Recenze: Nejhorší člověk na světě je zdařilou výpovědí dnešních mileniálů

Na adresu současných mileniálů jsme si toho vyslechli už hodně. Že díla o dnešních třicátnících táhnou, potvrzuje populární seriál Normální lidé nebo film Newness. Nejnovější norský snímek Nejhorší člověk na světě je však strčí s přehledem do kapsy. Joachim Trier natočil mimořádně citlivý film, který dovede být místy drásající, ale jinde zase vtipný. Tak jako sám život.

Hlavní postavou příběhu je Julie. Sledujeme ji, když studuje a posléze začíná budovat svůj „dospělý“ život. Julie teprve poznává samu sebe a snaží se zjistit, kdo vlastně je, zatímco její o poznání starší přítel, čtyřicátník Aksel, by už nejraději založil rodinu. Co se stane, když se Julie dostane na svatební hostinu, kde potká podobně starého Eivinda?

Film Nejhorší člověk na světě měl v Česku sice premiéru až v půlce tohoto měsíce, na filmových festivalech však okouzlil publikum už minulý rok. Představitelka Julie si na festivale v Cannes dokonce vysloužila cenu pro nejlepší herečku. Oprávněně. Její postava není snadno uchopitelná, naopak je natolik komplikovaná, že diváky pravděpodobně rozdělí do dvou skupin. Jedna ji bude milovat a bude se v ní vidět, druhé poleze její chování na nervy.

Film není artový ani přehnaně náročný, avšak ani hloupý nebo jednoduchý. Plyne pomalu přirozeným tempem a dotýká se témat, která hýbou našimi soukromými světy: kde začíná nevěra, pohled na vážnou nemoc, co vlastně znamená štěstí. Přestože se jedná o drama, které se zabývá závažnými tématy, nechybí ani vtipné pasáže. Divák se tedy v průběhu filmu několikrát zasměje, aby se znovu odmlčel a nechal pohltit situací. Nejedná se o čistou komedii, ale ani depresivní záležitost. Zkrátka a jednoduše jde o film, který vám po zhlédnutí utkví v hlavě a ještě několik dní se k němu budete v myšlenkách vracet.

Slovo autorky článku:

Pro mě je to film o útěcích, když jde do tuhého. Protože přesně to hlavní hrdinka dělá. Zároveň to geniálně vykresluje mou generaci třicátníků, kdy stále hledáme ideál a dokonalost. Ale existuje vůbec? Není dokonalost pouhou iluzí, za kterou se ženeme, ačkoliv tu už je přítomná? Tyto otázky sama sobě pokládám od soboty, kdy jsem snímek viděla v nádherném pražském kině Přítomnost.

Autorský článek Gabriely Brázdové