Ozonová díra je nejmenší za roky — důkaz, že problémy jdou vyřešit

Vysoko nad našimi hlavami, v desítkách kilometrů výšky, se pomalu zaceluje rána, kterou si lidstvo samo způsobilo. Ozonová vrstva — neviditelný štít, který chrání život na Zemi před nebezpečným ultrafialovým zářením — se vrací do formy. A patří to k nejlepším příkladům, že velké globální problémy jde skutečně vyřešit.

Díra, která se zmenšuje

Ještě před pár desetiletími budila ozonová díra nad Antarktidou hrůzu. Dnes se o ní mluví jako o pacientovi na cestě k uzdravení. Podle zprávy Světové meteorologické organizace k Mezinárodnímu dni ochrany ozonové vrstvy je ozonová vrstva na jasné cestě k zotavení a díra nad Antarktidou se dlouhodobě zmenšuje. Výkyvy z posledních let byly navíc jen nepatrné a šlo o běžné přírodní kolísání, ne o nové poškozování.

Přitom ještě v polovině osmdesátých let přišel poplach: vědci nad Antarktidou objevili obrovské ztenčení ozonu, které rychle rostlo. Ukázalo se, že za ním stojí běžné umělé chemikálie, které lidé denně používali ve sprejích, chladicích zařízeních a pěnách. Svět se ocitl před hrozbou, že přijde o svou přirozenou ochranu proti slunečnímu záření.

Za obratem stojí jedna z nejúspěšnějších dohod v dějinách ochrany přírody — Montrealský protokol z roku 1987. Díky němu se ve světě podařilo ukončit přes 99 procent výroby a spotřeby látek, které ozonovou vrstvu ničily: freonů ze sprejů, chladniček a klimatizací. Dohodu postupně přijaly úplně všechny státy světa — něco, co se v mezinárodní politice povede jen málokdy.

Kdy bude štít zase celý

Léčba ovšem trvá desítky let, protože škodlivé látky se v atmosféře rozkládají jen velmi pomalu — některé v ní vydrží i po celé generace, takže i po zákazu ještě dlouho doznívají jejich následky. Podle vědeckého hodnocení, které pro OSN vzniká každé čtyři roky, by se ozonová vrstva měla nad většinou planety vrátit do normálu kolem roku 2040. Nad Arktidou to potrvá zhruba do roku 2045 a nad Antarktidou, kde je poškození největší, přibližně do roku 2066 — tedy na úroveň, jakou měla v osmdesátých letech.

Zvlášť dobře dopadla poslední sezona: ozonová díra nad Antarktidou patřila k nejmenším za více než tři desetiletí a uzavřela se nejdříve od roku 2019. Vědci zároveň připomínají, že velikost díry se rok od roku mírně liší podle počasí ve vysoké atmosféře, takže rozhodující není jeden jediný rok, ale dlouhodobý směr — a ten dnes míří jasně k lepšímu.

Není to jen dobrá zpráva pro přírodu. Silnější ozonová vrstva znamená méně nebezpečného ultrafialového záření, které dopadá na zem — a tím i nižší riziko rakoviny kůže a šedého zákalu pro lidi a menší škody na rostlinách i mořských ekosystémech.

Češi u toho jsou od začátku

Málokdo ví, že velký díl na sledování ozonu má i Česko. V Hradci Králové funguje Solární a ozonová observatoř Českého hydrometeorologického ústavu, která měří stav ozonové vrstvy nepřetržitě už od roku 1962. Patří tak k pracovištím s jednou z nejdelších souvislých řad měření ozonu na světě.

A není to jen muzeum čísel. Právě proto, že jsou hradecká data tak dlouhá a kvalitní, se používají ke sledování dlouhodobých trendů a dokonce ke kalibraci družic, které ozon měří z oběžné dráhy. Množství ozonu se přitom udává ve zvláštní jednotce zvané Dobsonova jednotka a observatoř každý den zveřejňuje pro veřejnost i takzvaný UV index.

To je mimochodem přesně to místo, kde se stav ozonové vrstvy dotýká každého z nás. UV index je jednoduché číslo, které říká, jak silné je zrovna sluneční ultrafialové záření: čím vyšší, tím rychleji hrozí spálení kůže a tím kratší dobu by měl člověk zůstat na přímém slunci bez ochrany. V létě u nás běžně vystoupá na hodnoty, při kterých se vyplatí krém, pokrývka hlavy a stín kolem poledne — a platí to dvojnásob pro děti a seniory, jejichž kůže je citlivější. Silnější ozonová vrstva tenhle každodenní tlak slunce postupně zmírňuje.

Česká práce v této oblasti má i mezinárodní uznání. Už v roce 2012 převzali čeští odborníci od zástupce Programu OSN pro životní prostředí ocenění za pětadvacet let přispění k ochraně ozonové vrstvy a k plnění závazků Montrealského protokolu.

Návod, který se hodí i dnes

Příběh ozonové vrstvy je cenný i tím, co ukazuje do budoucna. Když vědci na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let popsali, že běžné chemikálie ničí ochranný štít planety, svět nezačal donekonečna diskutovat — během pár let se dohodl a jednal. Výsledek je vidět teď, po zhruba pětatřiceti letech.

Zákaz freonů navíc pomohl i klimatu. Tyto látky totiž zároveň silně zesilovaly skleníkový efekt, takže jejich konec ušetřil planetě část oteplení, které by ji jinak čekalo. Jeden chytrý krok tak přinesl hned dva zisky najednou. Na tuto zkušenost pak státy navázaly další dohodou, díky níž se postupně omezují i některé jejich náhrady, jež sice ozon nepoškozují, ale klimatu škodí — spolupráce, která se osvědčila, tak pokračuje dál.

Ozonová vrstva se nezacelí přes noc a úplně vyhráno ještě není — dohody je potřeba dodržovat dál a hlídat nové látky. Přesto je to jeden z mála velkých příběhů, kde se dá s klidem říct: problém jsme rozpoznali, pustili se do něj a společně ho řešíme. A obloha nad námi je díky tomu rok od roku o něco zdravější.

---

Ověřeno z:

• Světová meteorologická organizace (WMO) — zpráva o stavu ozonové vrstvy ke Světovému dni ozonu 2025
• Program OSN pro životní prostředí (UNEP) — čtyřleté vědecké hodnocení stavu ozonové vrstvy
• Český hydrometeorologický ústav — Solární a ozonová observatoř Hradec Králové (řada měření od roku 1962)
• Ministerstvo životního prostředí ČR — ocenění za přispění k ochraně ozonové vrstvy