Nějakou dobu se snažila ladit se s jeho tempem. „Nedopadlo to dobře," přiznává. Až když přestala bojovat proti sobě a začala respektovat vlastní rytmy, změnilo se jí nejen ráno, ale nálada celého týdne. A z toho vyrostla její hlavní myšlenka: mnoha ženám odchod do penze nesedí prostě proto, že ještě nenašly svůj vlastní rytmus.

Roky přitom dnům dávala strukturu práce. Ta zmizí a spousta lidí najednou zjistí, že si den neumí postavit sami. Ženy podle autorky sklouznou k jednomu ze dvou řešení. Jedny si okamžitě zaplní kalendář kurzy a schůzkami, aby měly zase pocit smysluplného týdne. Druhé zpočátku nechtějí vůbec nic, což je po letech povinností pochopitelné. Zádrhel nastane ve chvíli, kdy se člověk drží jedné z variant jen proto, že je to bezpečné, ne proto, že ho to nabíjí.

Výzkumy ukazují jednu nepříjemnou věc. Lidé v důchodu tráví nejvíc času tím, co je dělá nejméně šťastnými, tedy sledováním televize a samotou doma. A nejmíň se věnují činnostem, které je opravdu naplňují. „Uvědomit si to je první krok ke změně," píše autorka.

Jako pomoc doporučuje takzvané kotvy. Jsou to drobné vědomé návyky, které dají dni pevný začátek. Sama si po ranní kávě sedne do křesla a píše do deníku, který leží připravený na stole. „Káva je spouštěč. Žádné rozhodování," vysvětluje. Někomu stačí deset minut venku, než sáhne po telefonu. Jinému procházka nebo snídaně s partnerem.

Jak poznat, co je opravdová kotva a co jen pohodlný zvyk? Nabízí dvouminutový test. Sepište si všechno, co během dne děláte automaticky, a u každé položky se ptejte, jestli vám to pomáhá, nebo vás to jen drží v zajetých kolejích. Jednu klientku zná, které den vždycky začíná záplavou zpráv kamarádkám. Chce se ujistit, že jsou všichni v pořádku. Působí to starostlivě, jenže zároveň ji to drží v roli pečovatelky, ze které by se ráda vymanila.

Týdnu pak dává tvar rytmus, a ten má každý jiný. Autorka jich popisuje čtyři. Prostorný pro milovníky samoty. Společenský pro ty, které samota vyčerpává. Projektový pro lidi, kteří potřebují jeden smysluplný cíl. A pestrý, kde se střídá pohyb, tvorba i práce. Ten poslední je i její. „Některé týdny jsou skvělé. Někdy nestíhám dost času na umění," přiznává. Právě proto si píše ranní deník. Aby si stihla srovnat priority dřív, než jí týden uteče.

Ověřeno z:

• Sixty and Me — článek o rytmu v penzi
• Výzkumy — čas trávený v důchodu (sledování televize a samota vs. naplňující činnosti)

Při přípravě článku pomohla umělá inteligence dohledat zdroje a zpracovat základní strukturu článku. Výběr tématu, ověření faktů a konečnou podobu zajistila redakce Pozitivní zprávy.

Výzkumníci z Austrálie, včetně odborníků z organizace CSIRO, Australské kosmické agentury, RMIT univerzity a Univerzity v Melbourne, sestrojili první kvantovou baterii schopnou kompletního pracovního cyklu – tedy nabití, uchování energie i jejího následného uvolnění. Zařízení se nabíjí bezdrátově pomocí laseru během několika femtosekund (tj. biliardtin sekundy), zatímco uloženou energii si udrží po dobu nanosekund. Přestože jde stále o velmi krátký čas, energie zůstává uložena přibližně milionkrát déle, než trvá samotné nabití.

Současný prototyp zatím uchovává jen nepatrné množství energie, které nestačí k napájení běžných zařízení. Jeho význam proto nespočívá v praktickém využití, ale v experimentálním potvrzení, že koncept kvantových baterií skutečně funguje. Další výhodou je, že systém pracuje při pokojové teplotě, zatímco řada jiných kvantových technologií vyžaduje extrémní chlazení blízké absolutní nule.

Na rozdíl od klasických baterií, které ukládají energii prostřednictvím chemických reakcí, využívají kvantové baterie principy kvantové mechaniky. Díky jevu označovanému jako superabsorpce dokážou přijímat energii kolektivně, což výrazně urychluje nabíjení. Zajímavostí je také to, že větší kvantové systémy by se podle teorie mohly nabíjet ještě efektivněji než menší, což je přesný opak chování běžných baterií.

Přestože je technologie stále v rané fázi vývoje, vědci v ní vidí velký potenciál. V budoucnu by mohla najít uplatnění například v kvantových počítačích, při bezdrátovém dobíjení dronů za letu nebo u elektromobilů a mobilních zařízení s téměř okamžitým nabíjením. Největší výzvou nyní zůstává výrazně prodloužit dobu, po kterou dokáže kvantová baterie energii bezpečně uchovat.

Výzkumný tým z německého Federálního institutu pro výzkum a testování materiálů vytvořil přenosné zařízení, které detekuje přítomnost látky zvané urobilin. Ta vzniká při rozkladu hemoglobinu a dostává se do vody prostřednictvím lidských nebo zvířecích výkalů, takže je její výskyt jasným signálem možné kontaminace.

Test funguje pomocí malé LED jednotky připojené k 3D tištěnému nástavci pro chytrý telefon. Telefon zároveň zařízení napájí a jeho kamera snímá světelnou reakci testovacího proužku. Celý proces je založen na principu „kápni a zjisti“ a nevyžaduje žádné chemikálie ani laboratorní přípravu.

Podle výzkumníka Swayama Prakasha byl systém úspěšně otestován na reálných vzorcích z řek i z přítoku a odtoku berlínské čistírny odpadních vod. I v prostředí s rušivými látkami z přírody dokázal spolehlivě identifikovat přítomnost urobilinu, a to také ve velmi nízkých koncentracích, což je klíčové pro včasné zachycení znečištění.

Hlavní výhodou tohoto přístupu pak je rychlost a přenosnost. Tradiční laboratorní analýzy mohou trvat hodiny až den, zatímco tento systém poskytne výsledek během jedné minuty a lze jej využít přímo v terénu bez potřeby odborného vybavení. Výzkumníci proto věří, že technologie může být v budoucnu rozšířena i na detekci dalších ukazatelů kvality vody.

Parodontitida, často označovaná jako parodontóza, patří mezi nejčastější chronická onemocnění dutiny ústní. Postihuje až 40 procent dospělých a v počátečních fázích se projevuje zejména krvácením dásní, zápachem z úst nebo postupným ustupováním dásní. Pokud není včas zachycena a léčena, může vést až ke ztrátě zubů. Na jejím vzniku se podílí kombinace genetických predispozic, nedostatečné ústní hygieny, kouření, stresu či oslabené imunity.

Nově vyvinutá nanonit spojuje mechanické čištění mezizubních prostor s působením živých probiotických kultur. Ty se během používání dostávají do dásňového žlábku, tedy do oblasti pod okrajem dásně, kde mohou potlačovat množení škodlivých bakterií odpovědných za vznik zánětu. Nanonit tak nabízí dva účinky v jednom kroku – důkladné čištění i cílenou podporu zdravé mikroflóry v ústech.

Technologické řešení vzniklo na Technické univerzitě v Liberci pod vedením Evy Kuželové Košťákové ve spolupráci se společností Wikinomist. Nanonit je tvořena speciální strukturou splétaných nanovláken nanesených na mikrovlákenný základ. Právě tato konstrukce umožňuje efektivní navázání a přenos probiotických kultur během používání. Vývoj navazuje na dlouhodobý český výzkum v oblasti nanotechnologií, kde patří tuzemská pracoviště mezi světovou špičku.

Účinnost nové pomůcky ověřovali odborníci z Fakultní nemocnice u svaté Anny, Masarykovy univerzity i Univerzity obrany v Brně. Klinická studie prokázala jak bezprostřední, tak dlouhodobý pozitivní efekt na složení bakteriálního prostředí v dutině ústní. Výsledky byly publikovány v odborném časopise Probiotics and Antimicrobial Proteins, což představuje důležitý krok směrem k uvedení produktu do běžné praxe. Pokud další vývoj a certifikace proběhnou podle plánů, mohla by se probiotická nanonit objevit v prodeji již během příštího roku.

Dovoz medu do Česka se za posledních dvacet let ztrojnásobil. Loni se ho podle dat ministerstva a celní správy dovezlo 6312 tun, meziročně asi o 300 tun víc. Prezident Agrární komory ČR Jan Doležal upozornil, že se dovážený med prodává za podezřele nízké ceny, které nepokryjí ani výrobní náklady, obaly, dopravu či skladování.

„Dlouhodobě proto apelujeme, aby dozorové orgány kontrolovaly, zda jde skutečně o med,“ řekl Doležal. „Pokud umožníme, aby byly na našem trhu volně dostupné padělky, přispějeme tím k likvidaci našich včelařů a úbytku našich včelstev, čímž ohrozíme opylení a biodiverzitu krajiny,“ dodal.

Levný falšovaný med podle předsedy Komoditní rady pro včely a med Stanislava Jaše stáhl dolů i soběstačnost Česka. Zatímco v roce 2011 dosahovala 141 procent, vloni klesla na 67 procent. „Ze země, která med tradičně vyvážela, jsme se stali dovozovou zemí,“ posteskl si Jaš. Produkce u nás loni činila 5202 tun, z toho tisíc tun putovalo do zahraničí. Průměrný Čech přitom sní zhruba kilogram medu ročně, což při populaci přes 10,9 milionu znamená necelých 11 tisíc tun za rok.

Potravinový ombudsman Jindřich Fialka označil dosavadní způsob popisu původu za nesystémový a pro spotřebitele zavádějící. Dodržování nových pravidel u tuzemských výrobců ohlídá Státní veterinární správa, na trh pak dohlíží Státní zemědělská a potravinářská inspekce. Ta zkoumá fyzikálně-chemické parametry, odhaluje přidávání sirupů a posuzuje pravost medu. Letos chystá dvě velké kontrolní akce.

Do celé Evropské unie se loni dovezlo 178 149 tun medu, největšími vývozci jsou Čína, Ukrajina a Argentina. Včelaři vítají přísnější značení i kvůli obchodním dohodám EU s Ukrajinou a se sdružením Mercosur, které dovážené objemy podle nich ještě zvednou.

„Jsme přesvědčeni, že obchodní dohoda EU–Mercosur českému včelařství rozhodně nepomůže. Ochranná doložka řeší pouze situaci na trhu, tedy objemy a ceny medu, ale už ne otázku výrobních standardů,“ varoval Jaš. Podle něj by se Brusel měl víc soustředit na to, aby dovážený med byl skutečně pravý, a hlídat dohledatelnost jeho původu.

Za vývojem stojí tým z Korejského pokročilého institutu vědy a techniky ve spolupráci s jihokorejskou armádou. Výsledkem jejich práce je látka označovaná jako AGCL prášek, která byla navržena pro extrémní podmínky – od válečných zón přes dopravní nehody až po přírodní katastrofy.

Prášek se aplikuje pomocí aerosolového spreje, který umožňuje rychlé a rovnoměrné pokrytí rány. Jakmile se dostane do kontaktu s krví, téměř okamžitě se přemění na pevný hydrogel – jakousi pružnou „zátku“, která se přichytí k tkáni a uzavře ránu bez nutnosti tlaku, šití nebo přesného umístění.

Hydrogel vytvořený z AGCL prášku má ale i další výhody. Dokáže absorbovat více než sedminásobek své hmotnosti v krvi a zůstává stabilní i při vysokých teplotách nebo vlhkosti. To je klíčové zejména v terénu, kde bývají podmínky nepředvídatelné.

Testy navíc ukázaly, že prášek funguje i u složitých poranění, například jater. Kromě rychlého zastavení krvácení se u ošetřených tkání objevily známky regenerace – včetně tvorby nových cév a kolagenu. Technologie tak může nejen zachraňovat životy v akutní fázi, ale i zlepšovat následné hojení.

Zatím jde o technologii ve fázi testování a čeká na schválení pro klinické použití. Už nyní ale vzbuzuje velký zájem. Pokud projde schvalovacím procesem, mohl by se stát standardní součástí výbavy záchranářů, armády i zdravotníků v odlehlých oblastech.

Mezinárodní tým vedený vědci z Telavivské univerzity zkoumal, proč se některé nádory prsu šíří právě do mozku, kde jsou metastázy obzvlášť nebezpečné. Klíčovým faktorem se ukázala genetická změna spojená se ztrátou genu p53, který hraje zásadní roli v regulaci růstu buněk. Pokud tento „strážce genomu“ nefunguje správně, rakovinné buňky se v mozku množí výrazně rychleji.

Výzkum zároveň ukázal, že buňky bez funkčního p53 lépe využívají prostředí mozku. Produkují více mastných kyselin, které podporují jejich růst, a zároveň navazují intenzivnější interakci s astrocyty – podpůrnými buňkami mozku. Tyto buňky pak nevědomky poskytují látky, které nádor využívá jako stavební materiál.

Vědci se proto zaměřili na enzym SCD1, který se na tomto procesu podílí. Látky blokující jeho aktivitu, původně vyvíjené pro jiné nemoci, dokázaly v experimentech výrazně omezit růst metastáz – jak u myších modelů, tak u vzorků lidských tkání.

Objev by mohl pomoci nejen při vývoji nové léčby, ale i při odhadu rizika metastáz. Už v rané fázi onemocnění by totiž bylo možné zjistit, zda pacient patří do skupiny s vyšším rizikem šíření nádoru do mozku, a tomu přizpůsobit léčbu.

Australská společnost Proteomics International ve spolupráci s výzkumníky z Univerzity v Melbourne a místního zdravotního zařízení Royal Women’s Hospital vyvinula nový krevní test nazvaný PromarkerEndo. Ten by se mohl stát prvním laboratorním testem svého druhu, který dokáže diagnostikovat endometriózu bez nutnosti chirurgického zákroku. Podle autorů projektu by tato technologie mohla výrazně zjednodušit diagnostiku onemocnění, které je dlouhodobě obtížně rozpoznatelné.

Endometrióza vzniká tehdy, když tkáň podobná děložní sliznici roste mimo dělohu a vytváří bolestivá ložiska. Onemocnění může způsobovat silné bolesti, potíže s plodností i další zdravotní komplikace. Přestože je poměrně časté, pacientky se ke své diagnóze často dostávají až s velkým zpožděním. Důvodem je mimo jiné to, že příznaky bývají různorodé a někdy bývají lékaři i okolím podceňovány.

Dosud nejspolehlivější metodou potvrzení diagnózy je laparoskopie, tedy chirurgické vyšetření dutiny břišní. Tento zákrok je však invazivní, nákladný a pro mnoho pacientek obtížně dostupný. Nový test PromarkerEndo by mohl nabídnout jednoduchou alternativu – stačil by běžný odběr krve. V klinických studiích dokázal test s přesností 99,7 % odhalit těžké případy endometriózy. Rané stadium pak zjistil s přesností přes 85 %.

Test funguje na principu analýzy biomarkerů v krvi. Vědci při výzkumu analyzovali vzorky od 749 účastnic, u nichž byla přítomnost či nepřítomnost endometriózy potvrzena laparoskopií. Pomocí pokročilých algoritmů identifikovali deset proteinů, které s onemocněním úzce souvisejí. Vývojáři nyní pracují na dalším zpřesnění metody a připravují její uvedení na trh v Austrálii.

Pro lidi s diabetem je pravidelné měření hladiny cukru v krvi každodenní nutností. Nejčastěji se provádí pomocí drobného vpichu do prstu, z kapky krve se pak změří množství glukózy. Tento postup však může být bolestivý, nepohodlný a mnoho pacientů kvůli němu měření odkládá nebo provádí méně často, což může vést k vážným zdravotním komplikacím.

Vědci z Massachusettského technologického institutu (MIT) proto hledali způsob, jak měření zjednodušit a obejít se bez vpichu do kůže. Vyvinuli technologii založenou na tzv. Ramanově spektroskopii, která pomocí světla analyzuje chemické látky v těle. Již dřívější výzkum ukázal, že touto metodou lze hladinu glukózy v krvi rozpoznat, ale tehdejší zařízení nebylo praktické pro běžné používání.

Nový systém využívá paprsek blízkého infračerveného světla, který se nasměruje na kůži pod přesně zvoleným úhlem. Díky tomu lze odfiltrovat rušivé signály z tkání a zachytit slabé signály molekul glukózy. V testu si dobrovolník položil paži na zařízení, které původně mělo velikost zhruba krabice od bot. Měření trvalo asi 30 sekund a opakovalo se každých pět minut, zatímco testovaná osoba vypila dva nápoje s glukózou, aby bylo možné sledovat změny hladiny cukru.

Výsledky ukázaly, že zařízení dokáže měřit hladinu glukózy s podobnou přesností jako dva běžně používané nositelné glukometry. Vědci už mezitím zmenšili přístroj přibližně na velikost mobilního telefonu a pracují na jeho dalším zmenšení – ideálně až do podoby zařízení podobného hodinkám. Pokud se technologii podaří dále zdokonalit a potvrdit její spolehlivost u lidí s různými typy pokožky, mohla by jednou přinést pohodlnější a neinvazivní způsob kontroly cukru v krvi.

Vědci analyzovali data od 27 670 obyvatel Švédska, jejichž průměrný věk byl na začátku výzkumu 58 let. Účastníci studie byli sledováni přibližně čtvrt století a během této doby se u 3 208 z nich rozvinula demence. Lidé zaznamenávali svůj jídelníček po dobu jednoho týdne a zároveň odpovídali na otázky o tom, jak často konzumovali různé potraviny v předchozích letech a jakým způsobem je připravovali.

Výsledky ukázaly, že lidé, kteří jedli alespoň 50 gramů tučného sýra denně (s obsahem tuku nad 20 %), měli o 13 % nižší riziko demence než ti, kteří jedli méně než 15 gramů. U těch, kteří pravidelně konzumovali 20 gramů nebo více tučné smetany denně, bylo riziko dokonce o 16 % nižší než u lidí, kteří smetanu nekonzumovali vůbec. Naopak u nízkotučných mléčných výrobků, másla, mléka ani fermentovaných produktů, jako je jogurt nebo kefír, se žádná souvislost s rizikem demence neprokázala.

Podrobnější analýza ukázala, že vyšší konzumace tučného sýra souvisela až s o 29 % nižším rizikem vaskulární demence. Výzkumníci také zaznamenali nižší výskyt Alzheimerovy choroby u lidí, kteří jedli více tučného sýra, avšak pouze u těch, kteří nenesli genetickou variantu APOE e4, známý rizikový faktor této nemoci. Vědci přitom zohlednili věk, pohlaví, vzdělání i celkovou kvalitu stravy.

Autoři studie zároveň upozorňují na omezení podobných výzkumů. Jde o observační studii, která ukazuje pouze statistickou souvislost, nikoli příčinu. Výsledky mohou ovlivňovat i další faktory životního stylu. Přesto podle vědců naznačují, že jednotlivé typy mléčných výrobků mohou mít na zdraví mozku odlišný vliv. Další výzkum by měl ověřit, zda některé tučné mléčné produkty skutečně mohou hrát ochrannou roli a zda podobné výsledky platí i v jiných zemích.

Lidské vidění je výsledkem složité spolupráce mezi očima, které zachycují světlo a tvary, a mozkem, jenž tyto informace zpracovává. Právě propojení mezi sítnicí a mozkovými centry je pro správné vidění zásadní. Vědci se nyní snaží najít způsob, jak tato nervová spojení posílit nebo obnovit u lidí, kteří trpí některými poruchami zraku.

Jednou z nich je tupozrakost, při níž mozek upřednostňuje signály z jednoho oka a druhé postupně „ignoruje“. Výsledkem je zhoršení zraku v méně využívaném oku. Dnes se tento problém řeší například zakrýváním silnějšího oka, očními kapkami nebo chirurgickým zákrokem. Tyto metody však vyžadují dlouhodobou spolupráci pacienta a u dospělých často nepřinášejí dostatečné výsledky.

Nová studie zkoumá jiný přístup: dočasné zablokování přenosu signálů z oka do mozku pomocí látky zvané tetrodotoxin, přírodního toxinu, který se vyskytuje například u čtverzubců. Tím se na několik dní „vypne“ komunikace mezi sítnicí a zrakovou kůrou. Vědci se inspirovali raným vývojem zraku – v raném dětství totiž nervové buňky mezi okem a mozkem vysílají krátké, intenzivní elektrické impulzy, které pomáhají vytvářet správná spojení.

Pokusy na laboratorních zvířatech ukázaly, že se po dvoudenním přerušení signálů v mozku znovu objevují podobné impulzy jako při raném vývoji. O týden později už neurony reagovaly vyváženěji na signály z obou očí, což naznačuje, že mozek přestal jedno oko upřednostňovat. Pokud další výzkum potvrdí bezpečnost tohoto postupu, mohly by v budoucnu následovat klinické studie na lidech a otevřít cestu k rychlejší a účinnější léčbě tupozrakosti.

Po desetiletí převládal názor, že lidé jsou jediní, kdo umí pochybovat o vlastních závěrech a měnit je na základě nových informací. Tento proces, označovaný jako revize přesvědčení, je klíčovou součástí lidské racionality. Studie publikovaná v časopise Science však ukazuje, že stejnou schopností disponují i šimpanzi, naši nejbližší žijící příbuzní.

V experimentech prováděných v ugandské rezervaci Ngamba Island měli šimpanzi za úkol najít potravu ukrytou v několika krabicích. Nejprve dostali jednu nápovědu a poté další, která mohla původní informaci potvrdit, nebo naopak zpochybnit. Zvířata byla schopna svou volbu změnit, ale pouze tehdy, když nová informace dávala větší smysl než ta původní. Podle antropologa Briana Harea z Dukeovy univerzity se šimpanzi rozhodovali překvapivě přesně a konzistentně.

V jednom z pokusů slyšeli šimpanzi zvuk kutálejícího se předmětu a usoudili, že jde o jablko. Když se však ukázalo, že v krabici je kámen, okamžitě svůj úsudek opravili a zaměřili se jinam. Podle Jana Engelmanna z Kalifornské univerzity v Berkeley to naznačuje schopnost metakognice, tedy uvědomění si, že vlastní závěr může být chybný.

Rozdíl mezi lidmi a šimpanzi přesto zůstává. Jak upozorňuje Hanna Schleihaufová z Utrechtské univerzity, lidská racionalita je silně sociální – své myšlenky sdílíme, obhajujeme a zpochybňujeme v dialogu s ostatními. Výsledky studie tak podporují myšlenku, kterou už v 19. století formuloval Charles Darwin: lidská mysl nevznikla izolovaně, ale navazuje na schopnosti, které sdílíme s dalšími živočichy.

Chobotnice sice mají centrální mozek, ten však neřídí všechny pohyby přímo. Většina nervových buněk se nachází v chapadlech, z nichž každé má vlastní jakýsi „minimozek“. Díky tomu dokáže končetina samostatně vnímat dotyk, chuť i polohu v prostoru a okamžitě na podněty reagovat bez nutnosti zásahu hlavního mozku.

Výzkumy ukazují, že chapadla nejsou izolovaná, ale propojená nervovou sítí, která umožňuje jejich přesnou koordinaci. Právě tato kombinace autonomie a spolupráce dává chobotnicím mimořádnou obratnost při pohybu, lovu i manipulaci s předměty. Každé chapadlo se přizpůsobuje situaci, ale zároveň „ví“, co dělají ostatní.

Vysoká míra samostatnosti končetin vyvolává otázky o jejich regeneračních schopnostech. Oddělené chapadlo sice dokáže ještě krátkou dobu reagovat a dokonce se pokouší uchopovat potravu, nové tělo z něj však nevznikne. Samotné chobotnici ale ztracená končetina časem doroste, což znovu potvrzuje, jak výjimečný a komplexní jejich nervový systém je.

Výzkumný tým z čínské univerzity v Chang-čou přišel s řešením problému, který byl po desetiletí považován za nepřekonatelný. Inzulín je velká a ve vodě rozpustná molekula, která běžně nedokáže projít ochrannou bariérou lidské kůže. Vědci proto vyvinuli polymer, jehož vlastnosti se mění podle pH v jednotlivých vrstvách kůže. Na jejím povrchu se váže na lipidy, zatímco v hlubších vrstvách se uvolňuje a umožňuje inzulínu proniknout do těla.

Testy na modelech lidské kůže, diabetických myších a miniprasatech ukázaly, že krém s inzulínem snižuje hladinu cukru v krvi srovnatelně s injekční aplikací. Účinek nastupoval během jedné až dvou hodin a přetrvával několik hodin, přičemž nebyly pozorovány známky zánětu.

Pokud se tedy metoda potvrdí v klinických studiích, mohla by nabídnout diabetikům pohodlnější a bezbolestnou alternativu k injekcím a otevřít tím i cestu k transdermálnímu podávání dalších léčiv.

Ničemné vlny, označované také jako rogue waves, patří k nejnebezpečnějším jevům na otevřeném moři. Vznikají náhle a jejich síla může ohrozit i obří lodě nebo ropné plošiny. Dlouho byly považovány za námořnické mýty, dokud v roce 1995 jedna z nich nepoškodila plošinu Draupner v Severním moři. Tehdy byla zaznamenána vlna vysoká 25,6 metru.

Nový výzkum založený na více než 27 tisících měření ze Severního moře ukazuje, že tyto vlny nejsou náhodné. Vznikají při setkání a překrytí takzvaných vlnových sérií, kdy se jednotlivé vlny zesilují a spojí v jedinou extrémně vysokou vlnu převyšující své okolí.

Studie publikovaná v časopise Scientific Reports identifikovala v datech charakteristický interferenční vzorec, který může sloužit jako varovný signál. Pokud by se jej podařilo zachytit včas, mohli by odborníci získat krátký náskok před úderem této ničemné vlny.

Podle vědců se skutečné oceánské ničemné vlny od laboratorních modelů liší a při setkání vln z různých směrů mohou vznikat extrémní výšky. Díky satelitním datům, umělé inteligenci a měřicím bójím by se tyto dosud nepředvídatelné oceánské hrozby mohly stát lépe pochopitelnými a méně překvapivými.

Glioblastom patří mezi nejagresivnější mozkové nádory a současná léčba jej nedokáže vyléčit. Jedním z hlavních problémů je hematoencefalická bariéra, která brání průniku většiny léků do mozku. Nádor je navíc pro imunitní systém téměř „neviditelný“ a proto špatně reaguje na běžné imunoterapie.

Nová metoda využívá sférické nukleové kyseliny – nanostruktury se zlatým jádrem a obalem z krátkých DNA úseků. Ty jsou navrženy tak, aby aktivovaly imunitní mechanismus STING, který spouští protinádorovou imunitní reakci. Oproti dosavadním STING-aktivátorům jsou stabilnější a není nutné je aplikovat přímo do mozkové tkáně.

Pokusy na myších ukázaly, že se nanostruktury hromadí v nádorové tkáni, aktivují imunitní buňky a při kombinaci s léčivy podporujícími T-lymfocyty vedou k úplnému odstranění nádoru a vzniku dlouhodobé imunity zabraňující jeho opětovnému růstu.

Vědci nyní plánují další rozvoj této technologie a její přípravu pro klinické testování u lidí. Podle vedoucího výzkumu Alexandra Stegha by tento přístup mohl otevřít cestu k bezpečnější a účinnější léčbě glioblastomu i dalších nádorů odolných vůči současné imunoterapii.

Prastaré ledovce na obou pólech fungují jako přírodní archivy, uchovávající zbytky dávno zaniklého světa. Kromě minerálních částic či drobných organismů obsahují také bublinky vzduchu, které vědcům umožňují nahlédnout do atmosféry minulých geologických období.

Výzkumný tým Centra pro výzkum nejstaršího ledu COLDEX vedený Sarah Shackletonovou a Johnem Higginsem nedávno vrtal na Allan Hills ve Východní Antarktidě a získal unikátní vzorky. Led, který vrtali, datovali pomocí izotopu argonu-40 na zhruba šest milionů let, což z něj činí nejstarší přímo datovaný led na světě. Vznikl v době svrchního miocénu, kdy byla Země výrazně teplejší než dnes a hladiny oceánů vyšší. Analýza izotopů kyslíku navíc ukázala, že od té doby se teplota v této oblasti Antarktidy snížila o přibližně 12 °C – první přímé měření tak dlouhodobého ochlazovacího trendu.

Dosud nejstarší souvislé ledové jádro z vnitrozemí Antarktidy pokrývalo záznam asi 1,2 milionu let. Nově získané fragmenty tak jsou šestkrát starší, ačkoliv nejde o kontinuální jádro, ale o jednotlivé „klimatické momentky“.

Ředitel COLDEX, paleoklimatolog Ed Brook, přiznává, že tým očekával velmi starý led, ale spíše kolem tří milionů let. Skutečné stáří šest milionů let tak překonalo všechna očekávání. Zachycené bublinky vzduchu obsahují klíčové údaje o tehdejších skleníkových plynech a oceánských teplotách, které mohou pomoci pochopit přirozené klimatické změny před vznikem lidského vlivu. Vědci doufají, že budoucí vrtání odhalí ještě starší led a poskytne detailnější pohled na klimatickou historii Země před érou ledových dob.

Podle WHO trpí po celém světě asi 3,7 miliardy lidí nějakou formou onemocnění úst, přičemž časté je poškození zubní skloviny – pevné, mineralizované vrstvy, která chrání zuby. Sklovinu lze poškodit mnoha způsoby, ale tělo ji samo již nedokáže obnovit, protože nejde o živou tkáň.

Vědci z Nottinghamské univerzity přicházejí s novým gelem, který dokáže obnovit sklovinu tím, že kolem zubu vytvoří proteinovou matrici umožňující vstup iontů vápníku a fosforu ze slin. Na této matrici rostou nanokrystaly hydroxyapatitu, čímž vzniká minerální vrstva velmi podobná přírodní sklovině.

Studie publikovaná v Nature Communications popisuje testy na vytržených lidských zubech s různým stupněm poškození skloviny. Účinnost gelu byla ověřena moderními zobrazovacími metodami, včetně elektronové mikroskopie.

Start-up Mintech-Bio už připravuje komerční verzi gelu, která by mohla být dostupná již příští rok. Vědci doufají, že pomůže pacientům po celém světě.

Lidé, kteří ztratili schopnost komunikovat, jsou často doslova uvězněni ve vlastním těle. Mozkový implantát by jim mohl pomoci tuto bariéru prolomit. Drobné zařízení, které připomíná knoflíkovou baterii, chirurgové umístí přímo do mozku. Je vybaveno miniaturními jehličkovými elektrodami, které snímají elektrickou aktivitu neuronů.

Princip fungování spočívá v tom, že implantát zachytává mozkové signály a převádí je do podoby, které rozumí počítač. Ten je pak dokáže transformovat například do umělé řeči nebo konkrétních pohybů. Mozek totiž komunikuje pomocí elektrických impulsů a rozhraní mezi mozkem a počítačem umožňuje tyto signály zaznamenat a smysluplně využít.

Podle odborníků má technologie smysl zejména pro pacienty, kteří mají zachované myšlení, ale ztratili schopnost své myšlenky převést do řeči nebo pohybu. Pokud si například představí konkrétní slovo či pohyb, zařízení se pomocí složitých algoritmů snaží tuto aktivitu rozluštit a přetvořit do srozumitelné podoby.

První praktická zkouška proběhla už letos v červnu, kdy lékaři implantát na krátkou dobu vložili do mozku pacienta operovaného kvůli epilepsii. Test dopadl úspěšně a umožnil společnosti získat povolení k dlouhodobějšímu testování u dvou dobrovolníků. U jednoho se zaměří na řečová centra, u druhého na centra hybnosti.

Podobné technologie dnes testují i další firmy, například Neuralink, jejíž pacienti už dokážou pomocí myšlenek ovládat digitální i fyzické nástroje.

Saturnův měsíc Enceladus patří mezi nejaktivnější objekty ve Sluneční soustavě. Pod jeho ledovým povrchem se s vysokou pravděpodobností nachází slaný oceán. Přítomnost kapalné vody, tepla a důležitých chemických látek, jako je fosfor a složité organické sloučeniny, z něj činí jedno z nejslibnějších míst pro hledání mimozemského života.

Aby však mohl tento oceán skutečně hostit život, musí být dlouhodobě stabilní a energeticky vyvážený. Pokud by Enceladus neměl dostatek energie, oceán by postupně zamrzal, zatímco její přebytek by mohl zásadně změnit jeho vlastnosti. Právě pochopení těchto energetických procesů je podle vědců klíčem k posouzení jeho obyvatelnosti.

Dosud bylo známo, že významné množství tepla uniká z jižního pólu, kde sonda Cassini zaznamenala výtrysky materiálu z podpovrchového oceánu. Nová analýza jejích dat však ukázala, že i severní pól je přibližně o 7 kelvinů teplejší, než by odpovídalo modelům. Podle vědců je jediným rozumným vysvětlením únik tepla z oceánu i v této oblasti.

Ačkoli nejde o velké množství energie, jde o velmi pozitivní signál. Společně s již dříve odhadovanými tepelnými ztrátami na jižním pólu uniká z Enceladu celkem asi 54 gigawattů energie, což odpovídá množství, které v jeho nitru vzniká působením slapových sil. Vše tak nasvědčuje tomu, že Enceladus je dlouhodobě v energetické rovnováze a jeho oceán by mohl být stabilním prostředím vhodným pro život.