Neštěstí se stalo 9. října 2001 ve městě Jüe-jang v čínské provincii Chu-nan. Toho rána otec svého syna Jüe-čchuana viděl na velmi dlouho dobu naposledy. Tehdy čtyřletý chlapec si hrál venku za dozoru sousedů, kteří později vypověděli, že se v okolí pohyboval podezřelý muž, jenž pak v nestřeženém okamžiku dítě unesl. Lej byl zdrcený, ale předsevzal si, že syna najde. Nejprve s jeho fotografiemi chodil po městě a okolí, ptal se na policejních stanicích i lidí na ulicích. Později podnikal výpravy do vzdálených měst. Ve svém pátráni vytrval téměř 22 let, a to i přesto, že mezitím se mu s manželkou narodila dcera. Lej však v pátrání nepolevoval, a dokonce synovi každý rok kupoval dárky k narozeninám.

V posledních letech používal také experimentální software pro rozpoznávání obličejů, ale Jüe-čchuana se podařilo najít až s využitím profesionální technologie, kterou používá čínská policie a která z fotografií malého chlapce dokázala vyvodit, jak vypadá dnes. Člověk, který odpovídal vytvořenému profilu, byl začátkem roku nalezen ve zhruba 900 kilometrů vzdáleném velkoměstě Šen-čen a následné testy DNA potvrdily shodu. Na konci června se tak mohl Lej konečně znovu setkat se svým dnes již 26letým synem.

Američan Patrik Skluzacek se po návratu z Iráku potýkal s posttraumatickou stresovou poruchou, která trvala devět let, dokud s řešením nepřišel jeho vlastní syn. Informoval o tom zpravodajský web CNN. Tyler vyvinul aplikaci NightWare, která využívá smartphone v kombinaci s chytrými hodinkami. Aplikace člověku během spánku měří srdeční tep a pohyby těla. Na základě těchto údajů dokáže určit, jestli dotyčný nemá noční můru. Pokud vyhodnotí, že ano, dá chytrým hodinkám povel, aby pomocí jemných vibrací spícího ze zlého snu vysvobodily.

Tyler Skluzacek aplikaci vytvořil v rámci své absolventské práce na minnesotské vysoké škole Macalester College. Minulý rok v listopadu mu ji oficiálně schválil americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv. NightWare tedy budou moci na předpis psychiatra využívat všichni pacienti trpící podobnými problémy jako Patrik Skluzacek.

Jak vás myšlenka šíření osvěty o autismu napadla?

Mám syna Radečka, který má diagnostikovaný autismus. Tato myšlenka mě napadla, když jsem začal řešit hlouběji jeho budoucnost a postavení ve společnosti. Přemýšlel jsem, jak bych mu mohl pomoci. Vím, jak se autismus běžně prezentuje – lidé pak tápou a nevědí, jak se mají k těmto lidem chovat. Informovanost otevírá bránu k účinné pomoci a vzájemnému porozumění. Pokud chceme dosáhnout vzájemného porozumění, musíme se na svět podívat jejich očima. Začít s tím něco dělat a šířit tyto myšlenky byl tedy pro mě logický krok.

Proč tuto myšlenku uskutečňujete právě prostřednictvím sportu, konkrétně běhu?

Spojil jsem dvě moje srdeční záležitosti, které na tomto světě mám. Moji lásku k synovi a lásku k běhání. U běhání tato myšlenka vznikla a já ji promyslel do její podstaty a hloubky. Pak jsem již jen běhal a běhal a myšlenky se skládaly v hlavě samy. Věřím, že prostřednictvím běhu a zdolání určité vzdálenosti se mi podaří na tyto důležité věci upozornit.

Jaké běžecké události už máte za sebou a na jaké se v budoucnu chystáte?

Běžel jsem náš Non Autos běh Vysočinou, kdy jsem za osm dní uběhnul 327 kilometrů a navštívil 18 náměstí za účelem osvěty o autismu. Rozdal jsem asi dva tisíce letáčků, navštívil informační centra a hovořil se spoustou lidí. Nyní se budu připravovat na stokilometrový Non Autos vánoční běh, který se uskuteční na 1. adventní neděli – poběžím z Vidonína do Olomouce na vánoční trhy. A pokud zdraví dovolí, tak příští rok bych chtěl v tomto duchu běžet Moravský ultramaraton MUM, kdy se běží během sedmi dnů sedm maratonů. Dále plánuji Non Autos běh jižní Moravou.

Jak samotné šíření osvěty při běhání vypadá?

Zvolil jsem svůj běh v duchu skromnosti a pokory. Příliš jsem neřešil, kde budu spát a co budu jíst. Vše, co jsem potřeboval, jsem si nesl na zádech. Do každého města jsem doběhl na náměstí, kde jsem oslovoval lidi a řekl jim, kam a proč běžím, a předával jim letáčky s odkazem na naše FB stránky. Pokud to někoho zaujalo ihned, hovořil jsem s ním na toto téma. Dále jsem navštěvoval informační centra, kde jsem požádal o spolupráci a pár letáčků tam nechal.

Zmiňujete vaši Facebookovou stránku Non Autos, kam pravidelně přispíváte. Jaký je záměr?

Na Facebooku mají ostatní možnost poznat mého úžasného syna Radečka a přesvědčit se, že si zaslouží respekt a úctu stejně jako ostatní. Že nepatří na okraj společnosti, ale že se od něj spousta zdravých lidí může učit jeho pokoře a lásce.

Máte nějaký cíl či sen, za kterým si jdete?

Můj cíl nemá žádné hranice (smích). Je spojený s myšlenkou Non Autos, tedy prostřednictvím běhu a osvěty seznámit co nejvíce lidí s tím, že existuje jeden úžasný člověk, můj syn. Je to někdo, ke komu vzhlížím s obrovským respektem a úctou. K někomu, kdo mi ukázal, o čem je život: o víře, naději, pokoře a lásce. Autismus není nic, před čím by měli lidé zavírat oči. Můj sen je nyní blíž, než se mi ještě před časem zdálo. Pokud se budeme snažit porozumět lidem s autismem, dáme nejen do jejich, ale i do svého srdce světlo naděje. A pokud se nám podaří těchto světel v srdcích rozzářit co nejvíce, budeme moci sdílet společnou budoucnost. Pak překonáme jakékoliv utrpení, jakoukoliv bolest, jakékoliv zlo. To je můj sen… Moc bych si přál rozzářit touto nadějí všechny lidi s autismem i jejich rodiny a okolí.

Jak na vaši aktivitu reagují lidé, se kterými se setkáváte?

Musím říct, že na své cestě jsem potkal mnoho úžasných lidí, kteří mají srdce otevřené a kteří mi věnovali svůj čas a reagovali velice hezky. Mnohdy až dojemně, když viděli naše silné pouto se synem, díky kterému překonávám poměrně velkou vzdálenost. Je vidět, že lidi toto téma zajímá.

Výchova dítěte s autismem jistě nebyla jednoduchá, co byste poradil rodičům, kteří mají doma autistu a tápají, neví si rady, nebo jsou vyčerpaní?

Každý rodič si musí projít fázemi smíření, že jeho dítě má speciální potřeby. Těchto lidí si velice vážím a vím, co prožívají. Řekl bych jim, že jejich syn nebo dcera je potřebují silné a ať se příliš nesoustředí na svůj smutek, ale na spokojenost svého dítěte. Jejich dítě z nich potřebuje cítit klid.

Je něco, co byste chtěl vzkázat čtenářům Pozitivních zpráv?

Chtěl bych poprosit všechny, kteří budou tyto řádky číst, o to, aby otevřeli svá srdce lidem, kteří to potřebují, a dívali se na ně bez předsudků. Ukažte jim, že i oni patří do této společnosti, i když nemají to, co mnoho lidí považuje za samozřejmost – zdraví. O to víc lásky jim dejte a oni vám to vrátí sto tisíckrát. Jejich život je stejně úžasný jako ten váš.

Lucianiho matce bylo 91 let, když se k synovi přestěhovala, protože se o sebe už nedokázala sama postarat. Navíc se u ní pomalu začala projevovat ztráta paměti jako doprovodný jev demence. Za uplynulé roky se dvojice velmi dobře sžila a oživila svůj vztah o velmi originální položku – společnou uměleckou tvorbu.

„Máma miluje pózování a nikdy nezpochybňuje můj koncept. Je otevřena neobvyklým situacím, v nichž by kdokoliv jiný pochyboval o celkovém záměru. Ale ona ne,“ oceňuje fotograf. Zároveň přiznává, že matku pravidelně uplácí sušenkami.

Společné úsilí dvojice se nepochybně vyplácí. Výsledkem jejich tvorby jsou originální a leckdy humorné fotografie – ať už si na nich stařenka nanáší pleťovou masku, nebo jezdí na skateboardu. Nechybí ale ani emotivní snímky věrně odrážející stáří i nemoc. Celkem jich v rámci série duo vytvořilo rovnou stovku.

Symboliku ve fotkách lze najít různou. Podle jejich autora hovoří o životě, vůli a vytrvalosti. Hlavní motiv ale vidí v zobrazení lásky mezi matkou a dítětem skrze momenty, které příliš rychle mizí. V případě demence obzvlášť. „Čas se vytrácí. A až bude tahle jízda u konce, mým prostým přáním je být vděčný za tyto vzácné chvíle s mojí mámou,“ přeje si Luciani.

Podle studie otištěné v odborném časopise Behavioural Neuroscience otcové dcer navíc svým holčičkám častěji zpívají, mluví více o emocích, pozitivních i negativních, a jsou vůči emocím svých dcer mnohem chápavější a vstřícnější. U synů zase otcové používají více slov týkajících se výkonu, kam se řadí například pochvaly a pocity hrdosti za výhru či úspěch.

,,Pokud dítě pláče a žádá svého tatínka, otcové dcer častěji těmto voláním vyhoví,“ doplňuje informace autorka studie Jennifer Mascaro. Měli bychom si tedy uvědomit, že gender nás ovlivňuje na nevědomé rovině už od samého dětství. Dalším zajímavým poznatkem byl fakt, že otcové častěji u svých dcer zmiňují v řeči části těla – jako například bříško, nožička. To by mohlo podle autorů v budoucnosti u dcer vést k jejich všímavosti vůči své postavě. Současně autoři hypotetizují, že pokud jsou otcové více otevření vůči vyjadřování emocí u svých dcer, může to vést k tomu, že jsou ženy v dospělosti empatičtější oproti mužům.

Zdroj: www.apa.org