V čem tkví dlouhověkost starých římských staveb?

Jsou staré stovky a tisíce let, ale přesto stojí. Zvlášť u betonu jde doslova o zázrak. Mosty na dálnicích se opravují s desetiletými periodami, paneláková sídliště mají předpokládanou životnost maximálně sto let, zatímco stavby starověkého Říma jsou tu dodnes.

Vědci se zaměřili na technologie, jaké naši předci používali, aby se inspirovali k výrobě odolnějšího betonu. Výzkum Massachusettského technologického institutu (MIT) analyzoval hrobku šlechtičny Caecilie Metelly z prvního století před naším letopočtem, jejíž kvalita předčila ostatní stavby své doby. Zdi dvacetimetrové rotundovité hrobky jsou postaveny z hrubých cihel nebo vulkanických hornin a spojeny maltou vyrobenou z vápna a sopečných sedimentů (tefra). Tato struktura byla již soudobým architektem Vitruviem popsána jako „nerozpadající se ani po dlouhém čase“ a zřejmě nelhal. Vědci našli recept na dlouhověkost starořímského betonu díky krystalické struktuře použitých látek.

Pevnost a soudržnost hrobky je dána tím, že se krystaly minerálu leucitu bohatého na draslík po letech dešťů a nasakování spodní vodou rozpustí ve vulkanických horninách a přeorganizují rozhraní s maltou. V dnešních stavbách by nadměrné množství draslíku vytvořilo gely, které se roztahují a způsobují mikropraskliny. „Ukazuje se, že mezifázové zóny ve starořímském betonu hrobky Caecilie Metelly se dlouhodobým přetvářením neustále vyvíjejí,“ vysvětluje docent stavebnictví na MIT Admir Masic, proč hrobka stále stojí. „Tyto procesy remodelace posilují mezifázové zóny a potenciálně přispívají ke zlepšení mechanických vlastností a odolnosti proti selhání starověkého materiálu,“ dodává.

Zdroj: MIT