Přesná bilance k poslednímu dni loňského roku ukazuje, že v Česku funguje přesně 239 333 fotovoltaických elektráren s celkovým výkonem 5,16 GWp. Tato čísla přinesl začátkem letošního roku server tzb-info na základě dat solárních distributorů.

Sluneční elektrárny dohnaly jádro

Nejzajímavější zpráva ale zní jinak: instalovaný výkon fotovoltaiky je poprvé v historii srovnatelný s výkonem jaderných elektráren. Podle Hospodářských novin loni celkový instalovaný výkon solárů dokonce překonal výkon všech šesti jaderných reaktorů v Dukovanech a Temelíně dohromady.

Za tímto srovnáním stojí data Energetického regulačního úřadu, podle nichž měly solární elektrárny k poslednímu dni loňského roku výkon 4 542 megawattů, zatímco jaderné elektrárny Dukovany a Temelín měly dohromady 4 220 megawattů hrubých. Číslo 5,16 gigawattu zmíněné výše počítají naopak distribuční společnosti, které do statistiky zahrnují i menší a domácí zdroje jinou metodikou než ERÚ. Obě čísla jsou tedy správná, jen se dívají na tentýž trh z jiného úhlu. Ať se ale podíváte na jakoukoli z metodik, závěr je stejný: výkon slunečních elektráren v Česku poprvé dosáhl na výkon celé jaderné flotily.

Je potřeba vysvětlit, co slovo „instalovaný výkon" vlastně znamená. Je to maximální možný výkon, kterého může elektrárna dosáhnout za ideálních podmínek. U jádra to platí prakticky pořád, protože reaktor běží ve dne v noci. U slunečních panelů to platí jen v poledne za jasného počasí.

Kolik elektřiny sluníčko skutečně vyrobí

Tady přichází ta klíčová věc, kterou si Češi možná pletou se skutečnou výrobou proudu. I když mají soláry podobný instalovaný výkon jako jádro, elektřiny vyrobí mnohem méně, protože slunce nesvítí pořád. Podle Deníku vyrobily fotovoltaické elektrárny za celý rok 2025 celkem 4,7 terawatthodiny elektřiny. To je o 20,4 procenta víc než v roce 2024, kdy soláry vyrobily 3,9 terawatthodiny.

Jaderné elektrárny Dukovany a Temelín za stejný rok podle téhož zdroje vyrobily dohromady 30,3 terawatthodiny, tedy zhruba šestkrát a půl víc než všechny sluneční elektrárny v zemi dohromady. Přesto jsou fotovoltaické elektrárny už teď třetím největším zdrojem elektřiny v zemi. Celková výroba elektřiny v Česku za rok 2025 dosáhla 71,4 terawatthodiny, přičemž podíl solárů na ní byl 6,6 procenta, jádra 42,4 procenta a hnědého uhlí 32,4 procenta.

Rekordní rok 2023 a zpomalení loni

Vývoj v posledních letech nebyl rovnoměrný. Mezi lety 2015 a 2020 rostl počet solárních elektráren pomalu, potom ale nastal opravdový boom. Vyvrcholil v roce 2023, kdy energetici připojili téměř 83 tisíc nových fotovoltaických elektráren s celkovým výkonem téměř 1 gigawatt. Šlo o dosud nejvyšší roční přírůstek v historii.

Loňský rok už tak výbušný nebyl. Podle analýzy serveru tzb-info přibylo v roce 2025 nově 27 298 elektráren o celkovém výkonu 696 megawattpeak. Oproti roku 2024 to je propad o víc než 17 tisíc instalací a o skoro třetinu nižší přidaný výkon. Nejvíc se zpomalil právě segment domácností, tedy malých solárů na střechách rodinných domů.

Přesto rok 2024 byl podle Ministerstva průmyslu a obchodu mimořádně silný. Energetici tehdy připojili nové fotovoltaické elektrárny o celkovém výkonu 967 megawattpeak a vyrovnali tak předchozí rekordní rok. Instalovaný výkon fotovoltaiky v celé zemi tehdy dosáhl 4,43 gigawattu, meziročně o 28 procent víc. Nejvíc přitom přibylo malých elektráren na střechách rodinných domů, konkrétně téměř 41 tisíc kusů s celkovým výkonem 429 megawattů.

Co to znamená pro obyčejného Čecha

Pro běžného člověka to znamená hlavně jedno: sluneční panely přestaly být okrajovou záležitostí pro nadšence a staly se běžnou součástí české energetiky.

Číslo 4,7 terawatthodiny vyrobené elektřiny za rok 2025 sice zdaleka nedosahuje výroby jaderných elektráren, ale meziroční nárůst o víc než pětinu ukazuje, že sluneční energie u nás pořád roste, i když loňský rok přinesl u nových instalací menší zpomalení. Zpomalení tempa výstavby přitom neznamená konec růstu, jen návrat k rozumnějšímu tempu po letech extrémního boomu. A to, že si Česko dokázalo za deset let vybudovat solární park s instalovaným výkonem srovnatelným s celou jadernou flotilou, zůstává úspěchem, na který mohou být lidé, kteří si panely pořídili, právem hrdí.

Ověřeno z:

• Energetický regulační úřad — data o instalovaném výkonu a výrobě solárních a jaderných elektráren za rok 2025
• tzb-info — data solárních distributorů o počtu a výkonu fotovoltaických elektráren (k 31. 12. 2025)
• Ministerstvo průmyslu a obchodu — počet připojených zdrojů do elektrizační soustavy (rok 2024)
• Deník — výroba elektřiny fotovoltaickými a jadernými elektrárnami v roce 2025

Při přípravě článku pomohla umělá inteligence dohledat zdroje a zpracovat základní strukturu článku. Výběr tématu, ověření faktů a konečnou podobu zajistila redakce Pozitivní zprávy.

Ještě před pár lety by málokoho napadlo, že malá firma z Olomouce jednou uspěje ve světovém finále startupové soutěže. Podařilo se jí to v roce 2026 na Maltě, kde se konalo globální finále soutěže Global Startup Awards. Olomoucký startup Kardi Ai v něm zvítězil v kategorii nejlepší zdravotnický startup (Best HealthTech Startup). Je to vůbec poprvé, kdy tuto kategorii ve světovém finále vyhrála firma z Česka, jak potvrdil i server Forbes.

Soutěž není žádná maličkost. Do jejího jubilejního ročníku přišlo přes 71 tisíc nominací z celého světa a o postupujících rozhodovalo i více než 403 tisíc hlasů veřejnosti. Do samotného světového finále se pak probojovalo 181 finalistů z 65 zemí. Mezi nimi uspěl nápad, který se zrodil v kardiologické ambulanci na Moravě.

Jak firma vznikla a co vlastně vyrábí

Kardi Ai založili v roce 2022 v Olomouci kardiolog profesor Tomáš Skála a podnikatel Stephen Burke. Postupně se k nim přidali další lidé, mezi nimi i Vlastimil Hrabal, dnešní generální ředitel firmy.

Jejich vynález zní na první poslech složitě, ale princip je jednoduchý. Pacient si obleče hrudní pás, který nepřetržitě zaznamenává, jak mu bije srdce. Data z pásu putují do mobilní aplikace a odtud k umělé inteligenci, která je vyhodnotí. Když si všimne něčeho podezřelého, tedy poruchy srdečního rytmu, dá vědět lékaři i pacientovi. Systém dokáže rozpoznat sedm různých typů takových poruch.

Foto: Kardi Ai (kardi.ai)

Proč je to důležité? Klasické vyšetření srdce trvá obvykle jen pár minut nebo hodin a spoustu problémů tak vůbec nezachytí. Srdce totiž může den dva fungovat normálně a pak najednou vynechat. Firma uvádí, že její dlouhodobé sledování dává podle jejích vlastních dat až šestkrát vyšší šanci takovou poruchu odhalit než jednorázové jednodenní měření, kterému se odborně říká Holterovo monitorování. Aplikace je zároveň úředně schválená jako zdravotnický prostředek (třída IIa podle evropských pravidel), takže musela splnit předepsané požadavky na bezpečnost.

Od Budapešti k Maltě

Cesta ke světovému titulu vedla přes regionální kolo. Vítězství v Central European Startup Awards 2025, tedy středoevropské části celé soutěže, bylo oznámeno v Praze a Budapešti 12. září 2025. Kardi Ai v něm zvítězil v kategorii nejlepší startup využívající umělou inteligenci a získal tak nominaci do světového finále.

Mezi zářím 2025 a květnem 2026 firma navíc pořádně vyrostla. Zatímco v době regionálního vítězství spolupracovala se 130 kardiology a 33 nemocnicemi, letos v květnu už to bylo 140 kardiologů a přes 40 nemocnic po celém Česku. Za necelý rok tak firma rozšířila síť spolupracujících nemocnic o víc než čtvrtinu. Podle údajů firmy technologie zatím pomohla odhalit přes 300 vážných zdravotních případů.

Peníze na růst a cesta za hranice

Aby firma mohla dál růst, potřebovala peníze. V dubnu 2025 získala v novém investičním kole 1,1 milionu eur, tedy zhruba 28 milionů korun. Peníze jí poskytli investoři BrightCap Ventures, DEPO Ventures, Garage Angels, Lumus Investment Collective a jeden český andělský investor, tedy soukromá osoba, která vkládá vlastní peníze do slibných nápadů.

S touto podporou zamířil Kardi Ai i za hranice. Kromě Česka teď firma působí také v Polsku, na Slovensku, v Rumunsku a Bulharsku. Znamená to, že chytrý pás, který vznikl v Olomouci, dnes hlídá srdce pacientů ve čtyřech dalších zemích střední a jihovýchodní Evropy.

Co na to říká vedení firmy

Generální ředitel Vlastimil Hrabal vidí ve vítězství potvrzení, že i malá země dokáže vymyslet něco světového. „Česko je ve světovém měřítku malým trhem, ale i tady může vzniknout technologie, která obstojí v globální konkurenci. Vítězství v Global Startup Awards vnímáme jako potvrzení, že zdravotnické inovace ze střední Evropy mají co říct i světu," uvedl Hrabal v tiskové zprávě firmy.

Příběh Kardi Ai ukazuje, jak mohou dlouhodobá měření doplnit klasická kardiologická vyšetření, hlavně u potíží, které se objevují jen občas a nepravidelně. Vyhodnocení zdravotního stavu a volba další léčby ale i nadále patří do rukou lékaře. I tak je to pěkný důkaz, že nápad z jedné moravské ambulance může obstát ve světové konkurenci.

Ověřeno z:

• Global Startup Awards — světové finále 2026 na Maltě, kategorie Best HealthTech Startup
• Global Startup Awards — přes 71 tisíc nominací a více než 403 tisíc hlasů veřejnosti
• Central European Startup Awards 2025 — vítězství v kategorii nejlepší startup využívající umělou inteligenci (12. září 2025)
• Forbes — článek o vítězství Kardi Ai

Při přípravě článku pomohla umělá inteligence dohledat zdroje a zpracovat základní strukturu článku. Výběr tématu, ověření faktů a konečnou podobu zajistila redakce Pozitivní zprávy.

Tuberkulóza, lidově souchotiny, byla ještě před pár generacemi noční můrou. Napadala plíce a mezi lidmi se šířila vzduchem prostřednictvím infekčních aerosolových částic. Bez léčby dokázala zabíjet. V roce 1960 zaznamenali čeští lékaři 15 451 nových případů této nemoci. V jediném roce onemocnělo více než patnáct tisíc lidí a tuberkulóza tehdy patřila mezi závažné a široce obávané infekční nemoci.

Dnes je situace úplně jiná. V roce 2023 bylo do registru tuberkulózy hlášeno 459 případů, v roce 2024 pak 455 případů. Finální data Národního registru tuberkulózy, která zveřejnil Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR a která jsou platná k 27. květnu 2026, ukazují za rok 2025 celkem 435 hlášených případů, což je o 20 méně než v roce 2024. Z toho 391 případů, tedy 89,9 procenta, tvořila plicní forma nemoci. Nemoc, která kdysi patřila k nejčastějším strašákům, se stala vzácností.

Poctivý pohled na poslední roky

Je fér říct, že se v posledních letech počet případů příliš nesnižuje. Čísla 459, 455 a 435 ukazují spíš na stagnaci kolem 400 až 460 případů ročně než na další výrazný pokles. Plicní lékaři na tuto stagnaci upozorňují a Česko podle dostupných hodnocení nesplnilo cíl Světové zdravotnické organizace, který počítal se snížením výskytu do roku 2025 na přibližně 267 případů ročně.

Zní to jako drobný háček v jinak povzbudivém příběhu, a přesně tak by se to mělo číst. I s touto stagnací je totiž dnešní situace nesrovnatelně lepší než před desítkami let a Česko dál patří mezi evropské země s nejnižším výskytem tuberkulózy.

Jak velký je to pokles

Aby si čtenář dokázal představit, o jak velkou změnu jde, stačí se podívat na čísla po jednotlivých desetiletích. V roce 1960 to bylo zmíněných 15 451 případů. O deset let později, v roce 1970, klesl počet na 7 789. V roce 1980 to bylo 4 962 případů, v roce 1990 pak 1 937. Na přelomu tisíciletí, v roce 2000, nemoc postihla 1 442 lidí. V roce 2010 klesl počet na 680 a v roce 2020 na 368.

Jde přitom pořád o stejný ukazatel, tedy počet nově hlášených případů aktivní tuberkulózy, měřený nepřetržitě od roku 1960. Křivka jde dlouhodobě jedním směrem, dolů, i když v posledních letech se pohybuje spíš na místě.

Podle Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR má klesající trend počtu případů tuberkulózy kořeny už v roce 1958. Od roku 1960 klesl počet hlášených případů přibližně o 97 procent, z 15 451 na 435. V Česku bylo očkování proti tuberkulóze, takzvaná kalmetizace, povinné od roku 1953 do roku 2010.

Kdo dnes tuberkulózou onemocní

I když je celkový počet případů nízký, má dnešní tuberkulóza v Česku jednu zvláštnost. Více než polovina nemocných nejsou lidé narození v Česku. V roce 2025 bylo mezi 435 hlášenými případy 228 osob narozených mimo naši republiku, což představuje 52,4 procenta všech případů. Nejvíce nemocných pocházelo z Ukrajiny, konkrétně 137 osob.

Tento údaj sám o sobě není důvod k obavám. Ukazuje spíš na to, že v zemích, odkud lidé přicházejí, bývá výskyt tuberkulózy vyšší, a že se nemoc dá zachytit i mezi lidmi, kteří přicestovali odjinud. Zdravotnický systém v Česku dokáže tyto případy zachytit a léčit, aniž by to znamenalo nárůst rizika pro zbytek populace.

Jak si Česko stojí ve srovnání s Evropou

Podívat se na tuzemská čísla je zajímavé, ale ještě víc vypovídá srovnání se zbytkem Evropy. V roce 2023 bylo hlášeno 38 993 případů tuberkulózy ve 29 zemích Evropské unie a Evropského hospodářského prostoru. Z toho vyplývá průměrná incidence 8,6 případu na 100 tisíc obyvatel. Novější zpráva evropských zdravotnických institucí, zveřejněná v roce 2026 a obsahující data za rok 2024, ukazuje mírné zlepšení: 38 249 případů ve 30 zemích a incidenci 8,4 na 100 tisíc obyvatel.

V Česku byla v roce 2025 incidence 3,99 případu na 100 tisíc obyvatel, tedy méně než polovina evropského průměru z roku 2024. I s poslední stagnací počtu případů vykazuje Česko podle Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR dlouhodobě klesající trend a v mezinárodním srovnání patří mezi země s nízkým výskytem tuberkulózy.

Co na to říkají odborníci

Ředitelka Státního zdravotního ústavu Barbora Macková už v únoru 2023 v souvislosti s tehdejším nárůstem případů uvedla, že epidemiologická situace tuberkulózy v Česku zůstává příznivá a že tehdejší nárůst nepředstavoval významné zvýšení rizika pro populaci.

Podle analýzy zveřejněné začátkem roku 2026 se ale plicním lékařům dlouhodobě nedaří počet případů dál snižovat a cíl Světové zdravotnické organizace na rok 2025 se naplnit nepodařilo. To je důvod k dalšímu sledování situace, ne k obavám z nějakého skokového zhoršení.

Za zmínku stojí i takzvaná multirezistentní tuberkulóza, tedy forma nemoci, kterou je obtížné léčit běžnými léky. V Česku se vyskytuje v řádu desítek případů ročně. Podle dat ÚZIS jich bylo v roce 2023 evidováno 29, v roce 2024 pak 15 a v roce 2025 celkem 24. I s těmito čísly patří Česko mezi evropské země s relativně nízkým výskytem této obzvlášť nebezpečné varianty nemoci.

Co si z toho odnést

Tuberkulóza v Česku nezmizela úplně a zdravotníci ji nadále pečlivě sledují prostřednictvím národního registru. Finální čísla za rok 2025, 435 hlášených případů, ukazují spíš stabilizaci na nízké úrovni než další prudký pokles, a to je potřeba říct na rovinu. Přesto jde stále o jasný příklad toho, jak se dá s infekční nemocí, která kdysi ohrožovala tisíce lidí ročně, dlouhodobě a systematicky pracovat, dokud se z ní nestane vzácnost.

Pro běžného čtenáře to znamená hlavně jedno: riziko nákazy tuberkulózou je dnes v Česku mnohem menší, než bylo za života našich rodičů a prarodičů. Nemoc, která kdysi patřila k běžným tématům u lékaře, se dnes týká jen několika stovek lidí ročně z celé desetimilionové populace.

Ověřeno z:

• Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR — Národní registr tuberkulózy (data platná k 27. květnu 2026)
• Světová zdravotnická organizace — cíl snížení výskytu tuberkulózy do roku 2025
• Pharmaprofit — analýza počtu případů tuberkulózy (zveřejněno začátkem roku 2026)
• Státní zdravotnický ústav — epidemiologická situace tuberkulózy (únor 2023)

Při přípravě článku pomohla umělá inteligence dohledat zdroje a zpracovat základní strukturu článku. Výběr tématu, ověření faktů a konečnou podobu zajistila redakce Pozitivní zprávy.

Možná to zní neuvěřitelně, ale bobr evropský u nás dlouhá desetiletí vůbec nežil. Lidé ho lovili kvůli kožešině a takzvanému kastoreu, výměšku z jeho žláz, který se používal jako lék a vonná látka. K definitivnímu vyhubení bobra na našem území se váže rok 1876, i když šlo o dlouhodobý proces spíš než o jednu jedinou událost. Zvíře postupně mizelo z krajiny už desítky let předtím, až poslední zbytky populace v českých zemích v tomto roce úplně vymizely.

Netýkalo se to jen nás. Na přelomu 19. a 20. století zbylo v celé Evropě jen několik málo tisíc bobrů, podle některých odhadů kolem 1 200 kusů. Číslo se mezi zdroji trochu liší, ale všechny se shodují v jednom: bobr byl tehdy zvíře na pokraji úplného vymizení z celého kontinentu.

Šest zvířat, která to všechno spustila

Zlom přišel 1. listopadu 1991. Toho dne vypustili ochránci přírody do chráněné krajinné oblasti Litovelské Pomoraví na Olomoucku první skupinu šesti bobrů, tři samce a tři samice. Bohužel jedna ze samic uhynula už za dva týdny.

Vysazování ale pokračovalo dál. Mezi lety 1991 a 1996 přibylo do Litovelského Pomoraví celkem 19 bobrů. Byl to křehký start. Nikdo tehdy nemohl s jistotou vědět, jestli se zvířata v naší krajině vůbec uchytí.

Jak rychle se bobři množili

Uchytila se, a to rychleji, než mnozí čekali. Už v zimě na přelomu let 1997 a 1998 napočítali odborníci v Litovelském Pomoraví 50 bobrů. Další nejméně dvacítka zvířat žila mimo toto území, hlavně jižně od Olomouce. U kolonií kolem Uherského Hradiště se tehdy nedalo s jistotou určit, jestli pocházejí z Litovelského Pomoraví, nebo přišla zvířata až od Dunaje.

Během deseti let se počet znásobil desítky krát. V roce 2008 žilo v celé České republice přes 1 000 bobrů. Nejvíc jich bylo v lužních lesích u Litovelského Pomoraví, konkrétně v oblasti Července u Olomouce, kde jich žilo asi 300. Dalších přibližně 500 bobrů obývalo lužní lesy jižní Moravy, od Lednicko-valtického areálu až po oboru Soutok.

Tempo růstu se pak ještě zrychlilo. K roku 2017 odhadovali odborníci z časopisu Ochrana přírody početnost bobrů v Česku na více než 6 000 jedinců. Za necelých deset let se tak počet zvířat oproti roku 2008 zvýšil přibližně šestkrát.

Patnáct tisíc bobrů, i když číslo už má pár let

Nejpodrobnější odhad, který dnes máme k dispozici, pochází z matematického modelu, který sestavila Česká zemědělská univerzita v Praze. Model počítal se známým výskytem bobrů a stanovil, že k 1. červenci 2020 žilo na území Česka přibližně 15 000 bobrů. Tento odhad dodnes cituje i Agentura ochrany přírody a krajiny ČR.

Je ale potřeba k tomu dodat jednu důležitou věc. Píšeme rok 2026 a novější celonárodní sčítání ani model se od roku 2020 neobjevily. Číslo 15 000 tak není aktuální fotografií současnosti, ale nejlepším odhadem, jaký máme k dispozici, starým už šest let. Vzhledem k tomu, jak rychle bobří populace předtím rostla, je docela dobře možné, že dnešní počet je ve skutečnosti vyšší.

Bobrům se i podle staršího odhadu nejvíc daří v Plzeňském, Olomouckém a Jihomoravském kraji. Souvisí to s tím, kudy se zvíře po vysazení šířilo, i s tím, jak vypadá krajina a řeky v těchto oblastech. Bobr potřebuje vodu, měkké dřeviny a klid, a právě v těchto krajích toho má dostatek.

Za tak prudkým nárůstem stojí hlavně dvě věci. Bobr u nás nemá přirozené nepřátele, kteří by jeho počty výrazně omezovali. A zákon ho navíc chrání jako silně ohrožený druh, takže ho nelze bez povolení lovit.

Co to znamená pro obyčejného člověka

Návrat bobra není jen pěkná statistika do učebnice přírodopisu. Bobr svými hrázemi a norami mění tok vody v krajině, zadržuje vláhu a vytváří mokřady, které potřebují i další druhy rostlin a živočichů. Tam, kde se usadí, často vzniká pestřejší a odolnější kus přírody, než tam byl předtím.

Samozřejmě to s sebou nese i starosti. Bobr dokáže poškodit stromy u vody nebo narušit hráze rybníků, a proto se jím dlouhodobě zabývají i odborné analýzy škod na vodních dílech. Přesto zůstává příběh bobra evropského v Česku hlavně příkladem toho, jak se dá zdánlivě ztracené zvíře vrátit zpátky do krajiny, pokud mu k tomu lidé dají šanci.

Z šesti kusů vysazených v roce 1991 na patnáct tisíc odhadovaných k roku 2020, to je nárůst, který si před třiceti lety nikdo netroufal předpovídat. A bobr díky tomu dnes patří k druhům, které se z pokraje vyhubení vrátily zpátky nejrychleji a nejúspěšněji ze všech u nás.

Ověřeno z:

• Česká zemědělská univerzita v Praze — matematický model rozšíření bobrů (k 1. červenci 2020)
• Agentura ochrany přírody a krajiny ČR — odhad početnosti bobrů
• Časopis Ochrana přírody — odhad početnosti bobrů v Česku (rok 2017)
• Věštník — článek o návratu bobra (1998)
• Lesnická práce — článek o bobrech v lužních lesích (2008)

Při přípravě článku pomohla umělá inteligence dohledat zdroje a zpracovat základní strukturu článku. Výběr tématu, ověření faktů a konečnou podobu zajistila redakce Pozitivní zprávy.

Podle Státního úřadu inspekce práce zemřelo v roce 2024 při práci v Česku celkem 70 lidí. Devětašedesát případů nahlásily oblastní inspektoráty práce, jeden případ eviduje Český báňský úřad, který má na starosti bezpečnost v dolech a lomech. Oproti roku 2023 jde o pokles o deset procent. A hlavně, je to nejnižší číslo za posledních víc než dvacet let.

Jak to bylo dřív

Aby bylo jasné, o čem se bavíme, stačí se vrátit do prvních let samostatné České republiky. V letech 1993 až 2002 umíralo při práci ročně 200 až 296 lidí, v průměru to bylo 250 lidí za rok. Byla to doba, kdy se v továrnách a na stavbách pracovalo jinak než dnes, bez tolika ochranných pomůcek a bezpečnostních školení.

Pak se ale situace začala pomalu lepšit. V dalších čtrnácti letech, tedy mezi lety 2003 a 2016, se počet smrtelných úrazů dostal pod hranici 200 za rok. Průměr tohoto období byl 142 případů ročně. Rok 2002, kdy bylo zaznamenáno 206 smrtelných úrazů, se podle odborníků z Výzkumného ústavu bezpečnosti práce považuje za bod, od kterého začal trvalý pokles.

Zajímavý je i rok 2009. Mezi lety 2008 a 2009 klesl počet smrtelných úrazů nejvýrazněji za celou sledovanou dobu, a to o 69 případů během jediného roku. Byl to zlom, po kterém už čísla nikdy nedosáhla úrovně z devadesátých let.

Podle Výzkumného ústavu bezpečnosti práce se počet smrtelných pracovních úrazů dostal poprvé pod hranici sto případů za rok v roce 2017, kdy takových úrazů bylo 95. Stejná úroveň se pak zopakovala i v roce 2019, kdy zemřelo při práci rovněž 95 lidí. Od té doby se čísla drží pod stovkou, a v roce 2024 jsme došli až na 70.

Kde se dnes lidé při práci nejčastěji zraní smrtelně

Data za rok 2024 ukazují, ve kterých oborech je práce stále nejrizikovější. Nejvíc smrtelných úrazů se stalo ve stavebnictví, v dopravě a skladování, v zemědělství, lesnictví a rybářství a ve zpracovatelském průmyslu. To jsou obory, kde se pracuje s těžkou technikou, ve výškách nebo venku v proměnlivých podmínkách.

Z celkových 70 obětí bylo 65 mužů. Není to překvapení, muži tradičně převažují v profesích s vyšším rizikem, jako jsou stavební práce nebo řízení nákladních vozidel.

A co lidi nejčastěji zabíjí? Podle analýzy Výzkumného ústavu bezpečnosti práce, zveřejněné na odborném webu BOZPinfo, byly v roce 2024 nejčastější příčinou dopravní nehody na silnicích. Při 21 takových nehodách zemřelo 22 zaměstnanců, tedy lidé, kteří byli v době nehody v práci, třeba jako řidiči kamionů nebo dodávek.

Druhou nejčastější příčinou byly pády. Ať už šlo o pád člověka, třeba ze střechy nebo lešení, nebo o pád nějakého předmětu na člověka, tyhle dvě příčiny dohromady tvořily 43 procent všech smrtelných úrazů, tedy 30 případů z celkových 70.

Neplatí to jen pro ty nejtěžší případy

Podobný pozitivní trend vidíme i u úrazů, které nekončí smrtí, ale jsou tak vážné, že si vyžádají hospitalizaci na pět a více dní. V roce 2014 se počet takových závažných úrazů blížil 1400 za rok. V roce 2024 jich bylo zaznamenáno 746, což podle analytických podkladů odpovídá poklesu zhruba o 46 procent.

To je důležitý signál. Neznamená to jen, že se méně lidí zabije při práci. Znamená to, že pracoviště jsou celkově bezpečnější, ať už jde o výrobní haly, stavby nebo sklady. Méně vážných úrazů znamená méně lidí, kteří stráví týdny v nemocnici, méně rodin, které se bojí o zdraví svého blízkého, a méně firem, které řeší dlouhodobé výpadky zaměstnanců kvůli zraněním.

Co za tím stojí

Za zlepšením stojí kombinace víc věcí. Firmy musí dodržovat přísnější pravidla bezpečnosti práce, inspektoráty práce kontroly zpřísnily a technika se za poslední tři desítky let výrazně proměnila. Stroje mají víc bezpečnostních prvků, na stavbách se běžně používají jistící systémy proti pádu, a zaměstnanci procházejí školeními, která před třiceti lety buď vůbec neexistovala, nebo byla jen formální.

Zároveň se změnila i sama struktura ekonomiky. Ubylo těžkého průmyslu s vysokým rizikem, který byl typický pro devadesátá léta, a přibylo míst v kancelářích a službách, kde riziko smrtelného úrazu je minimální.

Práce zůstává riziková, ale míň než kdy dřív

I přes všechno zlepšení zůstávají některé profese rizikové. Stavebnictví, doprava, zemědělství a průmysl budou pravděpodobně i nadále vést statistiky smrtelných úrazů, protože práce v terénu, s těžkou technikou nebo ve výškách nese riziko, které se nedá úplně odstranit.

Číslo 70 mrtvých za rok 2024 ale ukazuje jasný směr. Česko se za třicet let posunulo od stavu, kdy při práci umíralo v průměru 250 lidí ročně, k dnešním sedmdesáti. Je to čtyřikrát méně a trend dál pokračuje dolů. Pro každého, kdo ráno odchází do práce, ať už na stavbu, do fabriky nebo za volant kamionu, je to dobrá zpráva. Riziko, že se domů nevrátí, je dnes mnohem menší, než bylo pro generaci jeho rodičů.

Ověřeno z:

• Státní úřad inspekce práce — počet smrtelných pracovních úrazů (rok 2024)
• Český báňský úřad — evidence smrtelných úrazů v dolech a lomech
• Výzkumný ústav bezpečnosti práce — analýza příčin smrtelných úrazů (rok 2024)
• BOZPinfo — analýza nejčastějších příčin smrtelných úrazů

Při přípravě článku pomohla umělá inteligence dohledat zdroje a zpracovat základní strukturu článku. Výběr tématu, ověření faktů a konečnou podobu zajistila redakce Pozitivní zprávy.

Nejnápadnějším objektem bude samozřejmě Měsíc. V tu dobu bude jen ze 14 procent osvětlený a vyjde kolem druhé hodiny ranní místního letního času. Uvidíte ho jako tenký oblouk světla, uvnitř kterého se rýsuje matně zářící koule. Právě tomuhle úkazu se říká „starý Měsíc v náručí nového" a jde o jeden z nejhezčích přírodních jevů, jaký lze na obloze spatřit.

Světlo, které Zemi vrací zpět

Ono přízračné modrošedé světlo uvnitř srpku není nic jiného než sluneční paprsky, které se odrazí od Země, dopadnou na noční stranu Měsíce a putují zpátky k nám. Odborně se tomu říká popelavé světlo Měsíce, lidově pak „Da Vinciho záře". Jméno není náhodné. Leonardo da Vinci byl kolem roku 1510 první, kdo jev správně vysvětlil, a to ve svém rukopise Codex Leicester. Renesanční génius se přitom domníval, že světlo odrážejí hlavně pozemské oceány. Pozdější výzkum ho poopravil, hlavním zdrojem odrazu jsou totiž mraky, nikoli mořská hladina.

Druhým objektem bude planeta Mars. Objeví se jako oranžovožlutá „hvězda" zhruba pět stupňů pod Měsícem a mírně vpravo. Když natáhnete ruku a zaťatou pěst si podržíte na délku paže, pokryje asi deset stupňů oblohy. Mars tak bude viset zhruba půl pěsti pod měsíčním kotoučem. Vychází kolem 2:40 ráno a za svítání se dostane asi patnáct stupňů nad obzor, tedy zhruba jednu a půl pěsti.

Rudá planeta zatím není nijak zvlášť výrazná, ale její jas pomalu roste, jak se k ní na své menší a rychlejší dráze přibližujeme. Prvního července byl Mars vzdálený 17,5 světelné minuty, do prvního září se přiblíží na 15,4 minuty a jeho jasnost stoupne z hodnoty +1,3 na +1,2. To je opravdu drobný posun. Skutečná show ale přijde příští únor. Při tehdejším největším přiblížení bude Mars jen 5,6 světelné minuty od Země a rozzáří se asi desetkrát jasněji než teď.

Zajímavé je, že tahle chystaná opozice bude paradoxně tou nejméně příznivou v celém 21. století. Podle webu EarthSky nastane opozice Marsu 19. února 2027 a největší přiblížení o den později, jenže ve vzdálenosti 101,41 milionu kilometrů. Žádná jiná opozice mezi lety 2001 a 2100 nebude vzdálenější. Pro srovnání, při rekordním přiblížení v srpnu 2003 dělilo Mars od Země pouhých 55,76 milionu kilometrů.

Následovník Plejád

Asi 5,5 stupně pod Marsem a lehce vpravo najdete podobně zbarvenou hvězdu, která svítí skoro dvakrát jasněji než sama planeta. To je Aldebaran, představující rozzlobené pravé oko Býka. Jde o čtrnáctou nejjasnější hvězdu na obloze a je od nás 67 světelných let daleko. Tenhle rudý obr je pětačtyřicetkrát větší než Slunce, 1,6krát hmotnější a přes čtyřistakrát zářivější. Jeho povrch má teplotu kolem 3 738 stupňů Celsia. Aldebaran je navíc dvojhvězda, jeho průvodce je ale mnohem menší a slabší, s hmotností nižší než polovina Slunce.

Přestože Aldebaran vypadá, že patří do hvězdokupy Hyády tvořící do „V" rozevřenou tvář Býka, ve skutečnosti mezi ně nepatří. Je nám totiž zhruba o 60 světelných let blíž než hvězdy Hyád, takže je jen náhodným kolemjdoucím, který obrazec pěkně doplňuje. I jeho arabské jméno al Dabarán znamená „Následovník", protože na obloze zdánlivě sleduje jasné Plejády. V roce 1718 byla mimochodem právě tato hvězda jednou z těch, jejichž pohyb vedl astronomy k objevu vlastního pohybu hvězd.

Henry M. Neely, dlouholetý lektor newyorského planetária Hayden, ve své knize A Primer for Stargazers napsal: „Když je Býk na obloze, stojí za to, aby si každý pozorovatel vyžebral, vypůjčil nebo ukradl dalekohled, protože ty nejoslnivější hvězdy nejsou pouhým okem vidět. Platí to zvlášť o oblasti uvnitř písmene V, které tvoří tvář Býka."

Celou ranní kompozici uzavírá hvězdokupa Plejády, lidově Sedm sester. Zatřpytí se asi šest stupňů nad Měsícem a napravo. Dobrým dalekohledem v ní rozeznáte kolem dvaceti hvězd, dlouhé expozice z observatoří jich ale v této oblasti odhalí na tisíc, obklopených oblaky mlhoviny. Plejády patří k nejstarším hvězdným seskupením zaznamenaným v lidské kultuře. Podle webu EarthSky se objevují už v čínských textech z roku 2357 před naším letopočtem. A moderní Halloween má kořeny ve starém druidském obřadu, který se časově kryl s kulminací Plejád o půlnoci, kdy podle dávné víry byla hranice mezi světem živých a mrtvých nejtenčí.

Kdo tedy chce, ať vstane před prvním náznakem svítání, vyhledá volný východoseverovýchodní obzor a s dalekohledem v ruce se zdrží o něco déle mezi Plejádami a okolními hvězdnými klenoty.

Ověřeno z:

• EarthSky — Mars opposition 2027 and closest approach distance
• EarthSky — Pleiades star cluster history and cultural significance
• Leonardo da Vinci — Codex Leicester (explanation of earthshine phenomenon, circa 1510)
• The Planets — Aldebaran star distance information

Při přípravě článku pomohla umělá inteligence dohledat zdroje a zpracovat základní strukturu článku. Výběr tématu, ověření faktů a konečnou podobu zajistila redakce Pozitivní zprávy.

Podle výsledků mezinárodní studie ESPAD, kterou v Česku koordinuje Národní monitorovací středisko pro drogy a závislosti při Úřadu vlády ČR, klesl podíl šestnáctiletých, kteří v posledních třiceti dnech pili alkohol, z vrcholu 79 procent v roce 2011 na 56 procent v roce 2024. Je to pokles o víc než pětinu za třináct let. A není to jednorázový výkyv, ale dlouhodobý vývoj, který lze sledovat napříč několika desetiletími.

Jak vypadala cesta od devadesátých let dodnes

Aby bylo jasné, o jak velkou proměnu jde, pomůže se podívat na jednotlivé roky. V roce 1995 pily alkohol v posledním měsíci zhruba dvě třetiny šestnáctiletých, tedy asi 67 procent. Mezi lety 1999 a 2011 se podíl dokonce ještě zvýšil, a to na tři čtvrtiny až čtyři pětiny dospívajících. Vrchol přišel právě v roce 2011, kdy odborníci z Národního monitorovacího střediska pro drogy a závislosti konstatovali, že situace se od poloviny devadesátých let prakticky nezlepšila. Naopak zaznamenali nárůst pravidelného pití, u chlapců hlavně piva a destilátů, u dívek vína a destilátů.

Pak přišel obrat. V roce 2015 pilo v posledním měsíci alkohol necelých 69 procent šestnáctiletých. V roce 2019 to bylo 63 procent a v roce 2024 už zmíněných 56 procent. Za pětadvacet let se tak Česko posunulo z rostoucího trendu k trendu klesajícímu, a to o víc než dvacet procentních bodů oproti vrcholu.

Kdo dnes pije víc, chlapci nebo dívky

Zajímavé je i to, jak se pití rozděluje mezi pohlaví. V roce 2024 uvedlo pití alkoholu v posledním měsíci 55,3 procenta chlapců, u dívek to bylo 57,2 procenta. Dívky tak dnes pijí o něco častěji než chlapci, i když rozdíl není nijak dramatický. Ještě před pár desetiletími bylo pití alkoholu mezi dospívajícími vnímáno spíš jako záležitost kluků. Data z posledního průzkumu tuhle představu vyvracejí.

Studie ESPAD mapuje užívání návykových látek mezi školáky napříč Evropou. V Česku ji zpracovává Národní monitorovací středisko pro drogy a závislosti, výsledky za rok 2024 zveřejnil Úřad vlády ČR v tiskové zprávě z 20. května 2025. Popularizační shrnutí výsledků zveřejnil ve stejný den i Český statistický úřad ve svém magazínu Statistika&My.

Proč to není jen dobrá zpráva

Tady je ale potřeba přidat důležitou poznámku. Dlouhodobý pokles, který byl vidět mezi lety 2011 a 2019, se v posledních letech zpomalil. Podle oficiální tiskové zprávy Úřadu vlády ČR z 20. května 2025 navíc mezi dospívajícími začal růst výskyt rizikových forem pití, tedy situací, kdy se člověk napije hodně najednou nebo alkohol konzumuje způsobem, který si může škodit.

Jinými slovy, celkový počet pijících šestnáctiletých dál klesá, ale u těch, kteří pijí, přibývá rizikovějších způsobů konzumace. Nejde tedy o jednoznačně přímočarý příběh zlepšování, spíš o dva protichůdné pohyby zároveň.

K tomu se přidává další problém, a tím je dostupnost. Podle výsledků ESPAD 2024 považuje víc než 78 procent šestnáctiletých studentů pivo za snadno dostupné. U destilátů si to myslí 53 procent dotázaných. Prakticky každý druhý dospívající, přesně 45 procent, si v posledním měsíci koupil alkohol v obchodě nebo ho vypil v restauraci. A pětina z nich to podle dat z vládní osvětové akce ADaM udělala opakovaně, tedy minimálně třikrát za měsíc.

Alkohol tak zůstává pro teenagery v Česku snadno dosažitelný, i když ho čím dál víc z nich nevyužívá.

Co s tím dál

Vláda na zjištění z výzkumu ESPAD reagovala spuštěním osvětové akce nazvané ADaM, jejímž cílem je upozornit na to, jak snadno se dospívající k alkoholu a tabáku dostávají, a pracovat s tím na úrovni obchodů, restaurací i rodin. Zdroj z webu vlády popisuje, že právě snadná dostupnost je jednou z hlavních příčin, proč alkohol mezi mladými úplně nemizí, i když se celkový trend zlepšuje.

Pro rodiče a prarodiče dnešních teenagerů může být hlavní zpráva uklidňující. Ve srovnání s dobou, kdy sami vyrůstali, dnešní šestnáctiletí pijí podstatně méně často. Zároveň to ale neznamená, že je téma vyřešené. Snadná dostupnost piva a destilátů v obchodech a restauracích zůstává realitou, kterou budou muset instituce i společnost dál řešit, pokud chtějí, aby klesající trend pokračoval i v dalších letech.

Ověřeno z:

• Národní monitorovací středisko pro drogy a závislosti při Úřadu vlády ČR — studie ESPAD 2024
• Úřad vlády ČR — tisková zpráva z 20. května 2025
• Český statistický úřad — magazín Statistika&My (20. května 2025)
• Vláda ČR — osvětová akce ADaM

Při přípravě článku pomohla umělá inteligence dohledat zdroje a zpracovat základní strukturu článku. Výběr tématu, ověření faktů a konečnou podobu zajistila redakce Pozitivní zprávy.

Když se řekne "statistika dopravních nehod", většina lidí si představí suchá čísla v tabulce. Ale za těmito čísly se skrývá něco, co se dá vidět jenom jednou za pokolení: opravdový obrat k lepšímu.

V roce 2025 zemřelo na českých silnicích 421 lidí. Je to nejnižší číslo od roku 1961, kdy policie začala vést souvislé záznamy o nehodách. Ještě rok předtím, v roce 2024, to bylo 438 obětí, což byl tehdy také rekord, jak potvrzuje ČTK. Kleslo tehdy i množství těžce zraněných, na 1 609 osob, což byl pokles o 8,1 procenta oproti roku 2023. Trend teď pokračuje dál dolů.

Pro člověka, který si pamatuje devadesátá léta nebo osmdesátá léta, je to skoro k nevíře. Tehdy patřily zprávy o dopravních neštěstích k běžné součásti večerních zpráv. Dnes je to jinak.

Kdy bylo nejhůř

Vrátíme-li se v čase, uvidíme dvě čísla, která dnešní stav ukazují v pravém světle.

Tím prvním je rok 1969. Tehdy na silnicích tehdejšího Československa zemřelo 1 758 lidí. Je to nejvyšší počet obětí, jaký kdy statistiky u nás zaznamenaly, uvádí Český statistický úřad. Šlo tehdy o celé Československo, ne jen o dnešní Česko, přesto je rozdíl výmluvný: proti roku 2025 je to víc než čtyřikrát víc mrtvých.

Druhé klíčové číslo patří roku 1994, kdy už existovala samostatná Česká republika. Po sametové revoluci přibývalo aut rychleji, než přibývalo bezpečnostních opatření. Silnice se plnily, dálnice ještě chyběly, pásy a airbagy nebyly samozřejmostí. Výsledkem byl vrchol: 1 473 usmrcených za jediný rok, jak dokládá Statistika a My, magazín ČSÚ. Od té doby křivka s výkyvy klesá, výrazněji od roku 2005.

Zajímavé je i srovnání s nedávnější minulostí. Ještě v roce 2004, tedy dvacet let před posledním sledovaným obdobím, zemřelo na silnicích 1 215 lidí. To je téměř třikrát víc než v roce 2024, píše server České novinky. A stalo se to přesto, že aut na silnicích jezdí čím dál víc a provoz houstne.

Co za tím stojí

Za tímto poklesem nestojí jedna kouzelná změna, ale souhrn věcí, které se postupně skládaly dohromady.

Přibylo dálnic a obchvatů, takže auta míjejí vesnice a města, kde dřív docházelo k nejhorším srážkám. Auta jsou bezpečnější, mají airbagy, pevnější karoserie a systémy, které samy zabrzdí, když řidič zaváhá. Zpřísnily se postihy za pití za volantem a za nepřipoutání, a hlavně se změnilo smýšlení lidí. Pásy si dnes zapíná téměř každý, dřív to bývalo spíš výjimkou.

Roli hraje i lepší zdravotnická péče. Záchranka dojede rychleji a umí víc, takže i vážné zranění dnes častěji přežije to, co dřív bývalo smrtelné.

Nejvyšší kontrolní úřad si dal práci a spočítal, jak velký je pokrok za jedenáct let, od roku 2011 do roku 2022. Za tu dobu ubylo usmrcených osob o 35,8 procenta a těžce zraněných o 43,9 procenta. Úřad zároveň upozornil, že se přesto nepodařilo naplnit jeden z hlavních cílů, totiž snížit počet mrtvých na polovinu proti výchozímu období, jak uvádí tisková zpráva NKÚ. I když se tedy silnice zlepšují, prostor pro další zlepšení pořád zůstává.

A bude líp

Stát má jasně daný plán, kam chce dojít. Jmenuje se Strategie BESIP 2021 až 2030 a jejím cílem je snížit počet obětí a těžkých zranění na polovinu do roku 2030, a to v porovnání s průměrem let 2017 až 2019.

Cesta k tomu ale není přímá čára. Strategie počítala, že v roce 2024 klesne počet mrtvých na 408. Realita byla 438, tedy o kousek horší, než se čekalo. Pro rok 2025 byla cílová hodnota 380 obětí, jak vyplývá z údajů uvedených na serveru Garáž.cz a webu Povinné ručení. Skutečných 421 mrtvých v roce 2025 tento cíl také ještě nesplnilo, přestože jde stále o historicky nejnižší číslo.

Znamená to, že plán zatím neběží úplně podle not, ale směr zůstává stejný: méně a méně mrtvých každý rok. A i kdyby se přesné číslo pro jednotlivé roky nakonec nepotkalo s plánem do puntíku, dlouhodobý trend za posledních třicet let mluví jasně. Ze silnic, které bývaly nebezpečným místem, se pomalu ale jistě stávají cesty, kudy se dá jezdit s podstatně menším rizikem než dřív.

Co to znamená pro běžného řidiče

Pro člověka za volantem to znamená jednoduchou věc: pravděpodobnost, že se cesta do práce nebo na chalupu skončí tragédií, je dnes výrazně nižší, než byla v době, kdy dnešní padesátníci a šedesátníci teprve dostávali řidičák.

Není to důvod k polevení, koneckonců každá jedna oběť je pořád zbytečná tragédie. Je to ale důvod k tomu, všimnout si, že věci, které se u nás dělaly poslední tři dekády, opravdu fungovaly. Nové silnice, bezpečnější auta, přísnější pravidla a hlavně změna návyků řidičů dohromady zachránily tisíce životů, které by jinak skončily jinak.

Ověřeno z:

• Český statistický úřad — statistika mrtvých na cestách (data od roku 1961)
• ČTK — počet obětí dopravních nehod v roce 2024 (438 obětí)
• Nejvyšší kontrolní úřad — analýza bezpečnosti na silnicích 2011–2022
• Strategie BESIP 2021–2030 — cíle snížení počtu obětí a těžkých zranění do roku 2030

Při přípravě článku pomohla umělá inteligence dohledat zdroje a zpracovat základní strukturu článku. Výběr tématu, ověření faktů a konečnou podobu zajistila redakce Pozitivní zprávy.

Kojenecká úmrtnost zní jako suchý statistický pojem. Ve skutečnosti ukazuje jednu z nejdůležitějších věcí, jakou o zemi můžeme vědět: kolik dětí, které se narodí živé, se nedožije prvních narozenin. Počítá se na 1 000 živě narozených dětí.

V roce 2024 zemřelo v Česku v prvním roce života 196 dětí. Přepočteno na promile to dělá 2,3 ‰. Rok předtím, v roce 2023, byla hodnota ještě nižší, 2,2 ‰, a byla to spolu s rokem 2021 vůbec nejnižší hodnota v historii samostatného Česka.

Český statistický úřad letos v květnu zveřejnil čerstvá data za rok 2025: kojenecká úmrtnost tehdy dosáhla 2,5 ‰. Historické minimum z let 2021 a 2023 tak zatím překonáno nebylo, ale hodnota se stále drží v úzkém pásmu na samém dně toho, co je vůbec statisticky dosažitelné.

Pro srovnání, kolik to je: znamená to, že se dnes prakticky pouze dvě až tři děti z tisíce nedožijí prvních narozenin. Ještě před pár desítkami let to bylo o velký kus jinak.

Jak jsme se sem dostali

V roce 1989 se kojenecká úmrtnost v Československu pohybovala kolem 10 promile, tedy zhruba jedno úmrtí na 100 živě narozených dětí. Bylo to číslo, které tehdejší rodiny brali jako běžnou součást života, i když bolestnou.

Pokles od té doby nebyl skokový, ale postupný a vytrvalý. V roce 1996 klesla kojenecká úmrtnost na 6,05 ‰, tedy zhruba na polovinu hodnoty z roku 1989. V roce 1998 se dostala na pět promile. A od roku 2008 se drží trvale pod hranicí tří promile.

Když se dnešní hodnota kolem 2,3 až 2,5 promile porovná s hodnotou kolem 10 promile z roku 1989, vychází z toho pokles zhruba na pětinu. Jinými slovy, tam, kde dřív zemřelo deset dětí, dnes zemřou přibližně dvě až tři.

Proč se to podařilo

Za tímto poklesem nestojí jedna jediná změna, ale souběh mnoha věcí. Zlepšila se péče o matky v těhotenství, zdokonalila se novorozenecká medicína, přibylo specializovaných pracovišť pro předčasně narozené děti a zlepšil se i přístup k péči obecně.

Podle Ústavu zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS) patří mateřská, perinatální a novorozenecká úmrtnost k nejzákladnějším ukazatelům kvality zdravotní péče. A právě v těchto ukazatelích se Česko dlouhodobě drží mezi zeměmi s nejpříznivějšími hodnotami v Evropě. Podobně nízkou kojeneckou úmrtnost mají podle ÚZIS také Norsko, Švédsko, Finsko, Island, Estonsko nebo Itálie. Mezi tuto skupinu zemí patří Česko už od konce 90. let minulého století, nejde tedy o žádnou náhlou změnu posledních let, ale o dlouhodobě udržovaný stav.

Jak si stojíme vedle jiných zemí

Zajímavé je srovnání s většími a bohatšími zeměmi. Ve Spojených státech dosáhla kojenecká úmrtnost v roce 2023 hodnoty 5,61 promile, tedy více než dvojnásobek toho, co má v posledních letech Česko.

Srovnání s Německem je o něco složitější, protože se liší podle zdroje dat. Starší odhady, například z německého statistického úřadu, uváděly pro rok 2023 hodnotu kolem 3,1 promile. Novější mezinárodní odhady OSN ale řadí Německo v letech 2023 až 2024 blíže k 2,1 promile, tedy dokonce mírně níž než Česko. Ať tak či onak, obě země se pohybují na velmi podobné, nízké úrovni, a rozhodně mnohem níž než Spojené státy.

Prezident Svazu zdravotních pojišťoven Martin Balada to shrnul jednoduše: v Německu se hodnota pohybuje kolem tří, ve Spojených státech se blíží šesti. I s přihlédnutím k rozdílným metodikám měření zůstává jasné, že Česko drží tempo s nejvyspělejšími zeměmi světa, přestože jde o země s výrazně větší ekonomickou silou a vyššími výdaji na zdravotnictví na hlavu.

Není to jednorázový výkyv. Česko drží nízké hodnoty kojenecké úmrtnosti dlouhodobě a stabilně, ne díky jednomu dobrému roku, ale díky systému, který funguje rok za rokem.

Co s tím čísla dělají dál

Data ČSÚ ukazují, že se hodnota v posledních letech ustálila v úzkém pásmu mezi 2,2 a 2,8 promile, s posledním údajem 2,5 ‰ za rok 2025. To je patrně blízko biologickému minimu, kterého lze u tak vzácného jevu, jako je úmrtí kojence, vůbec dosáhnout. Další velké skoky dolů proto nejspíš čekat nelze, spíš půjde o udržení současné úrovně, případně o drobné výkyvy nahoru a dolů v řádu desetin promile.

Přesto je dobré si připomenout, odkud jsme vyšli. Generace rodičů, kteří dnes vychovávají malé děti, se sami narodili v době, kdy bylo riziko úmrtí kojence několikanásobně vyšší než dnes. Jejich děti přicházejí na svět do systému, který dokázal toto riziko snížit na zlomek.

Kojenecká úmrtnost patří k číslům, která se do novin dostávají zřídka, protože nejsou dramatická. Přitom právě ona vypovídají o tichém, ale zásadním pokroku, který se v české zdravotní péči odehrál za poslední tři a půl desetiletí.

Ověřeno z:

• Český statistický úřad — kojenecká úmrtnost (data za rok 2025, květen 2025)
• iROzhlas — kojenecká úmrtnost v roce 1996 (6,05 ‰)
• Ústav zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS) — národní registr reprodukčního zdraví, perinatální výsledky (2023)
• Eurostat — kojenecká úmrtnost ve Spojených státech (2023, 5,61 ‰)
• Český statistický úřad — kojenecká úmrtnost v letech 2022–2025 (data v PDF)

Při přípravě článku pomohla umělá inteligence dohledat zdroje a zpracovat základní strukturu článku. Výběr tématu, ověření faktů a konečnou podobu zajistila redakce Pozitivní zprávy.

Výzkumníci vycházeli mimo jiné z rozsáhlých dat o dvojčatech a zaměřili se na rozdíl mezi tím, co život zkrátí náhle zvenčí, a tím, co souvisí s vnitřním biologickým stárnutím. Právě dřívější míchání těchto dvou vlivů mohlo podle autorů zastírat skutečný význam dědičnosti. Jinými slovy, pokud člověk zemře mladý při nehodě nebo na infekci, jeho genetické předpoklady pro dlouhověkost se v datech nemusí vůbec projevit.

Lepší pochopení dlouhověkosti může vědcům pomoct hledat biologické mechanismy, které některým lidem umožňují stárnout zdravěji. Životní styl, prostředí, prevence i kvalitní zdravotní péče zůstávají důležité, jen se k nim přidává další dílek skládačky: naše vrozená výbava může být pro výzkum stárnutí mnohem cennější stopou, než se myslelo.

Nejdůležitější zprávou je jemný prach PM2,5. Jde o drobounké částice, které jsou tak malé, že pronikají hluboko do plic a odtud i do krve. Pro tuto škodlivinu platí takzvaný imisní limit, tedy hranice, kolik jí smí být ve vzduchu nejvýš. V roce 2025 ji nepřekročila žádná stanice s automatickým měřením, a to potřetí v řadě, počínaje rokem 2023. Limit přitom platí od roku 2005 a v roce 2020 byl zpřísněn (ČHMÚ, předběžná roční zpráva 2025).

Prach ustupuje, jedna stanice je výjimkou

Podobně dobře je na tom hrubší prach PM10. Jeho roční limit není překročen už od roku 2019 včetně. U přísnějšího denního limitu, který se počítá za 24 hodin, se v roce 2025 objevila jediná výjimka ze 116 hodnocených stanic. Byla jí venkovská pozaďová stanice Lom v Ústeckém kraji (ČHMÚ, Kvalita ovzduší v ČR 2025).

Zpráva ČHMÚ dále uvádí, že koncentrace, tedy množství látky, které se skutečně nachází ve vzduchu, dosáhly u prachu PM10, PM2,5, oxidu dusičitého a oxidu uhelnatého v roce 2025 druhých nejnižších hodnot za dobu jejich sledování, která začíná v 90. letech 20. století. Oxid siřičitý byl dokonce na svém historickém minimu za celou dobu měření. Roční limit pro oxid dusičitý navíc není překročen už od roku 2020, tedy šestý rok v řadě.

Kolik lidí dýchalo špatný vzduch v roce 2016

Aby bylo jasné, jak velký je to posun, stojí za připomenutí rok 2016. Tehdy pokrývaly oblasti, kde byl překročen limit alespoň jedné sledované znečišťující látky, s výjimkou ozonu, zhruba 26 procent území Česka. Žilo v nich ale přibližně 56 procent obyvatel, protože jde často o husté zástavby a velká města (Tretiruka.cz – stěžejní trendy a vývoj znečištění ovzduší v ČR).

Je potřeba dodat, že tento ukazatel z roku 2016 zahrnuje víc látek než jen prach, mimo jiné i benzo[a]pyren, o kterém bude ještě řeč. Přesto ukazuje, jak velký díl populace tehdy dýchal vzduch, který v něčem nesplňoval pravidla. Ve srovnání s tím je situace u prachu v roce 2025, kdy limit zvládly téměř všechny stanice v celé zemi, jasným posunem k lepšímu.

Přízemní ozon zůstává problémem

Ne všechno se ale lepší stejným tempem. Přízemní ozon vzniká za horkých a slunečných dnů díky chemickým reakcím v ovzduší, a proto ho nejde ovlivnit stejně jako prach z topenišť nebo dopravy. Jeho limit se počítá jako průměr za tři roky dohromady, konkrétně za období 2023 až 2025. V tomto srovnání byl překročen na 9 procentech stanic, tedy na 6 z 68 měřicích míst (ČHMÚ, imisní limity).

Od roku 2015 přitom koncentrace ozonu nevykazují ani jasně stoupající, ani jasně klesající trend, spíše kolísají podle počasí. V roce 2025 kvůli ozonu vyhlásili tři takzvané smogové situace v celkové délce 142 hodin, a to v polovině srpna v Praze, Středočeském a Ústeckém kraji.

Ostravsko, emise klesají, koncentrace i benzo[a]pyren zůstávají tématem

Zvláštní pozornost si zaslouží Ostravsko, region s dlouhou historií znečištěného vzduchu. Podle zprávy Moravskoslezského kraje klesly meziročně celkové emise, tedy množství látek, které zdroje vypustí do ovzduší, u jemného prachu PM2,5 v kraji o 19 procent. U průmyslových zdrojů byl pokles ještě výraznější, zhruba 41,4 procenta.

Je ale důležité nezaměňovat emise s koncentracemi. Emise ukazují, kolik znečištění zdroje vypustily, zatímco koncentrace popisují, kolik té látky lidé skutečně dýchají. Na koncentrace navíc kromě emisí výrazně působí i počasí a přenos znečištění z okolních oblastí. ČHMÚ ve své zprávě za rok 2025 uvádí, že odstavení významné části průmyslových zdrojů v areálu Liberty Ostrava mělo nezanedbatelný lokální vliv na snížení koncentrací prachu v části Ostravska.

Data o benzo[a]pyrenu, látce spojované především s topením v domácnostech a s rizikem rakoviny, za rok 2025 zatím ČHMÚ nevyhodnotil. Druhá část zprávy s těmito výsledky má vyjít v dubnu. ČHMÚ ale už teď předpokládá, podobně jako v minulých letech, že se roční limit pro benzo[a]pyren na řadě míst znovu překročí. Podle ročenky za rok 2024 žilo v aglomeraci Ostrava, Karviná a Frýdek-Místek v oblastech, kde byl alespoň jeden limit (kromě ozonu) překročen, přibližně 80 procent obyvatel, a to hlavně kvůli benzo[a]pyrenu (ČHMÚ, Znečištění ovzduší na území ČR v roce 2024).

Co to znamená pro zdraví

Zlepšování kvality ovzduší se dá přepočítat i na zdraví lidí. Evropská agentura pro životní prostředí odhaduje, že dlouhodobé vystavení jemnému prachu PM2,5 bylo v Česku v roce 2005 spojeno přibližně s 13 100 předčasnými úmrtími. V roce 2022 to bylo odhadem 6 884 úmrtí, tedy pokles zhruba o 48 procent. Je třeba zdůraznit, že jde o statistický epidemiologický odhad, nikoli o přímo spočítaná úmrtí konkrétních lidí. I tak jde o silný signál, že směr, kterým se kvalita ovzduší v Česku vydala, dává smysl (MŽP, Kvalita ovzduší).

Výsledky za rok 2025 tak ukazují jasně pozitivní trend u prachu i dalších hlavních škodlivin, jenže současně připomínají, že práce není hotová. Přízemní ozon zůstává citlivý na horká léta a benzo[a]pyren dál trápí lokality jako Ostravsko. Vzduch v Česku je čistší než kdy dřív za posledních třicet let, ale ne bez výjimek, kterým se ještě vyplatí věnovat pozornost.

Ověřeno z:

• Český hydrometeorologický ústav (ČHMÚ) — předběžná roční zpráva o kvalitě ovzduší v Česku za rok 2025 (21. ledna 2026)
• Český hydrometeorologický ústav (ČHMÚ) — Znečištění ovzduší na území ČR v roce 2024
• Moravskoslezský kraj — zpráva o emisích PM2,5 v kraji za rok 2025
• Evropská agentura pro životní prostředí — odhad předčasných úmrtí spojených s PM2,5 v Česku (2005 a 2022)
• Ministerstvo životního prostředí — Kvalita ovzduší

Při přípravě článku pomohla umělá inteligence dohledat zdroje a zpracovat základní strukturu článku. Výběr tématu, ověření faktů a konečnou podobu zajistila redakce Pozitivní zprávy.

Razítko, které rozhodovalo o svobodě pohybu

Za socialismu se všechno točilo kolem výjezdní doložky, zvláštního povolení, bez kterého se z Československa na Západ nedalo vycestovat. Zavedena byla v roce 1948 a zrušena až po sametové revoluci koncem roku 1989. Šlo o razítko v pase, které určovalo, do jaké země smí jeho majitel vyjet, za jakým účelem a na jak dlouho. Cesta k němu vedla přes schvalování zaměstnavatele i dalších institucí a ani splnění všech podmínek nezaručovalo úspěch, jak dokládá dobová rekonstrukce Českého rozhlasu.

Druhou překážkou byly peníze, přesněji devizy. Kdo chtěl vyjet na Západ, musel si nejprve zažádat o takzvaný devizový příslib, tedy povolení směnit koruny za západní měnu. Těchto příslibů byl trvalý nedostatek, velká část žadatelů je nezískala a žádosti se tak často opakovaly rok co rok.

Úřady se navíc obávaly, že by rodina vycestováním na Západ mohla zůstat v cizině natrvalo. Proto se stávalo, že nepovolily vyjet úplně všem členům domácnosti najednou. Část rodiny musela zůstat doma, dokud se zbytek nevrátil. Bez těchto komplikací se dalo cestovat jen do zemí Východního bloku, tedy do NDR, Maďarska, Polska, Bulharska, Rumunska nebo Sovětského svazu.

Kolik lidí tehdy vůbec vyjelo

Čísla za rok 1988 ukazují, jak výjimečná byla cesta za oponu. Z tehdejšího přibližně patnáctimilionového Československa vycestovalo do nesocialistických zemí necelých 700 tisíc lidí, zhruba jeden z každých dvaceti obyvatel. Většina zahraničních cest tehdejších Čechoslováků mířila naopak do spřátelených socialistických zemí.

Ještě výrazněji to platilo pro vzdálenější destinace. Podle dobových statistik navštívilo v roce 1988 Spojené státy jen osm tisíc občanů Československa za celý rok, tedy počet, jaký dnes pražské letiště odbaví klidně za jediné dopoledne. Podrobněji se tehdejším číslům věnoval server Hlídací pes.

Sedmý nejsilnější pas na světě

Podle žebříčku Henley Passport Index pro rok 2026 patří český pas mezi sedm nejsilnějších na světě, o příčku se dělí mimo jiné s Kanadou, Austrálií a Slovenskem. Jeho držitelé mají bezvízový přístup do 182 destinací, včetně zemí jako Japonsko, Velká Británie nebo celá Evropská unie. Čísla v žebříčku se každý rok mění, aktuální pořadí najdete na stránkách Henley Passport Index.

Do řady zemí dnes Češi jezdí bez klasického víza, u některých je ale potřeba předchozí elektronická registrace, například ESTA pro USA nebo ETA pro Velkou Británii. V rámci Evropské unie navíc platí právo volného pohybu a často stačí občanský průkaz. Na opačném konci žebříčku stojí Afghánistán s pouhými 23 bezvízovými destinacemi, což ukazuje, jak nerovnoměrně je svoboda cestování ve světě rozdělená.

Letenky za stovky korun

Nízkonákladová doprava v posledních letech výrazně zlevnila létání po Evropě. V akcích se dnes dá narazit i na zpáteční letenky za pár set korun, například z Prahy do některých evropských měst v akci pod tisíc korun. Jde ale o výjimečnou akční cenu, ne o běžnou nabídku, a obvykle nezahrnuje třeba odbavené zavazadlo.

Atény. Foto: Libor Hoření, Pozitivní zprávy

Zaoceánská loď jako plovoucí hotel

Podobný posun zažily i zaoceánské plavby. Kdysi patřily k výsadám úzké elity, dnes jsou dostupnou alternativou klasické dovolené i pro běžné rodiny. Moderní výletní lodě nabízejí bazény, kina i wellness a fungují vlastně jako plovoucí hotel, který během jediného týdne stihne ukázat svým pasažérům několik různých měst.

Stará zhruba jako čtyřicátníci

Postavte vedle sebe rok 1988 a dnešek. Tehdy směl na Západ jen zlomek obyvatel Československa a do USA se dostaly za celý rok jen tisíce lidí. Dnes otevírá český pas bezvízový přístup do většiny destinací světa.

Cestování dál stojí peníze a čas, ale bariérou už není úřední povolení. Za touto proměnou stojí levnější doprava i technologie, především ale svoboda pohybu, kterou přinesl konec režimu výjezdních doložek. Tahle samozřejmost je stará zhruba tak, jako lidé, kterým dnes ještě není čtyřicet. Generace jejich rodičů o ní mohla jen snít.

Ověřeno z:

• Český rozhlas — dobová rekonstrukce výjezdní doložky
• Hlídací pes — statistika cestování z ČSSR na Západ v roce 1988
• Henley Passport Index — žebřík pasů pro rok 2026

Při přípravě článku pomohla umělá inteligence dohledat zdroje a zpracovat základní strukturu článku. Výběr tématu, ověření faktů a konečnou podobu zajistila redakce Pozitivní zprávy.

Za tím jedním číslem se schovává dvacet let vývoje. Kolem roku 2005 se hodnota pro Česko pohybovala blízko dvaceti procent (databáze Eurostatu ILC_PEPS01N uvádí přesněji zhruba 19,6 %). Loni 11,3 %. Za necelé dvě dekády tedy podíl ohrožených klesl skoro na polovinu. To se nedotklo pár lidí, ale stovek tisíc.

O jaké číslo vlastně jde

Ukazatel se jmenuje AROPE, což je zkratka pro „at risk of poverty or social exclusion". Počítá, kolik lidí spadá aspoň do jedné kategorie: nízký příjem, vážná materiální nouze nebo velmi nízká pracovní intenzita domácnosti. Standardní evropská metrika, díky které jde srovnávat státy mezi sebou i v čase.

A není to výkyv jednoho šťastného roku. Česko se v tomto ukazateli drží blízko vrcholu žebříčku už roky. Obraz země s relativně nízkou nerovností má oporu v dlouhé řadě dat.

Vedle zbytku Evropy

Rozdíl je propastný. Na opačném konci tabulky sedí Bulharsko s 30,3 procenta, Rumunsko s 27,9 procenta a Řecko s 26,9 procenta. Španělsko a Litva shodně 25,8 procenta. V Bulharsku je riziko chudoby nebo sociálního vyloučení skoro trojnásobné oproti nám.

Za Českem se řadí Slovinsko se 14,4 procenta, pak Nizozemsko s 15,4 procenta a za nimi Polsko. I mezi nejlepšími si Česko drží znatelný náskok.

Celkově bylo v celé EU v roce 2024 chudobou nebo sociálním vyloučením ohroženo 93,3 milionu lidí, tedy 21 procent populace. Evropský průměr je tak proti české hodnotě skoro dvojnásobný.

Obhajujeme opakovaně

První místo není novinka. I v roce 2023 bylo Česko premiantem, tehdy s hodnotou dvanáct procent. Pokles z 12 na 11,3 procenta jen potvrdil to, co data ukazují dlouhodobě.

Vůbec nejnižší číslo v historii samostatné České republiky přišlo v roce 2021. Ekonom Lukáš Kovanda připomněl, že nižší riziko chudoby Česko zaznamenalo pouze jednou, právě v roce 2021, kdy šlo o 10,7 procenta populace. Loňských 11,3 procenta je tedy druhé nejnižší číslo, jaké tu kdy padlo.

Čím to je? Podle Kovandy strukturou společnosti a tím, jak fungují sociální dávky. „Data ukazují, že Česká republika je egalitární zemí i podle evropských standardů a její sociální systém efektivně tlumí možné excesy sociálního vyloučení," uvedl. Řečeno jinak: příjmové rozdíly mezi lidmi jsou u nás menší než jinde v Evropě a záchranná síť zachytí ty, kterým hrozí propad.

Co za statistikou nevidíme

Každé první místo si zaslouží pohled z druhé strany. AROPE totiž měří chudobu relativně, vůči příjmové úrovni dané země. Chudý Čech se poměřuje s ostatními Čechy, ne s Nizozemcem nebo Bulharem.

Přesně na to upozorňuje analytická společnost PAQ Research. Podle jejich čtení je indikátor AROPE tažen především národní relativní chudobou, takže jednotlivé složky napříč zeměmi nejsou úplně souměřitelné. Kdyby se české příjmy měřily podle celoevropského standardu, obraz by vypadal úplně jinak. Podle PAQ Research by více než dvě pětiny českých domácností spadly pod evropskou hranici chudoby.

To spolu nijak nekoliduje. Jsou to dvě různé otázky. AROPE odpovídá na to, jak rovnoměrně jsou rozdělené příjmy uvnitř Česka a jak dobře funguje sociální systém. Evropská hranice chudoby měří něco jiného, totiž jak si Češi stojí absolutně vedle bohatších západních sousedů. V prvním jsme nejlepší. Ve druhém průměr.

Cíl do roku 2030

Snižování chudoby má i svůj evropský terč. Hlavním cílem Akčního plánu Evropského pilíře sociálních práv je do roku 2030 snížit počet osob ohrožených chudobou nebo sociálním vyloučením nejméně o 15 milionů. Pokrok k němu sleduje právě Eurostat přes ukazatel AROPE.

Zatím unie jako celek zaostává. Od roku 2019 klesl počet ohrožených o 2,9 milionu na oněch 93,3 milionu, ovšem počet ohrožených dětí se naopak zvýšil o 228 tisíc, což podle Evropské komise vyžaduje větší úsilí. K patnácti milionům je to ještě daleko a Česko na té cestě táhne dopředu.

Co si z toho odnést

Pro českého čtenáře znamená to číslo docela konkrétní věc. Riziko, že člověk propadne do chudoby nebo sociální izolace, je u nás dnes zhruba poloviční než na začátku tisíciletí. A zároveň nejnižší ze všech zemí unie. Příjmy jsou rozdělené rovnoměrněji než jinde, systém funguje.

Být nejlepší v relativním měřítku ovšem neznamená být bohatý v tom absolutním. Spousta českých domácností má pořád příjmy, které by v západní Evropě znamenaly chudobu. Obojí platí najednou. A jak připomíná PAQ Research, dvě pětiny domácností pod evropskou hranicí není detail, který by se dal zamést pod koberec.

Ověřeno z:

• Eurostat — ukazatel AROPE (at risk of poverty or social exclusion) za rok 2024, 11,3 % české populace
• Eurostat — databáze ILC_PEPS01N (historická data od roku 2005)
• Lukáš Kovanda — analýza příčin nízké chudoby v Česku (ekonom)
• PAQ Research — analýza indikátoru AROPE a evropské hranice chudoby
• Evropská komise — Akční plán Evropského pilíře sociálních práv (cíl do roku 2030)

Při přípravě článku pomohla umělá inteligence dohledat zdroje a zpracovat základní strukturu článku. Výběr tématu, ověření faktů a konečnou podobu zajistila redakce Pozitivní zprávy.

Snímek pořídila sonda 2. července. Cestu za tímto nenápadným tělesem přitom nešlo zvládnout jen tak. Tianwen-2 urazila přes miliardu kilometrů, než se přiblížila na bezpečnou vzdálenost asi dvaceti kilometrů od asteroidu. Teď má strávit skoro celý rok tím, že bude Kamo’oalewu zkoumat jedenácti různými vědeckými přístroji. Potom se pokusí odebrat z jejího povrchu vzorek a poslat ho zpátky na Zem.

Kus Měsíce, který uletěl do vesmíru

Odkud se Kamo’oalewa vzala, zatím nikdo neví jistě. Část vědců si ale myslí, že by mohlo jít o úlomek vyražený z našeho vlastního Měsíce. K tomu mělo dojít při obrovském nárazu někdy mezi jedním a deseti miliony let zpět. To by z asteroidu udělalo skutečnou vzácnost, protože většina blízkozemních těles pochází z hlavního pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem.

Podrobněji tuto hypotézu rozpracovali čínští vědci z Tsinghua University. Ve studii otištěné v roce 2024 v časopise Nature Astronomy pomocí počítačových simulací ukázali, že fyzikální i dráhové vlastnosti Kamo’oalewy sedí na fragment vyvržený z kráteru Giordano Bruno na odvrácené straně Měsíce. Tento kráter je větší než deset až dvacet kilometrů a vznikl na Měsíci v posledních několika milionech let. Numerické modely naznačují, že dopad mohl vymrštit dost velké kusy horniny na dráhy kolem Slunce. Některé z nich se pak dostaly do takzvané rezonance 1:1 se Zemí a vydržely tam dodnes.

Na měsíční původ ostatně ukazovaly už dřívější rozbory. Spektroskopická měření z roku 2021 sice ve viditelném světle připouštěla i vysvětlení, že jde o červený asteroid takzvaného L-typu, ale přidání infračervených dat situaci vyjasnilo. Kamo’oalewa se ukázala jako výrazně červenější než ostatní blízkozemní asteroidy. Když vědci srovnali její chování s odrazivostí vzorků přivezených z Měsíce, shoda byla dobrá napříč všemi sledovanými vlnovými délkami. Autoři proto argumentovali, že původ z měsíčního povrchu je pravděpodobnější než původ z pásu planetek.

Právě vzorek, který má Tianwen-2 odebrat, by tuhle domněnku mohl potvrdit. Pokud se mise povede, dostanou vědci do rukou přímý důkaz.

Sedm těles, která doprovázejí Zemi

Takzvané kvazoměsíce jsou malá tělesa, jež obíhají Slunce po drahách, které je udržují v blízkosti naší planety. Země jich má aktuálně známých nejméně sedm. Občas navíc její gravitace dočasně zachytí i další, než je zase vymrští ven na dráhu kolem Slunce. Dráhy kvazoměsíců bývají méně stabilní než dráhy skutečných měsíců, takže si takový doprovod planeta obvykle dlouho neudrží.

Samotná Tianwen-2 odstartovala 28. května 2025 na raketě Dlouhý pochod 3B z kosmodromu Si-čchang na jihozápadě Číny. Jak sonda vlastně vypadá, prozradila čínská kosmická agentura až později. Zveřejnila totiž snímek, který stroj poslal domů z odstupu zhruba tří milionů kilometrů od Země, tedy víc než týden po startu.

Pro Čínu jde o vůbec první pokus přivézt vzorek z asteroidu. Japonsko a Spojené státy něco podobného už zvládly. Japonská sonda Hayabusa provedla historicky první návrat vzorku z asteroidu, když v roce 2010 dopravila na Zem materiál z tělesa 25143 Itokawa. Američané uspěli v roce 2023 s misí OSIRIS-REx, která nabrala hmotu z asteroidu Bennu.

A právě vzorky z Bennu už přinesly překvapení. Vědci z NASA v pracích publikovaných v časopisech Nature a Nature Astronomy popsali výsledky prvních hloubkových rozborů minerálů a molekul. Mezi nejzajímavější nálezy patří čtrnáct z dvaceti aminokyselin, které pozemský život používá ke stavbě bílkovin, a všech pět nukleobází, jimiž život na Zemi ukládá a přenáší genetickou informaci v DNA a RNA. Asteroidy tak zjevně nesou stavební kameny života.

Kamo’oalewa ale není jediná zastávka čínské mise. Tianwen-2 má po odběru vzorků pokračovat dál, k hlavnímu pásu komet. V rámci desetileté expedice má prozkoumat kometu 311P, která obíhá dál než Mars. Jde tedy o mnohem ambicióznější úkol než jen návštěvu jedné planetky.

Pro čínský kosmický program představuje Tianwen-2 teprve druhou meziplanetární misi. Ta první, Tianwen-1, poslala k Marsu orbiter i vozítko a dorazila k rudé planetě v roce 2020. Další díly už se chystají. Čína plánuje na rok 2028 vypuštění mise Tianwen-3, která má přivézt vzorky z Marsu, a o dva roky později Tianwen-4 zamíří studovat Jupiter a Uran.

Ověřeno z:

• Tsinghua University — studie v časopise Nature Astronomy (2024)
• NASA — výsledky rozborů vzorků z asteroidu Bennu publikované v Nature a Nature Astronomy
• Japonská sonda Hayabusa — návrat vzorku z asteroidu 25143 Itokawa (2010)
• Americká mise OSIRIS-REx — návrat vzorku z asteroidu Bennu (2023)

Při přípravě článku pomohla umělá inteligence dohledat zdroje a zpracovat základní strukturu článku. Výběr tématu, ověření faktů a konečnou podobu zajistila redakce Pozitivní zprávy.

Zhruba za pět miliard let Slunci dojde vodíkové palivo, které ho pohání, a hvězda se roztáhne do gigantických rozměrů. Že spolkne Merkur a Venuši, o tom se nepochybuje. O Zemi se ale vede spor už celá desetiletí a řada dřívějších prací počítala s tím, že skončí stejně. Tým vedený Matsem Esseldeursem z Institutu astronomie na univerzitě KU Leuven přišel s aktualizovanými modely, podle kterých je gravitační tah táhnoucí Zemi směrem k rozpínajícímu se Slunci slabší, než předpokládaly starší výpočty. Planeta by tak měla víc času odplout dál, zatímco umírající hvězda odhazuje své vnější vrstvy do vesmíru.

Přetahovaná mezi dvěma silami

Osud Země závisí na křehké rovnováze dvou protichůdných procesů. Jak se Slunce roztahuje, jeho gravitační příliv funguje jako jemná brzda, pomalu odčerpává energii z oběžné dráhy Země a stahuje ji dovnitř. Zároveň ale hvězda ztrácí obrovské množství plynu skrz mohutný hvězdný vítr a nakonec odhodí zhruba polovinu své hmotnosti. Jak Slunce hubne, jeho gravitační sevření slábne a přeživší planety odsouvá do širších drah, které se podle NASA můžou od hvězdy vzdálit až na dvojnásobek.

„Osud Země závisí na jemné rovnováze mezi těmito dvěma efekty," uvedl Esseldeurs v prohlášení. „Pokud převáží slapové interakce, Země je pohlcena. Pokud převáží ztráta hmoty, Země unikne na širší oběžnou dráhu."

Právě v tom, jak se s těmito dvěma silami zacházelo, vidí autoři důvod, proč dřívější studie docházely k tak rozdílným závěrům. Některé slapové interakce zanedbávaly úplně, jiné se opíraly o zjednodušené vzorce staré desítky let, které předpovídaly mnohem silnější tah dovnitř. Nová práce místo toho počítá slapové síly z proměnlivé vnitřní stavby a dynamiky stárnoucích hvězd a výsledky pak testuje proti celé škále možných rychlostí, jakými Slunce může ztrácet hmotu.

Debata přitom není nová ani zdaleka. Už v roce 1924 se britský matematik James Jeans jako první zabýval tím, co se se Zemí stane během fáze rudého obra, a od té doby vědci dospívali k neustále se měnícím závěrům. Jednou z nejvlivnějších prací posledních let byla studie Schrödera a Smithe z roku 2008, která byla vůči Zemi pesimistická. Jejich model předpověděl, že Slunce v maximální velikosti dosáhne 256násobku svého současného průměru a ztratí zhruba třetinu hmotnosti. Podle nich se ale Země nestihne přesunout dostatečně daleko: i kdyby se posunula na dráhu o polovinu vzdálenější, než je dnes, sluneční příliv ji stáhne dovnitř dřív, než dostane šanci.

Merkur a Venuše nemají naději

Nové výpočty dávají jiný obrázek. I s tím slabším tahem dovnitř Merkur ani Venuše rozpínajícímu se Slunci neuniknou a budou nevyhnutelně pohlceny. Země a Mars ale podle studie oběma obřími fázemi projdou bezpečně a naše planeta nakonec skončí na širší dráze kolem bílého trpaslíka, který ze Slunce zbude.

Aby si autoři svá čísla ověřili, sáhli po skutečné hvězdě. Použili údaje o L2 Puppis, rudém obru vzdáleném zhruba 183 světelných let, který slouží jako model budoucího Slunce kvůli podobné hmotnosti. Pozorování dalekohledem ALMA ukázala, že počáteční hmotnost L2 Pup na hlavní posloupnosti byla velmi blízká sluneční a její stáří je přibližně dvojnásobné oproti Slunci. Jde tak o pozoruhodnou obdobu naší hvězdy krátce předtím, než se z rudého obra promění v planetární mlhovinu a nakonec v bílého trpaslíka. Když vědci do modelu zapracovali reálnou rychlost ztráty hmoty naměřenou právě u L2 Pup, potvrdilo se jim, že Země odpluje ven právě dost rychle na to, aby se pohlcení vyhnula.

Definitivně vyhráno ale rozhodně není. „Největší nejistota už nevychází ze slapových výpočtů, ale z toho, kolik hmoty budoucí Slunce ztratí," řekl Esseldeurs. „Pozorování obřích hvězd podobných Slunci zatím ukazují na přežití Země, ale než si budeme jistí, potřebujeme lepší pozorování." Astronomové totiž pořád neumí přesně změřit, jak rychle hvězdy podobné Slunci v pozdním věku hmotu ztrácejí, a proto zůstává konečný osud Země podle autorů nejistý.

Pro lidstvo je to každopádně útěcha spíš akademická než praktická. Slunce bude s věkem stále žhavější a Zemi promění v neobyvatelnou planetu už zhruba za miliardu let, dávno předtím, než se vůbec začne rozpínat. Výkon Slunce roste zhruba o deset procent každou miliardu let a toto teplo stačí, aby Zemi vytlačilo z obyvatelné zóny a začalo odpařovat oceány. Rostlinná biosféra planety má navíc podle souběžné studie pevné datum konce zhruba za 1,86 miliardy let.

I když už tu tedy nikdo nebude, aby to viděl, sledování konečného osudu Země pomáhá pochopit, jak se planetární soustavy vyvíjejí, když jejich hvězdy stárnou. „To nám umožní provádět populační studie orbitálního vývoje planet kolem vyvinutých hvězd," píší autoři, „a pomůže nám to lépe omezit budoucí vývoj soustavy Země–Slunce." Studie vyšla v červnu v časopise Astronomy & Astrophysics.

Ověřeno z:

• Institutu astronomie na univerzitě KU Leuven — studie o osudu Země během fáze rudého obra (červen, Astronomy & Astrophysics)
• Schröder a Smith — studie o rozpínání Slunce a osudu Země (2008)
• Dalekohled ALMA — pozorování L2 Puppis
• NASA — údaje o vzdálenosti planet od hvězdy během rozpínání

Při přípravě článku pomohla umělá inteligence dohledat zdroje a zpracovat základní strukturu článku. Výběr tématu, ověření faktů a konečnou podobu zajistila redakce Pozitivní zprávy.

Rádiový signál z takové dálky putuje k nám zhruba devět hodin. New Horizons je totiž momentálně asi 5,9 miliardy mil daleko, tedy dál než většina objektů, na které kdy lidstvo vyslalo přístroj. Do spánkového režimu se sonda uložila loni v srpnu a teď, po 321 dnech, se opět rozběhly její systémy. Jako první začne odesílat všechno, co za tu dobu nasbírala, a dá pozemnímu týmu vědět, jak snáší chlad a tmu hlubokého vesmíru.

Rok spánku, aby vydržela déle

Hibernace není žádná porucha, ale úmysl. Během ní zůstává sonda ve stabilním rotačním módu s většinou vypnutých systémů, jen vědecké přístroje dál pasivně měří. Šetří se tím energie i peníze a prodlužuje životnost celé mise. Od roku 2007 už New Horizons takhle „spala" celkem třiadvacetkrát, pokaždé jinak dlouho, jednou pár dní, jindy dlouhé měsíce.

Že proběhlo všechno hladce, potvrdila i šéfka provozu mise. „Každé hlášení o stavu během této hibernace znělo ‚zeleně‘, což znamená, že na palubě New Horizons bylo každý jednotlivý týden všechno v pořádku," uvedla Alice Bowmanová z laboratoře APL při Univerzitě Johnse Hopkinse ve zprávě NASA.

Sonda si během své cesty odbyla několik historických okamžiků. V roce 2015 se stala prvním a dodnes jediným strojem, který proletěl kolem Pluta a jeho měsíců. O čtyři roky později se přiblížila k tělesu jménem Arrokoth, planetesimále tvaru sněhuláka, kterou minula ve vzdálenosti asi jedné miliardy mil za Plutem. Šlo o nejvzdálenější objekt, jaký kdy nějaká sonda zblízka zkoumala. Od té doby New Horizons prozkoumává okraj vlivu Slunce a tělesa v Kuiperově pásu, chladném prstenci ledových objektů obíhajícím za drahou Neptunu.

Míří k neprobádané hranici

Od Země se sonda vzdaluje tempem 300 milionů mil, tedy zhruba 483 milionů kilometrů, za rok. Za tři týdny po probuzení zahájí studium vodíku ve vnější heliosféře, oblasti, kterou formuje proud nabitých částic vyvržených ze Slunce, takzvaný sluneční vítr.

To nejzajímavější ji ale teprve čeká. Vědci doufají, že New Horizons pomůže pochopit, co se děje na rozhraní mezi vlivem Slunce a mezihvězdným prostorem, na hranici zvané terminační ráz. Tuhle mez zatím překročily jen dvě sondy, obě z rodiny Voyager. Voyager 1 se k terminačnímu rázu dostal v roce 2004, Voyager 2 o tři roky později. Problém byl v tom, že Voyageru 1 už v roce 1980 přestal fungovat přístroj na měření plazmatu. Právě ten měl určovat rychlost a směr slunečního větru, a bez něj si vědci dlouho nebyli jistí, jestli sonda opravdu opustila heliosféru. New Horizons nese modernější vybavení, které tyhle mezery dokáže zaplnit a provést mnohem citlivější měření.

„Data ze setkání s terminačním rázem budou pokladem pro fyziky zabývající se vesmírem po celém světě, kteří touží pochopit, jak tato obrovská hranice funguje," řekl dříve serveru Space.com Pontus Brandt, vědec projektu z APL. „Všechny tyto objevy z průkopnických misí, jako jsou Voyager a New Horizons, nás učí, jak málo víme o tom, co leží dál."

Sonda přitom už teď posílá překvapení. Loni v dubnu hlavní vědec mise Alan Stern oznámil, že New Horizons naměřil nečekaně vysoké množství prachu. To může znamenat, že Kuiperův pás sahá dál, než se myslelo, nebo že za ním existuje ještě druhý pás. Pozemní dalekohledy, včetně japonského Subaru a chystané observatoře Very Rubinové, teď pátrají po dalších tělesech, kolem kterých by mohla sonda proletět.

Nad budoucností mise se ještě nedávno vznášel otazník. Bílý dům navrhl v rozpočtu na fiskální rok 2026 škrty, které by New Horizons ohrozily. Po vyjednávání v americkém Kongresu ale prošel celkový rozpočet NASA ve výši 24,44 miliardy dolarů, který misi zachoval. NASA plánuje provoz sondy protáhnout až do chvíle, kdy opustí Kuiperův pás, což se čeká v roce 2028 nebo 2029.

Data, která New Horizons právě odesílá z nejzazších koutů sluneční soustavy, jsou svého druhu úplně první. Vědci na Zemi teď mají dalších 321 dní měření k rozklíčování, a sonda mezitím uhání dál do tmy rychlostí, při které za jediný rok urazí vzdálenost přesahující tři miliardy kilometrů.

Ověřeno z:

• NASA — zpráva o probuzení sondy New Horizons z hibernace
• Laboratoř APL při Univerzitě Johnse Hopkinse — provoz mise New Horizons
• Bílý dům — návrh rozpočtu NASA na fiskální rok 2026
• NASA — rozpočet ve výši 24,44 miliardy dolarů (fiskální rok 2026)

Při přípravě článku pomohla umělá inteligence dohledat zdroje a zpracovat základní strukturu článku. Výběr tématu, ověření faktů a konečnou podobu zajistila redakce Pozitivní zprávy.

S těmito specifickými zážitky se jde setkat například v Tokiu nebo v prefektuře Čiba. Návštěvníci si mohou vybrat otevřenou či zavřenou rakev a projít vedenou meditací zaměřenou na pomíjivost, priority a vztah ke smrti. Za projektem stojí i snaha změnit vnímání smrti jako něčeho výhradně děsivého. Některé rakve mají barevný a hravější design, který narušuje tradiční pohřební estetiku. Pro někoho to může být nepředstavitelné, pro jiného nečekaně silný způsob, jak si uvědomit, co je v životě opravdu důležité.

Japonsko je země, kde mají vzpomínkové rituály a úvahy o pomíjivosti dlouhou tradici. Díky tomu nový formát zapadá do širšího kulturního kontextu. Je otázkou, jestli se rozšíří i za hranice země.

Vynikal se rozhodl film natočit z několika důvodů najednou. Sám se zabývá botanikou, a když ho oslovil vedoucí Správy CHKO Jeseníky Vít Slezák, měl jasno. „Horské louky jsou v Jeseníkách velmi zranitelným biotopem a já se navíc věnuji botanice. Proto jsem se rozhodl pro realizaci," uvedl režisér. Chce, aby diváci pochopili, o jak vzácnou krajinu se jedná. „Mým cílem je natočit dokumentární film, který lidem pomůže uvědomit si unikátnost českých vysokohorských luk. Naši předkové nám zanechali krajinu s velmi bohatou skladbou rostlin a živočichů. Je proto naším společným úkolem tyto lokality chránit, s citem o ně pečovat a zachovat je pro další generace," dodal.

Hotový snímek nezamíří jen do kin. Počítá se s ním pro Dům přírody Jeseníků, pro školy i pro filmové festivaly. Má být edukační, srozumitelně popsat význam luk, jejich ohrožení, způsob péče o ně i to, jak by se v chráněném území měli chovat návštěvníci. Financování má zajistit veřejná sbírka na platformě Donio, k tomu se přidává podpora Olomouckého kraje.

Co horské louky ohrožuje

Vynikal vyjmenoval hned několik nepříznivých vlivů. Rozšiřuje se nepůvodní borovice kleč, ubývá tradiční pastva, mění se klima, sníh v horách drží kratší dobu a přibývá dlouhých období sucha. Přemnožila se jelení zvěř. A svůj podíl mají i neukáznění turisté, kteří schází z vyznačených tras a ruší hnízdící ptáky. Správa CHKO přitom už řadu opatření provádí, výřez kleče nebo obnovu pastvy nevyjímaje.

Kleč je v horách téma samo o sobě. Do Jeseníků totiž nepatří, přinesli ji sem lidé. Lesníci ji na přelomu 19. a 20. století po vzoru alpských kolegů uměle vysazovali v nejvyšších polohách, aby zabránili sesuvům půdy a sněhovým lavinám a obnovili horní hranici lesa sníženou dřívějším pasením dobytka. Většina zalesňovacích prací spadá do let 1874 až 1928, jak připomíná regionální zpravodajství Drbna. Dnes kleč v Jeseníkách roste zhruba na 142 hektarech a pokrývá skoro 13 procent území nad horní hranicí lesa.

Že tam nemá co dělat, potvrdil i výzkum. Dvacítka odborníků na něm pracovala tři roky a shodla se, že kleč ohrožuje jedinečnou přírodu nejvyššího moravského pohoří. Podle jejich závěrů jsou druhy, které se drží jen v alpínském stupni Jeseníků, unikátní ve středoevropském, a v některých případech i evropském měřítku, jak referovala Česká televize. Slezák to shrnul stručně: příroda nejvyšších částí Jeseníků čelí úbytku biologické rozmanitosti a dokument může veřejnosti přiblížit smysl ochranářských zásahů, ať už jde o sečení, pastvu nebo odstraňování kleče.

Vzácný zvonek i práce specialistů

Jedním ze symbolů zdejší přírody je zvonek jesenický, v článku uváděný jako kriticky ohrožený druh. Jeho příběh je pozoruhodný. Na celém světě roste na jediném přirozeném místě, na Petrových kamenech v Národní přírodní rezervaci Praděd. V sedmdesátých letech minulého století byl na pokraji vyhynutí, dnes se jeho populace zdá stabilizovaná. Ohrožují ho hlavně lyžaři projíždějící zakázaným územím a šíření jiných rostlin, například metlice trsnaté nebo maliníku, popisuje Wikipedie.

Na filmu Vynikal nepracuje sám. Spolupracuje s ním botanik Martin Dančák a ornitolog Tomáš Grim, dohled zajišťuje Správa CHKO Jeseníky. Skladba odborníků odpovídá tomu, co má snímek ukázat, rostliny i ptáky, kteří na loukách žijí, a zásahy, jimiž se snaží ochranáři udržet toto prostředí naživu.

Pro Vynikala je to druhý celovečerní dokument. Debutoval snímkem Kamarádi v ghettu, časosběrným filmem natáčeným od září 2010 do září 2020. Jeho světová premiéra proběhla 29. dubna 2023 v kině Bize na antropologickém festivalu Riga Pasaules Film Festival v Lotyšsku, uvádí databáze ČSFD. Nový projekt tedy vzniká z jiného soudku, tématem je příroda, ne lidský příběh, ale trpělivost dokumentaristy, který dokáže sledovat věci dlouhé roky, se u horských luk hodí.

Otázka v názvu filmu zůstává otevřená. Odpověď na ni budou dávat právě opatření, o kterých snímek vypráví, výřez kleče, návrat pastvy, sečení a ohleduplnost návštěvníků, kteří zůstanou na vyznačených cestách.

Ověřeno z:

• Správa CHKO Jeseníky — opatření na ochranu horských luk (výřez kleče, obnova pastvy)
• Česká televize — výzkum o ohrožení přírody Jeseníků borovicí kleč
• Drbna — regionální zpravodajství o výřezu borovice kleče v Jeseníkách (1874–1928)
• Wikipedie — článek o zvonku jesenickém
• ČSFD — databáze filmu Kamarádi v ghettu (premiéra 29. dubna 2023)

Při přípravě článku pomohla umělá inteligence dohledat zdroje a zpracovat základní strukturu článku. Výběr tématu, ověření faktů a konečnou podobu zajistila redakce Pozitivní zprávy.

Čísla mluví jasně. Zatímco ještě před dvěma lety užívala takzvané léky na bázi GLP-1 jen tři procenta obyvatel USA, dnes je to celých jedenáct procent. Vyzkoušet je někdy mělo patnáct procent Američanů a o jejich existenci ví prakticky každý, průzkum uvádí 91 procent dospělé populace. Gallup vycházel z odpovědí více než pěti tisíc dospělých lidí napříč zemí.

Přípravky jako Ozempic nebo Wegovy nejsou žádnou novinkou z laboratoře, kterou by lidé teprve poznávali. Vstoupily do běžného života. První lék tohoto typu, Wegovy od dánské firmy Novo Nordisk, schválily americké úřady v roce 2021. Během několika let se z něj a jeho konkurentů stal fenomén, o kterém se mluví u večeří i v ordinacích.

Křivka se zlomila

Nejzajímavější na celém průzkumu je souběh dvou věcí. Až do roku 2022 platilo, že podíl obézních Američanů roste. Tehdy dosáhl 39,9 procenta a zdálo se, že nic ten trend nezastaví. Jenže právě v roce 2022 se léky s GLP-1 začaly šířit ve větším měřítku, a od té chvíle podíl obézních pomalu, ale viditelně klesá. Letos v půlce roku už bylo obézních jen 36,4 procenta. „Jedná se o statisticky významný pokles,“ konstatoval Gallup.

Časová souhra je natolik nápadná, že se nabízí spojitost. A není to jediný signál. Od roku 2023 se v USA zastavil růst počtu lidí s cukrovkou druhého typu, tedy nemocí, která jde s obezitou ruku v ruce. Patnáct let předtím přitom počet diabetiků neustále stoupal. Gallup ale krotí očekávání: výrazný pokles počtu nemocných zatím čekat nelze, na to je potřeba delší doba.

Kdo přesně hubne nejvíc, ukazuje pohled na věkové skupiny. Největší úbytek zaznamenali lidé mezi padesáti a čtyřiašedesáti lety, kde míra obezity spadla o pět procentních bodů na 42,8 procenta, a lidé ve věku 40 až 49 let s poklesem o 4,3 bodu na 43,3 procenta. Právě tyto ročníky přitom sahají po injekcích proti obezitě nejčastěji, jak vyplývá z dat Gallupova institutu. Souvislost mezi tím, kdo léky bere, a tím, u koho obezita klesá, je tedy zřetelná.

Podobný obrat potvrzují i další zdroje. Studie zveřejněná v odborném časopisu JAMA Health Forum popsala první pokles míry obezity za nejméně deset let, byť mírný, z 46 procent v roce 2022 na 45,6 procenta v roce 2023. Různé metodiky přinášejí různá čísla, směr je ale stejný. A že jde skutečně o boom, dokládá další údaj: užívání GLP-1 léků konkrétně kvůli hubnutí vzrostlo mezi lety 2019 a 2023 o závratných 700 procent, jak spočítala studie v Annals of Internal Medicine, na kterou upozornila stanice ABC News.

Značka, nebo míchané na zakázku

Ne všichni uživatelé sahají po originálních přípravcích. Značkové léky jako Ozempic nebo Wegovy tvoří podle průzkumu 68 procent současné spotřeby. Devatenáct procent lidí užívá takzvané složené neboli na míru namíchané verze a dalších dvanáct procent si vlastně není jistých, co přesně berou. Zajímavé je, že uživatelé značkových léků uváděli o něco nižší účinnost než ti, kdo sáhli po individuálně připravovaných variantách. Obě skupiny nicméně léky považují za účinné.

Právě kolem těch složených verzí ale panuje napětí. Americký úřad FDA loni nařídil zastavit jejich výrobu, přesto zůstávají oblíbené, hlavně kvůli nižší ceně, která je zpřístupňuje širším vrstvám. Do července 2025 přitom úřad obdržel celkem 605 hlášení o nežádoucích účincích spojených právě se složenými GLP-1 léky, jak upozornil server The Hill. Rozpor mezi dostupností a bezpečností tak zůstává otevřený.

Za celým příběhem stojí i pořádné peníze. Ozempic a Wegovy vydělaly firmě Novo Nordisk v roce 2024 dohromady kolem 26 miliard dolarů a americký trh se na prodejích léků proti obezitě podílel z více než 71 procent. Celkové tržby dánské společnosti vzrostly o 26 procent a čistý zisk se vyšplhal na zhruba 14,6 miliardy dolarů, uvedl magazín Fortune. Idylka to ovšem není. Konkurent Eli Lilly začíná Novo Nordisk tlačit natolik, že firma letos poprvé od uvedení léků na hubnutí čekala pokles tržeb, a to až o 13 procent.

Zda pokles obezity vydrží, ukáže čas. Gallup opatrně dodává, že u cukrovky se zásadní obrat teprve rozehrává a na výraznější změny bude potřeba počkat déle.

Ověřeno z:

• Gallup Institute — průzkum o užívání GLP-1 léků a míře obezity v USA (2024)
• JAMA Health Forum — studie o poklesu míry obezity (data za roky 2022-2023)
• Annals of Internal Medicine — studie o nárůstu užívání GLP-1 léků (data za roky 2019-2023)
• FDA — hlášení o nežádoucích účincích složených GLP-1 léků (do července 2025)
• Fortune — finanční výsledky společnosti Novo Nordisk za rok 2024

Při přípravě článku pomohla umělá inteligence dohledat zdroje a zpracovat základní strukturu článku. Výběr tématu, ověření faktů a konečnou podobu zajistila redakce Pozitivní zprávy.

Ministr práce a sociálních věcí Aleš Juchelka (ANO) navýšení obhajoval snahou zmírnit dopady inflace a zlepšit situaci rodin s dětmi. Zmínil i lepší skloubení práce a rodinného života. Podle propočtů jeho úřadu vyjde přidání státní kasu v prvním roce zhruba na 230 milionů korun. Náklady ale postupně porostou, po plném zavedení od roku 2030 by při současné nízké porodnosti přibylo asi 3,6 miliardy korun ročně.

Právě porodnost je za celou debatou trvale přítomná. Českých dětí ubývá tempem, jaké tu nebylo přes dvě století. Loni se podle Českého statistického úřadu narodilo jen 84 311 dětí, což je nejnižší číslo od roku 1785 a překonalo to i dosavadní minimum 89 471 z roku 1999 (ČSÚ). Pokles navíc pokračuje, odhady pro letošek mluví jen o zhruba 77 tisících dětí (iROZHLAS). Paradoxně tak platí, že čím míň dětí se rodí, tím míň rodin na vyšší dávku vůbec dosáhne, ale zároveň je vylidňování jedním z hlavních důvodů, proč vláda přidání navrhuje.

Zvýšení je v pořadí už třetí za tři roky. Do konce roku 2023 činil příspěvek na jedno dítě 300 tisíc korun, od ledna 2024 vyskočil na 350 tisíc. Od letoška mohou rodiče dvojčat a vícerčat čerpat dvojnásobek, tedy 700 tisíc, zatímco dřív dostávali jen 1,5násobek (Deník).

Opozice s valorizací neuspěla

Opoziční STAN, Piráti a KDU-ČSL se marně pokoušeli protlačit hned čtyři různé návrhy na automatickou valorizaci. Pavla Pivoňka Vaňková (STAN) chtěla uzákonit, že by vláda mohla příspěvek zvyšovat nařízením vždy od ledna, pokud by souhrnná inflace dosáhla aspoň pěti procent. Piráti v čele s Olgou Richterovou navrhovali automatické zvyšování po vzoru důchodů a dávku rovnou na 420 tisíc. V jiné variantě chtěli rodičovskou navázat na minimální mzdu jako její dvacetinásobek, což by dnes dělalo 448 tisíc korun. Marie Kršková (KDU-ČSL) prosazovala valorizaci podle inflace se zaokrouhlováním na tisícikoruny nahoru.

Žádný z těchto návrhů neprošel. Vedle koaličních poslanců je nepodpořili ani opoziční občanští demokraté. Podle Richterové by přitom pravidelná valorizace zajistila, že „ze zvyšování příspěvku nebudou předvolební dárečky". Bývalý ministr práce Marian Jurečka (KDU-ČSL) rovnou označil politické debaty o růstu rodičovské za nedůstojné.

Neprošla ani snaha zmírnit podmínku, podle níž může dítě do dvou let navštěvovat předškolní zařízení nejvýš 120 hodin měsíčně, jinak rodiče o nárok přijdou. Lidovci a STAN chtěli tohle omezení vypustit. „Rodiče nemají běhat se stopkami a hlídat, jestli jejich dítě bylo v dětské skupině ještě v limitu nebo o pár hodin navíc," argumentovala Pivoňka Vaňková. Neúspěchem skončil i lidovecký návrh, aby šlo otcovskou dovolenou čerpat do jednoho roku po porodu místo dnešních šesti týdnů, a také požadavek, aby obce zajistily místa v předškolních zařízeních už pro děti od 2,5 roku.

Sněmovna se také odmítla vypořádat s dětmi narozenými dřív. Jiří Vojáček (KDU-ČSL) chtěl posunout hranici nároku na letošní říjen, Richterová navrhovala promítnout zvýšení do nevyčerpané části příspěvku u rodin s dětmi z loňska a letoška. Kdyby se rodičovská zvedla všem, kdo ji už pobírají, stálo by to podle vládních výpočtů příští rok asi 7,3 miliardy korun.

V evropském srovnání přitom Česko patří ke štědřejším zemím. Matka nebo otec mohou s dítětem zůstat doma až 208 týdnů, tedy čtyři roky, což je nejdéle v celé Evropské unii (Evropa v datech). Řada států navíc pojem rodičovského příspěvku vůbec nezná, mezi nimi Bulharsko, Nizozemsko, Irsko, Kypr, Malta, Řecko nebo Španělsko, kde sice může jeden z rodičů být s dítětem doma, ale žádnou podporu od státu nedostane.

Změny se dotknou i superdávky

Poslanci do novely přidali i úpravu takzvané superdávky, která od loňska nahrazuje příspěvek a doplatek na bydlení, příspěvek na živobytí a přídavky na děti. Podpora na bydlení se má od října stanovovat podle nákladů domácností v jednotlivých okresech, ne podle velikosti bydliště. Mezi zranitelné skupiny nově zamíří samoživitelé a samoživitelky s dětmi do patnácti let věku místo dosavadních sedmi.

Superdávka zatím stále neběží naplno. Zatím ji dostávají jen noví žadatelé, zatímco lidé z původního systému zůstávají v přechodném období na staré výši dávek. Skokový nárůst příjemců přijde v srpnu. Analýza agentury PAQ Research ovšem varuje, že po přísnějším posuzování majetku by o nárok mohlo přijít zhruba 14 procent dosavadních příjemců a průměrná částka by klesla asi o 300 korun, přičemž hůř by na tom byli lidé žijící sami a část samoživitelů (PAQ Research). Podle rozboru ministerstva práce po přepočtu klesá pomoc od státu zhruba třem pětinám z 155 500 domácností. U pětiny z prozkoumaných 128 400 domácností navíc po odečtení nákladů na bydlení nezůstane z příjmu i se superdávkou ani životní minimum.

Projednávání provázel i procedurální zádrhel. Předsedající Tomio Okamura (SPD) diskusi nejdřív ukončil, protože se prý nikdo nehlásil. Po zásahu ministra Juchelky a intervenci předsedkyň frakcí Pirátů a STAN, Olgy Richterové a Michaely Šebelové, se ale sněmovna vrátila k běžné debatě a k předloze nakonec vystoupila čtveřice poslanců.

Ověřeno z:

• Český statistický úřad — pohyb obyvatelstva, 4. čtvrtletí 2024 (data o počtu narozených dětí)
• iROZHLAS — odhady porodnosti pro rok 2025
• Ministerstvo práce a sociálních věcí — propočty nákladů na zvýšení rodičovského příspěvku
• PAQ Research — analýza dopadu superdávky na příjemce
• Evropa v datech — srovnění rodičovské dovolené v Evropské unii

Při přípravě článku pomohla umělá inteligence dohledat zdroje a zpracovat základní strukturu článku. Výběr tématu, ověření faktů a konečnou podobu zajistila redakce Pozitivní zprávy.