam zastaralé informace, takže bychom byli rádi, kdyby měli aktuální informace a mohli si to nejdříve třeba vyzkoušet v našem centru, než se do chovu pustí.

Ella Anita Smith
Prostřednictvím svého projektu Draci se učí, který začala již ve svých 17 letech, seznamuje děti ve školkách a školách s plazy, obojživelníky a bezobratlými, jak se o ně správně starat a chránit je. Pod značkou Smith Animals natáčí již od roku 2021 naučná videa o plazech, čímž přibližuje svět těchto fascinujících tvorů nejen mladé generaci. Pořádá příměstské tábory, které jsou zaměřeny na environmentální výchovu, recyklaci a samozřejmě také plazy. Ella je také zakladatelkou spolku Reptile Helpers, z.s., jehož cílem je edukace veřejnosti o správné péči o plazy, obojživelníky a bezobratlé, podpora zodpovědného chovu těchto zvířat a ochrana přírodních ekosystémů v České republice. Prostřednictvím svého webu nabízí možnost adopce pro plazy, kteří potřebují nový domov, a zároveň poskytuje poradenství pro jejich správnou péči.

Jak jste se dostala k ochraně životního prostředí a ekologii?
K ekologii mě přivedla touha dělat něco smysluplného pro naši planetu. Od začátku mě fascinovalo, jak i malé změny v chování lidí mohou mít velký dopad. Baví mě dělat osvětu, především u malých dětí, protože právě ony jsou budoucností a mají obrovský potenciál změnit svět k lepšímu. Snažím se být pro své okolí inspirací, vést ho k recyklaci a ukazovat, že péče o přírodu může být i zábavná.

Propojuje se nějak vaše záliba ve veslování s ochranou přírody?
Ano, propojuje – hlavně v oblasti znečištění vod. Voda, po které jezdíme, je často znečištěná odpadky, což nejen škodí životnímu prostředí, ale také komplikuje samotné veslování. Někdy ani nevidíme důležité části řeky či jezera, což může ztěžovat tréninky i závody. Díky tomu si uvědomuji, jak je ochrana vodních toků důležitá, a motivuje mě to aktivně přispívat k čistějšímu prostředí.

Jaké soutěže a projekty máte za sebou v oblasti ochrany životního prostředí?
Na základní škole jsem pracovala na projektu o vlivu chemických látek na vlastnosti CaCO₃ (uhličitanu vápenatého), díky kterému jsme získaly cenu děkana FCHT Pardubice a měly možnost jet za odměnu do Francie. Na střední škole jsem se účastnila soutěže Enersol s projektem Obchody bez obalu na celostátní úrovni. Ve druhém ročníku jsem se zapojila znovu – tentokrát s projektem Lovci odpadků v kategorii popularizace, kde jsem se umístila na 4. místě v celostátním kole. Kromě soutěží se také aktivně účastním sběrů odpadků v přírodě.

Jak probíhá váš projekt Lovci odpadků?
Projekt Lovci odpadků jsem zatím představila na ZŠ Závodu míru. Program trval přibližně dvě hodiny a skládal se z úvodní prezentace, která dětem vysvětlila pojmy a problémy související s tříděním odpadu.
Hlavní částí byla interaktivní hra – v učebně jsem rozmístila kontejnery a obrázky různých odpadků, děti pracovaly ve skupinkách a snažily se během dvou minut co nejrychleji správně vytřídit odpad. Vítězný tým získal malou odměnu.

Na závěr jsme si společně shrnuli poznatky z pracovních listů a omalovánek a vedli diskuzi o tom, co se děti naučily. Ráda bych v projektu pokračovala i nadále a rozšířila ho do dalších škol.

Jaké projekty plánujete do budoucna?
Určitě se chci i nadále věnovat ekologii, protože cítím, že má smysl a může skutečně něco změnit. Chtěla bych více informovat a zapojovat školy i děti do aktivní ochrany přírody. Velkou motivací je pro mě podpora rodiny, přítele, kamarádů a paní učitelek, díky nimž jsem mohla uskutečnit vše, co jsem chtěla. Věřím, že společně můžeme dosáhnout ještě víc.

Byla jste nominována na Environmentální cenu Josefa Vavrouška. Jaký to pro vás byl pocit?
Byla to pro mě obrovská čest – o něčem takovém se mi ani nesnilo. Moc to pro mě znamená. Díky nominaci na cenu Josefa Vavrouška jsem měla možnost být součástí projektu Klíčky k udržitelnosti, který se konal letos na podzim v Brně v Otevřené zahradě. Přineslo mi to nový pohled na svět ekologie, poznala jsem spoustu inspirativních lidí a získala cenné zkušenosti.

Nominace mě znovu motivovala pokračovat v učení, předávat své znalosti dál a být lepší verzí sebe sama.

Eliška Kubrychtová
Eliška Kubrychtová je studentkou 2. ročníku Sportovního gymnázia Pardubice, kde se aktivně věnuje veslování. Vedle sportovních úspěchů se dlouhodobě angažuje v oblasti ochrany životního prostředí a udržitelnosti. Opakovaně se úspěšně účastní soutěže Enersol, kde se svými projekty postupuje do celostátního kola. V roce 2024 představila projekt Obchody bez obalu, v jehož rámci si vyzkoušela praxi v Krámku bez obalu v Brozanech a zapojila se do propagace udržitelné spotřeby.
V roce 2025 se zaměřila na projekt Lovci odpadků, který se věnuje vzdělávání dětí v oblasti třídění odpadu a recyklace. Ve spolupráci se Základní školou Závodu míru v Pardubicích zorganizovala interaktivní vzdělávací program pro žáky 2. a 5. ročníku, kde se děti učily o recyklaci formou prezentace, kvízů, her a kreativních aktivit.

Jak jste se dostali k ochraně životního prostředí?
Když jsme se rozhodovali, jaké bude téma našeho prvního společného projektu do soutěže AMAVET, přemýšleli jsme nad něčím aktuálním. Tak vznikl náš první projekt Vliv cigaret na lidské tělo a okolí. Díky úspěchu jsme se rozhodli v tématech týkajících se životního prostředí pokračovat.

Náš první společný projekt z let 2022/2023 se převážně zabýval simulací efektu dvaceti cigaret na plíce pomocí vaty, cigarety a dvou PET lahví, jedné zčásti naplněné vodou. Ta se pomocí trubičky přelévala z jedné lahve do druhé a kouř byl tím způsobem vytlačován směrem k vatě, která představovala plíce. Výsledek byl, že vata zhnědla až zčernala už po 15 cigaretách. My jsme osobně dopad cigaret na lidské tělo podcenili a nečekali jsme tak mimořádné výsledky. Zároveň jsme se spojili s Univerzitou Tomáše Bati, konkrétně s Centrem polymerních systémů, které se mimo jiné zabývá i filtry. Vzorky takového filtru, který se používá v cigaretách jsme dostali a byla to zároveň druhá část našeho projektu.

Do soutěže jste se přihlásili i další rok s jiným projektem…
S nabytými zkušenostmi jsme se další rok rozhodli zapojit do soutěže s jedním z dalších problémů, které však možná netrápí širokou společnost tak, jak by měly – recyklace biologicky rozložitelných plastů. Biologicky rozložitelný plast se v dnešní době používá stále častěji, protože se to jeví jako nezávadné řešení. Například běžné plastové sáčky na kompost, nebo různé obaly jsou často z biologicky rozložitelného plastu. I když si člověk může myslet, že se takový obal jednoduše rozloží, není to úplná pravda. Biologicky rozložitelné plasty po sobě totiž obecně zanechávají stopu mikroplastů, které už se v přírodě jen tak nerozloží. Ty se pak mohou dostat do půdy nebo do vody a postupně i do našeho jídla. Dnes už se tomu nedá vyhnout, v každém jídle, které sníme je nějaké množství mikroplastů.

V tomto projektu jsme také navázali na předchozí spolupráci s UTB, Centrem polymerních systémů. Do jejich laboratoří jsme se podívali a zabývali se výzkumem rozkladu a recyklace biologicky rozložitelných plastů. Došli jsme k výsledku, že tyto plasty by se kvůli obohacujícím složkám neměly házet do normálního kontejneru na plasty. Za tímto projektem také stálo mnohonásobně víc úsilí nejen z naší strany a ve výsledku to šlo poznat.

Jak soutěž AMAVET vlastně probíhá?
Ráno přijedeme na místo soutěže, dostaneme jmenovky, číslo projektu a stůl, u kterého budeme prezentovat náš projekt. Povinností je poster, tedy dvoukřídlá kartonová deska, kterou máme ozdobenou a polepenou grafy, fotografiemi a texty. Po zahájení k nám postupně přicházejí porotci, kterým představujeme náš projekt. Ti se nás pak ptají na doplňující otázky týkající se projektu. Poté následuje pauza, aby měla porota čas soutěž vyhodnotit, a pak vyhlášení výsledků.

Jaké máte z této soutěže úspěchy?
Každý rok je pro kategorii základních škol hlavní výhrou zahraniční stáž. Pokud se některým hodnotitelům, kteří zastupují například firmu nebo školu, zalíbí váš projekt, můžete získat ještě speciální cenu od nich. Nám se každý rok podařilo vyhrát hlavní cenu a minimálně jednu speciální cenu navíc. I když jsme letos byli naposledy v kategorii základních škol, byli jsme nominováni do kategorie středních škol, kde jsme se dostali až do národního kola.

Jaký je váš poslední projekt, na kterém pracujete?
V našem zatím posledním projektu jsme se zaměřili na solární panely, které stále potřebují mnoho inovací. Jeden hlavní problém je akumulace jejich energie a druhý problém je jejich recyklace. My jsme se pustili do recyklace, hlavně protože s ní už jsme měli zkušenosti. Abychom problému lépe porozuměli, spojili jsme se s novou recyklační linkou společnosti Dekonta. Tam nám byly zodpovězeny naše dotazy, a navíc jsme dostali různé přínosné informace a data. Z těch jsme pak vycházeli při zkoumání 100% recyklace běžného solárního panelu. Zjistili jsme, že teoreticky to možné je, ale praktickou část jsme zatím zkoušeli jen na jednoduchém pokusu. Uvidíme, jestli v tomto projektu budeme ještě pokračovat, nebo se zaměříme na něco jiného.

Byli jste nominováni na Cenu Josefa Vavrouška, jaké jste z toho měli pocity?
Jsme moc rádi. Byla to pro nás velká čest účastnit se vyhlášení cen Josefa Vavrouška. Díky tomu jsme poznali spoustu dalších lidí, kteří se zabývají stejnými tématy a chrání tak životní prostředí.

Radovan Fila a Matěj Kovář
Mladí studenti, kteří každoročně připravují projekty zaměřené na ochranu životního prostředí do soutěže AMAVET. Spolupracují s firmami a univerzitami, aby našli udržitelná řešení pro byznys i veřejnost.

Jak jste se k environmentální činnosti dostal?
Nebyl to v dětství nějaký můj ultimátní sen, ale nejvíce mě ovlivnilo, když jsem jako teenager působil jako moderátor na festivalu dokumentárních filmů o přírodě. Uváděl jsem tenkrát film o Felixu Finkbeinerovi, v té době devítiletém chlapci z Německa, který založil v roce 2007 hnutí Plant-for-the-Planet, které se rozšířilo po celém světě. Vystoupil také v OSN a vyzval děti z celého světa, aby se k němu přidaly a aby mluvily o klimatické spravedlnosti a obnově lesů. Když jsem ten film viděl, tak mě to neuvěřitelně zaujalo a hned na to jsem mu napsal. Dozvěděl jsem se, že v České republice nemají zastoupení, a pokud chci, tak to mohu převzít. To byl můj vstup do environmentálního světa.

O pár let později jsem vyrazil na mezinárodní summit Plant-for-the-Planet, kde jsem poznal inspirativní mladé lidi z celého světa a stala se z nich moje „mezinárodní rodina“. To vše mě utvrdilo v tom, že jsem našel, čemu se chci věnovat.

Váš hlavní projekt se zaměřuje na sázení stromů v Ghaně. Proč je to důležité?
Na začátku mé cesty mě oslovil vrstevník Mohammed z Ghany, který je také součástí hnutí Plant-for-the-Planet. Spojila se s ním jedna komunita ve střední Ghaně, která se potýká s dopady klimatické krize – záplavami, požáry i suchy. Mají tam velmi citlivý ekosystém. Dříve tam byly lesy a žila zvířata, dnes je ale krajina prořídlá a náchylná ke změnám. Úroda je slabá a problémy přibývají. Chtěli les obnovit, ale chyběly jim prostředky i infrastruktura. Mohammed proto založil projekt a požádal mě o pomoc s hledáním dárců a strategickým rozvojem.

Kromě klimatických problémů tam lidé čelili také vysoké nezaměstnanosti. Projekt jim přinesl nejen stromy, ale i práci. Zaměstnáváme přímo místní – ženy se starají o sazenice v lesní školce, rangeři hlídají, aby se stromy nekácely a aby nevznikaly požáry. Vytváříme i další příležitosti – úrodu z některých stromů lze využít k lisování oleje, chováme zde i včely. Tento projekt zároveň v Česku prezentujeme jako způsob, jak mluvit o klimatické spravedlnosti. Nejvíce totiž klimatická krize dopadá na lidi, kteří ji sami téměř nezpůsobili. A to je něco, o čem se stále málo mluví.

Co by například i naši čtenáři mohli pro obnovu ekosystémů udělat?
Klimatickou krizi sami nezvrátíme, ale ekosystémům můžeme pomoci. Právě se připravuje národní plán obnovy krajiny. Od loňska je obnova ekosystémů závazná i v rámci legislativy EU a Česko musí připravit dlouhodobou strategii. Úspěch ale závisí také na občanské participaci. Každý z nás může hledat způsoby, co udělat ve svém okolí.

Pokud má někdo nápady, může se na nás obrátit. Máme web i sociální sítě, kde nás lidé snadno kontaktují. Jsme organizace, která pomáhá rozvíjet vlastní projekty a iniciativy – máme zkušenosti s hledáním financí, monitoringem i reportováním. K dispozici je i náš vědecký tým, nabízíme poradenství, vše bezplatně. Pořádáme také workshopy na lokální i mezinárodní úrovni, kde lze načerpat inspiraci a poznat další zapálené lidi.

Co dalšího chystáte s Plant-for-the-Planet?
Několik let jsme se soustředili jen na projekt v Ghaně, protože naše možnosti byly omezené. Teď se více zaměřujeme na vzdělávání mladých. Připravujeme celoroční program pro středoškoláky. Začne víkendovou vzdělávací akademií a naváže rozvíjením jejich vlastních projektů s podporou mentorů z celého světa. Na závěr své nápady představí na mezinárodní konferenci v Německu, kde se setkají mladí ambasadoři a aktivisté z celého světa.

Zároveň naše mateřská nadace v Německu prodává fair trade čokolády. Část z výtěžku podporuje farmáře pěstující kakao, část jde na vzdělávání dětí a část na sázení stromů. Díky tomuto produktu dlouhodobě sází stromy v Mexiku. Čokolády jsou v Německu velmi oblíbené a my bychom je rádi uvedli i v Česku. Momentálně hledáme partnery, kteří by je prodávali.

Jaká je dlouhodobá vize Plant-for-the-Planet?
Rádi bychom v Česku vytvořili novou vlnu klimatického hnutí. Chceme vzdělat a vychovat generaci mladých lídrů, kteří nebudou mluvit jen o problémech, ale budou přicházet s konkrétními řešeními a vzdělávat ostatní. Celkově bychom chtěli, aby se debata postupně posunula od tématu klimatické krize k tématu obnovy ekosystémů. Nechceme už jen strašit, ale přinášet řešení.

Šimon Michalčík
Čerstvý absolvent studií v Anglii i Skotsku vede v Česku organizaci Plant-for-the-Planet – součást mezinárodního hnutí za obnovu ekosystémů, lesů a klimatickou spravedlnost. Největším úspěchem českého týmu je společný projekt s komunitou v Ghaně, kde se za posledních 5 let podařilo díky českým dárcům a podporovatelům zasadit 120 000 stromů a posílit tamní komunitu.

Vitamín K1 jako obrana proti kornatění tepen

Srdečně-cévní choroby, mezi nimiž dominuje ateroskleróza neboli kornatění tepen, patří celosvětově k nejčastějším příčinám úmrtí. Ucpávání tepen často vede k infarktu nebo mrtvici, které mohou být smrtelné. Podle nové studie australského týmu vedeného Marcem Simem z Univerzity Edith Cowanové však existuje jednoduchý způsob, jak riziko těchto onemocnění snížit – zařadit více listové zeleniny do jídelníčku.

„Zelenina, jako je špenát, kapusta nebo brokolice, je bohatá na vitamín K1, který pomáhá zpomalovat proces kornatění tepen,“ vysvětluje spoluautorka výzkumu Montana Dupuyová. „Dobrá zpráva je, že tuto zeleninu lze snadno přidat do běžných pokrmů každý den.“

Čtrnáctileté sledování žen přineslo jasné výsledky

Do dlouhodobého výzkumu se zapojilo 1 436 Australanek s průměrným věkem 75 let. Po dobu 14 let vědci sledovali jejich zdravotní stav i příjem vitamínu K1. Výsledky publikované v odborném časopisu European Journal of Nutrition ukázaly, že ženy, které měly vyšší příjem vitamínu K1, měly tenčí stěny krčních tepen, a tedy nižší riziko rozvoje aterosklerózy.

Účinek byl výrazný – účastnice s nejvyšším příjmem vitamínu K1 (zhruba 119 mikrogramů denně) měly o 43 % nižší riziko úmrtí na aterosklerotické cévní onemocnění než ty, které přijímaly nejméně (asi 49 µg denně).

Kolik listové zeleniny stačí?

Doporučenou denní dávku vitamínu K1 lze pokrýt snadno – obsah tohoto vitamínu v jednom šálku zeleniny je přibližně: 472 µg v syrové kapustě, 145 µg v syrovém špenátu, 110 µg ve vařené brokolici, 109 µg v růžičkové kapustě, 82 µg ve vařeném zelí.

Pro srovnání doporučená denní dávka činí podle amerických norem 120 µg pro muže a 90 µg pro ženy, zatímco Ministerstvo zdravotnictví ČR doporučuje 70 µg pro muže a 60 µg pro ženy ve věku 25–51 let. U starších osob je potřeba mírně vyšší – ženy by měly přijímat 65 µg a muži 80 µg denně.

Jinými slovy, jediná porce listové zeleniny denně může významně prospět zdraví srdce a cév. Ačkoli australská studie byla observační a nepotvrzuje příčinnou souvislost, její výsledky naznačují, že pravidelná konzumace zeleniny může být jednoduchým a účinným krokem ke zdravějšímu srdci.

Dolní Germánie a její hranice

Na území dnešního jižního Nizozemska, severozápadního Německa a části Belgie se rozkládala římská provincie Germania Inferior. Jejím centrem byla Colonia Agrippina, dnešní Kolín nad Rýnem. Přirozenou východní hranici tvořil Rýn, podél kterého Římané vybudovali Dolnogermánský limes – opevněný hraniční systém se strážními věžemi, pevnostmi a vojenskými základnami.

Ačkoli limes představoval oficiální hranici říše, Římané ji často překračovali. Využívali k tomu dočasné tábory, v nichž pobývali jen krátce – od několika dnů až po týdny. Takové lokality jsou známy jen v malém počtu, a proto je každý nový objev mimořádně cenný.

Hoog Buurlo: tábor z 2. století

Výzkumný tým vedený Saskií Stevensovou z Utrechtské univerzity v rámci projektu Constructing the Limes odhalil v Hoog Buurlo asi 25 kilometrů severně od Rýna rozsáhlý římský tábor datovaný do 2. století n. l. Měl podobu zaobleného obdélníku o rozloze 3,6 hektaru. Chránil jej zhruba dvoumetrový příkop a třímetrový val navršený ze zeminy.

Uvnitř archeologové nalezli jen málo artefaktů, což odpovídá tomu, že šlo o přechodné zázemí. Pravděpodobně sloužilo jednotkám během přesunů za hranice říše.

Římané a germánské kmeny

Podle Stevensové tábor potvrzuje, že Římané nechápali Dolnogermánský limes jako nepřekročitelnou hranici. Germánské oblasti za Rýnem byly pro impérium důležité – poskytovaly dobytek, kožešiny, otroky i rekruty do pomocných jednotek.

Objev v Hoog Buurlo tak přináší nový pohled na římskou vojenskou strategii a vztahy s germánskými kmeny, jako byli Frísové či Chamavové. Ukazuje, že hranice říše nebyla pevným koncem, ale spíše výchozím bodem k dalším výpravám.

Inspirace z Portugalska

Myšlenka na výplň chodníkových děr barevnými kachličkami vznikla už během studia v Ostravě, kdy Matěj Krajíček zpracovával podobné projekty jako součást své bakalářské práce na Fakultě umění Ostravské univerzity. Během pobytu v Portugalsku, konkrétně v Portu, získal inspiraci pro mozaiky – dávají dohromady estetiku i funkčnost.

Po dokončení studií v Ostravě se rozhodl pokračovat v projektu i ve svých rodných Pardubicích, kde od června začal zdobit chodníky cestou domů či na místech, která dobře zná.

Nejde jen o koníček, ale náročnou práci

Matějův proces není žádná rychlovka. Přestože výsledek může působit jako „rychlá náplast“, na reálné provedení spotřebuje i celý den. Místo se nejprve vyčistí: vymetou se nečistoty, odstraňují se drobky, zapraví se základ cementem. Po zpevnění povrchu přijde vhodná adhezivní směs. A pak přijde na řadu skládání mozaiky. Matěj používá malé úlomky ze starých obkladů (například kolekce z bleších trhů) i nové kachličky pro pestřejší odstíny. Nakonec dílo zapečetí spárovací hmotou, aby bylo pevné a odolné.

Kromě estetického aspektu má práce i praktický rys — díry, které zůstaly neopravené, mohly ohrožovat pěší ale i cyklisty a další návštěvníky měst. Díky mozaikám se nejedná „jen“ o umělecký zásah, ale i ozdravení veřejného prostoru.

Kolemjdoucí oceňují, že díry, které by jinak zůstaly nevzhledné nebo neopravené, dostávají „nový život“. Matěj uvádí, že většina reakcí je kladná — což je v oblasti street artu obzvlášť povzbudivé. Projekt Matěje Krajíčka dokazuje, že umění může vstoupit do každodenního prostoru nenásilně — ne pouhým obrazem na zdi, ale opravou toho, co by jinak bylo opomíjeno.

Jak jste se vůbec dostal k ochraně přírody?
Když jsem chodil do šesté třídy na Tyršově základní škole v Brně, přijeli tam za námi jednoho dne lektoři z programu Nejbohatší ekosystémy planety Země, kteří nám přijeli vyprávět o tom, jak se začali věnovat ochraně tropického deštného pralesa v Indonésii. Zaujal mě tehdy jejich životní příběh a doslova mě šokovaly informace o tom, že někdo na druhé straně světa zabíjí tygry, orangutany nebo vypaluje tropický deštný prales. S přednáškami za námi jezdili každé pololetí. Nejen, že jsem jejich přednášky poslouchal s velkou oblibou, ale také jsem si postupně začínal ujasňovat, čemu bych se chtěl věnovat. Dozvídal jsem se víc a víc a často si pak další věci zjišťoval i ve volném čase po skončení přednášek.

Vidíte v ochraně přírody postupem času více překážek nebo naopak se situace lepší?
Nelehká otázka. V ochraně divoké přírody čelíme mnoha problémům a překážkám a některé z nich jsou z dlouhodobého hlediska skutečně těžko překročitelné. Jednoduše řečeno, je nás stále málo, málo odhodlaných a skutečně zapálených lidí, kteří by byli ochraně přírody schopni věnovat kus života a brali to skutečně vážně. O to víc člověka potěší každý, kdo projeví zájem pomáhat. V mnoha ohledech se ale ochrana přírody posouvá. Dnes už můžeme využívat celé řady moderních technologií (fotopasti, drony apod.), které nám například skvěle umožňují sledovat stav jednotlivých ekosystémů z hlediska výskytu divokých druhů zvířat anebo třeba odhalovat nelegální aktivity, jako je velmi často třeba pytláctví. Když jsou takové technologie v dobrých rukou, můžeme pro divokou přírodu odvést kus práce. Stále je ale třeba intenzivně pracovat na kvalitním, a hlavně záživném environmentálním vzdělávání, které může přivést k této důležité činnosti další síly.

Monitoroval jste různé šelmy, není to trochu riskantní práce?
Riskantní částečně ano, ale nejspíš ne tak, jak by vás napadlo. Největším rizikovým faktorem překvapivě nejsou samotné šelmy, ale spíš lidský faktor. Šelmy jsou na mnoha místech světa terčem pytláků, trofejových lovců či travičů z mnoha důvodů a riskantní je při té práci právě setkání s takovými lidmi. V našich zeměpisných šířkách jsou tím rizikovým faktorem například myslivci, kteří jsou proti šelmám dost vysazení a vlastně téměř kohokoliv, kdo se zasazuje o jejich ochranu, považují za nepřítele. Od roku 2017 do roku 2023 jsem se intenzivně věnoval monitoringu velkých šelem na Slovensku. V Kremnických vrších a Nízkých Tatrách jsme měli za úkol monitorovat medvědy, vlky i rysa ostrovida. Byla to nádherná práce, kterou čas od času okořenilo i osobní setkání s těmito zvířaty a nikdy to nebyla žádná nebezpečná situace. Naopak, právě na tyhle okamžiky vzpomínám nejčastěji. Dnes se spolu s dalšími kolegy v určitém období v roce věnuji monitoringu jaguárů a dalších divokých zvířat v Kostarice a ani tam není třeba se těch zvířat obávat. Pokud jste vědec, který ta zvířata pouze monitoruje, dá se říct, že nejste pro nikoho hrozbou. Ve chvíli, kdy se ale věnujete také jejich ochraně a získaná data z terénu používáte pro účely ochrany a nejen výzkumu, pak už se dá říct, že máte terč na zádech a začínáte zavazet mnoha lidem, kteří jednoduše šelmy kolem nás nechtějí.

Co dělá Justice for Nature?
Děláme spoustu zajímavé práce. Organizace Justice for Nature (dříve Prales dětem) už funguje od roku 2009 a za tu dobu se zformovala do neuvěřitelných aktivit a skvělého týmu, kterého jsem dnes součástí a jsem za to moc rád. Obecně řečeno, máme celou řadu národních i mezinárodních aktivit, v rámci kterých je naším jasným cílem ochrana divoké přírody, divokých zvířat a odhalování ilegálních aktivit, které je ohrožují. To zahrnuje celou řadu projektů a aktivit.

V České republice se věnujeme problematice trávení a ilegálního lovu divokých zvířat. V programu Prevence Environmentální Kriminality máme vytvořený výjezdový tým, kterému lidé mohou prostřednictvím mobilní aplikace Hlášení Zelené Kriminality, hlásit podezření na trávení, pytlačení nebo týrání či nelegální zajetí volně žijících živočichů. Takové případy pak od oznamovatelů přebíráme, na místě přímo v terénu vše prověřujeme a následně předáváme policii. Mezi lidmi, kteří nejsou znalí mnoha oficiálních úkonů a mezi úřady, které by se touto trestnou činností měly zabývat, tak vytváříme jakýsi zelený most. Mezi naše poslední řešené případy patří například královský orel na Znojemsku, kterého někdo nelegálně bezdůvodně zastřelil. V rámci tohoto programu děláme také přednášky pro základní a střední školy o environmentální kriminalitě a šíříme osvětu o významu divoké přírody kolem nás.

Máte ale také zahraniční programy?
Naše zahraniční projekty, které mohou být pro mnoho lidí o něco zajímavější, je to přeci jen exotika, se odehrávají v Kostarice. Zde máme zřízenou oficiální organizaci, v rámci které jsme zřídili dva velké projekty. Vedle národního parku Tapanti jsme vykoupili přes 150 hektarů tropického deštného pralesa, čímž vznikla úžasná biosférická pralesní rezervace Green Life. Tu monitorujeme prostřednictvím fotopastí a vytváříme tak kvalitní ochranné pásmo kolem národního parku v oblasti Tausito. Přímo v parku pak pomáháme odhalovat ilegální aktivity. To je naše zelená energie.

Naopak modrá energie se odehrává na severu Kostariky v provincii Guanacaste, kde se v oblasti zálivu Santa Elena odehrává projekt Blue Life a monitorovací program Oko Oceánu. Máme zde Oceánské centrum a loď, tedy jsme plně schopni a vybaveni k monitoringu velryb a k získávání důležitých údajů a dat pro budoucí ochranu tohoto kouzelného zálivu. Každý rok sem připlouvají dvě populace keporkaků dlouhoploutvých. Putují sem až od Antarktidy a Kalifornie, aby hledaly partnery a rodily mláďata. Jsme v této oblasti jediní, kdo obě populace monitoruje a vytváří kvalitní data, která by do budoucna měla záliv chránit před nejrůznějšími průmyslovými zájmy.

A to nejlepší nakonec. Organizujeme dobrovolnické programy, v rámci kterých to vše mohou dobrovolníci zažívat s námi a pomáhat nejen naší organizaci, ale také národním parkům, se kterými spolupracujeme. Je to jedinečná možnost poznat tropický deštný prales, oceán, zúčastnit se monitoringu jaguárů, velryb, proti-pytláckých hlídek, dozvědět se spoustu nových informací, a hlavně po sobě ve svět zanechat nějakou pozitivní stopu. Můžeme tomu říkat dovolená 21. století. Dobře uchopené dobrovolnictví je v dnešní době pro ochranu přírody velkým přínosem.

Vzděláváte také žáky a nejenom ty, jak takové přednášky nebo besedy vypadají?
Každá přednáška či beseda je originální. Hodně záleží na tom, na jaké téma ve škole zrovna přednášíme a zda je to základní či střední škola. V rámci projektu Nejbohatší ekosystémy planety Země (NEPZ) přednášíme o významu, ohrožení a ochraně nejrůznějších ekosystémů. Nejsilnější hodnota těchto přednášek je, že jakožto lektoři máme s těmito ekosystémy osobní zkušenosti a často se v nich pohybujeme i díky našim projektům zaměřeným na jejich monitoring a ochranu. Kromě faktů je tedy každá přednáška okořeněna různými historkami, postřehy i nepřenositelnými zkušenostmi s divokou přírodou. Občas se dostáváme do zajímavých a komplikovaných diskuzí, například v souvislosti s přelovováním oceánů nebo trofejovým lovem. Tato témata je ale třeba otevírat, a to je jeden z našich nejdůležitějších cílů.

Jaké jsou vaše další plány, na čem teď pracujete?
Momentálně v organizaci působím jako koordinátor programu Prevence Environmentální Kriminality. V rámci této činnosti přijímám hlášení z naší mobilní aplikace Hlášení Zelené Kriminality, kam nám její uživatelé posílají nejrůznější nálezy spojené např. s trávením divokých zvířat, s pytláctvím apod. Následně tato hlášení vyhodnocuji a v případě, že se skutečně jedná o něco závažného, k takovým nálezům vyjíždím, vše dokumentuji a s kolegy předávám policii. Zároveň pracujeme na nejrůznějších preventivních opatřeních – přednášky o environmentální kriminalitě na středních školách, informační kampaně v dotčených regionech či plakátování. Tento program spolu s kolegy plánujeme i dál rozvíjet. Zároveň mám v plánu svým kolegům i nadále pomáhat v Kostarice s monitoringem velryb a jaguárů.

Byl jste nominován na cenu Josefa Vavrouška, co tomu říkáte?
Přiznám se, že sám sebe nevnímám jako někoho, kdo by měl přebírat nějaká ocenění i přesto, že vnímám svoji práci jako velmi důležitou. Ovšem být spojován s odkazem pana Vavrouška je pro mě velkou ctí, protože je to jeden z lidí, kteří u nás pokládali základní stavební kameny ochrany přírody. Eventy spojené s touto cenou jsou pro mě velmi zajímavé a dostávám se díky nim k mnoha zajímavým lidem.

Jan Suchý
Jan Suchý je ochránce přírody, lektor a člen Justice for Nature. Věnuje se terénní ochraně přírody, monitoringu velkých šelem, prevenci environmentální kriminality a vzdělávání mladých lidí.

Jak jste se začal o ochranu životního prostředí zajímat?
Přivedla mě k tomu babička, když jsem byl malý – zahradničili jsme spolu. Ukazovala mi, jak se, co dělá, co a kdy se má sázet a proč. Postupně jsem začal zjišťovat, že mě ekologie a životní prostředí zajímají stále víc. V roce 2021 jsem začal psát první články na blog o tom, jaké vidím problémy spojené s životním prostředím a co s nimi můžeme dělat. Snažil jsem se vždycky hledat řešení daného problému i pro jednotlivce. Později jsem k tomu přidal videa, která sdílím na YouTube a Instagramu.

Čím své sledující inspirujete?
Publikuji videa pro lidi, které zajímají globálnější témata ochrany přírody, a vždy nabízím řešení i pohled na to, co s tím můžeme udělat jako jednotlivci. Teď se hodně věnuji zahradničení – jdu krok za krokem úplně od začátku, i pro ty, kdo nikdy nezahradničili. Ukazuji, jak to dělat ekologicky, aby z toho měli užitek jak lidé, tak příroda. Například stačí pár jednoduchých opatření, aby se na zahradě objevilo více hmyzu a podpořila se biodiverzita.

Co podle vás může každý z nás pro zlepšení životního prostředí udělat?
Za mě určitě právě pěstování – ať už jen doma v paneláku za oknem nějaké bylinky nebo květiny, nebo na zahradě ve větším. Důležité je přilákat hmyz, hlavně opylovače, a dále například vytvořit pítka pro ptáky a další živočichy. Tam, kde to není nutné, můžeme méně sekat trávník, aby se tam udržel život. Každý může udělat drobné krůčky podle svých možností.

Jaké problémy bychom měli řešit v ČR?
Velké téma je u nás přechod na obnovitelné zdroje a hledání nových řešení po ukončení těžby uhlí. Jednotlivci toho sami moc nezmůžou, ale můžeme aspoň doma využívat solární panely nebo tepelná čerpadla. S tím souvisí i blížící se volby – pokud nás životní prostředí zajímá, měli bychom sledovat, jak se k němu jednotlivé strany staví. Byl bych také určitě pro vybudování nových přírodních rezervací.

A jaké vidíte světové problémy v ochraně životního prostředí?
Hodně vnímám plastovou krizi – s tou je potřeba něco dělat. Moje oblíbené téma je také světelné znečištění. Samozřejmě se už podnikají kroky, je tu mnoho organizací, které o problémech jednají s politiky. Vždy se ale dá dělat víc, i když si myslím, že jsme na dobré cestě.

Co dělá světelné znečištění?
Nadměrné noční osvětlení z veřejných i soukromých zdrojů brání pohybu živočichů nebo naopak přitahuje hmyz, který kvůli tomu vymírá. Zvlášť škodlivé je modré světlo, které se nachází v každém bílém světle – negativně působí i na lidi (nemůžeme spát), ovlivňuje stromy (kvetou dříve a tím se mění úroda), ptákům zhoršuje orientaci a ryby ho mohou vnímat jako překážku při migraci. Přitom existují jednoduchá řešení – na určitou dobu v noci světla vypínat, snižovat jejich intenzitu a svítit jen tam, kde je to nutné. Důležitá je i teplota chromatičnosti: moderní LED žárovky ji mají často vysokou, zatímco ideální by bylo oranžové světlo, tedy nižší teplota chromatičnosti jako staré sodíkové výbojky. Už se vyrábějí i nová LED svítidla přívětivější k přírodě, i když zatím dražší.

Ve svém městě se to snažím řešit, ale politici tomu zatím nevěnují moc pozornosti a zaměřují se pouze na energetickou úsporu. Přitom existují i levná opatření – například přelepit bílá světla oranžovou fólií, která teplotu chromatičnosti sníží a zdroj se tak stane teplejším a tím i přijatelnějším ve večerních hodinách. Některá města už využívají oranžové LED technologie a bylo by skvělé, kdyby se na ně přecházelo i u nových instalací. Koho by zajímalo více, může se podívat na mou příručku.

Ve své škole pořádáte Den Země. Jak taková akce vypadá?
V prvním ročníku jsem se akce zúčastnil jako prezentující – mluvil jsem právě o světelném znečištění. Pak mě oslovili, abych si celou akci vzal na starosti. Moje vize byla spojit teorii s praxí. Studenti sází, starají se o školní pozemek, máme přednášky od odborníků. Každý rok je jiné hlavní téma a připravujeme zhruba deset stanovišť, kde si studenti vyzkouší různé aktivity. Vždy se něco nového naučí.

Co teď v nejbližší době plánujete?
Vcházím do čtvrtého ročníku a čeká mě maturita, takže to bude časově náročné. Chci ale udržet pravidelné vydávání videí. Na podzim mi má vyjít kniha o ekologickém zahradničení – na ni jsem dostal grant v loňském roce. Teď se na to hodně soustředím, píšu a fotím, abych vše stihl. Kniha se bude jmenovat Vypěstuj si sám a měla by vyjít před Vánoci.

Byl jste nominován na Cenu Josefa Vavrouška. Jaký je to pocit?
Byl to pro mě moc hezký pocit – poprvé přišlo ocenění mé práce zvenčí. Je to velká pocta se tam vůbec dostat a zároveň příležitost zviditelnit moji práci. Člověk se také setká s dalšími lidmi se stejným zájmem, což je velmi inspirativní. Je příjemné vědět, že vaši práci ocení nejen sledující na sociálních sítích, ale i širší veřejnost.

Jakub Machetanz
Jakub „Machy“ rozšiřuje povědomí o ekologii, životním prostředí a o přírodním zahradničení. Na Instagramu a YouTube pod profilem ECOPLANETCZ nabízí tipy, jak pomocí udržitelných řešení přispět ke zlepšení stavu planety.

Saturn a jeho ztenčené prstence
Jako první se na scéně objevil Saturn, který v červenci vycházel už po půlnoci v souhvězdí Ryb. Postupně se jeho čas vzestupu posouvá, takže nyní na konci prázdnin ho uvidíme už večer. Prstence však letos působí nezvykle úzké – Země se totiž na jaře ocitla v jejich rovině. Přesto je lze zahlédnout už v menším dalekohledu se zvětšením kolem 50×.

Putování Venuše a setkání s Jupiterem
Výrazným objektem letní ranní oblohy byla Venuše. Během července a srpna prošla souhvězdími Býka, Orionu, Blíženců, a nakonec se usadila v Raku. 12. srpna se k ní na obloze připojil Jupiter, obě planety od sebe dělil méně než jeden stupeň, takže se vešly do zorného pole dalekohledu. Jupiter nabídl pohled na své nejjasnější měsíce, zatímco u Venuše byla patrná fáze osvětleného kotoučku.

Právě v tomto období také vyvrcholila aktivita oblíbených Perseid, meteorického roje, který nám pohled na oblohu pod širákem pravidelně zpříjemňuje.

Merkur na konci prázdnin
V druhé půlce srpna se na obloze objevil ještě Merkur. Nejlépe byl viditelný kolem 19.–20. srpna při své největší západní elongaci. V tu dobu vytvořil s Jupiterem, Venuší a srpkem Měsíce působivé seskupení nad severovýchodním obzorem.

Na co se můžeme ještě těšit?

Hned ze začátku září, přímo 7. 9., budeme moci i z Česka pozorovat úplné zatmění Měsíce. Deky a dalekohledy si přichystejte ve 20:30.

Dále se už ale objektivy začínají pomalu dívat k severu, kde vychází zajímavé zimní útvary jako třeba tzv. kuřátka (Plejády). Vidět je můžete už nyní.

Co dalšího bylo v létě k vidění?

První chytré skříňky i v Česku
Po úspěšném zavedení služby na Slovensku a v Maďarsku přichází koncept chytrých skříněk LOX také do České republiky. Pilotní fáze odstartovala ve třech lokalitách – dvou pražských (Centrální park Pankrác a víceúčelové hřiště v Podolí) a jedné brněnské (u přehrady Prýgl).

Princip je jednoduchý. Uživatel si prostřednictvím mobilní aplikace může na 90 minut zdarma vypůjčit sportovní vybavení ze skříňky LOX. Obsah skříněk je přizpůsoben lokalitě – například na týmové sporty zde najdete fotbalové míče nebo badmintonové sady, pro individuální cvičení pak kettlebelly či posilovací gumy.

O dodávku, pravidelnou kontrolu a obnovu vybavení se stará Decathlon, který do projektu vkládá nejen své know-how, ale i své produkty.

Sport bez bariér
„Naší dlouhodobou vizí je, aby měl každý možnost sportovat, bez ohledu na věk, prostředí nebo finanční situaci. Chytré skříňky LOX tomu skvěle napomáhají – jednoduše, dostupně a bez zbytečných překážek,“ vysvětluje Jan Černý, Customer Experience Leader Decathlonu v ČR.

Podobně mluví i zakladatel a CEO startupu YourLOX Patrik Dolinský: „Chceme proměnit veřejný prostor v místa, která podporují zdravý životní styl. LOX není jen technologie – je to nástroj pro větší dostupnost pohybu pro každého, ať už má vlastní vybavení nebo ne.“

Projekt chytrých skříněk zároveň zapadá do širší strategie Decathlonu v oblasti udržitelnosti. Společnost už nyní nabízí služby jako je půjčovna Rent nebo výkup použitého vybavení Buy Back. Myšlenka „méně je někdy více“ tak dostává další konkrétní podobu.

Proč jsou vlastně nějaké bouřky mírné a jiné opravdu děsivé? Co se v podnebí děje?
Bouřka jako taková je vlastně jakýsi gigantický stroj, který vzniká a žije na základě speciální směsi, kterou atmosférické podmínky připravují. Můžeme si to připodobnit k autu. To potřebuje motor, nějaký pohon, řazení atd. V bouřce je benzínem energie z prostředí. Ta stoupá s teplotou, zejména pokud se mísí vyšší teploty a vlhkost, pak je atmosféra takzvaně nestabilní. Vzduchová hmota stoupá až narazí na kondenzační linii, která je v závislosti na podmínkách vždy v různých výškách. Zde dojde ke kondenzaci, stejně jako u vroucí konvice, to se projeví růstem oblaků do výšky. Čím více je dostupné energie, tím rychleji a výše oblačnost vystoupá. Sám tento proces ale nezpůsobí nutně, že bouře bude extrémní. Můžeme si vzít klasické letní bouřky z tepla, které jsou často nahazované podél horských pásem, odkud sestupují do nížin, ale také často rychle slábnou. Pak máme mohutné bouřkové systémy, které přejdou pomalu od Francie po Finsko během několika dní a páchají značné škody. Nebo taky osamocené poutníky, které přinášejí ty nejstrašnější doprovodné jevy, jako jsou gigantické kroupy, ničivý vítr či tornáda.

Jaký vliv má podnebí?
Podnebí se samozřejmě postupně mění, a to zejména vlivem lidské činnosti. Nebudu otevírat otázku, na kolik je za vše zodpovědný jen člověk a kde už leží hranice nějakých historických klimatických cyklů, které se mohou opakovat po tak dlouhých etapách, že není z dostupných dat možné se stoprocentní jistotou říct, nakolik hrají v kombinaci s rozrůstající se lidskou populací roli.

Faktem je, že velkou roli hraje také lepší možnost sledování těchto jevů, a to například postupně se uvolňující datovou politikou, kdy už dnes můžeme i u nás sledovat bouřky s odstupem 5 minut na radaru. Existují řady webových stránek, které poskytují i celkem podrobné meteorologické údaje široké veřejnosti. Řekl bych, a to mluvím z vlastní zkušenosti, že kdo chce najít, najde. Myslím to tak, že informace o počasí, klimatu jsou pro zvídavé jedince, vědce a samouky dnes už dostupné. Další roli hraje fakt, že dnes už má prakticky každý u sebe mobilní telefon, takže i jevy, které dříve unikaly pozornosti jsou dnes zachycené náhodným kolemjdoucím.

Já osobně se zabývám asi 13 let výzkumem takzvané nízké konvekce. Pro zjednodušení to lze popsat jako „menší“ bouřky či přeháňky, které imitují svým chováním a vzhledem mnohem větší a nebezpečnější bouře (často supercely – bouře vykazující rotaci). Tyto zajímavé hybridní jevy je velmi těžké zkoumat, zejména kvůli jejich absenci nebo jen velmi nevýrazné bleskové aktivitě. Ale právě díky zvyšujícímu se zájmu lidí a dostupnosti mobilních telefonů jsem za poslední roky nasbíral od pozorovatelů spoustu záznamů a fotek těchto jevů pro můj výzkum. Jeden z nejzajímavějších se objevil v srpnu roku 2023 u obce Zvěřínek na Nymbursku. Šlo o tornádo vázané na přeháňku bez bleskové aktivity. Tehdy se mi díky pozorování tamních obyvatel podařilo posbírat obrovský dataset fotek a celý případ šlo díky tomu velmi dobře zrekonstruovat. Tímto příkladem jsem chtěl naznačit, že jsme stále na začátku zkoumání vlivů klimatu, lokálních podmínek na počty nebezpečných bouří, protože skutečná data a lepší záznamy z terénu máme jen teprve několik let. Roli v tom také hrálo tornádo na jižní Moravě, které výrazně zvedlo zájem všech Čechů o meteorologii a obecně nebezpečné jevy. Stačí se podívat, kolik lidí sleduje některé facebookové skupiny a na počtech sledujících zjistíme, že patříme k jednomu z nejaktivnějších národů na celém světě, co se týče sledování bouřek, hned po USA.

Jaké bouřky jsou nebezpečné?
Mezi nejnebezpečnější bouřky dozajista patří takzvané supercely, tedy bouřky, které vykazují rotaci. Jde o jakýsi speciální druh bouřky, která je charakteristická přítomností tzv. mezocyklóny, tedy rotujícím vzestupným proudem uvnitř bouřkového cumulonimbu. Bývají to často izolované buňky s životností i několik hodin. Rozeznáváme tři základní typy supercel: LP (low precipitation), kde se setkáváme hlavně s krupobitím, následně CS (classic), kde hrozí všechny nebezpečné meteorologické jevy a tornáda a pak nejsilnější HP (high precipitation), která může přinášet ničivé přívalové povodně, krupobití a tornáda skrytá v dešťové cloně. Supercely potřebují pro svůj vznik specifické podmínky, které jsou závislé na mnoha proměnných. Mezi ty nejtypičtější konstelace patří výše zmíněná energetická podpora, kterou známe jako CAPE (Convective Available Potential Energy). Ta se počítá zjednodušeně jako poměr teplot a vlhkostí v daných vrstvách. Čím vyšší je rosný bod a s ním spojená vlhkost, tím stoupá i potenciální energie. Dalším důležitým parametrem je střih větru neboli změna směru a rychlosti větru s výškou. Další ingrediencí je helicita, někdy značená jako SRH, ta určuje potenciál pro rotaci vzestupných proudů vznikajících bouřek. Existují samozřejmě různé kombinace v podobě silné energie, ale slabšího střihu větru nebo naopak slabší energie a silné helicity či střihu. Supercely jsou vázané někdy na krátkodobé a velmi lokální změny ve větrném poli. To je také důvod, proč je tak těžké určit přesnou lokalitu jejich výskytu, a to zejména v podmínkách naší hornaté krajiny.

Nebezpečné jsou i velké bouřkové systémy, které přechází přes velkou část Evropy. O těch ale většinou víme s velkým předstihem a lidé se tedy mohou připravit. Jsou také lépe detekovatelné díky svému rozsahu. Na těchto pásech bouří, studených frontách, může být někdy i extrémně silný vítr. Vyskytují se často po delším období vedra. Není vhodné podceňovat zimní konvekci (bouřky či přeháňky). Sám jsem zažil několik nepěkných a silných přeháněk v zimě, kdy foukající vítr ve spojení se sněhem či smíšenými srážkami udělal pocitovou teplotu velmi nízkou, což v terénu s nemožností úkrytu může být také velmi nebezpečné, stejně jako různé podzimní či zimní větrné smrště, které lámou stromy a odnáší střechy, často i bez přítomnosti bleskové aktivity. Opět ale o těchto situacích, jako byl orkán Kyrill, víme většinou s dostatečným předstihem.

Zimní bouře, Foto: Miloslav Roháček

Co nejhoršího jste zažil?
Těch situací bylo více, nenazval bych to přímo nejhorší, protože současně to bylo i velmi obohacující, adrenalinové. Na druhé straně, dneska už z pohledu meteorologa a „usazeného“ jedince se trochu usmívám nad svým riskováním, ale nelituji těch zážitků. Asi bych uvedl událost, ke které došlo 8. 7. 2021 na Vysočině. Šlo o dopředu jasnou situaci, kdy bylo zřejmé, že bouřky budou asi i velmi silné. Výjezd za bouřkami byl připraven už asi 3 dny dopředu. Jelo se nejprve směrem na Chrudim a pak dále k Poličce. U Poličky se nafotila první supercela z větší vzdálenosti, pak se ale při návratu u Hlinska rozhodlo, že se sjede dolů na Chotěboř, kam se blížila opravdu gigantická bouře. Velikostí byla na radaru veliká asi jako celá Praha, možná větší. V tomto dni se právě vyskytovaly výše zmíněné supercely, takže nebezpečí nějakých extrémních projevů tu bylo. ČHMÚ tehdy také pro Vysočinu vydal nejvyšší možnou výstrahu na bouřky třetího stupně. Navrhl jsem, že bychom měli jet trochu blíž k té bouřce, v domnění, že pak půjde lépe fotit… Tehdy mě nenapadlo, že by bouře mohla být tak gigantická, že by ji bylo stačilo fotit od Hlinska asi na 30 km.

Sjeli jsme po menší silnici do oblasti Ždírce nad Doubravou a tehdy jsem si všiml z okna, jak se nalevo od vozu cosi noří z oblaků. Zastavilo se, velmi rychle se začala objevovat opravdu gigantická struktura bouře, a to tak gigantická, že se svou velikostí a rychlostí postupu nepodobala ničemu, co jsem do té doby viděl. Bylo absolutní ticho a bouře blikala opravdu extrémně. Od zastavení a prvních pár fotek uplynuly sotva 2 minuty a bouře byla nad hlavou…jelo se až moc blízko. Silnice byla lemovaná vysokými stromy a nepřipadalo v úvahu tedy odjet, protože by hrozilo jejich spadnutí na silnici. Jedinou možností bylo bouři přečkat na místě pozorování. Popojelo se kousek dál a obloha potemněla a ač bylo asi 18:30, tma byla asi jako o půlnoci. V dálce bylo vidět několik záblesků, které byly způsobované pády elektrického vedení, takzvaný power flash. V dané situaci nebylo možné určit, jestli vedení padá kvůli nárazům větru anebo tornádu. Musím zdůraznit, že šlo o lov krátce po událostech na jižní Moravě, takže ta obava byla v té době trochu vyšší. Celá obloha a vše zezelenalo temnou tmavě tyrkysovou barvou, kterou problikávaly blesky jako diskotéka.

A pak to začalo… Absolutně příšerný vítr a déšť, a to v takové intenzitě, že se otřásalo auto a hýbalo se ze strany na stranu a venku nebylo vidět na krok, připomínalo to myčku aut. Co bylo ještě horší přidaly se i kroupy, které vytvářely tak extrémní hluk, že nebylo slyšet vlastního slova. Celý přechod trval asi 15 minut a když to skončilo, spatřili jsme spoušť. Některé stromy podél silnice byly vyvráceny a zatarasily cestu. Nedaleká zastávka byla rozervána a odhozena kus dál, všude se válely větve. Na silnici se začaly sjíždět auta, která stejně jako my nemohly jet dál. Nakonec dorazily hasiči a my museli čekat na odklizení a nařezání asi 8 vzrostlých stromů ze silnice, než jsme se mohli vrátit na cestu domů. Těch nebezpečných situací jsem zažil více, ale tato byla asi nejextrémnější.

Jak jste se k výzkumu bouřek dostal?
O bouřky jsem se začínal okrajově zajímat už ke konci roku 2006 a v průběhu roku 2007. Začalo to celkem nenápadně jen sledováním videí a hledáním fotek od lovců z USA. Poté jsem v červnu 2008 zažil první silnější bouřku a prostě jsem „to cítil“. Že to je to, co chci dělat… Nedá se to přímo vysvětlit, prostě jsem to věděl. V té době jsem ještě studoval střední pedagogickou školu, ale už tehdy jsem věděl, že učitel ze mě v reálu nikdy nebude. Studium jsem bral jako přítěž a snažil se jen „prolézt“ a neustále studoval meteorologii. Měl jsem vytisknutá meteorologická skripta, vložená do učebnic pedagogiky a podobné šílenosti. Na druhé straně by se někdo mohl podivit, proč jsem tedy nepokračoval pak dál na vysokou školu. Dospěl jsem k názoru, že aby člověk mohl porozumět počasí musí ho zažít, razil jsem teorii, že meteorologie funguje jako lékař, chirurg, který nikdy neprošel testy na pitevně, ale má pak operovat… Tím se v žádném případě nechci dotknout či urazit lidi, kteří poctivě studovali na vysokých školách, na druhé straně jsem i dnes z pozice člověka, který se svépomocí pílí a až extrémní houževnatostí dokázal dostat k práci meteorologa, že kdybych ty roky nestrávil venku, focením a sledováním pomalu každého většího mraku, nenasával tu „energii“, byly by mě samotné informace, definice a tabulky k ničemu.

Věřím upřímně tomu, že zkušenosti z terénu a ty tisíce fotografií, zážitků, práce s radarovými data, učení se programování, mě vložilo do mysli takový dataset vědomostí, který ze mě snad, doufám, udělal lepšího prognostika bouřek, než kdybych to bral jen jako Lpovinnost od stolu“, jen protože na to mám papír. Ostatně každou svoji specializovanou bouřkovou předpověď si i dnes zakresluji ručně do mapy ČR, žádná AI, automatizace apod. Samozřejmě, že většina postupů se už během let změnila, zefektivnila, ale v samém závěru předpovědi, které vydám jsou vždycky dělané „po staru/ručně“. Věřím, respektive myslím si, že meteorologie, stejně jako lékařství, učitelství a podobné obory, není odvětví, kam by se člověk měl dostat jen z nudy nebo náhodou, protože zrovna jiný obor neotevřeli.

Chci tím říct, že vzdělání je jedna věc, zkušenosti a srdce druhá. Ideální varianta je mít obojí. Během let jsem se vyprofiloval a pracuji momentálně pro několik firem současně. Působím ve firmě WetterOnline, v Česku známá jako Počasí a Radar, dále píšu předpovědi a občas bouřkové analýzy pro Novinky.cz a poskytuji specializované bouřkové předpovědi pro web Metebox.cz. Vybudovat takovou kariéru nebylo snadné, to nebudu tvrdit, meteorologie je bohužel o neskutečném odříkání a času, takže kdo s tím chce začít, tak ať zvolí jakoukoliv cestu, školu, samostudium, pozorování v terénu, musí se připravit na jistou dávku nepochopení okolí, ignoraci, problémy, ztrátu přátel (díky nedostatku času), ale získá mnohem víc, vědění, poznání a zážitky, které se nedají předat, kdo se tou cestou vydá pochopí.

Kdo jsou to lovci bouřek?
Za prvního lovce bouřek je považován David Hoadley. Ten začal ve Spojených státech bouřky sledovat v roce 1957. Z původně čistě vědecké činnosti se během 80. a 90. let postupně stalo hobby. Díky některým lovcům bouřek (zejména z USA) máme nasbíraná cenná data o chování těch nejničivějších bouří. I v dnešní době se lov bouřek využívá k účelům vědeckým, ale hlavně se jedná o adrenalinový zážitek.

A jak je to u nás? Lovcem bouřek je dneska skoro každý…dělám si legraci. Nárůst je enormní, a to zejména po tornádu na Moravě. Můžeme to rozdělit na lovce, tedy ty, kdo aktivně bouřky vyhledávají a jezdí za nimi, a pak takzvaní spotteři, tedy lidé, kteří čekají až bouřka přijde přímo do místa jejich bydliště. Pak bych řekl, že máme ještě další lidi, a to jsou tzv. proroci a sdíleči. Proroci mají prakticky nulové meteorologické vzdělání, ale šíří informace na sociálních sítích či předpovídají tornáda týdny dopředu a podobné hlody, na ty prosím pozor, jakmile vám někdo začne tvrdit, že ví, kdy a kde udeří tornádo, je to nesmysl. Pokud by tohle někdo uměl (opakovaně) dozajista by měl dávno Nobelovu cenu, není to prostě možné a samotný „potenciál“ na výskyt tornád je prakticky u každé silnější bouřkové situace. Dále lidé, kteří jen sdílí cizí obsah na sociálních sítích, ale sami vlastně nic moc nevytvářejí.

Celá tahle komunita lidí kolem počasí je takovou podivnou směsicí lidí, která se vlivem sociálních sítí a AI rozmělnila na několik ostrůvků úzce spolupracujících lidí. Mezitím je běžná široká veřejnost, která tu a tam podchytí nějaké info o děsivém mraku z medií, který vlastně vůbec děsivý ani vzácný není apod. Takže je to věčný „souboj“ faktů, vědění, senzace, medií a ostrůvkovitých skupin v rámci české „meteoscény“ a oficiálních úřadů.

Jak se tedy bouřky dají zachytit?
Většině lidem uniká a málo se to zdůrazňuje, že lovit bouřku se opravdu nerovná natočit „jak prší“. Stačí se podívat na YouTube a vyhledat si videa od lovců bouřek z USA a zjistíme, že co se zaznamenává, je právě nástup bouřek, jejich struktura, čelo, ještě, než nastoupí samotný déšť, kroupy či se spustí tornádo. To je právě ten magický moment, na který cílí lovci či lokální pozorovatelé. Jde tedy o to, jak bouře vypadá, než přijde. Dokonce nemusí ani projít přímo přes místo pozorování, aby byla zajímavá. Občas se setkávám s tím, že lidé napíší: „Nic nebylo, šlo to nad námi.“ A přitom z radaru je patrné, že jen pár km od jejich místa prošla gigantická rotující bouře, která se právě fotí pohledem od jihu z dálky.

Obecně bych ale dal Čechům jedničku za sledování bouřek, protože když to srovnám s publikem z dalších zemí Evropy, jsme to právě my, kdo při každé větší situaci zaplní sociální sítě desítkami i správně zachycených bouřek, kde některé záběry mají i vědecky zajímavou hodnotu pro lidi jako jsem já a rád si pak takové fotky beru pro další analýzy, co se v dané oblasti stalo.

Na co si dát pozor?
No samozřejmě na blesky. Pokud vám během pozorování bouřek začnou vstávat vlasy na hlavě, chlupy na rukou apod., je zle. Já osobně jsem jeden takový zážitek měl, kdy jsem v roce 2015 pozoroval bouřku u nás v ulici. Je paradoxem, že jsem během let byl vystaven mnohem nebezpečnějším situacím v otevřeném terénu a nestalo se nic. Tehdy jsem náhle ucítil ve vzduchu pach spálené elektřiny a cítil, jak mi vstávají vlasy na hlavě. Okamžitě jsem běžel domů, ale bylo pozdě. Ve vzduchu bylo slyšet jakési vysokofrekvenční pískání a na nedalekých vratech se objevila taková fialová zářící koule (pravděpodobně Eliášův oheň). V tu chvíli se ozvala obrovská rána, jako když se práskne bičem a vše bylo ozářené bílou barvou. Nestalo se mi nic, až další den mě jedna známá řekla, že viděla, jak udeřil blesk do nedaleké vodárny, která od místa pozorování byla asi do 100 m, tehdy jsem měl štěstí. Určitě nepodceňovat ani krupobití. Vím o jednom případu, kdy byl muž velmi vážně zraněn velikou kroupou do hlavy během tornáda na Moravě. Kroupy se mohou ohlašovat jako dunivý zvuk připomínající dusot stáda koní v dálce. Samozřejmě i tornáda jsou teoreticky možná (silnější), tam asi není nutné vysvětlovat, jak ho poznat, protože se ohlásí samo rachotem, který připomíná přijíždějící vlak, vidíme temnější oblak nasátých trosek a vítr postupně mění směr k bouři a tornádu samotnému. Toto jsou ale už dost extrémní varianty, které asi většina čtenářů nikdy v praxi nevyužije.

Rekordní množství vytříděného odpadu
Auditovaná data společnosti EKO-KOM za rok 2024 ukazují, že se daří recyklovat i energeticky využívat historicky nejvyšší množství obalového odpadu. Díky spolupráci mezi obcemi, městy, firmami a jednotlivci putuje stále více vytříděných surovin zpět do oběhu. Výsledkem je nejen nižší objem odpadu končícího na skládkách, ale i významná úspora přírodních zdrojů.

Pro většinu lidí už třídění není otázkou povinnosti, ale samozřejmou každodenní činností. Podobně jako si ráno dáváme kávu nebo si čistíme zuby, mnozí z nás bez přemýšlení třídí odpad. Tento pozitivní návyk se postupně stává přirozenou součástí života většiny domácností.

Jak si vedeme v číslech?
V roce 2024 přibylo na trh o 4 % více obalů než v roce předchozím. Přesto se podařilo větší část těchto obalů zachytit a znovu využít – celkem se z 1,31 milionu tun obalového odpadu recyklovalo nebo energeticky využilo 89 %, což je meziročně o 3 % více.

Každý obyvatel ČR v loňském roce vytřídil v průměru 88,2 kg odpadu, konkrétně: 24,4 kg papíru, 18,1 kg plastů, 30,5 kg kovů, 14,8 kg skla a 0,5 kg nápojových kartonů. Pro srovnání – v roce 2023 to bylo 75,6 kg na osobu, což znamená nárůst o 12,6 kg.

Na konci roku 2024 bylo po celé republice rozmístěno přes 1 061 000 barevných kontejnerů a nádob na tříděný odpad. Průměrná vzdálenost k nejbližšímu sběrnému místu je nyní pouhých 91 metrů, což občanům usnadňuje pravidelné třídění.

Jak se daří recyklovat jednotlivé materiály?
Míra recyklace se liší podle typu materiálu. Nejlepší výsledky dosáhl papír a lepenka s mírou recyklace 99 %. Sklo bylo recyklováno z 84 %, kovové obaly z 68 % a plasty z 53 %. U železných obalů dosahuje recyklace úrovně 89 %. Kovové materiály lze navíc recyklovat opakovaně bez ztráty kvality, což přináší značné úspory: až 75 % energie, 90 % surovin a 40 % vody.

Jaký má třídění dopad na přírodu?
Díky recyklaci a energetickému využití obalových odpadů se v roce 2024 předešlo uvolnění 1 057 000 tun emisí CO₂ ekvivalentu do ovzduší. Kromě toho jsme ušetřili přibližně 422 milionů m³ vody – tedy tolik, kolik by pojmuly nádrže Lipno a Vranov dohromady.

A ještě jedna konkrétní představa: tím, že nahrazujeme primární suroviny těmi druhotnými, jsme pomohli uchránit přibližně 30 km² přírody – to je jako třicet pražských Stromovek. Tak třiďme dál, má to smysl!

Kampaň s devíti pacienty trpícími TSW ukazuje reálné příběhy lidí, kteří se již několik měsíců i let zotavují z negativní reakce svého těla na léčbu lokálními kortikosteroidy – léčbou, která patří k nejčastějším při kožních problémech, jako je atopický ekzém. Atopický ekzém sám o sobě není příjemný, kortikoidy s ním sice pomohou relativně rychle, ale obvykle jen krátkodobě. Lidé pak různé masti a další přípravky s kortikosteroidy používají opakovaně a často ve vyšších dávkách. Když tyto přípravky vysadí, může se objevit zmíněný abstinenční syndrom.

TSW pak způsobuje mnohem horší projevy než samotný ekzém. Kůže je jako v ohni, po těle se objevují nevzhledná suchá místa, mokvající rány a další nepříjemnosti. Tyto problémy často narušují spánek a vzhledová změna může negativně ovlivnit i běžný život – například v práci. Dostat se z tohoto stavu trvá týdny až měsíce a cesta k uzdravení není snadná.

Cílem kampaně není útočit na lékaře, ale zvýšit povědomí o tomto stavu a vzdělávat nejen lidi s kožními onemocněními o jejich možnostech a rizicích spojených s léčbou kortikosteroidy. „Jsem moc vděčná, že jsem mohla být součástí této kampaně a pyšná na nás všechny. Doufám, že se díky ní více rozšíří povědomí o TSW a zamezí se tak tomu, aby další lidé prožívali to, co je popsané ve videu. TSW je opravdu náročné, bolavé a vyčerpávající. A my už víme, že mu jde zabránit. Proto bych si moc přála, aby se lékaři snažili u atopického ekzému prvotně najít příčinu problému, a aby kortikosteroidy nebyly lék první volby,“ říká Jana, jedna z účastnic kampaně.

Poslední výzkumy dávají lidem s TSW za pravdu

Motto kampaně – „TSW je reálný“ – podporuje všechny, kteří své potíže opakovaně řešili s lékaři, ale byli odbyti buď bez další léčby, nebo naopak s doporučením vyšší dávky kortikoidů. Mnoho lékařů nejen u nás tento problém přehlíží nebo pacientům nenaslouchá. V jejich podporu však v poslední době vyšly odborné články dostupné na serveru PubMed od National Library of medicine.

Iniciátorka kampaně a vedoucí projektu (A)top život Inka Teschinská dodává: „TSW je realita, ne výmysl. Spustili jsme kampaň, protože tisíce lidí trpí, ale nikdo je nebere vážně. Sdílíme příběhy těch, kterým se po vysazení kortikoidů změnil život – často bolestivě a bez opory ze strany lékařů. Nechceme útočit, chceme dialog. A hlavně změnu, která přijde společně.“ Sama se s atopickým ekzémem potýká již řadu let a TSW ji neminul.

Větší podporu kožních onemocnění vyjadřuje i Světová zdravotnická organizace (WHO)

Podporu pacientům s kožním onemocněním letos vajádřila také WHO, která na svém 78. Světovém zdravotnickém shromáždění přijala usnesení „Kožní nemoci jako globální priorita veřejného zdraví.“ Toto usnesení má zlepšit péči o více než 2 miliardy lidí po celém světě, kteří trpí různými kožními onemocněními.

Jennifer Austin z organizace GlobalSkin uvádí: „Poprvé byly skutečně vyslyšeny hlasy lidí s kožními onemocněními. Teď musíme přejít od slov k činům.“ Toto usnesení je nejen politickým úspěchem, ale i globálním závazkem ke zlepšení života lidí čelících těmto obtížím.

Objev byl učiněn v oblasti známé jako Město Davidovo, kde archeologové odhalili pozůstatky budovy datované do pozdního 3. až raného 2. století před naším letopočtem – tedy do doby, kdy v Jeruzalémě ještě stál Druhý chrám. Ve stejných vrstvách byly v minulosti nalezeny i další cenné artefakty: bronzové náušnice, zlatý korálek či náušnice zdobená podobiznou rohatého tvora. Vše nasvědčuje tomu, že obyvatelé domu byli majetní a kulturně propojeni s širším helénistickým světem.

Podle archeoložky Marion Zindelové z Izraelského památkového úřadu mohl prsten sloužit jako součást obřadu, během něhož mladá dívka symbolicky opouštěla dětství. „Zasnoubené dívky tehdy často ukládaly své dětské šperky do základů domu. Byl to způsob, jak označit přechod do nové životní etapy,“ vysvětluje Zindelová deníku City of David. Tento akt měl hluboký kulturní význam a sloužil jako osobní, ale i rodinný rituál dospívání.

Design prstenu – kombinace zlata a výrazného barevného kamene – odpovídá šperkařskému stylu, který se v helénistickém období těšil velké oblibě. Jeho estetika odráží vliv východních kultur, konkrétně Indie a Persie, které do oblasti přinesly nové módní i duchovní trendy. Tyto impulzy byly výsledkem válečných tažení Alexandra Velikého, jež otevřely cestu rozsáhlé kulturní výměně mezi Západem a Východem. Každý takový objev nám umožňuje zahlédnout střípek života lidí, kteří v Jeruzalémě žili před více než dvěma tisíci lety.