Stále více Poláků se odvrací od tradičních pohřbů, pomáhá jim Institut dobré smrti

Byť je Polsko považováno za zemi, kde má katolická církev a víra velký vliv, podle deníku The Guardian stále více Poláků od tohoto ortodoxního směru upouští. Díky Institutu dobré smrti sílí v zemi hnutí, které na smrt pohlíží pozitivněji – jako na přirozenou a důležitou součást života – a hledá jiné způsoby, jak se s blízkými rozloučit.

Ve městě Elbląg na severu Polska se rodina loučí s Janem Ledwońem, který zemřel ve věku 74 let. Místo pláče je však v obřadním sále slyšet smích. Pozůstalí vzpomínají na zesnulého v dobrém a připomínají si veselé historky z jeho života. Místo smutečních věnců lidé podpořili místní útulek pro zvířata  a ani hudba není běžná – místo smutných melodií, které je slyšet snad na každém pohřbu, sálem zní Tonight will be fine od Leonarda Cohena. Celým obřadem provází celebrantka Emilia Mandesová.

Vyhnout se církevnímu cirkusu

„První obřad, na kterém jsem sloužila, byl pohřeb mého manžela. Spáchal sebevraždu,“ vysvětluje Mandesová. „Chtěla jsem respektovat jeho přání z posledního dopisu, který mi poslal, zmizet bez povšimnutí a vyhnout se ‚církevnímu cirkusu‘. Navíc jsme oba z tohoto institutu dávno odešli a naše děti také nejsou s církví spojeny.“ Její muž trpěl depresemi, Mandesová využila přednesu na obřadu jako zvýšení povědomí o depresi. „Potom lidé poznamenali, že si neuvědomili, že pohřeb může být tak krásný, tak osobní,“ říká.

Poté poznala Institut dobré smrti, kterou založila Anja Franczková v roce 2020 poté, co v roce 2015 přišla o dítě. Uvědomila si, že společnost nabízí jen málo možností, jak se se smutkem vyrovnat. Začala tedy pomáhat ostatním lidem vyrovnat se se smrtí i řešit administrativní záležitosti.

Dnes má Institut více než 100 členů, mezi nimiž jsou profesionálové z pohřebnictví, odborníci na medicínu a paliativní péči, psychologové, novináři, vědci a umělci. Pořádají kurzy, přednášky, setkání a akce jako „kavárny smrti“– neformální otevřená setkání, při kterých mohou lidé mluvit o ztrátě a smutku.

„Smrti se nevyhýbám, naopak s ní vyhledávám kontakt. Můj pohled na život se změnil. Chci mluvit o životě s vědomím, že všichni zemřeme. Věřím, že toto vědomí nám nabízí šanci žít intenzivní život v souladu s našimi hodnotami, otevřít se hluboké zkušenosti lidského bytí a mít vztahy plné respektu, přijetí a lásky,“ uzavírá Franczaková.