Odborníci k tomu došli, když přidávali cvrččí prášek do měkkého salámu a do klobás. Prášek totiž obsahuje 60 procent bílkovin v sušině, zatímco v čerstvém masu, které obsahuje přirozeně i vodu, je bílkovin okolo 20 procent.

Vědci přidávali do zmíněných masných výrobků cvrččí prášek v různých poměrech a testovali pak chemické složení, texturu a dělali i mikrobiologickou a senzorickou analýzu. „Zjistili jsme, že je vhodnější doplnit o hmyzí složku měkké salámy, kde se prášek lépe rozptýlí a vytvoří homogenní strukturu. Aby byl produkt senzoricky přijatelný, přídavek by podle našich výsledků neměl přesáhnout deset procent,“ uvedl Adam Kovál z Ústavu technologie potravin. 

Hmyz je už řadu let vnímaný jako potenciální zdroj bílkovin, které v budoucnu částečně nahradí ve výživě bílkoviny z běžných druhů masa. Jsou navíc člověkem snadno stravitelné a larvy obsahují i zdravé tuky. Cílem vědců je vytvořit recepturu, kterou by výrobci masných produktů mohli využít v provozech. Do budoucna by se rádi zaměřili také na další druhy potravin, například pečivo.

Do porostů vojtěšek nebo trav vjíždí zemědělci naposledy v září a pak až v květnu následujícího roku. V mezičase nastává období klidu, kdy má zvěř tendence plochy obydlovat. Usmrcená mláďata jsou tak při prvních sečích letitým problémem. Nový systém by tedy mohl pomoci něčemu takovému předejít. Součástí jsou totiž i drony pro mapování terénu a cvičený pes, jenž také dokáže mláďata najít. Kombinací těchto metod chce podnik ztráty na divoké zvěři při senosečích úplně eliminovat.

Do loňského roku v Žabčicích detekovali divokou zvěř pouze ve spolupráci s myslivci. Ztráty byly jen v několika případech. K úplnému zamezení mají nově přispívat i drony pro mapování terénu.

Vašku, co přesně v Mongolsku děláš? Jak často tam jezdíš?

Uf, na tohle přesně odpovědět je docela oříšek. Do Mongolska jezdím už deset let, většinou jednou nebo dvakrát ročně, pokaždé zhruba na jeden měsíc. 

Začínal jsem jako student na vědeckých expedicích vedených docentem Kynickým na MENDELU, a protože jsem si Mongolsko zamiloval i přes náročnost první expedice, začal jsem se tam stále častěji vracet. 

Mým prvním tématem bylo mapování znečištění životního prostředí těžbou zlata. Vedle toho jsem se jako vystudovaný lesník okrajově věnoval i lesnickým tématům. S doktorem Juřičkou a dalšími studenty jsme pod jeho vedením řešili vliv klimatické změny na tání permafrostu, hodnotili vliv pastvy hospodářských zvířat na obnovu lesa nebo vymýšleli alternativní možnosti obnovy lesů. Téma kontaminací jsme postupně opouštěli, protože už na něj prostě nezbýval čas. Místo dlouhých pobytů v divočině, kdy jsme týdny nepotkali živáčka, jsme začali více spolupracovat s místními univerzitami a předávat své nabyté zkušenosti budoucím lesníkům jak v učebnách, tak především v terénu. Praktická zkušenost je totiž vždycky nejdůležitější a tento aspekt tam, podobně jako u nás v Česku, často ve výuce chybí. Po letech věnovaných především tomuto vzdělávání jsem se v posledních třech letech v souvislosti s novým projektem STREAM (pozn. redakce: cílem projektu je přispět k implementaci inovativních a dlouhodobě udržitelným principů hospodaření v krajině s ohledem na výzvy spojené s problematikou potravinového systému a klimatickými změnami) ale ještě trochu odklonil.

Kvalita cest je v Mongolsku obrovské téma. Přístupnost lesů je často velmi špatná a na spoustu míst se dostanete pouze ZILem, dál už jen pěšky. Foto: Václav Pecina

Takže se tvé působení v Mongolsku v průběhu let měnilo?

Je to tak. Máme skvělý a zkušený tým se širokým záběrem, který dál pokrývá výzkum a vzdělávání. Vedle doktora Juřičky bych rád zmínil určitě ještě doktory Šebestu a Kusbacha. Já jsem se díky tomu mohl více zaměřit na praxi a práci s veřejností.  Ve spolupráci s kolegy jsem připravoval koncepty více než stovky ukázek udržitelného hospodaření v lesích, které jsme následně spolu s místními realizovali. 

Navrhl jsem také koncept větrolamu, který má zastavit postup písečné duny a zároveň přispět k obnově zničeného lužního lesa. Také tento větrolam je už realizován a je krásné vidět, jak ohromně se změnil život uvnitř chráněných oplocených ploch oproti okolní pastvou a aridizací zničené stepi. Je to jako kolonizace nové planety. Tam, kde dříve rostlo jen pár zoufalých stébel trávy z prachu a písku, je dnes i několik desítek centimetrů vysoký vegetační porost tvořený nejrůznějšími druhy rostlin, které dostávají šanci i vykvést. Objevují se tam hlodavci, žáby, spousta druhů hmyzu. A to jsou  vysázené stromy zatím ještě malé. Kontrast se sousedící přepásanou stepí je už ale teď neuvěřitelný. V poslední době jsem se hodně věnoval právě takovýmto výsadbám nového lesa a hodnocení jejich úspěšnosti, abychom určili klíčové důvody nezdaru, který je v Mongolsku poměrně častý.

V lesích můžete narazit na spoustu povědomých a krásných květin známých u nás spíše ze zahrádek. Vedle mnoha druhů orchidejí a lilií třeba také na pivoňky. Foto: Václav Pecina

Páni, to je spousta práce. Jak to zvládáš?

Vedle podpory a zapojení kolegů to zvládám zejména díky té zmiňované práci s veřejností, která mi umožňuje vidět a vnímat lépe smysl i dopady toho všeho, co děláme. Díky iniciativě pana velvyslance Vytopila a spolupráci s Klubem českých turistů jsem mohl začít zaštiťovat vyznačování prvních turistických stezek v Mongolsku podle českého systému značení, s firmou Lesní svět jsme připravili pro mongolské děti několik vzdělávacích her. Jedním z mých velkých snů bylo dostat do Mongolska lesní pedagogiku, což se nám nakonec díky navázání spolupráce s doktorkou Packovou ze Školního lesního podniku Masarykův les Křtiny podařilo. Vedle toho na akcích jako je Den Evropy vedu prezentaci českých univerzit a několika lesnicky orientovaných firem, čímž se snažíme podpořit jak zájem o studium v České republice, tak vývoz českých výrobků do Mongolska. Vidět zájem o naši práci a radost lidí z lesa a možnosti v něm vůbec být je úžasně motivující.

I přes všechny výše zmíněné aktivity se snažím ještě vracet k výuce. Letos jsme třeba s kolegy připravili dvě knihy – jednu jako příručku pro mongolské lesníky a druhou jako učebnici pro univerzitní studenty. Aktuálně chystám ve spolupráci s mongolskou obdobou Klubu českých turistů, Mongolian Walking Association, naučnou stezku věnovanou významu lesů, kterou budeme letos realizovat. 

Když to shrnu, snažíme se zachránit mongolské lesy, které ohrožuje spousta faktorů. Snažíme se na to jít přes vědu, spolupráci s praxí a především vzdělávání. Osobně bych rád ukázal místním krásy jejich lesů a vysvětlil jim to, jak jsou pro ně důležité a že je potřeba je chránit a starat se o ně. Pastevci nebo lidé ve městech sice mají lesy v úctě někdy až náboženské, ale spoléhají se na to, že les všechno zvládne sám. Poslední dekády bohužel ukazují, že tomu tak už není.

Západ slunce nad řekou Onon nedaleko Binderu. Foto: Václav Pecina

Jak to myslíš? Co přesně se poslední roky v tamních lesích děje?

Dochází k souběhu několika faktorů, které jsou pro přežití lesa kritické. Na začátku tohoto milénia se mezi největší problémy počítala nelegální těžba a požáry. S tím se pojil velký pokles rozlohy lesů. Dnes se na to díváme už trochu jinak. O nelegální těžbě už se příliš nemluví, požáry ale zůstávají velkým tématem. 

Z ekologického pohledu jsou požáry v pořádku, místní boreální lesy tvořené především modřínem a borovicí jsou na to skvěle adaptované a je to běžný způsob jejich obnovy. Les shoří, přežije pár největších stromů s nejsilnější kůrou, a ty pak založí nový les. Do toho nalétne bříza nebo osika a během pár let máte krásný nový les. Stačí se podívat, jak teď vypadá České Švýcarsko. Problém je ale frekvence. Díky lidské nezodpovědnosti je frekvence požárů tak vysoká, že někde nedá lesu šanci se zotavit. Shoří nový les i původní veteráni, oslabení prvotním požárem. 

Rostoucí frekvence požárů se pojí i s klimatickou změnou. Jsou delší období sucha, což samozřejmě zvyšuje rizika. Zároveň jsou ale stromy více oslabené. Z krajiny se vlivem sucha a rostoucích teplot totiž rychleji ztrácí voda a roztává permafrost jako důležitý zdroj vody. A pak už je to jako u nás s kůrovcem. Příběh je stejný, jen postavy jsou jiné. A to se bavíme v naprosté většině o přirozených lesích, tedy žádných umělých monokulturách.

Hřebíčků do rakve mongolských lesů by se dalo jmenovat ještě několik, ale za přímou zmínku stojí hlavně ten, kterým se to všechno uzavírá, a tím je pastva. Pokud totiž les přežije požár, nelegální těžaře, sucho nebo třeba kalamitu hmyzu a rozhodne se, že chce žít formou nových semenáčků nebo výmladků, přijde stádo koz a ovcí, krav nebo koní, které už se do otevřeného lesa nebojí, a sežere všechno, na co přijde. Takhle se můžou stáda vracet několik let, než to les vzdá. Ačkoliv se v Mongolsku páslo vždycky, současné stavy hospodářských zvířat jsou už příliš vysoké a krajina trpící suchem i přepásáním je často nedokáže uživit. I proto se pastevci stěhují ze stepí blíž lesům, kde je více vody a zvířata ještě mají co žrát. Les potom ale bez ochrany nemá šanci.

Stáda ovcí a koz se do lesa často bojí kvůli strachu z vlků a medvědů. Nicméně, do lesních okrajů se ještě pro šťavnatá sousta odvažují. Právě tam jsou semenáčky a sazenice nejohroženější. Foto: Václav Pecina

A jak se vlastně stalo, že jsi se ocitl zrovna v Mongolsku? Není to zrovna obvyklá destinace.

Může za to vlastně souhra náhod. Původně jsem v rámci svých studií na MENDELU cílil na tropické a subtropické lokality. Chtěl jsem se věnovat botanice a alternativní medicíně, objevovat v Africe nebo Jižní Americe nové léčivé rostliny a uzdravovat lidi přírodními cestami. A měl jsem k tomu i nakročeno. Jenže potom v rámci předmětu Geologie přišla možnost zúčastnit se expedice do Mongolska, a jelikož jsem měl odmalička blízko i ke sbírání kamínků, zkusil jsem téma zlata a souvisejících kontaminací životního prostředí. Možná za to mohl i „zlatý nuget“, který jsem dostal v koženém měšci jako malý, když jsem hltal filmy o Vinnetouovi, a který ještě pořád mám.

Každopádně, po první expedici do Mongolska mě pohltila chuť toho dobrodružství. I když skoro nic neklapalo podle představ, shodil jsem tehdy za měsíc asi 8 kilo a chvílemi to bylo vážně o život, překonávat se mě naplňovalo. Mongolsko jsem na seznamu vysněných destinací nikdy neměl, ale postupně jsem získal pocit, že tam můžu něco dokázat, něčemu přispět a pomoci, a proto jsem u toho vydržel až doteď.

Výsadba do oplocenky u řeky nedaleko osady Javkhlan. Foto: Václav Pecina

V čem je tamní krajina specifická? Čím ti učarovala?

Myslím, že to, co mě na Mongolsku a jeho krajině baví nejvíce, je svoboda. Mohl bych dlouho mluvit o kráse tamní přírody, kontrastech, fantastických zvířatech i rostlinách, vysokých horách, nespoutaných řekách, hlubokých lesích, rozkvetlých loukách… a do toho položit ten kontrast nekončících voňavých stepí, zářivých písečných dun, nebo vyprahlé pouště. Stejně tak nekonečné azurově modré nebo hvězdné nebe. Nikdy mi nepřišla obloha tak obrovská a nádherná jako při nocování pod širákem v poušti Gobi. Mohl bych mluvit i o tajemných pohřebištích, petroglyfech, Jeleních kamenech nebo klášterech. Volně se pasoucích stádech koní, jaků nebo ovcí a koz… Ale nejvíce je právě ta volnost, svoboda, kterou tam pociťuji nejenom v tom životě přírody ale i v sobě samém. Člověk má pocit, že mu patří svět, ale zároveň, že je mu zcela odevzdaný, je součást nějakého celku, kam přirozeně patří. V horách pijete vodu z řek, díváte se na hvězdné nebe, v noci si vás přijdou zkontrolovat vlci, nemusíte několik dní potkat živou duši. Rozlehlost země a těch konkrétních typů krajiny, kde člověk je, působí monumentálně a může děsit, ale mě to vždycky bavilo a osvobozovalo. Myslím, že tomu hodně přispívá pocit, že tam je spousta věcí stále podle přírodního řádu. V krajině se vždycky páslo, ale vybudovaného lidskou rukou tam toho mnoho není.

Pastva zvířat je v Mongolsku tradičním způsobem obživy. Se strmým nárůstem počtu hospodářských zvířat a úbytkem vláhy v půdě ale i dříve úrodné stepi trpí. „Dokonale sestříhaným trávníkem” už často prosvítá holá půda. Foto: Václav Pecina

To zní až pohádkově. Zároveň věřím, že to leckdy může být pořádně náročné. Setkal ses tam někdy i s divokými koňmi, kteří v Mongolsku díky reintrodukci „přežili vyhynutí”? Jak často na ně člověk ve volné přírodě narazí? V čem se liší od „obyčejných” koní?

Na divoké koně v Mongolsku člověk narazí vzácně. Týká se to v podstatě jen několika vybraných chráněných území, které jsou od našich lesů daleko, takže bohužel ne. Je každopádně krásné pozorovat ten příběh a tím i další významnou pozitivní českou stopu v Mongolsku, kterých je tam opravdu hodně. Právě příběhy, jako píše Zoo Praha, dělají Česku skvělé jméno ve světě i v Mongolsku a je to něco, na co můžeme být skutečně hrdí.  

Nicméně, abych se vrátil ke koním, skoro všude člověk narazí na ty polodivoké. Tedy, jsou to koně chovaní, ale po mongolském způsobu. To znamená, že jdou v podstatě tam, kde se jim zlíbí. Drží se ve stádech, uvidíš je každou chvíli, ale jsou velmi plaší. Pohladit se nenechají, snad až na hříbata, dokud jsou ještě malá a více zvědavá než bázlivá. Můžeš na ně narazit v lesostepích, stepích, někdy i v pouštích, ale můžou tě překvapit dokonce i v lesích vysoko v horách. Když nad tím tak přemýšlím, v porovnání s nějakým naším standardem tedy rozhodně žádní obyčejní koně v Mongolsku nejsou.

Shánění stád koní v mlžném oparu. Z hospodářských zvířat to jsou právě koně, kdo se odváží nejhlouběji do lesa. Potkáte je i v místech, kde byste čekali už jen jeleny a medvědy. Foto: Václav Pecina

Co se vám v Mongolsku už podařilo? Z čeho máš radost?

Tady by se dala jmenovat spousta věcí. Určitě bych rád zmínil úspěšné studentské absolventy našich letních škol nebo studií na MENDELU. Absolvovali je například i díky podpoře našeho velvyslanectví a programu Erasmus+ a hlavně skvělé práci doktora Juřičky, který za vzdělávání a studenty neúnavně bojuje a snaží se pro jejich studia získávat financování. Je hezké vidět, když se takoví lidé úspěšně uchytí třeba na Akademii věd Mongolska, dostanou se do praxe nebo pokračují třeba na doktorská studia a jsou hybateli změny k lepšímu. 

Radost mi dělají i výstupy s mongolskými kolegy, ať už se jedná o knihy nebo vědecké články. Těší mě také to, že nás vnímají díky našim výsledkům jako experty a autority, jejichž názor má pro směřování lesnictví v Mongolsku váhu. To souvisí také s úspěchy v implementaci věcí přímo do praxe, spolupráci s místními nebo ministerstvy. 

Důležitá je pro mě také pozitivní zpětná vazba na naše školení, když vidím, jak se učí a posouvají i samotní lesníci, kterých se nám podařilo proškolit několik desítek. Vedle výše zmíněného se nám v posledních dvou letech povedlo také například vysadit přes 3 000 sazenic různých druhů dřevin, tisíce jich ochránit proti okusu zvířaty a vyznačit a otevřít první turistickou stezku. 

Největší radost mám ale asi z věcí souvisejících s lesní pedagogikou, ať už jde o deskové hry nebo přímo zážitkovou pedagogiku. Je krásné, když vás místní ocení, poděkují vám, když vidíte, jak vám úspěšně roste vysázený les. Sledujete všechny ty výsledky. Ale vždycky je tady ta nejistota, jestli to, co děláte, opravdu pomůže, jestli to něco změní, jestli ty mizející lesy zachráníme. V lesnictví totiž většinou vidíte výsledky až po mnoha letech. Často je posoudí až další generace. Proto mě nejvíc potěší, když vidím, že to, co děláme, dělá radost. A to bývá právě u těch her. Je v podstatě jedno, jestli jsou to děti nebo dospělí, baví se úplně stejně. Soutěží, škádlí  se a smějí se. A přitom se učí o lese. Tyto radosti pro mě proto znamenají hodně, naplňují mě, a fungují i jako povzbuzení, že to, co děláme, má smysl. Zároveň věřím, že právě ta radost spojená s lesem je semínko, které vyklíčí i ve větší zájem o les a jeho ochranu. 

Hra na požár a mateřský strom. Děti chrání jako silná kůra strom, který tady zůstal po požáru. Mongolský student lesnictví představuje oheň, který se snaží přes kůru dostat a strom spálit. Foto: Václav Pecina

Co máš v plánu ještě letos stihnout?

Jak jsem se již zmínil, pracuji teď na přípravě naučné stezky, která vzniká s podporou České rozvojové agentury a Velvyslanectví České republiky v Ulánbátaru. Tu bychom chtěli nejpozději v říjnu otevírat. Doufám tedy, že všechno stihneme na čas a v říjnu se budu moci zúčastnit jak instalace připravovaných naučných tabulí a her, tak také slavnostního otevření. Určitě bych se také ještě rád věnoval datům, která letos posbírali studenti MENDELU při výjezdu s doktorem Juřičkou, a která zahrnují například i sociologická šetření věnovaná právě stezkám, ale také hodnocení úspěšnosti výsadeb, mapování českých rozvojových projektů v Mongolsku nebo zkušenosti mongolských učitelů a pastevců. V neposlední řadě bych rád letos realizoval nějakou větší akci věnovanou Mongolsku, na které by proběhlo také první promítání dokumentu, který jsme v posledních letech v Mongolsku natáčeli. 

Pro úspěšnost výsadby je klíčová nejen její ochrana, ale také kvalita sazenic. Přispět určitě může i pozitivní nálada. Foto: Václav Pecina

To zní jako hodně práce. Držíme palce, aby všechno proběhlo dle tvých představ. Doporučil bys na závěr čtenářům návštěvu Mongolska? Máš nějaké tipy, co by rozhodně neměli minout nebo vynechat?

Velmi děkujeme. Na to se ještě musíš ptát? Doufám, že už všichni vyhledávají letenky. V Mongolsku platí pro občany České republiky do 30 dnů pobytu za účelem turistiky bezvízový styk. Je to sotva pár týdnů, co začaly také létat přímé spoje z Prahy do Ulánbátaru. Cestování do Mongolska je díky tomu zase o něco jednodušší. Zvedá se i kvalita podmínek na místě. Pokud chce člověk zažít nefalšované divoké Mongolsko, určitě bude mít příležitost, stačí vyrazit na venkov. Ale pokud si chce užít komfort a pohodlí, je už i tohle docela dobře možné. Luxus se dá najít jak v hlavním městě, tak už i u těch hlavních turistických lákadel. A i kdyby se náhodou něco vážného nepovedlo, tak se dá vždycky spolehnout na naše skvělé velvyslanectví, které dokáže vyřešit snad úplně cokoliv. 

Tipů by byly desítky, a to jsem procestoval jen velmi malou část Mongolska. Na západě ani východě jsem třeba ještě nikdy nebyl. Tím, že je to velká země, záleží strašně moc na tom, kolik se jí věnuje času. Obecně se dají za velká lákadla označit třeba jezero Chövsgöl, Planoucí útesy nebo národní parky Gorkhi-Terelj a Hustai. Dá se jet na vodopády, vulkány, divoké koně nebo za kulturou třeba v podobě chrámů, šamanů, sokolníků nebo tradičního festivalu Nádam. Určitě byste ale neměli vynechat naši první mongolskou českou turistickou stezku Dugui Tsagaan na jihu Ulánbátaru.

Lesy v hornatém Mongolsku vystupují do vysokých nadmořských výšek. V tomto případě les začíná řídnout kolem 2 200 m n. m. Foto: Václav Pecina

Ing. Václav Pecina, PhD. je výzkumník z Mendelovy univerzity v Brně (MENDELU). Vystudoval obor European Forestry na MENDELU, doktorské studium absolvoval na Vysokém učení technickém v Brně v oboru Chemie životního prostředí. Aktuálně působí na Ústavu ekologie lesa na Lesnické a dřevařské fakultě MENDELU. Odborně se zabývá znečištěním životního prostředí, ekologií lesa, udržitelností a rozvojovými projekty. Do Mongolska jezdí pravidelně od svých devatenácti let.

„Odborníci z Mendelovy univerzity v Brně budou až do roku 2031 ověřovat vhodnost a vitalitu nepůvodních druhů v podmínkách měnícího se klimatu a narůstajícího nedostatku půdní vláhy. Mezi ověřovanými dřevinami budou figurovat cizokrajné druhy typické například pro Blízký východ nebo Ameriku,“ informoval Pavel Hájek, radní Kraje Vysočina pro oblast životního prostředí a zemědělství. V navrhované skladbě zhruba desítky druhů se objevují i známí obři, jakými jsou sekvojovec obrovský nebo zerav obrovský, což je v naší krajině doposud nevídaný jev.

V první etapě do roku 2024 proběhnou samotné výsadby s následnou péčí o porost. V dalších dvou etapách, do roku 2028 a 2031, se bude výzkum zaměřovat na zkušenosti a výsledky etap předchozích. Výsledky projektu budou využitelné třeba při plánování výsadby v parcích. Využijí je ale především vlastníci lesa, kteří chtějí přizpůsobit druhovou skladbu probíhající klimatické změně, například při obnově lesních porostů po kůrovcové kalamitě.

Již v roce 2014 se rozhodli studenti a vyučující předmětu manažerské dovednosti na Mendelově univerzitě v Brně propojit získávání důležitých manažerských schopností s pomocí druhým. Vznikl projekt Dobrotrh a probíhá každý rok před Vánoci. Výtěžek z této akce putuje neziskovým organizacím, které studenti každý rok pečlivě vybírají. Celá akce je pořádána v rámci aktivit Centra společenské odpovědnosti a udržitelnosti MENDELU.

Tento rok výtěžek poputuje organizaci DEBRA pomáhající lidem trpícím tzv. nemocí motýlích křídel, konkrétně i malému Adámkovi, organizaci Společnou cestou s námi z.ú. na vybudování domova pro osoby se zdravotním postižením a Oliverkovi, který žije s těžší formou hypotonie a diastáze na bříšku, na fyzioterapie a návštěvy odborníků.

Nasát vánoční atmosféru, nakoupit drobnosti pro své blízké, poslechnout si příjemnou hudbu, a hlavně rozdávat radost a dobro můžete osobně, pokud jste z Brna a okolí, ve čtvrtek 8. prosince mezi 10:00 a 17:00 před budovou Q, Zemědělská 1, Brno. Nebo se připojte online během aukce od 28. listopadu do 4. prosince, která bude otevřena na webu MENDELU a ve facebookové události.

Autorský článek Barbary Tesařové s využitím informací z dobrotrh.mendelu.cz

Studenti Mendelovy univerzity v Brně se mohli na konci září přihlásit do již 3. ročníku podnikatelské soutěže, která pomáhá studentům nakopnout jejich začínající podnikání. Z nich vybírá univerzita 20 nápadů, které postupují do druhého kola prezentace business plánu, z něhož vzešlo 10 finalistů. Ti si nakonec rozdělí až 800 000 Kč určených na rozvoj jejich projektů.

„Všechny prezentované nápady dosahovaly vysoké míry kreativity, inovativnosti, odbornosti a zapálení, přičemž z hodnotitelského pohledu bylo nesmírně těžké vybrat jen některé projekty, neboť výsledky byly napříč celou soutěží velmi těsné,“ uvádí za hodnotitelský tým tisková mluvčí univerzity Mgr. Tereza Pospíchalová.

Nakonec porotci vybrali 6 postupujících do druhého kola. Ti obdrží po 20 000 Kč. Jsou to:
• Šimon Balga s projektem Mobilní aplikace Discover LVA
• Martin Hrabovský s projektem pod názvem Bufet VaciMar
• Martin Kostelka a jeho podnikatelský nápad Culture Development
• Jan Karásek s projektem Risell
• Agáta Samková a její podnikatelský nápad Skleník do interiéru
• Adam Blatoň s projektem Úniková hra

„Jsme hrdí, že naše univerzita produkuje tak šikovné, komplexní a inovativní studenty, kteří své znalosti nabyté během studia na Mendelově univerzitě dokáží využít pro svůj budoucí úspěšný pracovní život,“ dodává mluvčí MENDELU.

Hodnocení druhého kola soutěže proběhne v prosinci 2022, kdy účastníci musí obhájit naplnění podnikatelského záměru a potenciál dalšího růstu. Každý z účastníků, který úspěšně obhájí plnění podnikatelského záměru, pak získá další odměnu ve výši navržené komisí.

Jedním z účastníků soutěže byl i grafik Marek Žiak (student MENDELU) a jeho kolegové Jan Štancl a Lukáš Oberreiter, kterým jejich hobby, 3D grafika, přerostlo v podnikání při studiu univerzity a založili grafické studio QubiCone. V rámci něj vytvářejí profesionální produktové animace a rendery, modely pro virtuální realitu nebo třeba grafiku pro weby a aplikace. Jejich grafické služby už využilo několik tuzemských i zahraničních společností v Česku.

Do druhého kola se i přes kladné hodnocení nedostali, protože na rozdíl od dalších soutěžících mají již zavedené podnikání. Přesto svou účast v soutěži hodnotí velmi kladně. „Soutěž byla další příležitost, jak naši společnost odprezentovat. Chceme rozšiřovat naše znalosti nejen v rámci oboru, ale poznávat se i s dalšími podnikavými lidmi. Bylo skvělé se díky soutěži naučit kvalitně odprezentovat a zároveň vidět spoustu jiných projektů a nápadů. Baví nás to, co děláme, a věříme, že jsme v tom dobří. Také věříme, že šíření našeho jména nám pomůže navázat nové kontakty, a tak získat spokojené zákazníky,“ uvádí Marek Žiak.

Autorský článek Barbary Tesařové s využitím informací z qubicone.cz a mendelu.cz

„Problémem posledních let je, že srážky nepřichází ve správný moment a rostliny jsou vystaveny permanentnímu stresu. Rostliny postižené suchem jsou častěji napadány škůdci a jsou náchylnější k chorobám,“ uvedl ředitel vinohradnictví skupiny Bohemia Sekt Libor Výleta. Negativní vliv sucha na rostliny se většinou snaží vinohradníci snižovat pomocí kapkové závlahy, vědci nyní testují vliv probiotik. „Přípravky založené na mikroorganismech, jako jsou probiotika, mají více funkcí. Stimulují přirozené fyziologické funkce rostliny i ve stresových podmínkách, jako jsou sucho a vysoké teploty. Dále pozitivně působí na imunitní systém, takže mohou doplňkově zlepšovat imunitu rostlin. Výhodou je, že jde o přírodní řešení,“ doplnil Pavel Pavloušek z Ústavu vinohradnictví a vinařství Mendelovy univerzity v Brně.

Právě probiotika tedy mohou představovat velkou naději nejen pro lidstvo, které je již běžně užívá, ale i rostliny. Probiotika vědci na rostliny aplikují dvakrát nebo třikrát za rok, na rostlinách postřik nezanechává žádné stopy a může tak být použit i těsně před sklizní. „Ukázalo se, že probiotika podporují tvorbu zásobních látek a rostlina tak na jaře vyrovnaněji raší a roste, přestože byl předchozí rok pro ni stresový,“ doplnil Pavloušek.

Zdroj: Ekolist, Zemědělec