Poštovní holubi bezpečně trefí domů přes stovky kilometrů

Vypustíte je stovky kilometrů od domova, v kraji, který nikdy neviděli — a oni se přesto vrátí. Ke svému holubníku, ke své rodině. Chov poštovních holubů patří k nejstarším českým koníčkům a dodnes v něm zůstává kus tichého zázraku.

Jak holub trefí domů přes stovky kilometrů

Poštovní holub dokáže najít cestu domů z míst, kde nikdy nebyl. Dlouho to byla záhada a vědci ji rozplétají dodnes. Dnes víme, že holub nespoléhá na jedinou pomůcku, ale kombinuje hned několik smyslů. Řídí se polohou Slunce — v hlavě má cosi jako vnitřní hodiny, díky nimž pozná, kterým směrem letět. Pomáhá mu i výborný čich, kterým rozeznává vůně krajiny. A do třetice vnímá magnetické pole Země, něco jako neviditelný kompas.

Právě tenhle „kompas" dlouho nikdo neuměl najít. V květnu 2026 přišli vědci z Institutu Maxe Plancka v prestižním časopise Science s překvapivým vysvětlením: objevili v holubích játrech zvláštní imunitní buňky (takzvané makrofágy) nabité železem, které dokážou reagovat na magnetické pole. Když je v pokusu vyřadili z funkce, holubi se za zatažené oblohy hůř vraceli domů. Ne všichni vědci s výkladem souhlasí a téma se dál zkoumá — za slunečných dní si totiž ptáci poradili i bez nich. Hezky to ukazuje, že příroda mívá víc než jednu pojistku.

Závody, které začínají za svítání

Kolem poštovních holubů se točí celý sport. Ptáky svezou auta často stovky kilometrů daleko a tam je v jednu chvíli hromadně vypustí. Vyhrává ten, jehož holub doletí domů nejrychleji. Aby se to dalo spravedlivě změřit, nosí každý holub na noze čip nebo gumičku, které po doletu zaznamenají přesný čas.

Závody se dělí podle délky. Krátká trať měří zhruba do 200 kilometrů, střední do 600 a dlouhá i přes 600. Za dobrého počasí zvládne holub šest set kilometrů asi za čtyři a půl hodiny — a vydrží ve vzduchu čtrnáct i více hodin v kuse.

Den závodu má svůj rituál. Holubi se obvykle už večer předem naloží do přepravního auta, které je odveze na start někam daleko od domova. Ráno je pak na smluvený pokyn všechny naráz vypustí — a začíná napínavé čekání. Právě kolem toho se točí celý spolkový život: chovatelé se scházejí, porovnávají výsledky, radí si a předávají zkušenosti dál. Pro mnohé je holubník malé útočiště, kam si po práci odskočí na pár minut klidu mezi tichým vrkáním.

Jsou to napínavé chvíle. Chovatel stojí na dvorku, kouká k obloze a čeká, kdy se nad holubníkem objeví jeho svěřenec. Na velkých závodech se sejdou obrovská hejna: na jednom ročníku Katovického memoriálu odstartovalo přes 32 tisíc holubů na tratích mezi 250 a 450 kilometry. Nejrychlejší z nich letěl průměrnou rychlostí necelých 77 kilometrů v hodině.

Čeští holubi, na které je Česko pyšné

Čeští chovatelé se neztratí ani ve světové konkurenci. Nejslavnějším příkladem je holub jménem Ali. V lednu 2010 vyhrál prestižní mezinárodní závod v jihoafrickém Sun City: trať dlouhou 560 kilometrů zvládl za devět hodin a čtyřiačtyřicet minut a nechal za sebou přes tři tisíce soupeřů z celého světa. Jeho majitel Karel Klemens z Dolního Benešova na Opavsku za to vítězství získal dvě stě tisíc dolarů.

I doma padají pěkné výkony. Chovatel Lubomír Kubáček z Bělkovic měl na jednom závodě rovnou tři nejrychlejší holuby — 350 kilometrů uletěli za nějaké čtyři a půl hodiny. A že jde o početný sport, dokládá jedno číslo z minulosti: v roce 2011 se v jediném závodě vypustilo přes devětapadesát tisíc holubů.

Koníček, který se dědí v rodině

Holubaření se u nás obvykle předává z otce na syna. Prezident svazu Jaroslav Novotný kdysi popsal chov jako „mix příjemných, pohodových zážitků" a sám s ním naplno začal už koncem osmdesátých let. Podobně to má i Martin Zadražil ze Stonařova na Vysočině: lásku k holubům zdědil po tátovi a holubaří i jeho bratr.

Zároveň si holubáři nic nenalhávají. Chovatelů spíš ubývá a průměrný věk českého holubáře se blíží sedmdesátce. Právě proto se spolky snaží získávat mladé. Martin Zadražil se svými kolegy založil oblastní sdružení Horácko, které se cíleně věnuje práci s mládeží. „Holubářství mě chytlo jako malého kluka a byl bych rád, kdyby se k holubářům přidali další chovatelé z mladší generace," říká. Nováčkům přitom nabízí pomoc, aby měli o koho se opřít.

Kde to všechno uvidíte

Nejkrásnější na tomhle koníčku je, že je otevřený. Poštovní holubi mají spolky téměř po celé republice. Když vás lákají, nemusíte hned pořizovat vlastní holubník — stačí najít nejbližší místní spolek, ozvat se a domluvit si návštěvu. Zkušení chovatelé rádi ukážou svěřence i to, jak se přijímají domů ze závodu.

Spolky navíc pořádají výstavy a setkání, kam může přijít kdokoli. Uvidíte tam vypiplané ptáky, dozvíte se, jak se holubi připravují na sezonu, a poznáte lidi, pro které je tenhle koníček srdeční záležitostí na celý život. Bývá to příjemné dopoledne a člověk odchází s docela jiným pohledem na ptáka, kterého jinak potkává na náměstí.

A pokud máte doma dítě nebo vnouče, které miluje zvířata, tohle je koníček jako stvořený. Učí trpělivosti, péči a radosti z čekání — a odměnou je ten okamžik, kdy se na obzoru objeví malá tečka, zakrouží nad střechou a je doma.