Naději přineslo až obnovené pátrání v červenci 2025. Do akce se zapojily drony a umělá inteligence, která během pěti hodin prošla stovky leteckých snímků z vytipovaných míst. Systém upozornil na několik podezřelých bodů v terénu a jeden z nich se ukázal jako zásadní.

Klíčem byla drobná barevná stopa, pravděpodobně červená helma, kterou měl pohřešovaný muž na sobě. Záchranáři díky tomu místo znovu prověřili a Ivaldovo tělo našli. Přestože příběh skončil smutně, ukazuje, že umělá inteligence může být v horách cenným pomocníkem: dokáže urychlit hledání, zúžit prostor pátrání a dát rodinám odpověď tam, kde lidské síly samy nestačí.

Rita tak překonal tak svůj vlastní rekord a zlomil také rekord svého krajana 46letého Šerpy Pasanga Davy, který na horu po šestadvacáté vylezl o pár dní dříve. Rita, který první úspěšný výstup na Everest absolvoval v roce 1994, byl tou dobou již na cestě. Na samotný vrchol se pak dostal v 8:30 ráno spolu s  vietnamským horolezcem, jemuž dělal průvodce.

Horu vysokou 8 849 metrů jako první zdolali Novozélanďan Edmund Hillary a jeho kolega Šerpa Tenzing Norkej v roce 1953. Od té doby se na vrchol dostalo více než 11 tisíc lezců. Letos do nepálského státního rozpočtu jen z výstupů na nejvyšší horu světa putuje na pět milionů dolarů (přes 108 milionů korun).

Zakladatel společnosti Patagonia horolezec Yvon Chouinard a další členové jeho rodiny se vzdali vlastnictví společnosti, která vyrábí oblečení a sportovní vybavení udržitelným způsobem. Veškerý zisk firmy nyní bude mířit na ochranu životního prostředí. Ročně by se mělo jednat o přibližně dvě a půl miliardy korun, které půjdou nově vytvořené neziskové organizaci Holdfast Collective. Peníze z ní míří projektům věnujícím se ochraně nezastavěných ploch či na jiná opatření pro boj s klimatickou krizí, která ohrožuje budoucnost lidstva.

Yvon Chouinard se dlouhodobě profiluje jako miliardář proti své vůli, nosí otrhané oblečení, nemá osobní počítač ani mobilní telefon a dal si za cíl změnit svět podnikání. Jeho rodina je velmi známá díky svým charitativním činnostem, kdy rozdala většinu majetku.

Autorský článek Gabriely Brázdové s použitím informací z The New York Times a iRozhlas

Marek Maara Holeček (dále Maara, protože si tak nechává běžně říkat) už vydal několik knih. Tahle je však unikátní v tom, že jde o něco víc do hloubky. Příčinou je možná i její forma – je vedená jako rozhovor. Maara je totiž nejen špičkový horolezec, vyznavač alpského stylu (výstup bez fixování a umělého kyslíku), držitel mezinárodního ocenění Zlatý cepín, ale také otec, partner, syn, bratr a kamarád. V knize se tak prolínají všechny tyto linie.

Otevřený rozhovor s Maarou vedla literární redaktorka Markéta Bidlasová. Ta stihla vyzpovídat nejen dobrodruha, kterému je kniha zasvěcená, ale i jeho nejbližší okolí. Čtenář má tak možnost zjistit, jak Maaru vnímá jeho maminka, sestra nebo partnerka. Zároveň tyto pohledy poskytují komplexnější pohled na Maarovu osobnost, která se zdá být téměř vším, jen ne jednoduchou. „Marous se vůbec nezabývá minulostí. Křivdami ani ničím. Budoucností taky ne. Na to on nemá buňku. Pokud to tedy není blízká budoucnost. On se pohybuje v přítomnosti,“ popisuje jej partnerka Klára.

Maara v knize prolítne celý svůj život. Nevyhne se povídání o dětství, lezeckých začátcích, ale také o rodičovských povinnostech. „Každý loučení má svoji krásu v tom, že pak může nastat to vítání. Ten, co odjíždí a má každý den naplněný něčím úplně novým, vnímá čas jinak než ten, kdo doma standardně udržuje oheň v krbu. Pro něho se ten čas tolik nezrychlí, nezmění. Já se hrozně rád vracím domů a když dojedu, tak se pak snažím hltat a nahltat, co se tady vlastně událo.“

Dotknout se duše je kniha, ve které se člověk nedočte mnoho o lezení jako takovém (například jak začít), ale spíše o všem, co je za tím. Díky knize má člověk možnost nahlédnout, co se tomu bláznovi lezoucímu po horách v šílených podmínkách honí v hlavě a co je jeho skrytou motivací. S tím se pojí i téma fatálnosti a konce, protože smrt je v horách tak nějak blíž než kdekoliv jinde. Mnohdy stačí jedna chyba, jeden špatný krok, který může mít cenu života. Je proto pochopitelné, že se Marka na jeho vnímání smrti lidé často v rozhovorech ptají. Nejinak je tomu i v této knize. „Kdyby to mělo skončit už teďka, v tuhle chvíli… bylo to dobrý. Dobrá jízda. (…) Pro mě ta fyzická schránka prostě zpráchniví a duše zůstává jedině v podobě vzpomínek. (…) Věřím v život, že je křehkej a zranitelnej. A že se o něj musí pečovat. Ale nechci se každý ráno probouzet a strachovat se o něj. Každej den je dobrej, důležitej, výjimečnej, neopakovatelnej a co do toho dne dostanem, to tam prostě bude. Nic víc.“

Sám Maara několik blízkých v horách ztratil. „V danou chvíli spíš člověk lituje sám sebe. Že už žádný pokračování s tím druhým nebude, že už se s ním nesetká… Toho mrtvého už nic netrápí. Pozůstalý se vlastně soustředí na svou bolest. Je mu to líto a vybavuje si všechny ty obrazy… A další už nebudou. Ale i ty, co byly, byly dobrý. Parádní.“

Kniha má krásné provedení. Jedná se o pevnou vazbu se silným papírem, na kterém se nádherně vyjímají fotografie z výprav, které dokreslují vysvětlující popisky.

Slovo autorky článku:

Maara má veliký dar předávat příběhy. Je to poznat nejen na jeho přednáškách, ale i v této knize. Dovede člověka namotivovat, aby posouval své vlastní limity, ať už se jedná o cokoliv. Nejspíš je to tím, že sám dokazuje, že zdánlivě nemožné je vlastně možným. Velmi mě inspiruje jeho přístup ke strachu. „Dokud se dýchá, dokud se nadzvedává hruď, tak je pořád čas na nějakou akci.“

Autorský článek Gabriely Brázdové

„Přátelství a láska mezi člověkem a psem neznají hranice,“ uvedla horská služba v popisu zásahu, při kterém čtyřnohý husky jménem North více než pět hodin zahříval na sněhu vlastním tělem muže se zlomenou nohou. Odmítal se od něj odloučit i poté, co záchranáři horolezce dalších několik hodin dopravovali do údolí. Pes podal neuvěřitelný výkon, kdy celkem 13 hodin chránil svého přítele, který se na Nový rok zranil při výstupu v pohoří Velebit.

Horolezec se vydal na výstup se dvěma dalšími společníky a psem. Bohužel lezec uklouzl a sjel 150 metrů dolů. Narazil do kmene a zlomil si nohu v několika místech. Northovi se k nešťastníkovi ležícímu na nepřístupném místě podařilo dostat, na rozdíl od jeho druhů, kterým v tom zabránily zledovatělé plotny. Alespoň však byli schopni přivolat pomoc.

Když záchranáři po více než sedm hodin spouštěli zraněného na nosítkách, pes ležel celou dobu stočený v klubku na svém pánovi. Vstal teprve tehdy, když muže v údolí naložili do sanitky. „North je doma a všechny pozdravuje. Odpočívá,“ napsala na Facebook uživatelka z rodiny zraněného horolezce.

Zdroj: České noviny, BBC

V kategorii mužů se letošním rekordmanem stal otužilec Petr Kocián. V kostkách ledu o teplotě -5 stupňů Celsia vydržel úctyhodné 2 minuty a 15 vteřin. Na sobě při tom měl pouze plavky, boty do vody a kšiltovku. Mezi ženami porota ocenila teprve patnáctiletou pilotku Aliyyah Koloc, která překonala dva rychlostní rekordy v jízdě tahačem na 500 metrů s pevným i letmým startem. Vzhledem k pandemické situaci, která překazila předání některých loňských ocenění, letos opožděně dostala titul v ženské kategorii také Nina Balážová z Prahy, která během jednoho roku uběhla 6 246 kilometrů. Každý všední den běhala trasu o délce 15 kilometrů, o víkendu pak 23 až 30 kilometrů.

Mezi hendikepovanými patří letošní rekordmanské prvenství pětačtyřicetiletému Miroslavu Motejzíkovi. S podkolenní amputací levé nohy dokončil terénní triatlon XTERRA CZECH, při kterém za necelých 6 hodin uplaval vzdálenost 1,5 kilometrů, na horském kole ujel 33 kilometrů a ve volném terénu uběhl 10,5 kilometrů, přičemž na každou disciplínu musel použít jinou podkolenní protézu.

Titulem Kolektivní rekord, který vykonávají týmy, letos porotci ocenili obec Jalubí, kde již od roku 1975 každoročně probíhá tradiční košt slivovice. V kategorii Reklamní rekordman roku byl vyhlášen Jan Smrčka z Kozolup, který absolvoval první let s balónem, který měl místo tradičního koše mobilní toaletu TOI TOI.

Do Rekordmanské síně slávy pak letos vstoupil horolezec Radek Jaroš, který vylezl na všech osm světových osmitisícových hor, díky čemuž získal jako první Čech takzvanou Korunu Himálaje a byl zapsán do síně slávy světového horolezectví.

Horolezecká aréna vznikla před více než třemi lety přetvořením bývalého lomu. Záměrem projektu bylo přiblížit horolezectví široké veřejnosti. Tomu napomáhá i výhodná poloha, kam zájemci snadno dojedou i tramvají.

Přes zimu se aréna mění v ledovou stěnu, která je vysoká 18 metrů. Letos její příprava zabrala týden. Její unikát netkví jen v historii místa a poloze, jde zároveň o největší uměle zaledněnou plochou ve střední Evropě.