Keporkaci u Brazílie jsou zpět na 93 procentech stavu

V roce 2019 dopočítali biologové u brazilských břehů něco, co by si ještě před třiceti lety nikdo netroufl čekat. Keporkaci, kteří sem každou zimu plavou rodit mladé a v létě táhnou na hody do vod kolem Antarktidy, tehdy podle studie čítali zhruba 25 000 zvířat – skoro tolik, kolik jich tu žilo předtím, než je lidé málem vyhubili.

Z 27 tisíc na necelých 500

Kolem roku 1830 žilo v této populaci odhadem 27 000 keporkaků. Lovci velryb je ale za necelých sto dvacet let téměř vyhubili – v polovině 50. let 20. století jich podle modelového odhadu zbylo jen kolem 450 (odhad je nejistý, interval sahá zhruba od 200 do 1400 zvířat), tedy necelá dvě procenta původního počtu.

Keporkaci na jižní polokouli získali formální ochranu už v roce 1963. Sovětský svaz je ale ještě několik let lovil nelegálně – u brazilské populace ale studie žádný další lov po roce 1972 už neeviduje, a právě tehdy začala populace rychle růst. Mezinárodní velrybářská komise pak v roce 1986 zavedla celosvětové moratorium na komerční lov velryb, které ochranu dál upevnilo. Podle odhadu z roku 2019 dosáhla už 93 procent stavu z doby před lovem a kolem roku 2030 by měla být téměř úplně zotavená, tedy na 99 procentech.

K číslu 93 procent se vědci dostali pomocí populačního modelu, který skloubil víc zdrojů dat najednou: roky sčítali velryby z lodí a letadel přímo u brazilského pobřeží, kde tahle populace rodí mladé, dohledali v archivech, kolik keporkaků odsud velrybáři od roku 1830 skutečně odvezli – včetně zvířat zasažených, ale nedopravených na loď, a mláďat, která uhynula po zabití matky –, a přidali k tomu údaje o rozmnožování, úmrtnosti a genetice populace. Model pak spočítal, jak rychle se populace dokázala vzpamatovat: 93 procent je z něj nejpravděpodobnější hodnota, rozmezí 73 až 100 procent je 95procentní interval spolehlivosti tohoto odhadu.

Ne všude stejně rychle

Ne všechny skupiny keporkaků na světě se ale zotavují stejným tempem. Mezinárodní velrybářská komise (IWC), organizace, která sdružuje státy dohlížející na ochranu velryb, ve svém posouzení z roku 2015 spočítala, že keporkaci na celé jižní polokouli – tedy všechny populace dohromady, včetně těch, které se zotavují pomaleji – dosahovali tehdy zhruba 70 procent počtu z doby před lovem. Sami autoři posouzení ale upozorňují, že jde o hodně zjednodušené souhrnné srovnání, protože jednotlivé populace keporkaků se zotavují různě rychle.

Rozdíl proti 93 procentům u brazilské populace ukazuje, že hodně záleží na tom, kde přesně velryby zimují a jak silně je tam lovci v minulosti pronásledovali. I tak je to velký posun k lepšímu. Už v roce 2008 přeřadil Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) keporkaka na svém Červeném seznamu ohrožených druhů z kategorie „zranitelný" do kategorie „málo dotčený" – tedy mezi druhy, které jako celek momentálně nepatří mezi bezprostředně ohrožené vyhynutím. Některé populace keporkaků ale zůstávají zranitelné – ohrožují je hlavně srážky s loděmi, zamotání do rybářských sítí, hluk a změny v dostupnosti potravy.

Ásám: rok bez jediného pytláka v Kazirangu

Podobně nadějná zpráva přišla začátkem roku 2026 z indického státu Ásám, který leží na úpatí Himálaje na severovýchodě Indie. Premiér Naréndra Módí v lednu 2026 oznámil, že v roce 2025 nezabili pytláci v celém indickém státě Ásám jediného nosorožce indického. Nosorožec indický je zvíře s jedním rohem a kůží skládanou jako brnění, které kdysi obývalo velkou část jižní Asie a dnes přežívá hlavně v Indii a Nepálu.

Ještě v letech 2013 a 2014 přitom pytláci zabíjeli po 27 nosorožcích ročně jen v Kazirangu. V celém státě Ásám bylo mezi lety 2000 a 2021 zaznamenáno 191 upytlačených nosorožců. Nulového pytláctví nosorožců dosáhl celý stát Ásám poprvé v roce 2022 – po pětačtyřiceti letech, kdy se to nikomu nepovedlo; v roce 2023 pak pytláci zabili jednoho nosorožce a v roce 2024 dva. Kaziranga, rezervace s největší populací nosorožce indického na světě (žije v ní zhruba dvě třetiny všech, i když jde o srovnání údajů z mírně odlišných let), teď spolu s celým státem zopakovala nulové pytláctví i za rok 2025.

Kaziranga je od roku 1985 zapsaná na seznamu světového dědictví UNESCO a žije v ní hned pět druhů velkých savců pohromadě – nosorožec indický, slon indický, tygr bengálský, buvol divoký a barasinga, jelen s velkými rozeklanými parohy. Tamní boj proti pytlákům tak chrání celé toto společenství druhů, které spolu sdílejí stejnou krajinu, ne jen samotné nosorožce.

Drony, psi a víc žen mezi strážci

Za zlomem stojí podle ásámských úřadů souběh několika opatření najednou: víc hlídek a strážních táborů v terénu, sledování z dronů a termokamer, čtení poznávacích značek aut u vjezdů do parků, vycvičení psi plemene belgický ovčák a taky víc tipů od místních lidí přes sociální sítě. Zvláštní jednotku strážkyň s názvem Van Durga, tvořenou převážně ženami, veřejně chválil i premiér Módí.

Ochrana zvířat tu navíc dostává i stavební podobu. Hlavní silnice, která lemuje jižní okraj parku, byla dlouho smrtelnou pastí – jen mezi lety 2020 a 2024 na ní srazila auta přes osmdesát velkých savců včetně nosorožců a slonů, hlavně během sezonních přesunů zvířat na vyšší místa v období záplav. Indie proto v lednu 2026 oficiálně zahájila projekt a položila základní kámen k přestavbě silnice, jejíž součástí má být 34,45 kilometru dlouhý úsek na sloupech, pod kterým budou moci zvířata volně procházet, aniž by se s dopravou vůbec setkala.

Díky ochraně roste i celková populace nosorožce indického. Podle zprávy Skupiny pro asijské nosorožce při IUCN žilo v roce 2024 v Indii a Nepálu dohromady zhruba 4014 těchto zvířat – to je asi o 170 procent víc než odhadovaných 1500 kusů v 80. letech 20. století. Samotná Kaziranga při posledním velkém sčítání v roce 2022 napočítala 2613 nosorožců, o 200 víc než při sčítání o čtyři roky dřív.

Zákaz na papíře a strážci v terénu

U keporkaků sehrálo rozhodující roli postupné omezování lovu už od 60. let, konec nelegálního sovětského lovu a dlouhodobá mezinárodní ochrana – i dnes lov velryb obcházejí některé země, každá jinak: Norsko loví na základě formální námitky proti moratoriu, Island má k moratoriu výhradu a Japonsko z IWC v roce 2019 vystoupilo a loví komerčně dál ve vlastních vodách; keporkaků u jižní Ameriky se to ale prakticky netýká. U nosorožců je to naopak dennodenní práce stovek strážců přímo v terénu, dronů a psů, a přesto to zabralo desítky let. Podle Bibhaba Talukdara, předsedy Skupiny pro asijské nosorožce při IUCN, stojí za růstem počtu nosorožců indických hlavně „silná ochrana a výrazný pokles pytláctví" v Indii a Nepálu.

Podobný recept – přestat zvíře systematicky zabíjet a vydržet u toho dost dlouho – funguje i mnohem blíž domovu. V Česku se po pěti letech bez potvrzeného rozmnožování vrátila vlčí mláďata na Kokořínsko a Ralsko, jak na podzim 2025 potvrdil monitoring Hnutí DUHA Šelmy – podobný princip dlouhodobé ochrany jako u velryb a nosorožců, jen v české krajině místo oceánu a indické říční nivy.

---

Ověřeno z:

• Royal Society Open Science (Zerbini a kol., 2019) — studie o zotavení populace keporkaka v jihozápadním Atlantiku
• IUCN Červený seznam ohrožených druhů — přeřazení keporkaka z kategorie zranitelný na málo dotčený (2008)
• International Whaling Commission — posouzení stavu populací keporkaků jižní polokoule (2015)
• Mongabay / Skupina pro asijské nosorožce při IUCN — zpráva o populaci nosorožce indického (září 2025)
• Indická vláda, prohlášení premiéra Naréndry Módího (leden 2026) — nulové pytláctví nosorožců v Kazirangu za rok 2025
• Hnutí DUHA Šelmy — monitoring návratu reprodukce vlků na Kokořínsku a Ralsku (listopad 2025)