Modrotisk zažívá renesanci, oživují ho mladí tvůrci

Sytě modrá látka s jemným bílým vzorem. Znáte ji z lidových krojů, ubrusů po babičce i ze zástěr. Říká se jí modrotisk a patří k nejstarším technikám potiskování látek u nás. Ještě před pár desetiletími přitom málem zmizel – dnes ho ale znovu objevují mladí návrháři a řemeslo zapsané na prestižním seznamu UNESCO zažívá návrat.

Je to příběh, který jde proti proudu. Zatímco spousta tradičních řemesel s odchodem posledních mistrů tiše mizí, u modrotisku se povedl vzácný kousek: udržet ho naživu tak dlouho, než o něj zase začal být zájem. A ten teď přichází z nečekané strany – od mladých lidí, kteří chtějí nosit něco s příběhem a poctivým původem.

Jak modrý zázrak vzniká

Princip modrotisku je starý, ale důmyslný. Na bílé plátno se pomocí ručně vyřezávaných dřevěných nebo kovových forem nanáší takzvaná rezerva – hustá hmota, které se říká pap. Ta místa, kam se otiskne, chrání látku před barvou. Plátno se pak opakovaně namáčí do studeného roztoku s indigem a na vzduchu modrá. Nakonec se rezerva vyplaví a tam, kde byla, zůstane původní bílý vzor na sytě modrém podkladu.

Zní to jednoduše, ale je to práce na dny a vyžaduje zkušenost. Odstín modré závisí na počtu namáčení, teplotě i stáří barvicí lázně a formy s jemnými vzory se dědí celé generace. Právě proto se řemeslo nedá jen tak okopírovat z návodu – předává se z mistra na učně, nejčastěji z otce na syna.

Kouzlo modrotisku je i v tom, že je jednobarevný, a přesto pestrý. Jediná barva – modrá z indiga – se snoubí s nekonečnou zásobou vzorů: kytičky, hvězdičky, geometrické ornamenty i celé kompozice, které vznikaly desítky let a jsou dnes samy o sobě uměleckým archivem. Každá dílna má vlastní sbírku forem, a tím i vlastní rukopis, podle kterého se dá poznat, odkud látka pochází.

Řemeslo staré staletí

V Česku má modrotisk hluboké kořeny. Nejstarší dochovaná dílna, rodinná modrotisková dílna v Olešnici na Moravě, funguje už od roku 1816 a barvířství se v rodině drží po mnoho generací. Vede ji Jiří Danzinger, který se roku 2002 stal nositelem tradice lidového řemesla, a zájem o pokračování projevuje i jeho syn – takže i tady má staré řemeslo dalšího následovníka.

Modrotisk se u nás nosil hlavně na venkově, na zástěrách, sukních a krojích. S nástupem levné tovární výroby a moderních látek ale poptávka prudce klesla a řemeslných dílen ubývalo, až zůstala jen hrstka. Že technika nezanikla úplně, je dílem několika rodin, které u ní vytrvaly i v časech, kdy o modrotisk skoro nikdo nestál.

Cesta na seznam UNESCO

Zlom přišel v roce 2018. Modrotisk byl zapsán na Reprezentativní seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO, a to jako společná přihláška pěti zemí – Česka, Slovenska, Německa, Rakouska a Maďarska, kde všude má technika svou tradici. Zápis nezaručuje peníze ani zákazníky, ale dělá něco jiného: dává řemeslu punc výjimečnosti a upozorňuje na to, že jde o dědictví, které stojí za záchranu.

A přesně to se začalo dít. Modrotisk se z „něčeho po babičce" stal znovu zajímavým – pro muzea, pro turisty i pro designéry.

Poslední dvě dílny drží tradici

Klasický modrotisk dnes v Česku vyrábějí tradiční technikou už jen dvě rodinné dílny – vedle olešnické i dílna ve Strážnici, kterou vede rodina Jochova. Ta se řemeslu věnuje přes sto let a letos slaví 120 let od založení. Obě dílny přitom nejsou jen výrobny, ale i živé ukázky, jak řemeslo vypadalo před sto lety – s původními formami, barvicími káděmi i postupy, které se nezměnily.

To, že se tradice udržela právě v rodinách, má svůj význam. Znamená to, že tu pořád jsou lidé, kteří umí modrotisk od začátku do konce, a mají koho zaučit. Bez nich by zápis do UNESCO byl jen razítkem nad zaniklým řemeslem.

Nová vlna: mladí tvůrci a móda

Nejzajímavější je ale to, co se děje kolem. Modrotisk objevuje mladá generace tvůrců, kteří ho přenášejí z krojů do současné módy a designu. Textilní návrhářky s ním pracují na moderních střizích, vznikají doplňky, bytový textil i autorské kolekce, kde modrá s bílým vzorem najednou nevypadá jako skanzen, ale jako věc, kterou chcete nosit dnes.

K oživení pomáhají i muzea. Během roku se objevují výstavy i tvůrčí dílny, kde si můžete modrotisk sami vyzkoušet – otisknout vlastní vzor a pochopit, kolik práce se za tou sytou modrou skrývá. Takové výstavy spojují historii se současností: ukazují staré formy a kroje vedle nových autorských kolekcí, jako výstava Modrotisk: Příběh, který pokračuje v Městském muzeu ve Dvoře Králové nad Labem. Zájem o podobné akce roste, protože ruční výroba a poctivá řemesla dnes lidi přitahují jako protiváha k tovární uniformitě.

Kde ho potkat

Pokud vás modrotisk zaujal, nemusíte kvůli němu daleko. Kromě obou rodinných dílen ho pravidelně představují regionální muzea, folklorní slavnosti a řemeslné trhy, kde bývají i ukázky přímo od tiskařů. Řada muzeí navíc pořádá dny otevřených dveří a workshopy, na kterých si můžete vlastnoručně otisknout svůj kousek látky.

Modrotisk je krásný příklad toho, že staré řemeslo nemusí skončit ve vitríně. Když se potká vytrvalost rodin, které ho nikdy neopustily, s chutí mladých tvůrců zkoušet nové věci, může i dvě stě let stará technika znovu ožít – a slušet době, ve které žijeme.