Sokol stěhovavý se vrátil z vyhynutí a hnízdí i ve městech

Ještě před půl stoletím to vypadalo, že ho už v české přírodě nikdy neuvidíme. Sokol stěhovavý, jeden z nejrychlejších tvorů planety, z našich skal a hvozdů úplně zmizel. Dnes je z něj učebnicový příklad toho, že se příroda dokáže vzpamatovat, když jí k tomu dáme šanci. V České republice už pravidelně hnízdí více než sto párů — a někteří z nich přímo nad hlavami obyvatel velkých měst.

Dravec, který uměl střemhlav padat rychleji než auto

Sokol stěhovavý není velký pták — do rozpětí křídel se vejde zhruba jako vrána. Jeho výjimečnost je jinde. Při lovu se z výšky vrhá střemhlav za kořistí a v tomto útočném letu překoná i tři stovky kilometrů v hodině. Tím se řadí mezi vůbec nejrychlejší živočichy na Zemi. Loví ptáky přímo za letu a k hnízdění si tradičně vybírá nepřístupné skalní stěny, kam se dravec ani člověk jen tak nedostane.

Právě proto byl vždy vzácný, ale ještě v první polovině 20. století byl u nás běžnou součástí přírody. Krátce po roce 1900 se jeho počet odhadoval na dvacet až třicet párů a v padesátých letech vystoupal až na padesát až šedesát párů. Pak ale přišel prudký pád.

Jak sokol z české krajiny zmizel

Za jeho vymizením nestály pušky, ale chemie. V zemědělství se začal plošně používat postřik DDT, který se hromadil v tělech drobných živočichů a přes ně i v tělech dravců na konci potravního řetězce. U sokolů to způsobilo, že jejich vejce měla tenké, křehké skořápky, které se pod vysedávajícím ptákem rozbíjely. Páry přestaly vyvádět mláďata.

Výsledek byl zdrcující. Už v šedesátých letech hnízdili sokoli v Česku jen nepravidelně, nebo vůbec, a v sedmdesátých letech je ornitologové při průzkumech nenacházeli vůbec. Přestože Československo zakázalo DDT v roce 1974, pro domácí populaci už to přišlo pozdě — sokol stěhovavý u nás fakticky vyhynul jako hnízdící druh.

Návrat, který připomíná bájného fénixe

Zlom nastal na konci osmdesátých let. Zákaz DDT postupně vyčistil prostředí, přísná ochrana zamezila vybírání hnízd a k nám se začali vracet ptáci ze zdravějších sousedních populací. První prokázané hnízdění po letech se podařilo zaznamenat v roce 1991 u Černého a Čertova jezera na Šumavě. Od té doby počty rostou.

Dnes na Šumavě pravidelně hnízdí osm párů a v rekordních sezonách vyvedly i osmnáct mláďat za rok. Návrat přitom nezná hranice: dalších sedm párů žije hned za hřebenem na bavorské straně a obě populace se navzájem doplňují. Není to náhoda — sokol se v posledních desetiletích vrací do celé střední Evropy naráz, protože zákaz DDT a přísná ochrana zabraly současně ve více zemích.

Podobně se daří sokolům i v dalších českých pohořích. V Jeseníkách ochranáři v posledních dvou sezonách sledovali dvacet párů a každoročně tam mají pod dohledem přes čtyřicet lokalit, kde sokol buď hnízdí, nebo kam by se mohl nastěhovat. Návrat sokola je dnes odborníky považován za jeden z největších úspěchů ochrany přírody u nás vůbec.

Nová hnízdiště: komíny a města

Nejzajímavější na sokolím comebacku je, že se pták přizpůsobil moderní krajině. Vedle tradičních skal si čím dál častěji vybírá vysoké lidské stavby — komíny elektráren, věže a mrakodrapy mu nahrazují skalní stěny, které tolik miluje. Ochranáři mu na těchto místech instalují speciální hnízdní budky a sokoli je ochotně obsazují.

Díky tomu dnes hnízdí i uprostřed velkých měst. Sokolí páry se usadily v Praze, Brně, Ostravě, Plzni i Ústí nad Labem, často na výškových budovách nebo průmyslových komínech. Pro obyvatele měst je to nečekaný dárek: dravec, který ještě donedávna patřil jen do divočiny, teď loví holuby přímo nad ulicemi. A protože se to často děje na dobře viditelných místech, může návrat sokola sledovat kdokoli, kdo zvedne hlavu ke správnému komínu.

Technologie, které sokolům pomáhají

Za tichým úspěchem stojí i pořádný kus moderní vědy. V Jeseníkách používají ochranáři k hlídání hnízd fotopasti už od roku 2014. Novější přístroje umí snímky z hnízda odesílat rovnou do mobilu, takže odborníci mají přehled o dění, aniž by ptáky rušili. Z jediného hnízda tak za sezonu vznikne i deset tisíc fotografií, které pomáhají zjistit, kolik se vylíhlo mláďat a jestli hnízdo nikdo neohrožuje.

Právě klid je pro sokoly zásadní. Vyrušení v době hnízdění dokáže párek zahnat a o snůšku připravit, a proto řada lokalit zůstává tajná a jejich okolí hlídají dobrovolníci. Kombinace přísné ochrany, moderní techniky a spousty nadšenců drží celý návrat pohromadě.

Přispět přitom může i běžný člověk, a to hlavně ohleduplností. Když na jaře narazíte pod skalami na ceduli, že se tam hnízdí, nebo na uzavřenou lezeckou cestu, není to zbytečná byrokracie — pár týdnů klidu rozhoduje o tom, jestli se mladí sokoli vůbec vylíhnou. Fotografie hnízda zblízka za to nestojí. Ochranáři naopak uvítají, když jim lidé nahlásí pozorování dravce na nové lokalitě; právě díky všímavým turistům a horolezcům se daří objevovat nová hnízdiště.

Proč je to dobrá zpráva pro všechny

Sokol stěhovavý je takzvaný vrcholový predátor — pták na samém vrcholu potravní pyramidy. Když se mu daří, je to signál, že je v pořádku i všechno pod ním: dostatek kořisti, čistší prostředí, méně jedů v krajině. Jeho návrat proto neříká nic jen o jednom druhu, ale o zdraví české přírody jako celku.

A je v tom i naděje do budoucna. Příběh sokola je důkazem, že chyby z minulosti jdou napravit — že když se zakáže to, co škodí, a lidé přiloží ruku k dílu, dokáže se vrátit i druh, který už jsme považovali za ztracený. Stačí zvednout oči k obloze nad městem a je docela možné, že tam uvidíte křídla, která tam ještě před generací nebyla.

Ověřeno z:

• Národní park Šumava — návrat a hnízdění sokola stěhovavého na Šumavě (první hnízdění 1991, zákaz DDT 1974)
• Časopis Ochrana přírody (AOPK ČR) — sokol stěhovavý v Jeseníkách a moderní technologie k jeho ochraně
• Projekt Sokol na kominech — vývoj a současný stav populace sokola stěhovavého v ČR (přes 100 párů)

Při přípravě článku pomohla umělá inteligence dohledat zdroje a zpracovat základní strukturu článku. Výběr tématu, ověření faktů a konečnou podobu zajistila redakce Pozitivní zprávy.