Objev byl učiněn v oblasti známé jako Město Davidovo, kde archeologové odhalili pozůstatky budovy datované do pozdního 3. až raného 2. století před naším letopočtem – tedy do doby, kdy v Jeruzalémě ještě stál Druhý chrám. Ve stejných vrstvách byly v minulosti nalezeny i další cenné artefakty: bronzové náušnice, zlatý korálek či náušnice zdobená podobiznou rohatého tvora. Vše nasvědčuje tomu, že obyvatelé domu byli majetní a kulturně propojeni s širším helénistickým světem.

Podle archeoložky Marion Zindelové z Izraelského památkového úřadu mohl prsten sloužit jako součást obřadu, během něhož mladá dívka symbolicky opouštěla dětství. „Zasnoubené dívky tehdy často ukládaly své dětské šperky do základů domu. Byl to způsob, jak označit přechod do nové životní etapy,“ vysvětluje Zindelová deníku City of David. Tento akt měl hluboký kulturní význam a sloužil jako osobní, ale i rodinný rituál dospívání.

Design prstenu – kombinace zlata a výrazného barevného kamene – odpovídá šperkařskému stylu, který se v helénistickém období těšil velké oblibě. Jeho estetika odráží vliv východních kultur, konkrétně Indie a Persie, které do oblasti přinesly nové módní i duchovní trendy. Tyto impulzy byly výsledkem válečných tažení Alexandra Velikého, jež otevřely cestu rozsáhlé kulturní výměně mezi Západem a Východem. Každý takový objev nám umožňuje zahlédnout střípek života lidí, kteří v Jeruzalémě žili před více než dvěma tisíci lety.

Objev je proto velmi cenný. Nejen, že je skvěle zachovalý, ale umělecky povedené ozdobení lampy zobrazuje klasické židovské předměty včetně sedmiramenného svícnu menora.

Archeologové lampu datují 1 700 let zpátky, kdy byl ovšem Jeruzalém pod nadvládou a terorem císaře Hadriána, který potlačil všechny pokusy o židovskou vzpouru a danou oblast přejmenoval na Palestinu. Zákaz pobytu Židů v Jeruzalémě a jeho okolí trval až do roku 638 n.l., zmiňuje server IFL Science.

Bolely vás nohy? (usmívá se)

Na začátku to nebyl žádný med, ale to vlastně ani v průběhu. Zpočátku si nohy musí zvyknout na chůzi několika kilometrů denně. Přestože jsem měla jakž takž natrénováno, tak jsem to pociťovala. Na začátku jsem se nevyhla ani puchýřům, i když jsem si myslela, že mám boty dostatečně roztažené. V průběhu pouti jsem ještě schytala zánět Achillovy šlachy a později i nožní klenby. Tohle ale není věc, co se děje každému. Navíc jsem celou cestu trpěla na syndrom dráždivého tračníku, takže v tomto směru jsem si cestu docela „užívala“. Ale nevzdala jsem to a teď si z absolvované poutě odnáším převážně pozitivní vzpomínky. Ještěže ten mozek funguje tak, že ty negativní vytěsní (směje se).

Vraťme se ještě úplně na začátek – jak se celá myšlenka vaší pěší pouti do Istanbulu zrodila?

Nápad na pěší pouť se zrodil při mém sedmidenním pobytu ve tmě v roce 2019. Skutečně jednat jsem ale začala až loni na podzim, tedy zhruba půl roku před cestou. V hlavě se zrodila myšlenka ohledně Istanbulu, protože mě lákala představa dojít pěšky až do Asie. Zároveň byla příležitost to vzít přes mé milované Rumunsko, kde dělám průvodkyni, a také projít skrz české vesnice v Banátu. Navíc jsem chtěla počáteční náklady snížit co nejvíc, protože „co kdyby mě to nebavilo“, takže jsem se rozhodla vycházet přímo z domova. Vyrazit směr Istanbul byla tedy ideální varianta. 

Jaký byl původní plán vaší cesty a jak moc se v průběhu změnil?

Původně jsem chtěla ujít 2 500 km skrz Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Srbrsko, Bulharsko, Řecko, Turecko. Nakonec jsem trasu právě kvůli různým zdravotním problémům a nakonec i času musela zkrátit. Odpadla tedy návštěva Řecka a mé nohy putovaly jen 2025 km. Celkově jsem na trase musela různě improvizovat a nešla jsem úplně podle plánu. I když abych byla upřímná, můj plán nebyl moc podrobný. Trasu jsem si vytvořila tak, že jsem zadala body Havířov – Banát – Istanbul na mapy.cz, a to bylo celé mé plánování (směje se).

Jaké největší překážky jste musela překonat?

Kromě těch zdravotních třeba problém s vodou v Maďarsku – byly čtyřicítky a já měla tedy neustálou žízeň. V Rumunsku pak bylo nepříjemné setkávání s pasteveckými psy, kteří jsou vyloženě agresivní, takže jsem využívala k obraně trekové hole, kameny a v zásobě jsem pro jistotu měla i pepřový sprej. Pak se mi stávalo, že jsem se ztrácela, protože cesta, kterou jsem našla na mapách, už ve skutečnosti neexistovala, byla zarostlá a téměř neprůchozí. V Bulharsku jsem pak byla pronásledována nějakým divným člověkem v autě. Příběhů je několik, ale vše nakonec dopadlo dobře, tak o tom teď mohu vyprávět.

Takováto pouť asi dokáže člověka změnit. Co jste si z ní odnesla a ráda byste si v životě zachovala napořád?

Myslím si, že na pouť vyráží dva druhy lidí – ti, kteří potřebují životní změnu, a ti, které to jednoduše baví, milují přírodu a pobyt v horách. Když se mi nápad vynořil při pobytu ve tmě, můj záměr byl právě udělat životní změny, vyřešit si vnitřní problémy a více poznat samu sebe. Nakonec jsem ale na pouť kvůli studiu vyrážela až téměř o dva roky později, a to jsem si už spoustu tehdejších věcí stihla zpracovat. To mi tedy dost odhalilo, jak je v život pomíjivý. Nakonec jsem na pouť i tak vyrazila, ale už ne tolik se záměrem velkých životních změn, ale právě spíše proto, že jsem si to chtěla zažít, navíc miluji treky v horách. Ale něco jsem si pochopitelně odnesla. Větší vděčnost za věci a lidi, které bereme jako samozřejmost. Docenění samoty, ticha a pouze vlastní přítomnosti. Vědomí, že jsem proti přírodě hrozný škvrně a že je důležité zbavit se potřeby si něco dokazovat, když jde do tuhého, protože člověk může přijít o život. A v neposlední řadě zjištění, že nejsem oběť a svůj život si převážně utvářím sama. Nejde o nic nového, co by si každý z nás vlastně neuvědomoval, ale mám pocit, že na té pouti si to člověk skutečně prožije a nejsou to jen prázdné fráze, které omílá, protože je někde slyšel. Nicméně každý má to své a ne všem pěší putování nezbytně něco dá.

Z cesty jste si kromě zážitků přivezla i psa. Jak se to přihodilo?

Za bulharským Svilengradem mi začala dělat společnost malá psí fenka, které jsem se ne a ne zbavit. Nakonec jsem jí příslíbila – ano, povídala jsem si s ní (směje se) – že pokud se nám podaří společně překonat hranice do Turecka, tak si ji odvezu do Česka, ačkoliv jsem samozřejmě neměla žádný zvířecí pas. Hranice se nám podařilo překonat a v nejbližším tureckém městě jsem s ní zašla k veterináři na očkování a očipování. Společně jsme ušly posledních 250 kilometrů a pak jsme se také společně vrátily domů – stopem. Aktuálně je u rodičů, protože se mnou nemohla odjet do Anglie. V červnu bych ale měla dokončovat bakalářské studium, takže se vracím zpět do své domoviny, a tak budeme zase konečně spolu.

Jaké má člověk pocity, když se po tak dlouhé době na cestách (a o samotě) vrátí domů?

Já měla pocit, že je toho všeho moc. Nechtělo se mi mluvit o pouti a vlastně o ničem. Přišlo mi to zbytečné. Přišlo mi, že vlastně všichni moc mluví a chybělo mi ticho, a to je co říct, protože já jsem poměrně extrovertní povahy. Zároveň jsem cítila smutek, že to skončilo, protože to byla sakra jízda. Každopádně jsem ale byla moc ráda, že konečně vidím své blízké a můžu si v klidu zajít třeba na toaletu (směje se).

Vaše pouť měla i charitativní přesah, můžete k tomu říct víc?

Před cestou mi kamarád a cestovatel Slávek Král nadhodil, že bych to měla vzít přes Banát, když už jdu přes Rumunsko. Postupně jsem začala zjištovat, že místní na tom nejsou zrovna nejlépe, protože přišli kvůli koronavirové krizi o příjmy z cestovního ruchu, na které z velké části spoléhali. Proto mě napadlo darovat první část, trasu Havířov–Banát druhým a tu druhou část z Banátu do Istanbulu čistě sobě. Věděla jsem totiž, že když začnu organizovat nějakou sbírku a snažit se rozšířit povědomí o této nádherné lokalitě s nádechem českého venkova, bude to hodně práce, a já chtěla mít prostor i sama na sebe. Začala jsem tedy jednat a propojila jsem se s Člověkem v tísni, který v této oblasti dlouhodobě působí a díky nepřetržitému kontaktu s krajany ví, jaké kroky je nejlepší podniknout ke správně zacílené pomoci. Vytvořila se sbírka na crowdfundingové platformě Donio se záměrem využít vybrané finance na celkové zvelebení šesti českých vesnic jakožto turistické oblasti a na pozvednutí životní úrovně místních. Myslím, že se nám to nakonec docela povedlo, protože sbírka vynesla necelých 168 tisíc korun, což jsem si nepředstavovala ani v tom nejlepším snu. Zásluhu na tom má ale spoustu lidí, kteří mi s vytvořením sbírky pomáhali, a především ti, kteří se rozhodli podpořit tamní krajany. Zas a znova mě každý z přispěvatelů přesvědčil, že je správné konat dobro.

MEDAILONEK

Nicolette Havlová je dvaadvacetiletá studentka marketingu na University of Liverpool v Anglii původem z Havířova. Navštívila bezmála 40 zemí a většinu výprav podniká jako sólo cestovatelka stopem. O svých zážitcích, zkušenostech a motivech povídá v rámci vlastní „tour“ přednášek, ale také na cestovatelských festivalech. V létě 2019 si s pomocí rodiny a přátel přestavěla dodávku na obytnou, žila v ní půl roku během studií v Anglii a nyní ji pronajímá. Ve volném čase doučuje angličtinu, píše články, nahrává podcasty pro studentský magazín, pracuje ve start-upovém projektu nebo dělá průvodkyni v horách. Na podzim příštího roku jí vyjde knižní prvotina, která bude pojednávat o pěší pouti do Istanbulu, ale také odhalí celkový životní příběh mladé cestovatelky.

Humři získali v Británii status vnímajících bytostí

Zvířata nejsou věci. Tento přístup je čím dál častěji aplikován v legislativě mnoha států. Nově mění pohled na některá zvířata i Velká Británie. Na hlavonožce, jako jsou chobotnice nebo sépie, a desetinožce, mezi které patří krabi, humři nebo raci, bude nyní tamní legislativa nahlížet jako na vnímající bytosti. „Je tím myšleno, že zvíře nějakým způsobem cítí a vnímá emoce a taky bolest, případně reaguje na stres. Takže životními projevy dává najevo, že se něco děje, že je v nepohodě,“ popsal Radiožurnálu zoolog Evžen Kůs, co termín vnímající bytost znamená v praxi. Zvířatům toto označení přinese lepší podmínky při transportu a humánnější způsob zabití.

Ve zprávě London School of Economics and Political Science (LSE), na základě které se britská vláda rozhodovala, se píše, že hlavonožci a desetinožci dokážou cítit bolest, potěšení, hlad, žízeň, teplo nebo příjemné pocity. LSE se ve své zprávě odkazuje na asi tři stovky různých vědeckých studií. „Díky přijatému zákonu bude zajištěno, že dobré životní podmínky zvířat budou zohledněny při vytváření další legislativy. Věda je nyní jednotná v tom, že hlavonožci a desetinožci mohou cítit bolest. Proto je správné, že se na ně vztahuje tento životně důležitý právní předpis,“ uvedl ministr pro blahobyt zvířat Lord Goldsmith.

Sudokopytníci se v Jeruzalémě dočkali zastání

Gazely v Izraeli vesele cválají přírodou. Radují se z toho, kolik mají přátel. Je jich totiž už 80. Nedávno přitom na území Jeruzaléma žily jen tři. Od roku 2015 se toho však hodně změnilo. Město zřídilo ve spolupráci se Společností na ochranu přírody (SPN) ve svém katastru park. Cílem bylo ochránit zbývající gazely, protože jejich původní stádo zdecimovali volně pobíhající psi, šakali a stavba obchvatu, která sudokopytníky odřízla od pastvin mimo město.

 Park se nachází v západní části Jeruzaléma a rozkládá se na území 25 hektarů. Vzhledem k příliš malému počtu původních zvířat do něj SPN přivezla deset dalších kusů. Stádo se postupně rozrostlo na dnešních 80 jedinců. „Snažíme se zvířatům zajistit prostředí co nejvíce podobné tomu přírodnímu. Nechceme, aby byla závislá na člověku, a v budoucnu jich část hodláme převézt do volné přírody,“ uvedla ředitelka parku Jael Hammermanová-Solarová.

Čechům není lhostejný osud čápů na našem území

Čápi se těší na nové útočiště. U Dvora Králové nad Labem pro ně totiž chystají novou oázu. Jedná se o jeden z trojice evropských ekologických projektů, jenž se díky mimořádnému grantu od skupiny Raben Group nejspíš brzy dočká realizace. Projekt na vybudování oázy pro čápy v České republice vytvořením stepi s mokřady a jezery na ploše 40 tisíc metrů čtverečních soutěží s dálkově ovládaným vozidlem, které by pomohlo s úklidem italských pláží a záchranou více než 10 tisíc netopýrů v Německu. Momentálně se čeká na výsledky soutěže, jejíž vítěz získá grant.

Jak celá iniciativa vznikla a co za ní stojí? Nizozemská logistická skupina Raben Group se rozhodla v rámci oslavy 90. výročí působení na trhu poskytnout grant na jeden z plánovaných environmentálních projektů v Evropě. Ve finálové trojici byl zastoupen i český návrh týkající se čápů. „Ve spolupráci s mezinárodní ochranářskou skupinou JARO jsme do soutěže přihlásili plán vybudovat oázu pro čápy poblíž Dvora Králové nad Labem. Věříme, že se nám podaří tento záměr prosadit a pomůžeme tím naší přírodě,“ uvedla Martina Netuhová, marketingová a PR manažerka společnosti Raben Logistics Czech, která je českou pobočkou skupiny Raben Group.

Proč zrovna Dvůr Králové nad Labem? Příroda v jeho okolí bývala po dlouhá léta oblíbeným hnízdištěm právě čápů bílých. Vlivem nešetrného působení člověka však v minulosti došlo k masivnímu odvodnění tamní krajiny, což mělo za následek ztrátu živočišné i rostlinné rozmanitosti. Díky novému projektu by se měla chybějící voda do této krajiny opět vrátit a s ní i původní fauna a flóra. 

Zdroj: iRozhlas, LSE, Ekolist, AFP, inOdpady

Odpadkový koš se nachází u jedné z jeruzalémských autobusových zastávek. Po vhození odpadků se z něj ozve dětským hláskem „moc vám děkuji”. Jedná se o součást iniciativy místních obyvatel, kteří chtějí mít čistou čtvrť. 

Nejedná se přitom o světovou raritu. Moderní odpadkové koše se už objevily v některých evropských městech, včetně Londýna či Berlína. Jsou vybaveny solárními panely a senzory. Po vhození jakéhokoliv odpadku se z nich ozve chvála formou nahraného hlasu či různých zvuků. Přesto je mluvící odpadkový koš v Jeruzalémě specifický. Každý pátek večer při setmění dobrovolník elektroniku v koši vypne, aby dostál požadavkům židovského svátku šabat, který je věnovaný odpočinku.

Zdroj: Ekolist