Moravská dílna lije zvony pro celý svět, vedou ji tři generace žen

Zvon je možná nejstarší hudební nástroj, jaký zná česká vesnice i velké město. Svolává lidi, odbíjí čas, oznamuje radost i smutek. Málokdo ale ví, že se u nás nové zvony pořád ještě odlévají — a to postaru, ohněm a rukama. Jedno z posledních míst, kde to umějí, najdeme v malé obci Brodek u Přerova na Moravě.

Řemeslo staré staletí

Zvonařství patří k nejvzácnějším řemeslům vůbec. Vyžaduje trpělivost, cit pro hudbu i pořádnou dřinu a nedá se pořádně naučit z knížky — dovednosti se předávají z generace na generaci. Míst, kde se u nás zvony ještě opravdu odlévají z rozžhaveného kovu, zůstala jen hrstka — a jedním z nejznámějších a nejčinnějších je právě rodinná zvonárna v Brodku u Přerova.

Brodecká dílna vznikla v roce 1950 a její začátek byl vlastně náhoda. Zakladatel byl původně letecký mechanik a k řemeslu ho přivedl puklý zvon na místním kostele, který se rozhodl přelít. Podařilo se — a z jednorázové opravy se stalo dílo na celý život a nakonec i rodinná tradice, která trvá dodnes.

Zvony drží už tři generace žen

Na příběhu dílny je pozoruhodné ještě něco. Zvonařství bývalo odjakživa mužské řemeslo, tady ho ale už desítky let drží v rukou ženy. Když zakladatel v roce 1965 náhle zemřel, ujala se dílny jeho žena. Po počátečních nezdarech sama znovu objevila správné složení slitiny a řemeslo zachránila. Po ní vedla firmu dcera a dnes ji řídí zástupkyně už třetí generace rodu.

Práce zvonařky si všimla i hlava státu. Současná majitelka převzala státní vyznamenání za zásluhy o řemeslo — ocenění, jaké se řemeslníkům dostává jen výjimečně. Je to hezké uznání pro celou rodinu, která dokázala udržet něco, co jinde dávno zaniklo.

Jak vzniká nový zvon

Výroba zvonu je napínavá až do poslední chvíle. Zvon se odlévá z takzvané zvonoviny, což je slitina mědi a cínu — mědi je v ní zhruba čtyři pětiny. Právě přesný poměr rozhoduje o tom, jak zvon nakonec zní: příliš mnoho cínu a zvon je sice tvrdý, ale křehký a jeho tón nevydrží.

Nejdřív se z hlíny vytvoří forma, a to hned ve třech vrstvách. Uprostřed je jádro, na něm takzvaný falešný zvon a přes něj plášť. Falešný zvon se pak odstraní a vznikne přesně tvarovaná dutina, do které se lije rozžhavený kov. Základ téhle techniky se od dob středověku prakticky nezměnil — dnes jen některé práce ulehčí stroje.

Když nastane den lití, roztavený kov má kolem tisíce stupňů. Do formy se musí dostat rychle a najednou, jinak je celá práce k ničemu. Teprve po vychladnutí, které trvá i několik dní, se ukáže, jestli se dílo povedlo.

A pak přichází na řadu to nejjemnější — ladění. Jeden zvon totiž nezní jen jediným tónem: když se rozhoupe, ozve se celá souhra několika tónů zároveň a teprve jejich soulad dává zvonu ten typický plný hlas. Zvonař tak musí spojit cit hudebníka s rukama kováře. Když je potřeba, tón se doladí jemným obroušením stěny zvonu na správném místě. Právě proto se zvonařství odjakživa počítá mezi řemesla, kde jde o milimetry i o hudbu zároveň.

Zvony, které zní po celém světě

Přestože jde o malou dílnu z moravské vesnice, její zvony doputovaly do celého světa. Zvoní nejen v českých a slovenských kostelích, ale i v řadě zemí od Evropy po Austrálii, Japonsko a Ameriku. Dílna reprezentovala Česko na světové výstavě a jeden ze zvonů kdysi doputoval dokonce k papeži.

Kromě jednotlivých zvonů zvládne dílna i zvonkohry — soubory mnoha přesně naladěných zvonů, které společně zahrají melodii. Takové zvonkohry rozeznívají věže hned v několika městech doma i v zahraničí.

Nemusí přitom jít vždy o velké kusy pro kostelní věže. Vedle nich vznikají i drobnější zvony — upomínkové, svatební nebo rodinné, a také hodinové cimbály, které odbíjejí čas. Zvon se tak může stát nejen hlasem kostela, ale i osobním dárkem, který v rodině zůstane a připomíná se po generace. I malý zvonek přitom projde stejně poctivým postupem jako ten velký.

Když se na zvon složí celá obec

Nový zvon není levná záležitost, a tak za mnohými stojí krásný příběh sousedské soudržnosti. Lidé v obcích pořádají veřejné sbírky a skládají se korunu ke koruně, aby jejich kostel nebo kaple měly zase svůj hlas.

Přesně to se stalo i v jedné obci na Přerovsku. Místní vybrali peníze na nový zvon, který měl po dlouhých letech nahradit ten původní, poškozený. Na den, kdy se zvon v dílně odléval, se přijeli podívat i sami dárci — mohli na vlastní oči vidět, jak z ohně a žhavého kovu vzniká něco, co bude sloužit dalším generacím dávno po nich.

Dobře odlitý zvon přitom vydrží stovky let a přežije mnoho lidských životů. Když dnes někde ve věži zavěsí nový zvon, je dost dobře možné, že bude znít ještě za sto nebo dvě stě let — dávno poté, co si na den jeho zrození nikdo nevzpomene.

A právě v tom je kouzlo tohohle řemesla. V době, kdy se skoro všechno vyrábí ve velkém a nakrátko, tady pořád vznikají věci určené na staletí — poctivě, rukama a s vědomím, že je uslyší i ti, kdo se teprve narodí.

---

Ověřeno z:

• Biografický slovník českých zemí (Historický ústav AV ČR) — historie rodiny a dílny Dytrychových
• Český rozhlas — reportáže o zvonařské dílně a procesu odlévání zvonů
• Přerovský deník — odlévání nového zvonu z veřejné sbírky (9. 6. 2021)
• PROPAMÁTKY — tradice zvonařství udržovaná ženami z rodiny Dytrychovy