Princip je jednoduchý. Speciální brýle člověku ukážou trojrozměrný obraz, který ho obklopí ze všech stran, takže má pocit, že se opravdu ocitl někde jinde. Mozek se nechá snadno „obelstít" a reaguje, jako by šlo o skutečnost. A přesně téhle síly se dnes využívá tam, kde by to málokdo čekal.

Senioři, kteří znovu cestují

Nejdojemnější příběhy píše virtuální realita v domovech pro seniory. Díky českému projektu Kaleido si klienti nasadí brýle a vydají se třeba do Českého Krumlova, na koncert vážné hudby nebo do galerie — aniž by museli opustit budovu. Projekt už funguje v domovech jako ve Velkých Hamrech nebo v Domě seniorů v Liberci-Františkově.

„Některé klienty zavedly VR brýle do Českého Krumlova nebo starého koloniálu," popsal ředitel libereckého domova Jan Gabriel. Pro člověka, který se kvůli nemoci nebo věku už léta nikam nedostal, je to nesmírně silný zážitek. Kromě radosti z cestování má virtuální realita u seniorů i terapeutický rozměr — obrazy známých míst probouzejí vzpomínky a slouží jako takzvaná reminiscenční terapie, která pomáhá procvičovat paměť a bojovat proti osamělosti. Personál domovů popisuje, že po společném „výletu" mají klienti o čem povídat, lépe se jim usíná a celkově se zvedne nálada. Právě u lidí, kterým se svět zúžil na jedno patro budovy, dokáže půlhodina strávená u moře nebo v rodném městě udělat s náladou divy.

Studenti, kteří se procházejí antickým městem

Druhý svět, kde virtuální realita rozkvétá, je škola. Gymnázium Františka Palackého ve Valašském Meziříčí pořídilo v prosinci 2025 sadu virtuálních brýlí z peněz Evropské unie a začalo je zapojovat do výuky. Vedení školy o tom mluví jako o investici do budoucnosti studentů.

Nejvíc si pochvalují dějepisáři. „V dějepise se můžeme projít starověkým městem nebo sledovat průběh historické události přímo na místě," popisuje jeden z učitelů. Suchá data z učebnice tak najednou ožijí — místo memorování letopočtů se student projde antickým fórem nebo nahlédne dovnitř pyramidy. Brýle přitom neslouží jen historii; uplatnění našly i ve fyzice, chemii, biologii, zeměpise a jazycích, kde pomáhají ukázat věci, které by jinak zůstaly jen na papíře. Studenti se můžou podívat dovnitř lidského srdce, projít se po povrchu Měsíce nebo zamířit na virtuální exkurzi do muzea na druhém konci světa — a to vše z lavice. Učitelé si pochvalují, že látka takhle víc utkví a děti do hodiny táhne zvědavost.

Pacienti, kteří se uzdravují jako ve hře

Třetí a možná nejpřekvapivější oblast je zdravotnictví. Pražská Nemocnice sv. Alžběty patří k průkopníkům, kteří virtuální realitu běžně používají při rehabilitaci. Pacient si u lůžka nasadí brýle, ocitne se v přírodě nebo ve městě a plní úkoly, které ho přirozeně nutí k pohybu — a přitom trénuje motoriku, koordinaci, rovnováhu i paměť.

Nemocnice k tomu využívá program VR Vitalis Pro a přenosné sady, které fyzioterapeut přiveze rovnou k lůžku, takže cvičit může i pacient, který se zatím sám nedostane do tělocvičny. Metoda se osvědčila u lidí po operacích kyčle a kolena, po cévní mozkové příhodě, u pacientů s Parkinsonovou nemocí či roztroušenou sklerózou a u seniorů, kteří tak předcházejí pádům. „Výsledky jsou měřitelné a utvrzují nás v tom, že tato metoda má v rehabilitaci pevné místo," říká koordinátor programu Adam Kostan. Velkou výhodou je, že cvičení baví — když člověk sbírá ve virtuálním sadu jablka, ani si neuvědomí, že vlastně tvrdě rehabilituje. Virtuální svět navíc odvádí pozornost od bolesti, takže pacienti vydrží cvičit déle a snáz se vracejí do běžného života.

Proč to funguje

Tajemství úspěchu je v tom, že virtuální realita člověka vtáhne. Zatímco cvičení podle papíru nebo poslech výkladu se snadno omrzí, v brýlích je člověk uprostřed dění a chce pokračovat. Odborníci tomu říkají „ponoření" a právě ono dělá z běžné rehabilitace hru a z nudné hodiny zážitek. K tomu se přidává důležitý fakt: technologie je čím dál dostupnější a levnější, takže brýle už dnes nejsou výsadou drahých laboratoří, ale objevují se v obyčejných školách i domovech.

Neznamená to, že by virtuální realita měla nahradit skutečný svět — nikdo netvrdí, že výlet v brýlích se vyrovná procházce lesem nebo že hra nahradí pořádnou fyzioterapii. Je to ale mimořádný pomocník tam, kde skutečná cesta z nějakého důvodu nejde. Senior upoutaný na lůžko se aspoň na chvíli vrátí k moři, dítě si osahá historii a člověk po úrazu se rychleji postaví na nohy.

Okno do světa na dosah ruky

Na příběhu české virtuální reality je nejhezčí to, že za technologií, kterou si mnozí spojují jen se zábavou, se skrývá velká dávka lidskosti. Nejde o efekt pro efekt, ale o konkrétní pomoc konkrétním lidem — a to v místech, kde je jí nejvíc potřeba.

Až tedy příště někdo mávne rukou nad „brýlemi na hraní", vzpomeňte si na seniorku, která se díky nim znovu prošla Českým Krumlovem, na školáka nadšeného z antického Říma nebo na pacienta, který se po mrtvici učí znovu chodit. Virtuální realita se v Česku tiše proměnila v okno do světa — a to je zpráva, ze které jde radost.

Ověřeno z:

• Deník – Kaleido: VR v domovech pro seniory (Velké Hamry, Liberec)
• Deník – VR ve výuce na Gymnáziu Fr. Palackého ve Valašském Meziříčí
• Protext ČTK – rehabilitace ve VR v Nemocnici sv. Alžběty
• Nemocnice sv. Alžběty – virtuální realita v rehabilitaci

Při přípravě článku pomohla umělá inteligence dohledat zdroje a zpracovat základní strukturu článku. Výběr tématu, ověření faktů a konečnou podobu zajistila redakce Pozitivní zprávy.

Druhý nejlepší chemik světa

Největší hvězdou roku byl gymnazista Václav Verner. Na Mezinárodní chemické olympiádě získal zlatou medaili a druhé místo v absolutním pořadí — tedy titul druhého nejlepšího mladého chemika na světě. Pro české barvy je to historicky nejlepší výsledek na této soutěži vůbec.

Nešlo přitom o náhodu ani o jednoho výjimečného studenta. Celá čtyřčlenná česká výprava se vrátila s medailí: Verner se zlatem, Matěj Pěnička a Ondřej Michal se stříbrem a Adam Horák s bronzem. Soutěž se konala na začátku července 2025 ve Spojených arabských emirátech a utkalo se na ní zhruba tři a půl stovky studentů z devadesáti zemí. Podle vedoucího českého týmu byla praktická část letos mimořádně náročná a Verner v ní „s výjimkou jediného studenta porazil soutěžící z celého světa".

Medaile napříč obory

Chemie byla vrchol, ale zdaleka ne jediný úspěch. Čeští studenti bodovali skoro ve všech přírodovědných a technických disciplínách.

Na 66. Mezinárodní matematické olympiádě v australském Sunshine Coast, kde se v polovině července 2025 sešlo 630 soutěžících ze 108 zemí, získal český tým stříbrnou medaili (Erik Ježek), tři bronzy (Jakub Trčka, Pavel Hyánek a David Hromádka) a dvě čestná uznání. Matematická olympiáda patří k nejtěžším a nejstarším soutěžím svého druhu, takže postavit se tu vedle nejlepších z celého světa je samo o sobě úspěch.

Podobně se dařilo i v dalších oborech. Podle přehledu, který zveřejnil Senát, přivezli mladí astronomové a astrofyzici tři zlaté, jednu stříbrnou a jednu bronzovou medaili. Geovědní tým získal jednu zlatou a šest stříbrných medailí — jeden z nejlepších výsledků v historii. Biologové brali dvě stříbra a bronz, fyzici tři bronzové medaile a v experimentálních vědách přibylo dalších šest stříber.

V informatice zazářila Svatava Šimečková, která vyhrála zlato na Mezinárodní dívčí olympiádě v informatice. Její prvenství má i širší význam: soutěže zaměřené na dívky mají povzbudit zájem děvčat o obory, kde jich zatím studuje méně, a ukázat, že programování a logika nejsou jen doménou chlapců.

Zvláštní cenu těmto výsledkům dodává mezinárodní konkurence. Na olympiádách se sjíždějí desítky až přes stovku zemí a proti sobě nastupují ti nejlepší z každé z nich, často po měsících soustředěné přípravy. Umístit se v takové společnosti na medailových příčkách znamená patřit ke světové špičce svého ročníku. Když se to sečte, jde skutečně o desítky medailí za jediný rok — a co je možná ještě důležitější než jejich počet: hned několik z nich bylo pro Česko historicky nejlepších.

Jak se člověk dostane mezi nejlepší na světě

Za každým takovým jménem je několik let práce a cesta, kterou může nastoupit prakticky každý zvídavý žák. Předmětové olympiády jsou dobrovolné, bezplatné a otevřené — začínají školním kolem, pokračují okresním a krajským a vrcholí celostátním finále. Teprve z něj vzejde úzká reprezentace, která Česko zastupuje na mezinárodní scéně. Znamená to, že do party „nejlepších na světě" se student propracuje výhradně přes vlastní výsledky, ne přes peníze rodičů ani prestiž školy.

Poslední kroky té cesty bývají nejnáročnější. Před mezinárodním kolem čekají adepty týdny intenzivních soustředění, kde řeší úlohy mnohem těžší než ty školní a učí se pracovat pod časovým tlakem. Velký díl zásluh přitom nesou lidé, kteří zůstávají ve stínu: učitelé, kteří s dětmi po vyučování řeší příklady navíc, a dobrovolníci z univerzit, kteří připravují zadání a jezdí s týmy na soustředění. Bez téhle tiché práce by žádná medaile nevznikla.

A i pro ty, kdo se na stupně vítězů nakonec nedostanou, má cesta smysl. Naučí se přemýšlet nad těžkými problémy, nevzdávat se u prvního neúspěchu a najdou vrstevníky, které baví to samé. Řada olympioniků z minulých let dnes dělá vědu na špičkových světových pracovištích — a začínalo to u příkladu navíc na střední škole.

Dobrá zpráva, která přetrvá

Stojí za zmínku i to, že olympiády nejsou jen o vítězství. Pro řadu účastníků jsou především příležitostí potkat vrstevníky z jiných zemí, porovnat síly a zjistit, kde leží hranice jejich oboru. Zkušenost z mezinárodní soutěže — cestování, angličtina, práce v týmu i zvládání trémy — jim zůstane bez ohledu na to, jaký kov si nakonec přivezou. A pro mladší školáky, kteří o takových výsledcích čtou, jsou olympionici důkazem, že věda a technika mohou být dobrodružství.

Úspěchy na olympiádách se nedají koupit ani zařídit přes noc. Jsou výsledkem toho, že tu funguje dlouhá tradice péče o nadané a že se najdou mladí lidé ochotní věnovat svůj čas něčemu náročnému. To, že Senát pozval sedmaosmdesát z nich a veřejně jim poděkoval, je hezké gesto — ale ta skutečná zpráva je, že příští rok přijde další generace, která na tuhle laťku naváže. V zemi, kde se často mluví o tom, co nefunguje, je dobré vědět, že máme mezi sebou druhého nejlepšího chemika světa. A že mu bylo teprve osmnáct.

Ověřeno z:

• Senát PČR – ocenění 87 talentů z 19 olympiád (4. 12. 2025)
• VŠCHT Praha – historicky nejlepší výsledek na IChO 2025
• Matematická olympiáda – 66. IMO 2025 (Austrálie)
• ČT24 – čeští studenti na světové chemické olympiádě 2025

Při přípravě článku pomohla umělá inteligence dohledat zdroje a zpracovat základní strukturu článku. Výběr tématu, ověření faktů a konečnou podobu zajistila redakce Pozitivní zprávy.

Osmkrát víc studentů než na začátku století

Nejnázorněji ten růst ukazuje Masarykova univerzita v Brně. Zatímco v roce 2001 měla její univerzita třetího věku kolem pěti set posluchačů, v roce 2023 už jich bylo téměř čtyři tisíce — tedy osmkrát víc za dvě desetiletí.

Rekordy hlásí i Univerzita Karlova, největší vysoká škola v zemi. Ještě v roce 2021 u ní studovalo necelých pět tisíc seniorů, o dva roky později už 6 700 lidí. A není to výsada jen velkých měst. Západočeská univerzita v Plzni měla v zimním semestru 2023 2 124 posluchačů, o dvě stě víc než rok předtím.

Růst přitom není jev posledních měsíců. Například na ČVUT stoupl počet posluchačů univerzity třetího věku ze 118 v roce 2008 na 910 o jedenáct let později, na Univerzitě Hradec Králové z necelých sedmi set na zhruba tisíc studentů. V celém Česku vzrostl počet seniorů ve studiu z něco přes 30 tisíc v roce 2010 na více než 50 tisíc o sedm let později a počet nabízených kurzů se za stejnou dobu zvýšil z 800 na 1 400.

Do vzdělávání seniorů se dnes zapojuje 22 veřejných vysokých škol po celém Česku, sdružených v Asociaci univerzit třetího věku. Zájem drží i veřejná podpora — Ministerstvo školství na tyto programy v roce 2023 přispělo pětadvaceti miliony korun. Peníze pomáhají držet ceny nízko a otevírat nové kurzy i v menších městech.

Od psychologie po kybernetickou bezpečnost

Nabídka témat je dnes pestrá jako na běžné univerzitě. Dlouhodobě táhnou psychologie, dějiny, zdraví, sport a jazykové kurzy, stále víc ale přibývá i moderních oborů. Velký zájem je nově o informační technologie, ochranu dat a kybernetickou bezpečnost. Právě ty pomáhají seniorům zorientovat se ve světě internetového bankovnictví, chytrých telefonů a podvodných e-mailů, kterých v posledních letech výrazně přibývá.

Zájem o počítačové kurzy má i praktický důvod. Podvodných e-mailů, falešných SMS a telefonátů, které cílí právě na seniory, v posledních letech přibývá, a kdo rozumí tomu, jak fungují, se jimi nenechá tak snadno napálit. Vzdělávání se tak stává i formou ochrany rodinných úspor.

Vedle toho si posluchači vybírají třeba dějiny umění, kaligrafii nebo cestovatelská témata. Výuka většinou probíhá formou přednášek jednou za čas, takže se dá dobře skloubit s běžným životem, hlídáním vnoučat i s ohledem na zdraví. Postup bývá volnější než u řádného studia — cílem je pochopit a užít si téma, ne nasbírat kredity. Řada škol navíc nabízí kurzy v cyklech na několik semestrů, takže se senioři mohou k oblíbenému oboru vracet a postupně se v něm zdokonalovat.

Přihlásit se může téměř každý senior

Dobrá zpráva pro zájemce: brány vysokých škol jsou otevřené a přijímací zkoušky se skládat nemusí. Podmínkou obvykle bývá důchodový věk a maturita, některé školy ale berou studenty i bez maturity, pokud prokážou dlouhodobý opravdový zájem. Univerzita Karlova navíc promíjí středoškolské vzdělání válečným veteránům.

Studovat se dá i ve vysokém věku. Průměrnému posluchači je kolem 72 let a mezi studenty se běžně objevují lidé od 55 do 90 let. Nejstarší účastnicí v Plzni byla dokonce dvaadevadesátiletá žena, věk tedy opravdu není překážkou.

Přihlášku obvykle podáte přímo kontaktní osobě příslušné fakulty; termíny se liší podle pracoviště a zápis na zimní semestr často probíhá už během jara a léta. Cena je spíš symbolická: pohybuje se zhruba od 400 do 2 100 korun za semestr, na některých školách jako ČVUT vyjde semestr i na pouhých 500 korun. Po absolvování dostanou senioři osvědčení — na Univerzitě Karlově ho slavnostně předávají přímo v historickém Karolinu.

Víc než jen přednášky

Za čísly o rostoucím zájmu se skrývá i lidský rozměr. Studující nejsou zdaleka jen ti nejstarší — zhruba polovinu tvoří čerství důchodci a druhou polovinu lidé, kteří jsou v penzi už delší dobu. Pro mnohé je návrat do lavic způsob, jak zůstat v kontaktu s lidmi, udržet si bystrou mysl a mít v týdnu pevný bod. Potkávají vrstevníky, které baví totéž, a nezřídka spolu zůstávají v kontaktu i mimo přednáškové sály.

Studium přitom nikoho nestresuje. Semestr obvykle tvoří několik přednášek a je zakončený spíš přátelskou besedou nebo osvědčením než náročnou zkouškou, takže do něj mohou bez obav jít i lidé, kteří ve škole naposledy seděli před desítkami let. Právě to z univerzit třetího věku dělá vstřícné a bezpečné prostředí pro každého, kdo má chuť se učit.

Rostoucí zájem souvisí i s tím, že Čechů v seniorském věku přibývá a do důchodu odcházejí čilí a zvídaví lidé, kteří mají chuť dál se rozvíjet. Univerzity na to reagují širší nabídkou i novými pobočkami v menších městech, aby za vzděláním nikdo nemusel dojíždět zbytečně daleko.

Pokud tedy máte doma babičku nebo dědečka, kteří si posteskli, že jim doba utíká, možná stačí drobná pobídka. Přihlášku na univerzitu třetího věku zvládne během chvíle vyplnit každý a stačí kvůli tomu obvykle jen zajít nebo zavolat na příslušnou fakultu. Odměnou pak bývá nový rozhled, dobrá parta i příjemný pocit, že učit se nové věci není nikdy pozdě.

Ověřeno z:

• ČT24 – Zájem o univerzity třetího věku roste, táhne psychologie i IT
• ČT24 – Obliba U3V roste, studentů o pětinu víc než loni (2023)
• Universitas – Univerzity třetího věku studuje už přes 50 tisíc seniorů
• Univerzita Karlova – Univerzita třetího věku (podmínky)

Při přípravě článku pomohla umělá inteligence dohledat zdroje a zpracovat základní strukturu článku. Výběr tématu, ověření faktů a konečnou podobu zajistila redakce Pozitivní zprávy.

Podle Státního úřadu inspekce práce zemřelo v roce 2024 při práci v Česku celkem 70 lidí. Devětašedesát případů nahlásily oblastní inspektoráty práce, jeden případ eviduje Český báňský úřad, který má na starosti bezpečnost v dolech a lomech. Oproti roku 2023 jde o pokles o deset procent. A hlavně, je to nejnižší číslo za posledních víc než dvacet let.

Jak to bylo dřív

Aby bylo jasné, o čem se bavíme, stačí se vrátit do prvních let samostatné České republiky. V letech 1993 až 2002 umíralo při práci ročně 200 až 296 lidí, v průměru to bylo 250 lidí za rok. Byla to doba, kdy se v továrnách a na stavbách pracovalo jinak než dnes, bez tolika ochranných pomůcek a bezpečnostních školení.

Pak se ale situace začala pomalu lepšit. V dalších čtrnácti letech, tedy mezi lety 2003 a 2016, se počet smrtelných úrazů dostal pod hranici 200 za rok. Průměr tohoto období byl 142 případů ročně. Rok 2002, kdy bylo zaznamenáno 206 smrtelných úrazů, se podle odborníků z Výzkumného ústavu bezpečnosti práce považuje za bod, od kterého začal trvalý pokles.

Zajímavý je i rok 2009. Mezi lety 2008 a 2009 klesl počet smrtelných úrazů nejvýrazněji za celou sledovanou dobu, a to o 69 případů během jediného roku. Byl to zlom, po kterém už čísla nikdy nedosáhla úrovně z devadesátých let.

Podle Výzkumného ústavu bezpečnosti práce se počet smrtelných pracovních úrazů dostal poprvé pod hranici sto případů za rok v roce 2017, kdy takových úrazů bylo 95. Stejná úroveň se pak zopakovala i v roce 2019, kdy zemřelo při práci rovněž 95 lidí. Od té doby se čísla drží pod stovkou, a v roce 2024 jsme došli až na 70.

Kde se dnes lidé při práci nejčastěji zraní smrtelně

Data za rok 2024 ukazují, ve kterých oborech je práce stále nejrizikovější. Nejvíc smrtelných úrazů se stalo ve stavebnictví, v dopravě a skladování, v zemědělství, lesnictví a rybářství a ve zpracovatelském průmyslu. To jsou obory, kde se pracuje s těžkou technikou, ve výškách nebo venku v proměnlivých podmínkách.

Z celkových 70 obětí bylo 65 mužů. Není to překvapení, muži tradičně převažují v profesích s vyšším rizikem, jako jsou stavební práce nebo řízení nákladních vozidel.

A co lidi nejčastěji zabíjí? Podle analýzy Výzkumného ústavu bezpečnosti práce, zveřejněné na odborném webu BOZPinfo, byly v roce 2024 nejčastější příčinou dopravní nehody na silnicích. Při 21 takových nehodách zemřelo 22 zaměstnanců, tedy lidé, kteří byli v době nehody v práci, třeba jako řidiči kamionů nebo dodávek.

Druhou nejčastější příčinou byly pády. Ať už šlo o pád člověka, třeba ze střechy nebo lešení, nebo o pád nějakého předmětu na člověka, tyhle dvě příčiny dohromady tvořily 43 procent všech smrtelných úrazů, tedy 30 případů z celkových 70.

Neplatí to jen pro ty nejtěžší případy

Podobný pozitivní trend vidíme i u úrazů, které nekončí smrtí, ale jsou tak vážné, že si vyžádají hospitalizaci na pět a více dní. V roce 2014 se počet takových závažných úrazů blížil 1400 za rok. V roce 2024 jich bylo zaznamenáno 746, což podle analytických podkladů odpovídá poklesu zhruba o 46 procent.

To je důležitý signál. Neznamená to jen, že se méně lidí zabije při práci. Znamená to, že pracoviště jsou celkově bezpečnější, ať už jde o výrobní haly, stavby nebo sklady. Méně vážných úrazů znamená méně lidí, kteří stráví týdny v nemocnici, méně rodin, které se bojí o zdraví svého blízkého, a méně firem, které řeší dlouhodobé výpadky zaměstnanců kvůli zraněním.

Co za tím stojí

Za zlepšením stojí kombinace víc věcí. Firmy musí dodržovat přísnější pravidla bezpečnosti práce, inspektoráty práce kontroly zpřísnily a technika se za poslední tři desítky let výrazně proměnila. Stroje mají víc bezpečnostních prvků, na stavbách se běžně používají jistící systémy proti pádu, a zaměstnanci procházejí školeními, která před třiceti lety buď vůbec neexistovala, nebo byla jen formální.

Zároveň se změnila i sama struktura ekonomiky. Ubylo těžkého průmyslu s vysokým rizikem, který byl typický pro devadesátá léta, a přibylo míst v kancelářích a službách, kde riziko smrtelného úrazu je minimální.

Práce zůstává riziková, ale míň než kdy dřív

I přes všechno zlepšení zůstávají některé profese rizikové. Stavebnictví, doprava, zemědělství a průmysl budou pravděpodobně i nadále vést statistiky smrtelných úrazů, protože práce v terénu, s těžkou technikou nebo ve výškách nese riziko, které se nedá úplně odstranit.

Číslo 70 mrtvých za rok 2024 ale ukazuje jasný směr. Česko se za třicet let posunulo od stavu, kdy při práci umíralo v průměru 250 lidí ročně, k dnešním sedmdesáti. Je to čtyřikrát méně a trend dál pokračuje dolů. Pro každého, kdo ráno odchází do práce, ať už na stavbu, do fabriky nebo za volant kamionu, je to dobrá zpráva. Riziko, že se domů nevrátí, je dnes mnohem menší, než bylo pro generaci jeho rodičů.

Ověřeno z:

• Státní úřad inspekce práce — počet smrtelných pracovních úrazů (rok 2024)
• Český báňský úřad — evidence smrtelných úrazů v dolech a lomech
• Výzkumný ústav bezpečnosti práce — analýza příčin smrtelných úrazů (rok 2024)
• BOZPinfo — analýza nejčastějších příčin smrtelných úrazů

Při přípravě článku pomohla umělá inteligence dohledat zdroje a zpracovat základní strukturu článku. Výběr tématu, ověření faktů a konečnou podobu zajistila redakce Pozitivní zprávy.

Co znamená „silný pas“

Sílu pasu měří žebříčky cestovní svobody. Počítají, do kolika zemí se držitel dokladu dostane úplně bez víza, nebo s razítkem vyřízeným rovnou na hranici při příletu. Čím víc takových destinací, tím výš pas v tabulce stojí. Pořadí sestavuje analytická společnost podle mezinárodních dohod a aktuálních vízových pravidel, a tak se každý rok o kousek mění.

Konkrétně se porovnává 199 pasů světa proti 227 možným cílům — státům, územím i drobným ostrovům. Vychází se přitom z databáze mezinárodní letecké asociace IATA, ze které čerpají aerolinky při odbavení. Za bezvízový se počítá i vstup na jednoduché elektronické povolení, jaké dnes žádá třeba USA. Naopak klasické elektronické vízum, které někdo ručně schvaluje, se do skóre nezapočítá.

Na špici zůstává Singapur, jehož pas otevře 192 zemí. Sedmé místo se 182 destinacemi dělí Česko se Slovenskem, Kanadou, Austrálií, Novým Zélandem a několika dalšími státy. Od úplného vrcholu tak český pas dělí jen deset zemí — a před sebou nemá téměř nikoho. Na světě přitom existuje kolem 200 uznávaných států, takže Čech dnes doletí bez předchozího papírování zhruba do devíti z deseti zemí planety.

Co z toho mají čeští cestovatelé

Bez víza znamená bez poplatků, bez front na ambasádách a bez čekání na schválení. Kdo dnes letí do Japonska, Jižní Koreje, Brazílie nebo na většinu karibských ostrovů, koupí si letenku, sbalí kufr a u přepážky ukáže pas — nic víc. Do Japonska i Jižní Koreje může jako turista zůstat 90 dní. Generaci zpět přitom musel na podobnou cestu shánět zvací dopisy, dokládat příjmy a týdny čekat na razítko z ambasády, které nemuselo přijít. Uvnitř Evropské unie a schengenského prostoru navíc přejíždí hranice bez kontroly.

V penězích i čase to dělá znatelný rozdíl. Vyřízení jednoho turistického víza jinak často stojí stovky až tisíce korun, vyžaduje osobní dodání dokumentů a čekání v řádu týdnů. Kdo cestuje pravidelně, ušetří za rok klidně několik tisíc korun na vízových poplatcích a k tomu desítky hodin nad formuláři a cestami na úřad. Rodina plánující dovolenou u většiny oblíbených destinací neřeší předem vůbec nic a může se rozhodnout takřka ze dne na den.

Nejen dovolená

Nejde jen o turistiku. Český pas je zároveň dokladem občana Evropské unie. To znamená právo nejen cestovat, ale i bydlet, pracovat a studovat v kterékoli z 27 členských zemí bez pracovního povolení, s obdobným přístupem ke zdravotní péči jako místní. S Evropským průkazem zdravotního pojištění, který vydává česká pojišťovna zdarma, má cestovatel na dovolené v Unii nárok na nutné ošetření za stejných podmínek jako tamní pojištěnci. Na krátký výlet po Unii navíc často postačí i občanský průkaz, pas nemusíte brát vůbec. Živnostník tak může vyrazit za zakázkou do Německa, student na semestr do Španělska a prarodič za vnoučaty, která žijí za hranicemi.

Na co myslet před cestou

Ani mimořádně silný pas neznamená, že se nikde nic nevyplňuje. Bezvízový styk zpravidla platí jen pro turistické a krátkodobé pobyty — pro práci nebo delší studium bývá vízum stále potřeba. Několik populárních zemí navíc žádá jednoduchou elektronickou registraci před příletem: do Spojených států vyplňují Češi registraci ESTA, do Velké Británie od roku 2025 nově registraci ETA. Obojí zvládnete online z domova za pár minut a nejde o víza v pravém slova smyslu, jen o předběžné ohlášení za malý poplatek. Americká ESTA stojí 40 dolarů, platí dva roky a během nich se dá do USA jet opakovaně, pokaždé až na 90 dní. Britská ETA vyjde od dubna 2026 na 20 liber, rovněž platí dva roky a umožní opakované návštěvy až na šest měsíců. A vždy si ověřte platnost pasu — řada států požaduje, aby platil ještě několik měsíců po plánovaném návratu. Moderní český pas je biometrický, takže na většině letišť projdete automatickou bránou bez čekání u okénka. Aktuální podmínky pro konkrétní zemi průběžně zveřejňuje Ministerstvo zahraničních věcí ČR.

Zajímavý je i směr, kterým se český pas posouvá. Evropské dveře jsou dávno otevřené, největší rozdíl v posledních letech dělají nové dohody se zeměmi mimo Evropu — díky nim doletí Češi bez víza dál než kdykoli dřív. Sedmé místo na světě a jen deset destinací za vedoucím Singapurem znamená v praxi jediné: skoro celý svět má český cestovatel otevřený, a stačí mu k tomu doklad, který nosí v kapse.

Při přípravě článku pomohla umělá inteligence dohledat zdroje a zpracovat základní strukturu článku. Výběr tématu, ověření faktů a konečnou podobu zajistila redakce Pozitivní zprávy.

Za tím jedním číslem se schovává dvacet let vývoje. Kolem roku 2005 se hodnota pro Česko pohybovala blízko dvaceti procent (databáze Eurostatu ILC_PEPS01N uvádí přesněji zhruba 19,6 %). Loni 11,3 %. Za necelé dvě dekády tedy podíl ohrožených klesl skoro na polovinu. To se nedotklo pár lidí, ale stovek tisíc.

O jaké číslo vlastně jde

Ukazatel se jmenuje AROPE, což je zkratka pro „at risk of poverty or social exclusion". Počítá, kolik lidí spadá aspoň do jedné kategorie: nízký příjem, vážná materiální nouze nebo velmi nízká pracovní intenzita domácnosti. Standardní evropská metrika, díky které jde srovnávat státy mezi sebou i v čase.

A není to výkyv jednoho šťastného roku. Česko se v tomto ukazateli drží blízko vrcholu žebříčku už roky. Obraz země s relativně nízkou nerovností má oporu v dlouhé řadě dat.

Vedle zbytku Evropy

Rozdíl je propastný. Na opačném konci tabulky sedí Bulharsko s 30,3 procenta, Rumunsko s 27,9 procenta a Řecko s 26,9 procenta. Španělsko a Litva shodně 25,8 procenta. V Bulharsku je riziko chudoby nebo sociálního vyloučení skoro trojnásobné oproti nám.

Za Českem se řadí Slovinsko se 14,4 procenta, pak Nizozemsko s 15,4 procenta a za nimi Polsko. I mezi nejlepšími si Česko drží znatelný náskok.

Celkově bylo v celé EU v roce 2024 chudobou nebo sociálním vyloučením ohroženo 93,3 milionu lidí, tedy 21 procent populace. Evropský průměr je tak proti české hodnotě skoro dvojnásobný.

Obhajujeme opakovaně

První místo není novinka. I v roce 2023 bylo Česko premiantem, tehdy s hodnotou dvanáct procent. Pokles z 12 na 11,3 procenta jen potvrdil to, co data ukazují dlouhodobě.

Vůbec nejnižší číslo v historii samostatné České republiky přišlo v roce 2021. Ekonom Lukáš Kovanda připomněl, že nižší riziko chudoby Česko zaznamenalo pouze jednou, právě v roce 2021, kdy šlo o 10,7 procenta populace. Loňských 11,3 procenta je tedy druhé nejnižší číslo, jaké tu kdy padlo.

Čím to je? Podle Kovandy strukturou společnosti a tím, jak fungují sociální dávky. „Data ukazují, že Česká republika je egalitární zemí i podle evropských standardů a její sociální systém efektivně tlumí možné excesy sociálního vyloučení," uvedl. Řečeno jinak: příjmové rozdíly mezi lidmi jsou u nás menší než jinde v Evropě a záchranná síť zachytí ty, kterým hrozí propad.

Co za statistikou nevidíme

Každé první místo si zaslouží pohled z druhé strany. AROPE totiž měří chudobu relativně, vůči příjmové úrovni dané země. Chudý Čech se poměřuje s ostatními Čechy, ne s Nizozemcem nebo Bulharem.

Přesně na to upozorňuje analytická společnost PAQ Research. Podle jejich čtení je indikátor AROPE tažen především národní relativní chudobou, takže jednotlivé složky napříč zeměmi nejsou úplně souměřitelné. Kdyby se české příjmy měřily podle celoevropského standardu, obraz by vypadal úplně jinak. Podle PAQ Research by více než dvě pětiny českých domácností spadly pod evropskou hranici chudoby.

To spolu nijak nekoliduje. Jsou to dvě různé otázky. AROPE odpovídá na to, jak rovnoměrně jsou rozdělené příjmy uvnitř Česka a jak dobře funguje sociální systém. Evropská hranice chudoby měří něco jiného, totiž jak si Češi stojí absolutně vedle bohatších západních sousedů. V prvním jsme nejlepší. Ve druhém průměr.

Cíl do roku 2030

Snižování chudoby má i svůj evropský terč. Hlavním cílem Akčního plánu Evropského pilíře sociálních práv je do roku 2030 snížit počet osob ohrožených chudobou nebo sociálním vyloučením nejméně o 15 milionů. Pokrok k němu sleduje právě Eurostat přes ukazatel AROPE.

Zatím unie jako celek zaostává. Od roku 2019 klesl počet ohrožených o 2,9 milionu na oněch 93,3 milionu, ovšem počet ohrožených dětí se naopak zvýšil o 228 tisíc, což podle Evropské komise vyžaduje větší úsilí. K patnácti milionům je to ještě daleko a Česko na té cestě táhne dopředu.

Co si z toho odnést

Pro českého čtenáře znamená to číslo docela konkrétní věc. Riziko, že člověk propadne do chudoby nebo sociální izolace, je u nás dnes zhruba poloviční než na začátku tisíciletí. A zároveň nejnižší ze všech zemí unie. Příjmy jsou rozdělené rovnoměrněji než jinde, systém funguje.

Být nejlepší v relativním měřítku ovšem neznamená být bohatý v tom absolutním. Spousta českých domácností má pořád příjmy, které by v západní Evropě znamenaly chudobu. Obojí platí najednou. A jak připomíná PAQ Research, dvě pětiny domácností pod evropskou hranicí není detail, který by se dal zamést pod koberec.

Ověřeno z:

• Eurostat — ukazatel AROPE (at risk of poverty or social exclusion) za rok 2024, 11,3 % české populace
• Eurostat — databáze ILC_PEPS01N (historická data od roku 2005)
• Lukáš Kovanda — analýza příčin nízké chudoby v Česku (ekonom)
• PAQ Research — analýza indikátoru AROPE a evropské hranice chudoby
• Evropská komise — Akční plán Evropského pilíře sociálních práv (cíl do roku 2030)

Při přípravě článku pomohla umělá inteligence dohledat zdroje a zpracovat základní strukturu článku. Výběr tématu, ověření faktů a konečnou podobu zajistila redakce Pozitivní zprávy.

S těmito specifickými zážitky se jde setkat například v Tokiu nebo v prefektuře Čiba. Návštěvníci si mohou vybrat otevřenou či zavřenou rakev a projít vedenou meditací zaměřenou na pomíjivost, priority a vztah ke smrti. Za projektem stojí i snaha změnit vnímání smrti jako něčeho výhradně děsivého. Některé rakve mají barevný a hravější design, který narušuje tradiční pohřební estetiku. Pro někoho to může být nepředstavitelné, pro jiného nečekaně silný způsob, jak si uvědomit, co je v životě opravdu důležité.

Japonsko je země, kde mají vzpomínkové rituály a úvahy o pomíjivosti dlouhou tradici. Díky tomu nový formát zapadá do širšího kulturního kontextu. Je otázkou, jestli se rozšíří i za hranice země.

Nějakou dobu se snažila ladit se s jeho tempem. „Nedopadlo to dobře," přiznává. Až když přestala bojovat proti sobě a začala respektovat vlastní rytmy, změnilo se jí nejen ráno, ale nálada celého týdne. A z toho vyrostla její hlavní myšlenka: mnoha ženám odchod do penze nesedí prostě proto, že ještě nenašly svůj vlastní rytmus.

Roky přitom dnům dávala strukturu práce. Ta zmizí a spousta lidí najednou zjistí, že si den neumí postavit sami. Ženy podle autorky sklouznou k jednomu ze dvou řešení. Jedny si okamžitě zaplní kalendář kurzy a schůzkami, aby měly zase pocit smysluplného týdne. Druhé zpočátku nechtějí vůbec nic, což je po letech povinností pochopitelné. Zádrhel nastane ve chvíli, kdy se člověk drží jedné z variant jen proto, že je to bezpečné, ne proto, že ho to nabíjí.

Výzkumy ukazují jednu nepříjemnou věc. Lidé v důchodu tráví nejvíc času tím, co je dělá nejméně šťastnými, tedy sledováním televize a samotou doma. A nejmíň se věnují činnostem, které je opravdu naplňují. „Uvědomit si to je první krok ke změně," píše autorka.

Jako pomoc doporučuje takzvané kotvy. Jsou to drobné vědomé návyky, které dají dni pevný začátek. Sama si po ranní kávě sedne do křesla a píše do deníku, který leží připravený na stole. „Káva je spouštěč. Žádné rozhodování," vysvětluje. Někomu stačí deset minut venku, než sáhne po telefonu. Jinému procházka nebo snídaně s partnerem.

Jak poznat, co je opravdová kotva a co jen pohodlný zvyk? Nabízí dvouminutový test. Sepište si všechno, co během dne děláte automaticky, a u každé položky se ptejte, jestli vám to pomáhá, nebo vás to jen drží v zajetých kolejích. Jednu klientku zná, které den vždycky začíná záplavou zpráv kamarádkám. Chce se ujistit, že jsou všichni v pořádku. Působí to starostlivě, jenže zároveň ji to drží v roli pečovatelky, ze které by se ráda vymanila.

Týdnu pak dává tvar rytmus, a ten má každý jiný. Autorka jich popisuje čtyři. Prostorný pro milovníky samoty. Společenský pro ty, které samota vyčerpává. Projektový pro lidi, kteří potřebují jeden smysluplný cíl. A pestrý, kde se střídá pohyb, tvorba i práce. Ten poslední je i její. „Některé týdny jsou skvělé. Někdy nestíhám dost času na umění," přiznává. Právě proto si píše ranní deník. Aby si stihla srovnat priority dřív, než jí týden uteče.

Ověřeno z:

• Sixty and Me — článek o rytmu v penzi
• Výzkumy — čas trávený v důchodu (sledování televize a samota vs. naplňující činnosti)

Při přípravě článku pomohla umělá inteligence dohledat zdroje a zpracovat základní strukturu článku. Výběr tématu, ověření faktů a konečnou podobu zajistila redakce Pozitivní zprávy.

Letošní ročník dostal podtitul Nadechnutí. A není to náhoda.

Karlovice byly až do roku 1945 známé jako klimatické lázně. Lidé sem jezdili za čistým horským vzduchem a klidem. Léčebný ústav pro srdeční, cévní a nervové potíže tu podle dochovaných záznamů fungoval kolem let 1930 a 1935. Dnes už tahle část místní historie skoro vymizela z paměti. Připomíná ji jen pár starých fotografií, jak uvádějí i obecní záznamy na Wikipedii).

Organizátoři chtěli tuhle vrstvu paměti znovu vytáhnout na světlo. „Klimatické lázně byly před sto lety odpovědí na podobnou společenskou únavu, jakou zažíváme dnes. Lidé sem jezdili dýchat nejen v medicínském smyslu, ale i v tom existenciálním. Tato vrstva karlovické paměti je v krajině stále přítomná, jen ji nevidíme. Naším cílem je ji znovu zviditelnit jako živé pozvání pro dnešního návštěvníka," řekl architekt Jan Mléčka z Fakulty architektury VUT.

Práce bez počítačů

Celý týden studenti pracovali bez počítačů. Každý z nich prošel celým procesem sám, od první skici přes model a konzultace až po stavbu objektu v měřítku 1:1. Výsledné instalace reagují na konkrétní místa v okolí. Na světlo, terén, výhledy i na zvuky údolí. Některé zvou k zastavení a odpočinku, jiné upozorní na drobný detail přírody, kterého by si běžný kolemjdoucí ani nevšiml.

Pořadatelé považují právě tuhle možnost postavit si vlastní návrh za nejcennější součást architektonického vzdělávání. „Mezi nakresleným domem a postaveným objektem je vždy propast, do které často spadne řada dobrých nápadů. Letní škola je jedinečnou příležitostí, kdy si student tuto cestu projde sám. Po sedmi ročnících víme, že tuto zkušenost nelze nahradit," doplnil architekt Tomáš Madro.

Akci uspořádala Fakulta architektury VUT ve spolupráci s Hnutím DUHA Jeseníky a obcí Karlovice. Za pořadatele o projektu informoval Ivo Dokoupil.

Rychta z roku 1745 dostává druhý život

Centrem dění se stala historická karlovická rychta. Studentům zároveň sloužila jako zázemí. Budova pochází z roku 1745 a v dějinách obce sehrála významnou roli jako svobodná dědičná rychta rodů Hoffmannů a Czechů. Hnutí DUHA Jeseníky ji získalo v roce 2018, tehdy v dezolátním stavu, a od té doby ji postupně opravuje. Díky grantům ministerstva kultury a kraje se podařilo objekt staticky zajistit a pořídit nové krovy, popsal průběh záchrany Bruntálský deník.

Do oprav se zapojují dobrovolníci i místní lidé. Rychta má znovu sloužit veřejnosti, jako místo vzdělávání, setkávání a péče o jesenickou krajinu. Letní škola tak nebyla jen studentským cvičením. Stala se dalším dílkem v obnově vzácné památky.

Ta zmínka o „společenské únavě dnešní doby", ze které projekt vychází, přitom není jen řečnický obrat. Dobře to ukazuje situace v nedalekých horských lázních Karlova Studánka, dnes nejbližším funkčním klimatickém středisku v regionu. Za posledních pět let tam vzrostl počet pacientů s psychiatrickou indikací o 126 procent. V roce 2020 sem přijelo 495 lidí, loni už jich bylo 1121.

„Každý rok k nám přijede přibližně o 140 pacientů více než rok předchozí. To už není výkyv, ale dlouhodobý trend. Lidé jsou pod enormním tlakem, pracovním, rodinným i existenčním," popsal lázeňský lékař Petr Gloza pro portál STA Bruntálsko.

Tahle čísla dávají projektu Dílna nečekanou aktuálnost. Co bylo před sto lety odpovědí na tehdejší přetížení, může v jiné podobě promlouvat i k dnešnímu člověku. Studentské objekty žádnou léčbu nenabízejí. Spíš pozvání, aby se člověk zastavil, nadechl a chvíli jen byl v krajině.

Hotové instalace zůstanou v okolí rychty volně přístupné po celé léto. Kdo se do Karlovic vydá, projde si místa, která studenti vybrali podle výhledů, světla a zvuků údolí. A na vlastní kůži vyzkouší, jak dnes vypadá „nadechnutí" v někdejších klimatických lázních.

Zdroje:

• Ekolist
• bruntalsky.denik.cz
• polar.cz
• cs.wikipedia.org
• stabruntalsko.cz

Na přípravě článku se podílela umělá inteligence.

Prvním krokem je podle Fishera situaci zklidnit. „Uvědomte si, že čím víc se snažíme dokázat, že se ten druhý mýlí, tím pevněji je přesvědčený, že má pravdu," vysvětluje. Poradí proto něco, co většina lidí neudělá ráda: dát protistraně za pravdu. Stačí věta jako „možná máš pravdu" nebo „možná ano". Podle Fishera tím okamžitě opadne napětí.

Druhý krok pak konverzaci znovu otevře. Fisher radí zkusit formulaci: „Pomáhá mi vědět, že aspoň zvažuješ, co říkám, i když se mnou nesouhlasíš." Tím podle něj vznikne bezpečný prostor pro debatu, který neohrožuje identitu toho druhého. „Takhle mluvíte s někým, kdo si myslí, že má pořád pravdu. Zkuste to," dodává.

A právě identita je jádro celého problému. Lidé, kteří nikdy nepřiznají chybu, si podle Fishera vybudovali sebepojetí založené na tom, že se nikdy nemýlí. Když se objeví možnost, že se spletli, udělají cokoli, aby to nemuseli připustit. Výzkumy ukazují, že útok na vlastní přesvědčení lidé vnímají jako zpochybnění své hodnoty jako člověka. Může u nich dojít i k takzvanému únosu amygdaly, kdy tělo reaguje, jako by šlo o fyzické ohrožení. To je i důvod, proč se debaty o politice nebo náboženství tak snadno zvrtnou. Když jsou názory na tyhle věci úzce spjaté s identitou, jejich zpochybnění může působit jako popření celého já.

Fisher zmiňuje ještě jeden psychologický jev, takzvaný efekt zpětného rázu (backfire effect). Když člověku předložíte fakta, která jasně vyvracejí jeho názor, často se svého přesvědčení chytne ještě pevněji. Ta přesvědčení totiž stojí na emocích, ne na faktech. Jakmile je někdo napadne, mozek přejde do obrany a snaží se chránit sebeobraz místo toho, aby názor přehodnotil.

Prolomit zeď, kterou takoví lidé staví, není snadné. Fisher ale připomíná, že jeho postup prospívá oběma stranám. Kdo nikdy nemá chybu, nikdy se z ní nepoučí, a to podle něj vede k potížím mnohem horším, než je obyčejné přiznání, že jsem se spletl.

„POV: Mluvíte o svém dítěti za jeho zády tak, aby vás slyšelo," napsala Mulwanda k záběrům. Nejde přitom o žádné stěžování si nebo ventilování každodenních frustrací. Naopak, dvojice si vytváří záměrné chvilky oslavy a upřímného uznání. Ve videu sedí v tichém koutě, občas mrknou, jestli dcera poslouchá, a probírají, co všechno zvládá.

„Jsem na ni tak hrdá a na to, co dělá," začíná maminka. „Pracuje na čtení, vzpomeň si na to těžké slovo, které si dala záležet a opravdu ho vyslabikovala," přidává otec. Pak vyzdvihnou její samostatnost. „Pořád mi říká: Tati, chci si vyčistit zuby sama," zmiňuje Zephi. A oba se shodnou, že je úžasná.

Komentáře se zaplnily reakcemi rodičů, kteří v tom našli sami sebe. „Jako sólo máma předstírám, že volám příbuznému, a dělám to takhle," napsala jedna z nich. Jiná popsala silný příklad: „Syn se bál chodit po schodech dolů. Manžel proto nahlas prohlásil: Je hrozně statečný, poslední dobou ukazuje spoustu odvahy. Druhý den, když jsme ho chtěli snést, řekl: Ne, mám v sobě hodně odvahy."

Podle výzkumů má nepřímá pochvala silnější psychologický dopad než ta přímá, hlavně u malých dětí. „Je něco zvláštního na tom, když vás slyší mluvit někdo jiný, víte, že to myslí upřímně, protože vám to neříká přímo," vysvětluje rodičovská influencerka Cara Nicole. Děti totiž odmala tuší, že rozhovory mezi dospělými bývají poctivější než přímá konverzace s rodiči, která často míří k tomu, aby ovlivnila jejich chování.

Funguje to nejlépe, když se chvála soustředí na úsilí a postup, ne na vrozené vlastnosti. Důležité je zůstat realistický. Pokud dítě vycítí přehánění nebo neupřímnost, celá strategie se může obrátit proti vám a nahlodat důvěru. Stačí klidná poznámka typu: „Všimla jsem si, jak pečlivě Maya uklidila hračky, aniž bych ji o to prosila."

Rodičovská koučka Dr. Chelsey zašla ještě dál a spočítala, kolikrát denně by dítě mělo slyšet pochvalu, pokud chcete podpořit konkrétní chování. To číslo je rovných sto. U neurodivergentních dětí ještě roste.

Ve své připnuté reakci Mulwanda dodala vzkaz pro ty, kdo v dětství slýchali jen kritiku: „Nikdy jste nebyli problém. Byli jste dítě a nezasloužili jste si to, co jste prožili."

Bailey Carlson, který na sítích vystupuje jako GetReelDad, se za odborníka na tenhle styl hry považuje. „Roky a roky jsem svoje řemeslo piloval skrz zápas, tanec, vzpírání i studium anatomie,“ napsal v popisku k videu na YouTube. „Díky tomu mám větší jistotu, že své i miminkovo tělo zvládnu i při náročnějších kouscích.“

Sám přiznává, že není lékař a nedává lékařské rady. Z vlastní zkušenosti ale tvrdí, že u miminek a batolat jde hlavně o ochranu hlavy a krku, obzvlášť dokud děti ještě nemají svaly plně pod kontrolou. „Jakmile miminko udrží hlavičku, můžete dělat jemné houpání nahoru a dolů, předstírané pády, klidně i pohyb ze strany na stranu,“ vysvětluje a předvádí pomalé, opatrné pohyby.

S větším dítětem se prý dají kousky odvážnější. Po roce, kdy už je dítě pevnější, se podle něj může i vyhazovat do vzduchu, ale rozhodně ne ledabyle. „Nemůžu ho jen tak vystřelit nahoru a doufat, že to dobře dopadne,“ říká. Na videu hází dítě pár centimetrů nad sebe a dopad tlumí dlaněmi. „Vždycky chci, aby hlavička a tělo dopadly současně.“ Pak s dítětem zatočí ve vzduchu, jako když pizzař roztáčí těsto.

Každou část videa prokládá tím, jak miminko házel do gauče a nechával ho odrážet od opěradla. Pořád dokola. „A ujistěte se, že je vašemu dítěti to, co děláte, příjemné,“ dodává, zatímco kontroluje svého synka, který se hlasitě chechtá.

Takové dovádění sice vypadá riskantně, ale podle odborníků dětem moc prospívá. Učí je sebeovládání a vnímání vlastního těla, a paradoxně je dělá méně agresivními, protože jim dává prostor ven s energií i vztekem. Children’s Museum of Atlanta uvádí, že fyzická aktivita při takové hře může zlepšit výsledky u testů, zmírnit projevy ADHD a podpořit soustředění. Web Positive Parenting Solutions zase upozorňuje na látku zvanou mozkový neurotrofický faktor, kterou popisuje jako „hnojivo pro mozek“ pomáhající jeho růstu.

Pár pravidel ale platí. Házet dítě je rozumné na posteli nebo měkkém gauči, ne nad parketami. Vyhněte se prudkým a trhavým pohybům a nikdy nepoužívejte plnou sílu. A když dítě řekne dost, je dost. U menších se musí číst signály, úsměv a smích znamenají zelenou.

Většinu diváků nakonec dostal nejen tátův um, ale hlavně nakažlivý smích jeho dítěte.

Cena míří k badatelům, kteří už ve svém oboru dosahují špičkových výsledků a mají vědecký titul. V době podání návrhu jim nesmělo být víc než pětatřicet let. Věkový limit ovšem počítá i s rodiči: doba na rodičovské dovolené se do něj nezapočítává, takže péče o děti mladé vědce nediskvalifikuje.

Letošní záběr je hodně široký. Mezi oceněnými výzkumy se objevili hnědí trpaslíci (nebeská tělesa kdesi na pomezí planet a hvězd), ale taky psychometrie nebo bádání kolem covidu. Akademie tím chce ukázat, jak pestrá je nastupující generace.

„Začínající vědecké talenty potřebují v rané fázi své kariéry výraznou podporu a prostor pro další rozvoj,“ řekl k cenám Pánek. Připomněl, že spousta dřívějších držitelů prémie dnes patří mezi uznávané odborníky. „Mnozí držitelé Wichterleho prémie z minulých let dnes patří k uznávaným odborníkům a posouvají hranice svých oborů. Také letošní laureáti mají předpoklady navázat na jejich úspěchy a stát se v budoucnu významnými osobnostmi české i světové vědy,“ dodal.

Prémie nese jméno profesora Otto Wichterleho. Tenhle český chemik světového jména se po listopadu 1989 stal prezidentem Československé akademie věd. Akademie cenu uděluje od roku 2002 a pojí se s ní finanční odměna 330 tisíc korun, rozložená do tří let.

Za více než dvě desetiletí prošlo prémií už přes 560 laureátek a laureátů. Mnozí z nich dnes vedou vlastní vědecké skupiny nebo působí na předních zahraničních pracovištích.

V nejnovějším indexu dětského blahobytu, který UNICEF zveřejnil tento týden, si nizozemské děti udržely pozici nejšťastnějších dětí v rozvinutém světě. Samotné Nizozemsko skončilo v žebříčku World Happiness Report páté, za Finskem, Dánskem, Islandem a Švédskem.

Margreet de Looze, odborná asistentka mezioborových sociálních věd na Univerzitě v Utrechtu, se výzkumem dětského blahobytu zabývá většinu kariéry a dochází ke stejnému závěru. „V čem nizozemské děti opravdu vynikají, jsou velmi dobré sociální vztahy,“ říká. „Podpora od rodiny a přátel, od učitelů a spolužáků, ve všech těchto oblastech skórují vysoko.“

Není podle ní náhoda, že Nizozemsko je „evropskou metropolí částečných úvazků“. Tamní lidé pracují méně hodin než kdokoli jinde na kontinentu. „Je běžné, že nizozemští rodiče, muži i ženy, pracují na částečný úvazek,“ vysvětluje. „Pro děti je to cenné, sbližuje to rodinu. Ale není to možné pro každého.“

De Looze přidává další faktory: nízkou míru šikany na školách, plošný zákaz chytrých telefonů a postavení Nizozemska jako lídra v genderové rovnosti. „Zjistili jsme, že v rovnoprávnějších zemích byli šťastnější chlapci i dívky,“ popisuje. „To je zajímavé, protože lidé často věří, že z rovnosti těží hlavně dívky.“

I liberální nizozemská kultura souvisí s lepší pohodou mladých. „Nutí to rodiče a školy o tom mluvit,“ míní de Looze. „To je klíčové: otevřená komunikace. Takový je svět venku a děti se s ním musí naučit zacházet.“ Čísla jí dávají za pravdu. Podle Our World In Data trpí poruchami spojenými s drogami 0,9 procenta Nizozemců, oproti 3,8 procenta v USA, 1,7 procenta v Británii a 1,2 procenta ve Španělsku.

Roli hraje i uspořádání měst. Jsou stavěná na lidskou míru, kola tu vládnou silnicím a aut je málo. Anna Feiner, matka dvou dětí z Rotterdamu, posílá desetiletého syna Tije do školy na kole samotného už od jeho devíti let. „Nechat ho jet bylo zpočátku děsivé. Ale když dítě na kole do školy nepustíte, koukají na vás skrz prsty. Pro děti znamená kolo svobodu,“ říká.

Deborah Nicholls-Leeová, britská novinářka, která se přestěhovala do Amsterdamu, zase oceňuje zdravotní péči. „Prvních zhruba sedm dní po narození dětí k nám domů docházela kraamzorg, porodní sestra, která nám pomáhala s péčí o miminko, radila s kojením a zvládla i drobné práce jako vaření a úklid.“ Na takovou sestru mají právo všechny nizozemské matky přes zdravotní pojištění.

Plavání s ocasem propojuje pohyb, fantazii a pobyt ve vodě, což z něj dělá netradiční formu relaxace. Pro řadu lidí je důležitý také pocit svobody a přijetí vlastního těla, protože komunita kolem mermaidingu bývá otevřená různým věkovým kategoriím, postavám i životním stylům. Mořské panny si vytvářejí menší „skupinky“, které fungují jako bezpečný prostor mimo tradiční společenské struktury. Setkávají se na společném plavání, oslavách, neformálních večeřích i online kreativních workshopech. 

Trend se šíří díky kurzům, setkáním i specializovaným akcím, kde se zájemci učí bezpečnému pohybu ve vodě. Kdo si na vlastní ocas netroufá, může si ho často jen půjčit a vyzkoušet si zážitek nanečisto.

Doporučení vycházejí z výzkumu zadaného vládou. Ten přinesl dvě zjištění. Když rodič kouká do telefonu, kvalita kontaktu s dítětem v ten moment trpí. A obrazové návyky, které si děti osvojí, se nápadně podobají tomu, co dělají jejich rodiče. Zjednodušeně: kdo hodně visí na mobilu, vychovává děti, které na něm budou viset taky. Rodič pohlcený displejem je míň přítomný a děti to vnímají.

„Myslím, že si lidé neuvědomují, že jejich užívání obrazovek ovlivňuje děti do té míry, jak teď víme, že tomu tak je,“ řekl Jakob Forssmed, švédský ministr pro sociální věci. Mechanismus popsala Helena Frielingsdorf, psychiatrička a výzkumnice z agentury. Děti se podle ní učí „nejen tím, co dospělí říkají, ale i tím, co dospělí dělají. Proto malé změny v každodenním životě mohou něco změnit, jak pro kontakt v přítomnosti, tak pro vlastní vzorce dítěte v čase.“

Předchozí pokyny agentury rodiče jen vyzývaly, aby o svém užívání telefonu „přemýšleli“. To bylo natolik vágní, že si pod tím šlo představit cokoliv. Nová verze je konkrétnější. Telefon dolů, když jste s dětmi, používat ho jen v nutném případě nebo když u toho něco děláte společně. Ložnice a jídelní stůl mají zůstat bez mobilů. Rodiče by si také měli rozmyslet, než dají na internet fotky nebo videa svých dětí.

Doporučení pro rodiče stojí vedle už existujících pravidel pro děti. Žádná obrazovka před druhým rokem věku, hodina denně pro děti od dvou do pěti let, dvě hodiny pro šesti- až dvanáctileté, tři hodiny pro teenagery. Zařízení pryč z ložnice na noc, žádné displeje před spaním.

Švédsko zároveň píše zákaz chytrých telefonů ve školách přímo do svého školského zákona. Od podzimního pololetí 2026/27 budou mobily ze škol pryč pro žáky až do deváté třídy, tedy zhruba do patnácti či šestnácti let. Zákaz ve školách i nová doporučení pro rodiče míří stejným směrem: méně telefonu v ranějším věku, a začít se má u dospělých.

Zlatý list na obličeji symbolizoval bohatství a také odpovídal starověkým představám, že bohové mají zářící, neposkvrněnou kůži. Řemeslníci tepali zlato do tenkých plátků a poté je nanášeli na obaly, kde lepkavá pryskyřice ztvrdla a zpomalila rozklad. Většina lidí si nemohla dovolit ani jediný list, takže zlacení obvykle označovalo jen malou část egyptské elity. Nález je cenný nejen svým stářím, ale i tím, co vypovídá o životě a víře ve starověkém Egyptě.

V okolí se našly také další hrobky, sošky, amulety, kosmetické předměty a nádoby, které archeologům pomáhají lépe porozumět pohřebním zvyklostem tehdejší elity. Sakkára, která patří mezi památky světového dědictví UNESCO, tak opět odhalila dosud nepoznaný příběh.

Do výzkumu bylo zahrnuto 44 účastníků, kteří dělali stovky rozhodnutí v upravené hře na rozdělování peněz. Když vědci posílili synchronizaci mozkové aktivity v takzvaném gama pásmu, lidé častěji volili štědřejší možnost, zejména v situaci, kdy sami měli méně než druhý člověk. Podle autorů to naznačuje, že mozek může při rozhodování silněji zapojit ohled na zájmy ostatních.

Výzkum tak přináší další dílek do skládanky, proč lidé spolupracují, sdílejí a dokážou jednat i ve prospěch druhých. Zároveň ale nejde o jednoduchý „vypínač sobectví“. Autoři sami upozorňují, že případné využití například u poruch sociálního chování je zatím spíše otázkou dalšího výzkumu. Studie tak hlavně ukazuje, že ochota pomáhat má v našem mozku konkrétní biologické základy, a že jejich lepší pochopení může jednou pomoci i v medicíně.

Výzkumníci sledovali univerzitní studenty po dobu 12 týdnů. Účastníci plnili krátké kognitivní úkoly zaměřené na rychlost a přesnost myšlení a zároveň zaznamenávali své cíle, produktivitu, náladu, spánek i pracovní zátěž. Důležité je, že studie neporovnávala jen různé lidi mezi sebou, ale sledovala výkyvy u stejných jednotlivců ze dne na den. Ukázalo se, že ve dnech, kdy byli studenti mentálně bystřejší než je jejich osobní průměr, si častěji stanovovali cíle, lépe je dokončovali a u studijních úkolů si troufali i na náročnější výzvy.

Mentální bystrost tedy není pevně daná vlastnost, ale stav, který se může měnit. Studie naznačuje, že ji podporuje kvalitnější spánek, nižší míra rozptýlení, lepší nálada a rozumné tempo práce. Krátkodobě člověk zvládne zabrat a podat vyšší výkon, ale pokud vysoká zátěž trvá celý týden bez dostatečného odpočinku, mentální svěžest naopak klesá.

Do randomizované kontrolované studie se zapojilo 210 dospělých se závažnějšími příznaky. Část z nich měla čtyři týdny neomezený přístup k Therabotu, zatímco druhá skupina čekala bez této podpory. U lidí používajících chatbota se po čtyřech týdnech výrazněji snížily příznaky deprese, úzkosti i rizika spojená s poruchami příjmu potravy a některé rozdíly zůstávaly patrné ještě po osmi týdnech.

Výsledky neznamenají, že chatboti nahradí lidského terapeuta, zvlášť u vážných nebo krizových stavů. V průběhu studie proto rozhovory kontrolovali odborníci. Ukázalo se přitom, že aplikace dokáže zachytit zmínky o sebepoškozování a nasměrovat uživatele k urgentní pomoci. Chatboti by tedy mohli sloužit jako dostupná podpora mezi sezeními, první krok pro lidi, kteří pomoc odkládají, nebo doplněk systému, který dnes na potřeby všech často nestačí.