V chráněné krajinné oblasti Český les u hranic s Německem se daří vzácným druhům rostlin – například keříčkové vrba borůvkovitá, která přečkala až z dob ledových. Oblast je mozaikou mokřadních luk a suchých travin, kde by se bez zásahu člověka postupně rozrostl les a zanikly by otevřené plochy pro specializované rostliny. Na pomoc přichází šetrná pastva a ruční zásahy. V lokalitě Požáry se pasou ovce, kozy, koně, ale i jaci, kteří mají v náročných terénech výbornou průchodnost a pomáhají udržovat nízkou vegetaci.

Kromě zvířat ochránci přírody také pravidelně vyřezávají náletové dřeviny, aby se udržel prostor pro vzácné druhy luk. Díky těmto opatřením se výška porostu snížila výrazně. Dříve travina dorůstala třeba i metrů, dnes je to často jen kolem tří desítek centimetrů. To umožňuje rozvoj orchidejí, rosnatek a různých druhů hmyzu, které by v hustší vegetaci nenalezl prostor.

Pastevectví je činnost na 365 dní v roce. Ovšem i pastevci jsou jenom lidé a občas si potřebují odfrknout nebo vyřídit povinnosti na úřadech či navštívit lékaře. Nyní by to mělo být snadnější díky pastevecké pohotovosti a sdílenému pastýři. Za zprovozněním pastevecké pohotovosti stojí mladý španělský pastevec Zacarías Fievet, který vyrostl v horské vesničce v Pyrenejích. Že by mohl podnikat přišel, když si jeho starší soused zlomil nohu a neměl nikoho, kdo by mu stádo pohlídal. „Věděl jsem, že něco podobného existuje ve Francii, ale u nás nic takového nebylo,“ popsal Fievet, jak podnikání v říjnu 2023 začal. Nyní má už sedm spolupracovníků, kteří s ním pasteveckou pohotovostní službu provozují. A mají už tolik zakázek, že nestačí pokrývat poptávku. Realizují služby třeba jen dvoudenní, ale také až měsíční. Farmáři si je najímají z různých důvodů, například kvůli návštěvě lékaře, dovolené či prostě na výpomoc. 

Dalším projektem, který má usnadnit život pastevcům, ale také přilákat do tohoto podnikání mladší generaci, je „sdílený pastýř“. Jednoho pastevce si tak společně v dané oblasti najímají tři až čtyři farmy, což umožňuje jejich majitelům mít týdně jeden či dva dny volna.

Státní agentura pro správu finských lesů nabízí veřejnosti každoročně od května do září možnost zapojit se do pastevectví na státem vlastněných pozemcích. O možnost vyzkoušet si život pastýře se každoročně ucházejí tisíce lidí. Ti, kteří mají štěstí a jsou vylosováni, stráví vždy týden v tradiční krajině, kde se pasou ovce. Jako pastevci mají za úkol zajistit dobré životní podmínky pro zvířata a plnit řadu dalších povinností.

Za užívání bukolických pastvin musí pastevci zaplatit přibližně 500 eur týdně. Získané příjmy se použijí na údržbu těchto míst a jejich okolí. Výjimkou je pastvina v Pielpajärvi v laponském Inari, kde je pastevectví nabízeno zdarma. S tímto místem jsou však spojeny další povinnosti, včetně průvodcovství pro návštěvníky.

Tráva se seče v sezoně několikrát, aby panely nezastiňovala. Běžně se o to starají rotační stroje. Rychle se otáčející nože sekaček však kromě trávy rozdrtí vše, co se k nim dostane, i drobné živočichy v trávě. Spásání trávy je šetrnější k přírodě než sečení strojem, finančně v tom není velký rozdíl.

V solárních parcích je pro chovatele výhodou to, že tam jsou ovce chráněné i proti vlkům. Kvůli zlodějům a vandalům jsou tyto elektrárny za vysokým plotem, bývají tam čidla, která zaznamenávají pohyb a často i kamery. Většinou jsou to velké plochy, kde mají zvířata dost klidu a pod panely stín. Potřeba jim tam je ale většinou pravidelně dovážet vodu. 

K založení podniku, který zajistí pastvu v solárních parcích, farmáře přivedla loňská nabídka od jedné větší firmy zaměřené na výrobu elektřiny. Inspiraci měli i ze zahraničí, například z Německa a Velké Británie, kde jsou tyto areály často udržované pastvou.

Vašku, co přesně v Mongolsku děláš? Jak často tam jezdíš?

Uf, na tohle přesně odpovědět je docela oříšek. Do Mongolska jezdím už deset let, většinou jednou nebo dvakrát ročně, pokaždé zhruba na jeden měsíc. 

Začínal jsem jako student na vědeckých expedicích vedených docentem Kynickým na MENDELU, a protože jsem si Mongolsko zamiloval i přes náročnost první expedice, začal jsem se tam stále častěji vracet. 

Mým prvním tématem bylo mapování znečištění životního prostředí těžbou zlata. Vedle toho jsem se jako vystudovaný lesník okrajově věnoval i lesnickým tématům. S doktorem Juřičkou a dalšími studenty jsme pod jeho vedením řešili vliv klimatické změny na tání permafrostu, hodnotili vliv pastvy hospodářských zvířat na obnovu lesa nebo vymýšleli alternativní možnosti obnovy lesů. Téma kontaminací jsme postupně opouštěli, protože už na něj prostě nezbýval čas. Místo dlouhých pobytů v divočině, kdy jsme týdny nepotkali živáčka, jsme začali více spolupracovat s místními univerzitami a předávat své nabyté zkušenosti budoucím lesníkům jak v učebnách, tak především v terénu. Praktická zkušenost je totiž vždycky nejdůležitější a tento aspekt tam, podobně jako u nás v Česku, často ve výuce chybí. Po letech věnovaných především tomuto vzdělávání jsem se v posledních třech letech v souvislosti s novým projektem STREAM (pozn. redakce: cílem projektu je přispět k implementaci inovativních a dlouhodobě udržitelným principů hospodaření v krajině s ohledem na výzvy spojené s problematikou potravinového systému a klimatickými změnami) ale ještě trochu odklonil.

Kvalita cest je v Mongolsku obrovské téma. Přístupnost lesů je často velmi špatná a na spoustu míst se dostanete pouze ZILem, dál už jen pěšky. Foto: Václav Pecina

Takže se tvé působení v Mongolsku v průběhu let měnilo?

Je to tak. Máme skvělý a zkušený tým se širokým záběrem, který dál pokrývá výzkum a vzdělávání. Vedle doktora Juřičky bych rád zmínil určitě ještě doktory Šebestu a Kusbacha. Já jsem se díky tomu mohl více zaměřit na praxi a práci s veřejností.  Ve spolupráci s kolegy jsem připravoval koncepty více než stovky ukázek udržitelného hospodaření v lesích, které jsme následně spolu s místními realizovali. 

Navrhl jsem také koncept větrolamu, který má zastavit postup písečné duny a zároveň přispět k obnově zničeného lužního lesa. Také tento větrolam je už realizován a je krásné vidět, jak ohromně se změnil život uvnitř chráněných oplocených ploch oproti okolní pastvou a aridizací zničené stepi. Je to jako kolonizace nové planety. Tam, kde dříve rostlo jen pár zoufalých stébel trávy z prachu a písku, je dnes i několik desítek centimetrů vysoký vegetační porost tvořený nejrůznějšími druhy rostlin, které dostávají šanci i vykvést. Objevují se tam hlodavci, žáby, spousta druhů hmyzu. A to jsou  vysázené stromy zatím ještě malé. Kontrast se sousedící přepásanou stepí je už ale teď neuvěřitelný. V poslední době jsem se hodně věnoval právě takovýmto výsadbám nového lesa a hodnocení jejich úspěšnosti, abychom určili klíčové důvody nezdaru, který je v Mongolsku poměrně častý.

V lesích můžete narazit na spoustu povědomých a krásných květin známých u nás spíše ze zahrádek. Vedle mnoha druhů orchidejí a lilií třeba také na pivoňky. Foto: Václav Pecina

Páni, to je spousta práce. Jak to zvládáš?

Vedle podpory a zapojení kolegů to zvládám zejména díky té zmiňované práci s veřejností, která mi umožňuje vidět a vnímat lépe smysl i dopady toho všeho, co děláme. Díky iniciativě pana velvyslance Vytopila a spolupráci s Klubem českých turistů jsem mohl začít zaštiťovat vyznačování prvních turistických stezek v Mongolsku podle českého systému značení, s firmou Lesní svět jsme připravili pro mongolské děti několik vzdělávacích her. Jedním z mých velkých snů bylo dostat do Mongolska lesní pedagogiku, což se nám nakonec díky navázání spolupráce s doktorkou Packovou ze Školního lesního podniku Masarykův les Křtiny podařilo. Vedle toho na akcích jako je Den Evropy vedu prezentaci českých univerzit a několika lesnicky orientovaných firem, čímž se snažíme podpořit jak zájem o studium v České republice, tak vývoz českých výrobků do Mongolska. Vidět zájem o naši práci a radost lidí z lesa a možnosti v něm vůbec být je úžasně motivující.

I přes všechny výše zmíněné aktivity se snažím ještě vracet k výuce. Letos jsme třeba s kolegy připravili dvě knihy – jednu jako příručku pro mongolské lesníky a druhou jako učebnici pro univerzitní studenty. Aktuálně chystám ve spolupráci s mongolskou obdobou Klubu českých turistů, Mongolian Walking Association, naučnou stezku věnovanou významu lesů, kterou budeme letos realizovat. 

Když to shrnu, snažíme se zachránit mongolské lesy, které ohrožuje spousta faktorů. Snažíme se na to jít přes vědu, spolupráci s praxí a především vzdělávání. Osobně bych rád ukázal místním krásy jejich lesů a vysvětlil jim to, jak jsou pro ně důležité a že je potřeba je chránit a starat se o ně. Pastevci nebo lidé ve městech sice mají lesy v úctě někdy až náboženské, ale spoléhají se na to, že les všechno zvládne sám. Poslední dekády bohužel ukazují, že tomu tak už není.

Západ slunce nad řekou Onon nedaleko Binderu. Foto: Václav Pecina

Jak to myslíš? Co přesně se poslední roky v tamních lesích děje?

Dochází k souběhu několika faktorů, které jsou pro přežití lesa kritické. Na začátku tohoto milénia se mezi největší problémy počítala nelegální těžba a požáry. S tím se pojil velký pokles rozlohy lesů. Dnes se na to díváme už trochu jinak. O nelegální těžbě už se příliš nemluví, požáry ale zůstávají velkým tématem. 

Z ekologického pohledu jsou požáry v pořádku, místní boreální lesy tvořené především modřínem a borovicí jsou na to skvěle adaptované a je to běžný způsob jejich obnovy. Les shoří, přežije pár největších stromů s nejsilnější kůrou, a ty pak založí nový les. Do toho nalétne bříza nebo osika a během pár let máte krásný nový les. Stačí se podívat, jak teď vypadá České Švýcarsko. Problém je ale frekvence. Díky lidské nezodpovědnosti je frekvence požárů tak vysoká, že někde nedá lesu šanci se zotavit. Shoří nový les i původní veteráni, oslabení prvotním požárem. 

Rostoucí frekvence požárů se pojí i s klimatickou změnou. Jsou delší období sucha, což samozřejmě zvyšuje rizika. Zároveň jsou ale stromy více oslabené. Z krajiny se vlivem sucha a rostoucích teplot totiž rychleji ztrácí voda a roztává permafrost jako důležitý zdroj vody. A pak už je to jako u nás s kůrovcem. Příběh je stejný, jen postavy jsou jiné. A to se bavíme v naprosté většině o přirozených lesích, tedy žádných umělých monokulturách.

Hřebíčků do rakve mongolských lesů by se dalo jmenovat ještě několik, ale za přímou zmínku stojí hlavně ten, kterým se to všechno uzavírá, a tím je pastva. Pokud totiž les přežije požár, nelegální těžaře, sucho nebo třeba kalamitu hmyzu a rozhodne se, že chce žít formou nových semenáčků nebo výmladků, přijde stádo koz a ovcí, krav nebo koní, které už se do otevřeného lesa nebojí, a sežere všechno, na co přijde. Takhle se můžou stáda vracet několik let, než to les vzdá. Ačkoliv se v Mongolsku páslo vždycky, současné stavy hospodářských zvířat jsou už příliš vysoké a krajina trpící suchem i přepásáním je často nedokáže uživit. I proto se pastevci stěhují ze stepí blíž lesům, kde je více vody a zvířata ještě mají co žrát. Les potom ale bez ochrany nemá šanci.

Stáda ovcí a koz se do lesa často bojí kvůli strachu z vlků a medvědů. Nicméně, do lesních okrajů se ještě pro šťavnatá sousta odvažují. Právě tam jsou semenáčky a sazenice nejohroženější. Foto: Václav Pecina

A jak se vlastně stalo, že jsi se ocitl zrovna v Mongolsku? Není to zrovna obvyklá destinace.

Může za to vlastně souhra náhod. Původně jsem v rámci svých studií na MENDELU cílil na tropické a subtropické lokality. Chtěl jsem se věnovat botanice a alternativní medicíně, objevovat v Africe nebo Jižní Americe nové léčivé rostliny a uzdravovat lidi přírodními cestami. A měl jsem k tomu i nakročeno. Jenže potom v rámci předmětu Geologie přišla možnost zúčastnit se expedice do Mongolska, a jelikož jsem měl odmalička blízko i ke sbírání kamínků, zkusil jsem téma zlata a souvisejících kontaminací životního prostředí. Možná za to mohl i „zlatý nuget“, který jsem dostal v koženém měšci jako malý, když jsem hltal filmy o Vinnetouovi, a který ještě pořád mám.

Každopádně, po první expedici do Mongolska mě pohltila chuť toho dobrodružství. I když skoro nic neklapalo podle představ, shodil jsem tehdy za měsíc asi 8 kilo a chvílemi to bylo vážně o život, překonávat se mě naplňovalo. Mongolsko jsem na seznamu vysněných destinací nikdy neměl, ale postupně jsem získal pocit, že tam můžu něco dokázat, něčemu přispět a pomoci, a proto jsem u toho vydržel až doteď.

Výsadba do oplocenky u řeky nedaleko osady Javkhlan. Foto: Václav Pecina

V čem je tamní krajina specifická? Čím ti učarovala?

Myslím, že to, co mě na Mongolsku a jeho krajině baví nejvíce, je svoboda. Mohl bych dlouho mluvit o kráse tamní přírody, kontrastech, fantastických zvířatech i rostlinách, vysokých horách, nespoutaných řekách, hlubokých lesích, rozkvetlých loukách… a do toho položit ten kontrast nekončících voňavých stepí, zářivých písečných dun, nebo vyprahlé pouště. Stejně tak nekonečné azurově modré nebo hvězdné nebe. Nikdy mi nepřišla obloha tak obrovská a nádherná jako při nocování pod širákem v poušti Gobi. Mohl bych mluvit i o tajemných pohřebištích, petroglyfech, Jeleních kamenech nebo klášterech. Volně se pasoucích stádech koní, jaků nebo ovcí a koz… Ale nejvíce je právě ta volnost, svoboda, kterou tam pociťuji nejenom v tom životě přírody ale i v sobě samém. Člověk má pocit, že mu patří svět, ale zároveň, že je mu zcela odevzdaný, je součást nějakého celku, kam přirozeně patří. V horách pijete vodu z řek, díváte se na hvězdné nebe, v noci si vás přijdou zkontrolovat vlci, nemusíte několik dní potkat živou duši. Rozlehlost země a těch konkrétních typů krajiny, kde člověk je, působí monumentálně a může děsit, ale mě to vždycky bavilo a osvobozovalo. Myslím, že tomu hodně přispívá pocit, že tam je spousta věcí stále podle přírodního řádu. V krajině se vždycky páslo, ale vybudovaného lidskou rukou tam toho mnoho není.

Pastva zvířat je v Mongolsku tradičním způsobem obživy. Se strmým nárůstem počtu hospodářských zvířat a úbytkem vláhy v půdě ale i dříve úrodné stepi trpí. „Dokonale sestříhaným trávníkem” už často prosvítá holá půda. Foto: Václav Pecina

To zní až pohádkově. Zároveň věřím, že to leckdy může být pořádně náročné. Setkal ses tam někdy i s divokými koňmi, kteří v Mongolsku díky reintrodukci „přežili vyhynutí”? Jak často na ně člověk ve volné přírodě narazí? V čem se liší od „obyčejných” koní?

Na divoké koně v Mongolsku člověk narazí vzácně. Týká se to v podstatě jen několika vybraných chráněných území, které jsou od našich lesů daleko, takže bohužel ne. Je každopádně krásné pozorovat ten příběh a tím i další významnou pozitivní českou stopu v Mongolsku, kterých je tam opravdu hodně. Právě příběhy, jako píše Zoo Praha, dělají Česku skvělé jméno ve světě i v Mongolsku a je to něco, na co můžeme být skutečně hrdí.  

Nicméně, abych se vrátil ke koním, skoro všude člověk narazí na ty polodivoké. Tedy, jsou to koně chovaní, ale po mongolském způsobu. To znamená, že jdou v podstatě tam, kde se jim zlíbí. Drží se ve stádech, uvidíš je každou chvíli, ale jsou velmi plaší. Pohladit se nenechají, snad až na hříbata, dokud jsou ještě malá a více zvědavá než bázlivá. Můžeš na ně narazit v lesostepích, stepích, někdy i v pouštích, ale můžou tě překvapit dokonce i v lesích vysoko v horách. Když nad tím tak přemýšlím, v porovnání s nějakým naším standardem tedy rozhodně žádní obyčejní koně v Mongolsku nejsou.

Shánění stád koní v mlžném oparu. Z hospodářských zvířat to jsou právě koně, kdo se odváží nejhlouběji do lesa. Potkáte je i v místech, kde byste čekali už jen jeleny a medvědy. Foto: Václav Pecina

Co se vám v Mongolsku už podařilo? Z čeho máš radost?

Tady by se dala jmenovat spousta věcí. Určitě bych rád zmínil úspěšné studentské absolventy našich letních škol nebo studií na MENDELU. Absolvovali je například i díky podpoře našeho velvyslanectví a programu Erasmus+ a hlavně skvělé práci doktora Juřičky, který za vzdělávání a studenty neúnavně bojuje a snaží se pro jejich studia získávat financování. Je hezké vidět, když se takoví lidé úspěšně uchytí třeba na Akademii věd Mongolska, dostanou se do praxe nebo pokračují třeba na doktorská studia a jsou hybateli změny k lepšímu. 

Radost mi dělají i výstupy s mongolskými kolegy, ať už se jedná o knihy nebo vědecké články. Těší mě také to, že nás vnímají díky našim výsledkům jako experty a autority, jejichž názor má pro směřování lesnictví v Mongolsku váhu. To souvisí také s úspěchy v implementaci věcí přímo do praxe, spolupráci s místními nebo ministerstvy. 

Důležitá je pro mě také pozitivní zpětná vazba na naše školení, když vidím, jak se učí a posouvají i samotní lesníci, kterých se nám podařilo proškolit několik desítek. Vedle výše zmíněného se nám v posledních dvou letech povedlo také například vysadit přes 3 000 sazenic různých druhů dřevin, tisíce jich ochránit proti okusu zvířaty a vyznačit a otevřít první turistickou stezku. 

Největší radost mám ale asi z věcí souvisejících s lesní pedagogikou, ať už jde o deskové hry nebo přímo zážitkovou pedagogiku. Je krásné, když vás místní ocení, poděkují vám, když vidíte, jak vám úspěšně roste vysázený les. Sledujete všechny ty výsledky. Ale vždycky je tady ta nejistota, jestli to, co děláte, opravdu pomůže, jestli to něco změní, jestli ty mizející lesy zachráníme. V lesnictví totiž většinou vidíte výsledky až po mnoha letech. Často je posoudí až další generace. Proto mě nejvíc potěší, když vidím, že to, co děláme, dělá radost. A to bývá právě u těch her. Je v podstatě jedno, jestli jsou to děti nebo dospělí, baví se úplně stejně. Soutěží, škádlí  se a smějí se. A přitom se učí o lese. Tyto radosti pro mě proto znamenají hodně, naplňují mě, a fungují i jako povzbuzení, že to, co děláme, má smysl. Zároveň věřím, že právě ta radost spojená s lesem je semínko, které vyklíčí i ve větší zájem o les a jeho ochranu. 

Hra na požár a mateřský strom. Děti chrání jako silná kůra strom, který tady zůstal po požáru. Mongolský student lesnictví představuje oheň, který se snaží přes kůru dostat a strom spálit. Foto: Václav Pecina

Co máš v plánu ještě letos stihnout?

Jak jsem se již zmínil, pracuji teď na přípravě naučné stezky, která vzniká s podporou České rozvojové agentury a Velvyslanectví České republiky v Ulánbátaru. Tu bychom chtěli nejpozději v říjnu otevírat. Doufám tedy, že všechno stihneme na čas a v říjnu se budu moci zúčastnit jak instalace připravovaných naučných tabulí a her, tak také slavnostního otevření. Určitě bych se také ještě rád věnoval datům, která letos posbírali studenti MENDELU při výjezdu s doktorem Juřičkou, a která zahrnují například i sociologická šetření věnovaná právě stezkám, ale také hodnocení úspěšnosti výsadeb, mapování českých rozvojových projektů v Mongolsku nebo zkušenosti mongolských učitelů a pastevců. V neposlední řadě bych rád letos realizoval nějakou větší akci věnovanou Mongolsku, na které by proběhlo také první promítání dokumentu, který jsme v posledních letech v Mongolsku natáčeli. 

Pro úspěšnost výsadby je klíčová nejen její ochrana, ale také kvalita sazenic. Přispět určitě může i pozitivní nálada. Foto: Václav Pecina

To zní jako hodně práce. Držíme palce, aby všechno proběhlo dle tvých představ. Doporučil bys na závěr čtenářům návštěvu Mongolska? Máš nějaké tipy, co by rozhodně neměli minout nebo vynechat?

Velmi děkujeme. Na to se ještě musíš ptát? Doufám, že už všichni vyhledávají letenky. V Mongolsku platí pro občany České republiky do 30 dnů pobytu za účelem turistiky bezvízový styk. Je to sotva pár týdnů, co začaly také létat přímé spoje z Prahy do Ulánbátaru. Cestování do Mongolska je díky tomu zase o něco jednodušší. Zvedá se i kvalita podmínek na místě. Pokud chce člověk zažít nefalšované divoké Mongolsko, určitě bude mít příležitost, stačí vyrazit na venkov. Ale pokud si chce užít komfort a pohodlí, je už i tohle docela dobře možné. Luxus se dá najít jak v hlavním městě, tak už i u těch hlavních turistických lákadel. A i kdyby se náhodou něco vážného nepovedlo, tak se dá vždycky spolehnout na naše skvělé velvyslanectví, které dokáže vyřešit snad úplně cokoliv. 

Tipů by byly desítky, a to jsem procestoval jen velmi malou část Mongolska. Na západě ani východě jsem třeba ještě nikdy nebyl. Tím, že je to velká země, záleží strašně moc na tom, kolik se jí věnuje času. Obecně se dají za velká lákadla označit třeba jezero Chövsgöl, Planoucí útesy nebo národní parky Gorkhi-Terelj a Hustai. Dá se jet na vodopády, vulkány, divoké koně nebo za kulturou třeba v podobě chrámů, šamanů, sokolníků nebo tradičního festivalu Nádam. Určitě byste ale neměli vynechat naši první mongolskou českou turistickou stezku Dugui Tsagaan na jihu Ulánbátaru.

Lesy v hornatém Mongolsku vystupují do vysokých nadmořských výšek. V tomto případě les začíná řídnout kolem 2 200 m n. m. Foto: Václav Pecina

Ing. Václav Pecina, PhD. je výzkumník z Mendelovy univerzity v Brně (MENDELU). Vystudoval obor European Forestry na MENDELU, doktorské studium absolvoval na Vysokém učení technickém v Brně v oboru Chemie životního prostředí. Aktuálně působí na Ústavu ekologie lesa na Lesnické a dřevařské fakultě MENDELU. Odborně se zabývá znečištěním životního prostředí, ekologií lesa, udržitelností a rozvojovými projekty. Do Mongolska jezdí pravidelně od svých devatenácti let.

V Krkonoších začala v červnu po zimní pauze pastva hospodářských zvířat. Krávy, ovce, kozy a koně tak můžete nyní opět potkat při svých toulkách podhůřím i ve výše položených lokalitách hor. Pastva a péče hospodářů o tamní louky pomáhají navracet do přírody nedávno ztracenou druhovou pestrost rostlin i živočichů. Správa Krkonošského národního parku proto nabádá návštěvníky hor, aby dávali pozor při přehánění stád, nestavěli se jim do cesty, neplašili je a volali správu parku v případě, že zvířata uprchnou.

Krkonošské louky začali lidé vytvářet ve středověku. Na budních enklávách, z nichž jsou nejznámější Zadní Rennerovky, Friesovy Boudy, Dvoračky, Braunovy louky nebo Sklenářovice, hospodařili až do konce druhé světové války. Díky téměř pětisetletému hospodaření vznikla v Krkonoších unikátní luční společenstva s vysokou přírodní a kulturní hodnotou. „Ze své podstaty pastva na horských loukách podléhá řadě náročných podmínek, ale když se dílo podaří, jsou všichni spokojeni: pasená zvířata, rostliny, živočichové, hmyz, hospodáři, turisté i ochranáři,“ uvedl tiskový mluvčí Správy Krkonošského národního parku Radek Drahný.

Autorský článek Gabriely Brázdové s použitím informací z KRNAP, Radio Wave

Celkem 42 tůní v Brdech vytvořili pracovníci lesníci Vojenských lesů a statků ČR (VLS). První vodní plochy se začaly v místní krajině objevovat již v roce 2018, postupně přibývaly další a dnes je mohou lidé vidět například na Padrťských pláních, na Baštině, na Pource, u Strašic nebo na Hrachovišti.

Tůně nejsou větší než 300 metrů čtverečných a kromě toho, že zadržují vodu v krajině, fungují také jako malé mikrobiotopy pro mokřadní byliny a vodní živočichy. „Je to vlastně taková díra v zemi s různou hloubkou vody a různým stupněm zazemnění. To je přirozený proces, kdy se tůň vlivem svého stáří mění v bažinku a opět v zamokřenou plochu, tím, jak zarůstá vegetací a ztrácí se volná vodní hladina,“ uvedl ředitel brdských VLS David Novotný.

Některé louky obhospodaří ovce, o jiné se postarají ochránci přírody

Že z přírody nelze jen brát, ale je třeba jí také zpět dávat, věděli již lidé před mnoha desítkami let. Hospodáři tak louky, které v létě sekali, na podzim hnojili třeba dřevním popelem, kejdou z chlévů nebo hnojem. Dnes se však již mnoho zemědělců o louky takto nestará a z přírody tak mizí řada rostlin, kterým změněné podmínky nevyhovují.

Pomoci se jim snaží například ochránci přírody z Krkonošského národního parku (KRNAP), kde vybrané louky hnojí již od roku 2015. Letos mají v plánu dodat živiny celkem 17 hektarům horských luk, kterým tak doplní vyčerpané zásoby. Díky tomu se vytvoří široká škála živinových podmínek od míst vyhnojených po místa tzv. vychudlá a každý druh si tak bude moci najít podmínky, které mu budou vyhovovat nejvíce.

Jiný typ obhospodařování luk pak volí v Chráněné krajinné oblasti Pálava. Pasou se zde ovce, kozy či koně, díky čemuž se zde daří zabraňovat zarůstání křovinami a také přirozeně podporovat stepní společenstva a druhy, jako jsou třeba kosatce a koniklece. Nově se sedmdesátičlenné stádo ovcí a koz spolu s pastevcem a dvěma psy po mnoha letech vrátilo také na obtížně přístupné svahy pálavské Stolové hory.

Protože vybudovat zde ohradníky by bylo technicky velmi náročně, jedinou možností je volná pastva. „V dnešní době není mnoho pastevců, kteří jsou schopní pást ovce a kozy bez ohradníku na volno, jen s pomocí pasteveckých psů. Proto jsme rádi, že se nám podařilo domluvit právě takovou pastvu v jedné z našich nejvýznamnějších rezervací – na Stolové hoře,“ řekl Jiří Kmet z české Agentury ochrany přírody a krajiny, která místní pastvu zajišťuje.

Zdroj: Pálava, Krnap, VLS

V pražských zvláště chráněných územích byla s pomocí místních zemědělců pastva koz a ovcí obnovena již před více než dvaceti lety. Díky tomu je možné zachovávat na místech druhovou pestrost, ale také udržovat hůře přístupné nebo podmáčené lokality, které by jinak bylo velmi náročné obhospodařovat. „Aktuálně jsou tři smíšená stáda ovcí a koz v přírodní rezervaci Prokopské údolí, přírodní památce Podbabské skály a v přírodní památce Bohnické údolí. Dvě stáda skotu se potom nachází v suchém poldru Čihadla a v přírodní památce Milíčovský les a rybníky,“ uvedl pražský náměstek pro životní prostředí Petr Hlubuček.

Na přebujelém plevelu si podle informací agentury Reuters kozy pochutnávají také v newyorském parku Riverside ve čtvrti Manhattan. Čtyřiadvacet přežvýkavců zde až do konce srpna bude spásat invazivní rostliny a bavit lidi, kteří si je sem nadšeně chodí prohlížet. „Spásají křídlatku japonskou, révovník i různé růže. Snadno se dostanou do nedostupného terénu a bez problémů si pochutnají i na jedovatých rostlinách,“ řekl ředitel parku Riverside Dan Garodnick.

Pastva zvířat ke krajině v rezervaci Tabulová, pod kterou patří Stolová hora a Růžový vrch se známou zříceninou Sirotčího hrádku, patřila po staletí. Bránila zarůstání stromy a keři a pomáhala udržet její rozmanitost. Nyní se na louky pod skalami vrací, a to rovnou v podobě volného stáda, které se dostane i na hůře přístupná místa. „Pastva ovcí a koz pomůže zdejším stepním společenstvům a vzácným druhům – v dalších letech by na těchto místech mělo růst třeba více konikleců velkokvětých nebo kosatců skalních písečných,“ těší se botanička Helena Prokešová z Agentury ochrany přírody a krajiny ČR.

Zhruba sedmdesát ovcí a koz se pase pod dohledem dvou psů a pastevkyně zcela bez ohradníků, což je v dnešní době vzácné a ceněné. Je to jediné místo na Pálavě, kde lidé přijdou se zvířaty do přímého kontaktu. „Žádáme proto všechny turisty a návštěvníky, aby na území rezervace chodili se psy pouze na vodítku,“ upozorňuje vedoucí správy CHKO Pálava Jiří Kmet. Ochránci očekávají, že stádo během následujících dvou měsíců spase východní i západní svahy Stolové hory.