Nevyhynuli: vědci potvrdili, že na Nové Guineji žijí dva vzácní vačnatci

Vačnatci, které vědci znali jen z kostí

V severozápadním cípu Nové Guineje, na poloostrově Vogelkop v indonéské části ostrova, žijí dva drobní vačnatci, o nichž se na základě dosavadních subfosilních nálezů předpokládalo, že vymizeli už před více než šesti tisíci lety. Tým vedený zoologem Timem Flannerym z Australského muzea a Kristoferem Helgenem, šéfem Bishopova muzea na Havaji, teď v odborném časopise Records of the Australian Museum podrobně popsal a taxonomicky potvrdil, že oba druhy dodnes přežívají. Zprávu zveřejnilo Bishopovo muzeum 5. března 2026. Biologové takovým živočichům říkají „lazarské druhy" — podle biblického Lazara, který vstal z mrtvých. Jde o tvory, které se dlouho počítaly za vyhynulé, protože je věda dlouho znala jen z kosterních pozůstatků – a pak se najednou najdou živí.

Prvním z nich je trpasličí dlouhoprstý vačnatec (Dactylonax kambuayai, žádné ustálené české jméno zatím nemá) — nejmenší ze skupiny takzvaných pruhovaných vačic, s černobílým vzorem podobným kožichu skunka. Nápadně dlouhým prstem na přední tlapce nejspíš vytahuje ze dřeva larvy hmyzu, podobně jako jeho příbuzní. Jak přesně se chová ve volné přírodě, ale vědci teprve zjišťují. Dva exempláře druhu – dospělou a mladou samici – ulovili u vesnice Nenei už v roce 1992. Desítky let pak ležely v lihových sbírkách pro výuku na University of Papua New Guinea, špatně zařazené jako jiný, běžnější druh. Objevil je tam zoolog Ken Aplin a jejich existenci i vůbec první ilustraci živého vzhledu druhu zveřejnil badatel Stephen Jackson už v roce 2015. Letošní studie k tomu přidala podrobnou revizi, popis exemplářů a nové terénní záznamy a fotografie od roku 2023 – přežití druhu tak spíš podrobně zdokumentovala a potvrdila, než že by ho objevila poprvé.

Druhým je takzvaný kroužkoocasý klouzavec (Tous ayamaruensis) — vačnatec o hmotnosti kolem 300 gramů, který díky kožní blance po bocích těla plachtí mezi korunami stromů podobně jako létající veverka. Podle Australského muzea patří do zcela nového rodu, pojmenovaného podle tambrauwského slova pro toto zvíře. Na rozdíl od kambuayai vědci u tohoto druhu dosud nemají žádný moderní muzejní exemplář — jeho určení opírají o subfosilní kosti a zuby z jeskyně Kria staré zhruba 6000 až 7500 let, o fotografie živých zvířat a o znalosti místních obyvatel Vogelkopu.

Fosilní stopy obou druhů sbíral už od devadesátých let právě Aplin, jeden z prvních badatelů, kteří na Vogelkopu pátrali po starých faunistických nálezech. Flannery a Helgen pak podle Bishopova muzea porovnávali nově získané doklady – u kambuayai muzejní exempláře, u klouzavce fotografie a terénní pozorování – s fosiliemi uloženými ve sbírkách obou institucí, než mohli s jistotou napsat, o jaké druhy jde. Na popisu se podílela i bioložka Aksamina Yohanita z Papuánské univerzity a papuánští terénní spolupracovníci, kteří v horských lesích strávili se zvířaty nejvíc času.

Bez znalostí místních by objev nebyl možný

Rozhodující důkaz vědcům u klouzavce Tous ayamaruensis nedala laboratoř, ale lidé, kteří v pralese žijí. Zvíře v roce 2015 vyfotil zaměstnanec palmové plantáže poblíž Sorongu, který si ho zprvu spletl s outloněm nebo kuskusem. Fotografie se později dostala k vědcům a v roce 2023 s ní zoolog Tim Flannery oslovil právničku a domorodou aktivistku Riku Korain z kmene Maybrat. Ta pak společně s ním mluvila se staršími kmene Tambrauw, Barnabasem Baruem a Carlosem Yesnatem. Ti bez váhání potvrdili, že zvíře, kterému říkají tous wan, se v okolních lesích běžně vyskytuje. Podle reportáže serveru Mongabay starší kmene popsali i chování, které vědci předtím vůbec neznali — třeba to, že si klouzavci ořezávají listí na dráze svého skoku mezi stromy, což Tambrauwové vnímají jako druh zahradničení.

Sám Flannery pro Mongabay řekl, že jeho celoživotní práce stojí na znalostech, které mu kmenoví starší po celém ostrově předávali. Pro obyvatele Tambrauwu přitom zvíře nikdy nezmizelo — je pro ně posvátné a po generace chránili les, ve kterém žije. Slovo „znovuobjevení" je tak spíš pohledem vědy zvenčí než popisem toho, co místní lidé sami prožívali.

Odlomek Austrálie ukrytý v pralese

Vogelkop je geologicky starobylý kus pevniny, který kdysi patřil k Austrálii a postupně srostl se zbytkem Nové Guineje. Díky tomu se v jeho horských a nížinných deštných lesích dochovala zvířata, která jinde na kontinentu dávno vymizela. Biolog Robin Beck z University of Salford označil pro Mongabay celou Novou Guineu za „motor vzniku druhů" — místo, kde hory, ostrovní izolace a rozmanité klima vytvářejí ideální podmínky pro vznik nových forem života. Husté pralesy, náročný terén a chybějící silnice navíc znamenají, že vědecké expedice se do mnoha odlehlých oblastí dostanou jen zřídka a celé horské hřbety dosud nikdo systematicky nezmapoval.

Právě proto má letošní popis význam i mimo úzký okruh zoologů. Ačkoli se na Vogelkopu stále zachovaly rozsáhlé původní lesy, kácení dřeva a přeměna nížinného pralesa na plantáže olejné palmy už zasáhly části poloostrova a dál se rozšiřují — podle místních obyvatel klouzavec z okolí Sorongu zmizel právě po vykácení lesů. Pojmenování a formální popsání druhu je přitom v Indonésii často první krok k tomu, aby jeho prostředí vůbec mohlo získat nějakou úroveň ochrany — bez vědeckého jména a uznaného výskytu se o něm v zákonech těžko mluví.

Echidna i vzácní ptáci: řada ztracených druhů se vrací

Objev na Vogelkopu navazuje na starší a stejně pozoruhodný případ z téhož koutu světa. V listopadu 2023 vědecký tým s podporou Oxfordské univerzity a indonéské organizace YAPPENDA znovuobjevil ježuru Attenboroughovu (Zaglossus attenboroughi) v pohoří Cyclops nedaleko papuánského města Jayapura — savce, který snáší vejce místo rození živých mláďat a kterého věda naposledy zaznamenala v roce 1961. I tady sehrály roli znalosti místních komunit, které týmu pomohly umístit fotopasti na správná místa.

Podobných příběhů v posledních letech přibývá, byť u jiné skupiny zvířat. Podle projektu Hledání ztracených ptáků, který vede trojice ochranářských organizací (American Bird Conservancy, Re:wild a BirdLife International), se v roce 2025 podařilo znovu zdokumentovat pět druhů ptáků, které nikdo neviděl deset a více let — mimo jiné druh ledňáčka z Bismarckova souostroví a druh lejska z Filipín. Seznam ptačích druhů považovaných za nezvěstné se od vzniku projektu v roce 2022 do současnosti zmenšil ze 163 na 120. Ředitel projektu John Mittermeier to označil za doklad toho, že hledání „ztracených" druhů funguje jako včasné varování pro ochranu přírody — dřív, než se z domněnky o vyhynutí stane definitivní úbytek.

Oba druhy byly vědecky popsány už v roce 1999 (jako Dactylopsila kambuayai a Petauroides ayamaruensis) — nové studie teď potvrdily hlavně jejich přežívání a přeřadily je do nových rodů. Aktuální hodnocení ohrožení podle IUCN ale zatím ani jeden z nich nemá. Nové údaje o jejich výskytu, omezeném areálu a hrozbách však mohou vědcům i úřadům pomoct při přípravě konkrétních opatření na ochranu jejich populací a pralesního prostředí.

Místní organizace i vědci z Papuánské univerzity, kteří se na výzkumu podíleli, doufají, že formální popis obou druhů pomůže při jednáních o ochraně dosud nedotčených lesů poloostrova. Pro samotný Vogelkop totiž nález znamená hlavně jedno: fosilní záznam a živé pozorování se tu po tisíciletích konečně potkaly.

---

Ověřeno z:

• Bishop Museum a Australian Museum — tisková zpráva k popisu dvou nových/znovuobjevených druhů (5. 3. 2026)
• Records of the Australian Museum — vědecká studie Flannery a kol. (2026)
• Mongabay — reportáž o roli domorodých znalostí kmene Tambrauw při objevu
• The Conversation — popis nálezu špatně zařazeného exempláře v muzejní sbírce
• Oxford University a projekt Hledání ztracených ptáků — širší kontext znovuobjevených druhů