Důchod vás nebaví? Možná jste jen nenašli svůj rytmus

On vyskočí z postele jako zajíc s baterkou. Ona potřebuje, aby všechno „sedělo", než se vůbec pohne. Autorka článku na Sixty and Me, sama koučka žen v penzi, popisuje ranní scénu se svým manželem, protože přesně tady u ní všechno začalo.

Nějakou dobu se snažila ladit se s jeho tempem. „Nedopadlo to dobře," přiznává. Až když přestala bojovat proti sobě a začala respektovat vlastní rytmy, změnilo se jí nejen ráno, ale nálada celého týdne. A z toho vyrostla její hlavní myšlenka: mnoha ženám odchod do penze nesedí prostě proto, že ještě nenašly svůj vlastní rytmus.

Roky přitom dnům dávala strukturu práce. Ta zmizí a spousta lidí najednou zjistí, že si den neumí postavit sami. Ženy podle autorky sklouznou k jednomu ze dvou řešení. Jedny si okamžitě zaplní kalendář kurzy a schůzkami, aby měly zase pocit smysluplného týdne. Druhé zpočátku nechtějí vůbec nic, což je po letech povinností pochopitelné. Zádrhel nastane ve chvíli, kdy se člověk drží jedné z variant jen proto, že je to bezpečné, ne proto, že ho to nabíjí.

Výzkumy ukazují jednu nepříjemnou věc. Lidé v důchodu tráví nejvíc času tím, co je dělá nejméně šťastnými, tedy sledováním televize a samotou doma. A nejmíň se věnují činnostem, které je opravdu naplňují. „Uvědomit si to je první krok ke změně," píše autorka.

Jako pomoc doporučuje takzvané kotvy. Jsou to drobné vědomé návyky, které dají dni pevný začátek. Sama si po ranní kávě sedne do křesla a píše do deníku, který leží připravený na stole. „Káva je spouštěč. Žádné rozhodování," vysvětluje. Někomu stačí deset minut venku, než sáhne po telefonu. Jinému procházka nebo snídaně s partnerem.

Jak poznat, co je opravdová kotva a co jen pohodlný zvyk? Nabízí dvouminutový test. Sepište si všechno, co během dne děláte automaticky, a u každé položky se ptejte, jestli vám to pomáhá, nebo vás to jen drží v zajetých kolejích. Jednu klientku zná, které den vždycky začíná záplavou zpráv kamarádkám. Chce se ujistit, že jsou všichni v pořádku. Působí to starostlivě, jenže zároveň ji to drží v roli pečovatelky, ze které by se ráda vymanila.

Týdnu pak dává tvar rytmus, a ten má každý jiný. Autorka jich popisuje čtyři. Prostorný pro milovníky samoty. Společenský pro ty, které samota vyčerpává. Projektový pro lidi, kteří potřebují jeden smysluplný cíl. A pestrý, kde se střídá pohyb, tvorba i práce. Ten poslední je i její. „Některé týdny jsou skvělé. Někdy nestíhám dost času na umění," přiznává. Právě proto si píše ranní deník. Aby si stihla srovnat priority dřív, než jí týden uteče.