Do výzkumu bylo zahrnuto 44 účastníků, kteří dělali stovky rozhodnutí v upravené hře na rozdělování peněz. Když vědci posílili synchronizaci mozkové aktivity v takzvaném gama pásmu, lidé častěji volili štědřejší možnost, zejména v situaci, kdy sami měli méně než druhý člověk. Podle autorů to naznačuje, že mozek může při rozhodování silněji zapojit ohled na zájmy ostatních.

Výzkum tak přináší další dílek do skládanky, proč lidé spolupracují, sdílejí a dokážou jednat i ve prospěch druhých. Zároveň ale nejde o jednoduchý „vypínač sobectví“. Autoři sami upozorňují, že případné využití například u poruch sociálního chování je zatím spíše otázkou dalšího výzkumu. Studie tak hlavně ukazuje, že ochota pomáhat má v našem mozku konkrétní biologické základy, a že jejich lepší pochopení může jednou pomoci i v medicíně.

Za výzkumem stojí tým z lékařské fakulty Univerzity Johnse Hopkinse, který vyvinul terapii označovanou jako SN101. V preklinických testech na myších s osteoartrózou se ukázalo, že tato metoda dokáže nejen tlumit bolest, ale zároveň podporovat regeneraci poškozené chrupavky a kostní tkáně. Právě kombinace těchto dvou efektů dělá z nový přístup mimořádně nadějný.

Základem dané terapie jsou pluripotentní kmenové buňky, které se dokážou přeměnit na různé typy buněk. V tomto případě z nich vědci vytvořili specializované smyslové neurony, jež fungují jako jakýsi biologický filtr. Po aplikaci do postiženého kloubu tyto buňky „nasávají“ zánětlivé signály a zachytávají bolestivé impulzy ještě předtím, než se dostanou do mozku. Na rozdíl od běžných léků tak nepůsobí až na úrovni vnímání bolesti, ale zasahují přímo u jejího zdroje.

Zajímavé také je, že tyto neurony nenahrazují původní nervové buňky. Místo toho s nimi koexistují a fungují jako jakási úklidová četa, která tlumí zánět a bolest v místě vzniku.

Nová metoda je důležitá především při řešení chronické bolesti, která postihuje miliony lidí a její léčba je často složitá. Silné léky, jako opioidy, sice dokážou bolest potlačit, ale nesou s sebou rizika závislosti, vedlejších účinků a postupně klesající účinnosti. Nový přístup by tak mohl nabídnout cílenější řešení.

Přestože výsledky vypadají velmi nadějně, výzkum je zatím v rané fázi. Testování proběhlo pouze na zvířatech a před použitím u lidí bude nutné projít dlouhým procesem ověřování bezpečnosti. Pokud se ale účinnost a bezpečnost potvrdí i u nás, mohla by tato technologie v budoucnu zásadně změnit léčbu již zmíněné chronické bolesti a možná jednou skutečně nahradit tablety, na které se dnes spoléhají miliony pacientů po celém světě.

Za vývojem stojí tým z Korejského pokročilého institutu vědy a techniky ve spolupráci s jihokorejskou armádou. Výsledkem jejich práce je látka označovaná jako AGCL prášek, která byla navržena pro extrémní podmínky – od válečných zón přes dopravní nehody až po přírodní katastrofy.

Prášek se aplikuje pomocí aerosolového spreje, který umožňuje rychlé a rovnoměrné pokrytí rány. Jakmile se dostane do kontaktu s krví, téměř okamžitě se přemění na pevný hydrogel – jakousi pružnou „zátku“, která se přichytí k tkáni a uzavře ránu bez nutnosti tlaku, šití nebo přesného umístění.

Hydrogel vytvořený z AGCL prášku má ale i další výhody. Dokáže absorbovat více než sedminásobek své hmotnosti v krvi a zůstává stabilní i při vysokých teplotách nebo vlhkosti. To je klíčové zejména v terénu, kde bývají podmínky nepředvídatelné.

Testy navíc ukázaly, že prášek funguje i u složitých poranění, například jater. Kromě rychlého zastavení krvácení se u ošetřených tkání objevily známky regenerace – včetně tvorby nových cév a kolagenu. Technologie tak může nejen zachraňovat životy v akutní fázi, ale i zlepšovat následné hojení.

Zatím jde o technologii ve fázi testování a čeká na schválení pro klinické použití. Už nyní ale vzbuzuje velký zájem. Pokud projde schvalovacím procesem, mohl by se stát standardní součástí výbavy záchranářů, armády i zdravotníků v odlehlých oblastech.

Nástroje pocházejí z naleziště Marathousa 1 u města Megalopolis, kde kdysi býval břeh dávného jezera. Právě prostředí nasycené vodou a s nedostatkem kyslíku pomohlo dřevo uchovat stovky tisíc let. Vědci popsali například 81 centimetrů dlouhou tyč z olše, která mohla sloužit ke kopání nebo odstraňování kůry, a menší nástroj z vrby či topolu, jehož účel zatím zůstává záhadou.

Naši dávní předkové byli pravděpodobně mnohem zručnější a vynalézavější, než ukazují jen kamenné nástroje. Dřevo mohlo být v pravěku běžným materiálem pro každodenní práci, jen se většinou nezachovalo. Díky řeckému objevu tak vědci získávají vzácný pohled na technologie, které byly dlouho téměř neviditelné.

Výzkumníci sledovali biologický věk pomocí klinických ukazatelů a porovnávali ho s čajovými návyky účastníků. Výsledky naznačují, že prospěšné mohou být různé druhy čaje, od zeleného po černý, a roli pravděpodobně hrají hlavně polyfenoly (primární bioaktivní látky v čaji).

Kromě toho, že zlepší chuť vašich jídel, jsou plné antioxidantů, které pomáhají chránit buňky před poškozením způsobeným volnými radikály. Volné radikály si představte jako drobné potížisty, kteří mohou přispívat ke stárnutí a různým nemocem. Zařazení potravin bohatých na polyfenoly do vašeho jídelníčku je jednoduchý způsob, jak zlepšit své celkové zdraví. Studie naznačují, že tyto sloučeniny mohou snižovat záněty, zlepšovat zdraví srdce a dokonce snižovat riziko některých druhů rakoviny. Navíc existují důkazy, že zlepšují funkci mozku a pomáhají udržovat bystrou paměť s přibývajícím věkem.

Autoři studie ale zároveň upozorňují, že nejde o definitivní důkaz příčiny a následku. Výzkum byl observační, takže nemůže s jistotou říct, že právě čaj sám o sobě zpomalil stárnutí.

V rozsáhlé roční studii sledovali výzkumníci 216 dospělých starších 40 let se zvýšeným krevním tlakem. Část účastníků cvičila baduanjin pětkrát týdně, další skupina chodila svižnou chůzí a třetí si pohyb volila sama. Po třech měsících i po roce se ukázalo, že baduanjin snížil tlak podobně účinně jako svižná chůze.

Nejde o náhradu lékařské péče ani o zázračnou metodu, která by sama o sobě vyřešila vysoký tlak. Studie ale ukazuje, že i velmi jednoduchý, klidný a dostupný pohyb může mít měřitelné výsledky. Baduanjin se přitom dá cvičit doma, venku i ve skupině, nejsou k němu potřeba drahé pomůcky a může být příjemnou cestou, jak se pravidelně hýbat a pečovat o své srdce.

Výzkumníci z University of Rochester se zaměřili na bílkovinu CIRBP, která je u těchto velryb přítomná v mnohem vyšším množství než u jiných savců. Právě CIRBP pomáhá buňkám opravovat nebezpečné zlomy v DNA. Když vědci tuto bílkovinu testovali v lidských buňkách, oprava DNA se zlepšila. U octomilek navíc její zvýšené množství souviselo s delším životem a lepší odolností vůči záření.

Neznamená to, že lidé brzy budou žít 200 let. Objev ale nabízí slibnou indicii pro medicínu. Pokud se vědcům podaří bezpečně podpořit podobné opravné mechanismy i u člověka, mohlo by to jednou pomoci zpomalovat některé projevy stárnutí a lépe chránit tělo před nemocemi spojenými s poškozením DNA.

Výzkumníci sledovali univerzitní studenty po dobu 12 týdnů. Účastníci plnili krátké kognitivní úkoly zaměřené na rychlost a přesnost myšlení a zároveň zaznamenávali své cíle, produktivitu, náladu, spánek i pracovní zátěž. Důležité je, že studie neporovnávala jen různé lidi mezi sebou, ale sledovala výkyvy u stejných jednotlivců ze dne na den. Ukázalo se, že ve dnech, kdy byli studenti mentálně bystřejší než je jejich osobní průměr, si častěji stanovovali cíle, lépe je dokončovali a u studijních úkolů si troufali i na náročnější výzvy.

Mentální bystrost tedy není pevně daná vlastnost, ale stav, který se může měnit. Studie naznačuje, že ji podporuje kvalitnější spánek, nižší míra rozptýlení, lepší nálada a rozumné tempo práce. Krátkodobě člověk zvládne zabrat a podat vyšší výkon, ale pokud vysoká zátěž trvá celý týden bez dostatečného odpočinku, mentální svěžest naopak klesá.

Největším překvapením je jeho schopnost bioluminiscence. Když byl živočich podrážděn, vydával zelené záblesky, které vznikaly chemickou reakcí přímo v jeho těle, ne odrazem světla. Zář se objevovala hlavně v chapadlových hlavách jednotlivých polypů, zatímco spojovací tkáň mezi nimi zůstávala tmavá. Každý polyp měl podle vědců 24 až 26 chapadel a světlo se spouštělo například mechanickým podrážděním nebo změnou chemického prostředí ve vodě.

Výzkumníci se k místu dostali pomocí dálkově ovládaného podmořského robota, protože podobná prostředí jsou pro běžný průzkum velmi obtížně přístupná. Zatím není jasné, k čemu přesně zelené světlo slouží, ale může jít o obranu před predátory nebo způsob, jak útočníka v temnotě na chvíli „prozradit“.

Planeta byla identifikována na základě dat z teleskopu Kepler, která byla zachycena už v roce 2017. Obíhá hvězdu podobnou Slunci, je přibližně o šest procent větší než Země a patří mezi nejbližší známé kandidáty na obyvatelný svět.

Podmínky na jejím povrchu ale pravděpodobně nejsou příliš přívětivé. Hvězda, kolem níž obíhá, je o něco chladnější a méně jasná než Slunce, což znamená, že teploty na planetě mohou klesat až k −70 °C. To by život podobný pozemskému výrazně komplikovalo, nebo zcela znemožnilo.

Vědci však nevylučují, že by planeta mohla být obyvatelná jiným způsobem. Pokud by měla hustší atmosféru bohatou na oxid uhličitý, mohl by silnější skleníkový efekt teploty zvýšit natolik, že by na povrchu mohla existovat kapalná voda.

Podle modelů existuje zhruba 40% pravděpodobnost, že se planeta nachází v takzvané konzervativní obyvatelné zóně, a asi 51% pravděpodobnost pro širší, optimističtější variantu. Zároveň ale platí, že šance, že se mimo obyvatelnou zónu nachází úplně, je přibližně stejná.

Díky své relativní blízkosti se HD 137010 b pravděpodobně stane jedním z hlavních cílů budoucích pozorování. S rozvojem nových teleskopů by tak mohla pomoci odpovědět na otázku, zda ve vesmíru existují podmínky vhodné pro život i mimo naši Sluneční soustavu.

Vědcům z Melbournské univerzity se podařilo vůbec poprvé zachytit tento proces na video u vakomyši tlustoocasé. Mláďata, která jsou při narození menší než zrnko rýže, musí po porodu sama doputovat z porodního otvoru do vaku, kde najdou teplo a přístup k mléku.

Přestože jde jen o vzdálenost několika centimetrů, pro novorozené jedince představuje velkou výzvu. Analýza záznamu ukázala, že se pohybují pomocí rychlých pohybů končetin a kmitání hlavy, přičemž končetiny dokážou pohnout až 120krát za minutu. Pomáhají jim i drobné drápky a silně vyvinuté přední končetiny.

Záznam vznikl náhodou při kontrole chovaných jedinců, kdy si vědci všimli čerstvě narozených mláďat na těle samice. Krátké video o délce asi dvacet sekund tak přineslo první detailní pohled na tento dosud nepozorovaný proces. Podívat se na něj můžete zde.

Cesta do vaku je přitom jen začátek boje o přežití. Samice rodí více mláďat, než kolik má k dispozici struků, takže část z nich nepřežije. Podle vědců může už samotný přesun do kapsy fungovat jako přirozený výběr nejsilnějších jedinců.

Vědci se analyzovali výsledky 18 klinických studií zaměřených na změnu životního stylu. Lidé, kteří upravili jídelníček, více se hýbali a pracovali na svých návycích, během hubnutí nachodili v průměru asi 8 454 kroků denně. Díky tomu se jim podařilo snížit tělesnou hmotnost v průměru o 4,39 procenta. V další fázi, kdy už šlo hlavně o udržení výsledků, si drželi zhruba 8 241 kroků denně a jejich váha zůstávala stále nižší než na začátku.

Tento cíl se dá dosáhnout během dne snadno. Stačí se vydat na kratší procházku po obědě, na nákup zajít pěšky nebo vystoupit o zastávku dřív. Za celý den se to nasčítá. Jedná se o jednoduchý a dostupný návyk mohou výrazně pomoci tomu, aby se shozená kila nevracela zpět.

Tým ze Saarlandské univerzity analyzoval tisíce znaků nalezených na více než 260 předmětech z období před 45 až 35 tisíci lety. Jde o jednoduché tvary, jako jsou čárky, tečky nebo křížky, které se opakují například na figurkách či nástrojích z jeskyní ve střední Evropě.

Pomocí výpočetní analýzy pak vědci zjistili, že tyto znaky mají určitou strukturu a nevznikaly náhodně. Mohlo by tak jít o formu proto-klínového písma, i když se výrazně liší od pozdějších systémů, které přímo zaznamenávají mluvený jazyk.

Výsledky naznačují, že informační hustota těchto znakových sekvencí je srovnatelná s ranými formami právě klínového písma z Mezopotámie, které vznikly o desítky tisíc let později. Podobné jsou i některé vzorce opakování znaků.

Autoři výzkumu zároveň upozorňují, že jde zatím pouze o spekulativní interpretaci. Pro potvrzení této hypotézy bude potřeba více důkazů. Pokud by se ale závěry potvrdily, znamenalo by to výrazné posunutí počátků lidské symbolické komunikace hluboko do pravěku.

Mezinárodní tým vedený odborníky ze Slovenské akademie věd popsal dva nové minerály nalezené na Šibeničném vrchu nedaleko Nové Baně. Nové druhy dostaly názvy auropolybasit a auropearceit a byly identifikovány na základě detailní analýzy jejich chemického složení.

Minerály se v lokalitě vyskytují v podobě velmi drobných zrnek o velikosti do 0,2 milimetru a to spolu s dalšími minerály stříbra. Podle vědců pomáhá objev lépe pochopit vznik tzv. bonanzových akumulací, tedy mimořádně bohatých ložisek drahých kovů.

Výsledky byly publikovány v odborném časopise American Mineralogist. Podle vedoucího výzkumu Martina Števka jde o významný příspěvek k poznání této skupiny minerálů. Na výzkumu se podíleli i čeští vědci.

Objev nových minerálů sice není ve světě zcela výjimečný – vědci jich dosud popsali přes šest tisíc a každoročně přibývají další. Přesto jde v regionu střední Evropy o poměrně vzácnou událost.

Nově popsaná vývojová linie dostala název Badmaateridae a podle vědců sahá její původ zhruba 220 milionů let do minulosti, tedy až do pozdního triasu. To znamená, že vznikla přibližně ve stejné době jako savci a dávno před ptáky i kvetoucími rostlinami. Objev je mimořádný i proto, že popsat zcela novou čeleď brouků je v dnešní době vzácné.

Přestože jde o prastarou linii, brouk skrytý hluboko v půdě odborné komunitě dosud unikal. V důsledku adaptace na podzemní podmínky mají tito brouci malé tělo, jsou slepí a bezkřídlí. Brouka vědci našli při výzkumu půdní fauny, když vykopali asi půl metru hluboké jámy, promývali vzorky půdy a následně zpracovávali organický materiál. I z tak miniaturního tvora se jim podařilo získat DNA, identifikovat 4 200 genů a porovnat je s příbuznými skupinami.

Studie publikovaná v časopise Current Biology je prvním vědeckým článkem, který popisuje používání nástrojů u skotu. Veronika si při pokusech vybírala štětiny nebo tvrdší konec koštěte podle toho, jakou část těla si chtěla poškrábat, a dokázala svou techniku přizpůsobit konkrétní potřebě.

Objev může změnit pohled lidí na hospodářská zvířata. Schopnost používat nástroje ke zlepšení svých životních podmínek prokázali zatím jen šimpanzi. Nedávné studie dál jmenují velryby jako jediná mořská zvířata schopná používat složité nástroje. Skot často vnímáme jako obyčejná užitková zvířata, podobné výzkumy ale ukazují, že jejich schopnosti mohou být mnohem bohatší, než jsme si mysleli.

Vědci na začátku roku uložili první ledová jádra z alpských ledovců Mont Blanc a Grand Combin do nově vybudovaného objektu Ice Memory Sanctuary. Tento trezor se nachází na polární stanici Concordia Station v Antarktidě, kde panují stabilní teploty kolem −52 °C, takže není potřeba umělé chlazení.

Cílem projektu je uchovat ledová jádra z mizejících ledovců. Ta obsahují vzduchové bubliny se stopami dávné atmosféry, díky nimž mohou vědci studovat historické klima Země a jeho vývoj. Vybudování trezoru trvalo téměř deset let a představovalo velkou logistickou i mezinárodní výzvu. Samotné zařízení tvoří podzemní tunel dlouhý asi 35 metrů ukrytý několik metrů pod povrchem antarktického ledu.

Do budoucna by měly být do trezoru uloženy vzorky z dalších oblastí, například z And nebo Himálaje. Projekt tak má sloužit jako dlouhodobá „paměť klimatu“, která uchová data pro další generace vědců.

Vědci z Univerzity v Ósace analyzovali data více než 190 tisíc lidí starších 75 let a detailně sledovali stav jejich zubů. Ukázalo se, že důležitější než samotný počet zubů je jejich kvalita – tedy zda jsou zdravé, opravené, poškozené nebo chybějící.

Výsledky naznačují, že zdravé a ošetřené zuby mají z hlediska rizika úmrtí podobný význam. Naopak větší počet neléčených nebo chybějících zubů souvisí s vyšší pravděpodobností úmrtí z různých příčin. Klíčovým ukazatelem je tak celkový počet funkčních zubů.

Důvodů může být více. Špatný chrup může vést k chronickým zánětům, které ovlivňují celý organismus a zároveň zhoršuje schopnost přijímat pestrou stravu. Stav zubů také často odráží celkovou péči o zdraví a dostupnost zdravotních služeb.

Studie tak potvrzuje, že péče o chrup má smysl i ve vyšším věku. Nejde jen o komfort, ale i o faktor, který může souviset s délkou života.

Vědci v Austrálii objevili tisíce jedinců druhu Drosera silvicola, který byl dosud zaznamenán jen ve dvou lokalitách vzdálených asi 70 kilometrů. Nová kolonie vznikla poblíž hranic města Perth a představuje významné rozšíření známého výskytu této rostliny.

Drosera silvicola patří mezi rosnatky – masožravé rostliny, které chytají hmyz pomocí lepkavých žlázek na listech. Kořist se na nich zachytí, postupně uhyne a rostlina ji následně rozloží pomocí enzymů, aby získala potřebné živiny. Pro člověka je přitom zcela neškodná.

Rostlinu se podařilo objevit týmu vedenému Thilem Kruegerem, doktorandem z Curtinovy univerzity, který ji zahlédl během terénního průzkumu. V oblasti přírodní rezervace Paruna Wildlife Sanctuary navíc vědci zaznamenali i několik dalších druhů rosnatek.

Region západní Austrálie patří k místům s nejvyšší rozmanitostí masožravých rostlin na světě, ale jejich populace bývají malé a zranitelné. Objev nové, početné kolonie tak představuje důležitý krok pro lepší ochranu tohoto vzácného druhu.

Asi čtyři kilometry pod hladinou u pobřeží Grónska se nacházejí tzv. hydrátové pahorky – útvary tvořené zkrystalizovaným metanem. Tyto struktury fungují jako pevná útočiště pro hlubinné organismy a vytvářejí jedinečné prostředí v extrémních podmínkách chladu a tmy.

Objev pochází z expedice Ocean Census Arctic Deep–EXTREME24, během níž vědci pomocí podmořských robotů zmapovali dosud málo prozkoumané oblasti. Identifikovali přitom nejhlouběji položené hydrátové pahorky v hloubce kolem 3 640 metrů. Z těchto útvarů navíc unikají mohutné proudy metanu stoupající vysoko do vodního sloupce.

Tyto „zamrzlé útesy“ nejsou statické – postupně se rozpadají a znovu formují, což z nich činí dynamické geologické útvary. Zároveň vytvářejí prostředí pro organismy, které získávají energii chemosyntézou, tedy z chemických reakcí spojených například s metanem.

Podobné druhy se vyskytují i u hydrotermálních průduchů, což naznačuje propojení různých hlubokomořských ekosystémů. Vědci proto upozorňují, že tyto oblasti představují důležité „ostrovy života“ a měly by být chráněny před zásahy, jako je například hlubinná těžba.