Pokusy ukázaly, že reakci nespouštěla jen nehybnost, ale především stav, kdy druhá myš nereagovala. Zvířata navíc pomáhala výrazně častěji známým druhům z vlastní klece než cizím jedincům. Podle výzkumníků v tom mohou hrát roli sociální vazby i oxytocin, hormon spojovaný u mnoha druhů se vztahy, péčí a chováním podporujícím skupinu.

Objev přináší nový pohled na svět malých savců a naznačuje, že schopnost reagovat na potíže druhých může být v přírodě rozšířenější, než jsme si mysleli. Podobné projevy péče známe u delfínů, slonů nebo šimpanzů, ale u myší se dají díky laboratornímu výzkumu sledovat velmi přesně. Studie tak pomáhá lépe pochopit, jak hluboko mohou v živočišné říši sahat základy spolupráce, empatie a péče o ostatní.

Vědcům z Melbournské univerzity se podařilo vůbec poprvé zachytit tento proces na video u vakomyši tlustoocasé. Mláďata, která jsou při narození menší než zrnko rýže, musí po porodu sama doputovat z porodního otvoru do vaku, kde najdou teplo a přístup k mléku.

Přestože jde jen o vzdálenost několika centimetrů, pro novorozené jedince představuje velkou výzvu. Analýza záznamu ukázala, že se pohybují pomocí rychlých pohybů končetin a kmitání hlavy, přičemž končetiny dokážou pohnout až 120krát za minutu. Pomáhají jim i drobné drápky a silně vyvinuté přední končetiny.

Záznam vznikl náhodou při kontrole chovaných jedinců, kdy si vědci všimli čerstvě narozených mláďat na těle samice. Krátké video o délce asi dvacet sekund tak přineslo první detailní pohled na tento dosud nepozorovaný proces. Podívat se na něj můžete zde.

Cesta do vaku je přitom jen začátek boje o přežití. Samice rodí více mláďat, než kolik má k dispozici struků, takže část z nich nepřežije. Podle vědců může už samotný přesun do kapsy fungovat jako přirozený výběr nejsilnějších jedinců.

Výzkumníci se zaměřili na to, jak cestování vesmírem ovlivňuje střevní mikrobiom. Odborníci využili špičkové genetické technologie k analýze změn ve střevech a játrech myší na palubě Mezinárodní vesmírné stanice po dobu tří měsíců. Výsledky odhalily významné změny u konkrétních bakterií a s tím související změny v expresi hostitelského genu související s imunitní a metabolickou dysfunkcí běžně pozorovanou ve vesmíru. To nabízí nový pohled na to, jak by takové změny mohly ovlivnit fyziologii astronautů během prodloužených misí.

V souvislosti s tím, že začínáme zkoumat, jak lety do vesmíru mění lidské tělo, se strava a výživa jeví kritické složky pro udržení zdraví astronautů. Vědci nyní obracejí svou pozornost na to, jak by cílené dietní zásahy mohly zmírnit nepříznivé účinky na zdraví střev pozorované během vesmírných misí. Slibně se jeví nutriční strategie, které podporují vyvážený střevní mikrobiom ve vesmíru: začleněním prebiotik, probiotik a specifických složek stravy, o nichž je známo, že posilují zdraví střev.

Vědci následně prostřednictvím studie zjistili, že chronické vystavování se nízkým hladinám kyslíku, ke kterému dochází ve vysokých nadmořských výškách, změnilo způsob, jakým myši metabolizovaly cukry a tuky. Během tří týdnů vědci sledovali jejich chování, teplotu, hladinu oxidu uhličitého, hladinu glukózy v krvi a použili skenování pozitronovou emisní tomografií (PET) ke studiu spotřeby živin různými orgány. V počátečních dnech hypoxie (nedostatku kyslíku v těle) vykazovaly myši v prostředí s 11 nebo 8 procenty kyslíku sníženou pohyblivost a období úplného klidu. Na konci třetího týdne se však jejich pohybové vzorce normalizovaly. Stejně tak hladina oxidu uhličitého v krvi. Došlo však ke snížení hladiny glukózy v krvi a tělesné hmotnosti, přičemž ani jeden faktor se nevrátil na předhypoxické hladiny.

To nejspíš vysvětluje metabolické rozdíly u lidí žijících ve vysokých nadmořských výškách a navrhuje potenciální nové způsoby léčby metabolických onemocnění. „Když je organismus vystaven chronicky nízkým hladinám kyslíku, různé orgány přeměňují své zdroje paliva a své dráhy produkující energii,“ vysvětlila Isha Jain, hlavní autorka studie. „Doufáme, že tato zjištění nám pomohou identifikovat metabolické přepínače, které mohou být prospěšné pro metabolismus i mimo prostředí s nízkým obsahem kyslíku.“

Na hladině moře, kde žije třetina světové populace, tvoří kyslík přibližně 21 procent vzduchu, který dýcháme. Ve výškách nad 4 a půl tisíce metrů však kyslík tvoří pouhých 11 procent vzduchu. Navzdory těmto nižším hladinám kyslíku známým jako hypoxie se lidé mohou v těchto podmínkách přizpůsobit a prospívat.