Protože den bude takový, jaký si ho uděláte.

Českou republiku ukazujeme z té lepší stránky, říká redaktor Mojí země Pavel Radosta

9 minut radosti
Období pravěku - další z Pavlových zálib. Foto: se svolením Pavla Radosty

Prostřednictvím časopisu Moje země přibližuje Pavel Radosta čtenářům krásy České republiky už jedenáct let. Právě on se před lety zasloužil o záchranu tohoto titulu. Dnes je jeho dvorním fotografem a v poutavých článcích má možnost vyprávět o svých cestách, ale i o umění nebo krajině. Výjimečně z druhé strany diktafonu nám prozradil, jak se jako vyučený lesník k novinařině dostal a jak těžké je v dnešní době vydávat tištěný časopis.

Tvůj životopis je poměrně bohatý na rozličná povolání. Jak se stane, že jeden člověk je psovodem, vědeckým pracovníkem i vládním konzultantem? A jak to, že pak skončí u psaní?

Popravdě, to „psovodství“ bylo asi nejzábavnější. Po návratu z vojny jsem se rozhodl ke studiu angličtiny. Byl to roční, každodenní kurz, mimochodem možná moje nejlepší životní investice, a u toho jsem si musel vydělat na život. Nastoupil jsem proto jako noční strážný na brněnském výstavišti, vyfasoval dva služební psy a jako parťáka pana docenta, který za války sloužil u letectva v Anglii. Skvělá společnost. Po státnici už jsem musel začít normálně pracovat. Nastoupil jsem jako vědecký pracovník na dnešní Mendelově univerzitě, pak ve výzkumném ústavu, revoluce, pro jistotu dodávám v roce 1989, mě „vynesla“ do různých funkcí, nakonec i do dlouhodobější zahraniční stáže…

Taky školu jsi studoval úplně jinou, než by člověk u novináře tipoval. Psaní a focení tedy bylo ze začátku spíš tvým koníčkem?

Mám lesnickou fakultu. To byla hodně univerzální škola. Od poznávání trusu lesní zvěře až po klimatologii. Ale fotografie tam skutečně nepatřila. Tu jsem současně a krátce studoval na tehdejším Institutu výtvarné fotografie, dnes řádné fakultě opavské univerzity. Po třetím semestru jsem s vlastním focením nadlouho skončil. Tak nějak jsem se přehřál, focení mi už nedělalo radost. Tenkrát navíc ještě žádné digitální fotoaparáty nebyly a já byl dost nešikovný. K focení jsem se pak vrátil až s časopisem a dostupností digitálních foťáků, protože ty jsou pro nás nešiky jako dělané.

Jak ses dostal k časopisu Moje země a jak dlouho v něm působíš?

Přes výstavy. Sám jsem sice v té době aktivně nefotil, ale fotografie mě nepřestala zajímat. Shodou okolností jsem se dostal k pořádání fotografických výstav a ke spolupráci s českou redakcí National Geographic. A už jsme u Mojí země, která tehdy spadala pod National Geographic. V pestrém portfoliu mezinárodního vydavatelství ale byla tak trochu na odstřel, a tak jsem přemluvil brněnské kartografické nakladatelství P.F. art, se kterým jsem už dlouho spolupracoval, aby ji zachránili. Rozuměj – koupili. A je to už jedenáct let.

Jak vůbec vydávání takového časopisu funguje? Nahlížíš i do ekonomické stránky věci, nebo se držíš jen tvůrčí práce?

U nás to funguje jinak než ve velkých vydavatelských domech, kde jsou specializovaná oddělení – na distribuci, na obchod, na výrobu, marketing – většinou poměrně izolované od redakce, která tvoří obsah. My jsme se museli naučit – a stále se učíme – všechno. Jsme maličká redakce. A ne, že by mi ekonomika časopisu byla jedno, ale ve finále je za ni naštěstí odpovědný společníkům Mojí země kolega a jednatel Pavel Kobza. Moc mu to nezávidím.

Časopis Moje země pomohl před lety zachránit. Foto: se svolením Mé země

Pozoruješ, že je těžší tištěný formát udržet? Neodzvonilo už papírovým novinám a časopisům? Nebo čtenáři naopak vítají, že není vše online?

To vyplývá i z předchozí odpovědi. Určitě není lehké udržet tištěný časopis. Ale jak je vidět, není to ani nemožné. Noviny jsou na tom podstatně hůř, zvlášť když byly postaveny na aktuálním zpravodajství. Věštby brzkého konce „papíru“ slýchám už roky. U periodik i knih. A podívejte se do trafik – stovky časopisů. Doslova. A knižních titulů snad i přibývá. Co klesá, to jsou náklady. Tedy počty vydaných kusů. A online je pracovní i sociální realita, ale všimni si, jak jsou v kurzu různé „odvykačky“ od sociálních sítí, webu, neustálé přítomnosti v elektronickém vesmíru.

V časopise se věnuješ stromům, umění i cestování. Jak moc sis rubriky ušil na míru? Baví tě, že můžeš kloubit víc svých vášní?

Moji zemi nešijeme ani tak na míru sobě jako našim čtenářům. Samozřejmě je fajn psát o něčem, co je mi blízké. Ale teď si uvědomuji, že sice musíme myslet na to, co by mohlo zajímat čtenáře, ovšem nepíšeme o ničem, co by nám bylo proti mysli. Českou republiku ukazujeme z té lepší stránky, v tom se asi se čtenáři shodneme.

Když jsme u vášní: co u tebe vede – psaní, nebo focení?

Pokud bych měl odpovědět upřímně, tak u mě vedou jiné vášně než psaní nebo focení. Třeba zákusky z jimramovské kavárny.  Ale vážně – ideální je psaní a focení střídat. A ještě lépe, zkombinovat je v jednom článku. Při focení vycházím z toho, co chci psát, při psaní vím, co a proč jsem fotil.

Procestoval jsi řadu českých měst a míst, máš nějaké zamilované? A takové, které by měl každý Čech určitě vidět?

Bráním se prvoplánové odpovědi: Praha, Český Krumlov, Litomyšl, Olomouc… Proč ne třeba Kadaň, Opava, Pelhřimov? A co teprve Brno? Pokud tam potkáte první lásku, můžete mít rádi třeba Bruntál. S městy je to jak s lidmi. Nemusí být jen krásná. Mohou být zajímavá. Tajemná. Inspirativní. A které město by měl každý Čech určitě vidět? Především to, ve kterém žije. Měl by ho někdy vidět cizíma očima. Nejen cestu do práce a domů, do nejbližší večerky, k doktorovi. Měl by poznat jeho minulost, zajímat se o jeho budoucnost. Vím, zní to pateticky, ale věřte mi, funguje to.  

Praze věnoval oblíbený fotograf celou knihu. Foto: se svolením Pavla Radosty

Cestoval jsi ale hodně i po světě. Jaké místo ti utkvělo v paměti a proč?

Vidíš, před chvílí ses ptala na města, ale já bych raději mluvil o krajině. Stejně tak ve světě. Island mimo sezónu. Nebo Yukon. Liduprázdno. Tady ve střední Evropě jsme moc namačkaní.

V pandemickém roce se hodně přetřásalo, že lidé přece „jeden rok bez dovolené u moře vydrží“, protože i v ČR je krásně. Jak se k tomuto stavíš. Přeci jen, v Mojí zemi se právě krásy republiky snažíte ukazovat, ale ty sám máš po světě nacestováno hodně… Jak vlastně cestování vnímáš, proč je důležité?

To je vyprávění tak na román. Třídílný. Už nějakou dobu mi to vrtá hlavou. Na jedné straně je fajn cestovat po České republice. Ostatně k tomu v Mojí zemi dost intenzívně lákáme, to je pravda. Na straně druhé je malér, když se všichni nahrneme na pár vyhlášených míst. A když jsme moc nároční. Jak to, že tady nemají lanovku? Proč ještě není v každém lese stezka v korunách stromů? A jak v nás hodlají rozpumpovat adrenalin, když tady nemají kolotoč z vodních skútrů? Ale to je možná jen moje staromilství, lidé se chtějí bavit. A proč je cestování důležité? Nejdřív si musíme říct, co je cestování. To není celodenní opékání na přeplněné pláži, kde si i v bufetu objedná člověk pivo česky. Ani to není prodloužený víkend na Kanárech. Cestovat znamená poznávat. Cestovat znamená vracet se bohatší o zkušenosti, pokornější, tolerantnější. V tomto směru je zvlášť pro mladé lidi možnost cestovat požehnáním…  

Píšeš i knihy – kolik jich máš za sebou a jak jsi k tomu došel? Je psaní knih hodně jiné než práce pro časopis?

Vyšly mi zatím čtyři obrazové monografie, pravda, s textovým doprovodem, k několika o České republice jsem psal texty. A první beletrie pro mládež by měla vyjít do konce roku. I když se to zdá podobné, psaní pro časopis a volná tvorba se hodně liší. Stejně to platí i pro fotografování. Upřímně řečeno, psaní knížek je pro mě protiváhou k redakční práci. Trochu osamělou protiváhou. Ale to je asi už na jiné povídání.

Fotografování je podle Radosty ideální kombinovat s psaním. Foto: se svolením Pavla Radosty

Medailonek

Fotografie Pavla Radosty můžete obdivovat v jeho knihách i dvouměsíčníku Moje země. Zde provází čtenáře například historií českých měst nebo je v pravidelném seriálu seznamuje s českými stromy. Po četných cestách po světě a mnoha profesních štacích je mu nejlépe na chalupě v malebném Jimramově, odkud vyráží na ryby nebo do oblíbené kavárny.

Související články

Zaručeně zlepší den

Zaručeně rozzáří den. Podívejte se na nejvtipnější přírodní scenérie letošního roku

FOTO: Letící hejno hus i surfař ve vlnách. Toto jsou nejlepší fotky pořízené z dronu

Důkaz, na který vědci dlouho čekali. Dvě žraločí samice přivedly na svět mládě

FOTO: Letící rorýs i tetřev při východu slunce. Toto jsou nejlepší ptačí snímky roku

Inspirativní rozhovor

Českou republiku ukazujeme z té lepší stránky, říká redaktor Mojí země Pavel Radosta

Českou republiku ukazujeme z té lepší stránky, říká redaktor Mojí země Pavel Radosta

Přečtěte si rozhovor s fotografem, redaktorem a milovníkem krás naší země.

Pozitivní kniha

Inspirace z knihovny: Lepší vztahy začínají správným rozhodnutím. Kniha Volba lásky vám otevře srdce

Inspirace z knihovny: Lepší vztahy začínají správným rozhodnutím. Kniha Volba lásky vám otevře srdce

Snad každý chce mít hezké vztahy s partnerem, rodinou, přáteli a kolegy v práci. Ne vždy se nám to…