Podle vědců nejde o běžný přenosný předmět, ale zřejmě o část jeskynní stěny, která se časem oddělila přirozenými procesy. Analýzy ukázaly, že kámen pochází přímo z vápencového masivu jeskyně a rytiny vznikly kamennými nástroji typickými pro magdalénskou kulturu. Nález tak naznačuje, že podobné jeskynní umění mohlo existovat i na našem území, jen se dosud nedochovalo nebo nebylo objeveno.

Objev rozšiřuje pohled na pravěké umění v Evropě. Figurativní jeskynní tvorba nebyla zřejmě jen výsadou slavných lokalit západní Evropy, ale patřila k širšímu kulturnímu prostoru, jehož součástí byla i Morava. Pro českou archeologii je to povzbudivá zpráva.

Patolli patří k nejstarším strategickým hrám na americkém kontinentu a bývá přirovnávána k dnešnímu Člověče, nezlob se, i když měla i výrazný prvek hazardu. Zatímco u Aztéků je její podoba popsaná poměrně dobře, u Mayů dlouho chyběly jasnější důkazy. Právě nově odkrytá deska proto vědcům přináší cenné vodítko k tomu, jak se hra v mayské společnosti hrála a jaký mohla mít význam.

Zvláštní je i samotné provedení nálezu. Herní deska byla vytesaná do podlahy a vytvořená z drobných červených mozaikových dlaždic, které zřejmě vznikly z úlomků keramických nádob. Odborníci ji datují do 4. století našeho letopočtu a považují ji za zcela unikátní příklad ve starověkém světě.

Výzkum tak narušuje dlouho zakořeněnou představu, že muži byli výhradně lovci a ženy se věnovaly jen sběru a péči o domácnost. Nálezy naznačují, že role mohly být mnohem flexibilnější a že do lovu či výroby nástrojů se zapojovali i další členové komunity. Pohřební výbava navíc poukazuje na to, že i děti mohly mít ve společnosti specifické postavení a učily se dovednostem už od útlého věku.

Zvejnieki leží poblíž jezera Burtnieks v Lotyšsku. Naleziště obsahuje více než 330 hrobů, které jsou staré přes 5 000 let. Vykopávky začaly v 60. letech 20. století a pokračovaly po celá desetiletí. Objev přispívá k modernějšímu a vyváženějšímu pohledu na život lidí v pravěku. Archeologové díky němu přehodnocují stereotypy, které se dlouho promítaly nejen do vědeckých interpretací, ale i do učebnic. Ukazuje se, že lidské společnosti byly už v době kamenné komplexní a různorodé, a že spolupráce byla klíčem k jejich přežití.

V některých hrobkách se dochovaly barevné reliéfy a hieroglyfické nápisy se jmény a tituly pohřbených osob. Výjevy zobrazují například dozor nad řemeslníky, obětní rituály nebo rodinné scény, které naznačují, jaký byl každodenní život elity starověkého Egypta. Archeologové zde našli také pohřební šachty, sošky ushabti a části sarkofágů, což pomáhá přesněji určit společenské postavení zesnulých.

Objev je cenný i tím, že Sakkára byla využívána jako pohřebiště po tisíce let a jednotlivé vrstvy se zde často překrývají. Nové hrobky tak doplňují obraz o tom, jak se oblast vyvíjela a jak důležitou roli hrála po celé dějiny Egypta. Každý podobný nález přináší konkrétní lidské příběhy z doby, která se nám jinak zdá vzdálená a anonymní.

Expedice složená z českých a slovenských archeologů město objevené v guatemalské džungli pojmenovala Los Abuelos. Město schované pralesem bylo centrem mayské civilizace zhruba 800 let před naším letopočtem. Archeologové v něm objevili dvě asi 120 centimetrů vysoké kamenné sochy, jak otočené k západu shlíží na město. U nich pak byla kamenná astronomická observatoř. Zvětralé sochy znázorňují prabábu a praotce – bájné stařešiny, kteří podle mayských legend stáli na začátku civilizace. 

Objev byl možný díky moderní technologii LIDAR, jež dokáže laserovým skenováním proniknout i hustým porostem. Díky ní archeologové odhalili síť staveb, cest a pyramid, které by jinak zůstaly skryté pod nánosy vegetace. Nález má podle odborníků mimořádný význam nejen pro poznání mayské kultury, ale také pro mezinárodní vědeckou komunitu – ukazuje, že i ve 21. století zůstávají místa, která čekají na své objevení.

Hrobku našli v lednu 2025 zhruba sedm metrů pod zemí v oblasti nesoucí jméno dle egyptského boha zemřelých – Anupova hora. Vápencová pohřební komora má vyzdobený vchod a soustavu místností se stropem z hliněných kleneb, které dosahují výšky téměř pěti metrů.

Zatím se neví, kdo je faraon pohřbený v nově odkryté hrobce. Dle odborníků ale vládl v období Druhého přechodného období (1640–1540 př. n. l.), tedy v době politické a hospodářské nestability, kdy byl Egypt rozdělen mezi soupeřící království. Záhadná, více než 3 600 let stará památka naznačuje, že v okolí mohou být pohřbeni i další egyptští králové.

Pilířová místnost objevená na archeologickém nalezišti Panamarca zahrnuje opotřebovaný kamenný trůn a propracované nástěnné malby zobrazující mocnou ženu s korunou, která přijímá návštěvníky. Postava je dále protkána půlměsícem a mořskými tvory. Potvrzuje se tak teorie, že starověké civilizaci Moche na severozápadním pobřeží Peru kdysi velela matriarcha.

Tento objev připomíná pověst o paní Cao, která údajně vládla Moche před 1 700 lety. Její tvář byla zrekonstruována v roce 2017 pomocí 3D tisku na základě lebky starověké mumie objevené o více než deset let dříve v údolí Chicama. To je označováno za srdce právě močické kultury. Paní z Cao je podle archeologů první známou ženskou vládkyní v Peru. Nejnovější nález přispívá k rostoucímu počtu důkazů o tom, že ženy zastávaly v močické společnosti mocenské pozice, a to nejen díky nástěnnému vyobrazení postavy podobné královně, ale také díky přítomnosti lidských vlasů a oblečení na kamenném trůnu.

Fosilii Gondwanax paraisensis našel lékař Pedro Lucas Porcela Aurelio ve městě Paraiso do Sul v nejjižnějším brazilském státě Rio Grande do Sul. „Být prvním člověkem, který se dotkl něčeho z doby před 237 miliony let, je mimořádné,“ řekl Aurelio, kterého paleontologie fascinuje už od dětství.

Plaz byl velký zhruba jako pes s dlouhým ocasem a vážil mezi třemi a šesti kilogramy. Pravděpodobně se pohyboval na území dnešní jižní Brazílie, když bylo na Zemi mnohem tepleji než dnes. Fosilie byla identifikována jako nový silesaurid, což je vyhynulá skupina plazů. Paleontologové diskutují o tom, zda silesauridi byli skutečnými dinosaury, nebo zda šlo o předchůdce těchto tvorů, kteří kdysi ovládali Zemi. „Pochopení vlastností dinosaurů by mohlo objasnit, co bylo pro jejich evoluční úspěch klíčové,“ uvedli vědci.

Archeologové odhalili, že pravěcí lidé v Severní Americe lovili mamuty pomocí důmyslné techniky, která mohla nakonec dovést zvířata až na pokraj vyhubení. Nová studie přináší revoluční pohled na používání tzv. Clovisových hrotů, kamenných nástrojů, které odborníci dlouho považovali za vrhací zbraně. Podle nových poznatků však používali pravěcí lidé v Severní Americe mamuty své oštěpy jako kůly zapíchnuté do země. Tato metoda využívala kinetickou energii obrovských zvířat. Jak vysvětlil spoluautor studie Jun Sunseri, síla nabíhajících zvířat byla mnohem větší než ta, kterou by mohl vyvinout jakýkoli lovec.

Experimenty také ukázaly, že tato metoda byla mimořádně účinná. Oštěpy zapíchnuté do země dokázaly proniknout hluboko do těla mamutů a způsobit vážná zranění, podobně jako moderní kulky s dutým hrotem. Tento způsob lovu, připomínající techniku, kterou vojáci v pozdějších staletích používali proti koním, mohl být jedním ze zásadních faktorů, který přispěl k vyhynutí mamutů.

Nedávné archeologické objevy ze slavného druhohorního naleziště Star Carr v Severním Yorkshiru nám poskytly zcela nový pohled a vrhly světlo na domácí životy našich dávných předků. Odlišné vzorce chování uvnitř jejich obydlí naznačují, že vytvořili „zóny“ pro specifické domácí práce. Výzkum ukázal, že se tam pravděpodobně odehrávaly různé činnosti, jako je zpracování dřeva, kostí a paroží, rostlin, činění kůží, příprava masa a ryb. „Zjistili jsme, že existovala různá místa pro různé typy činností, takže řezničina se prováděla ve vyhrazeném prostoru, odděleném od úkolů čističe, který měl na starosti výrobu kostí a dřevěných předmětů, nástrojů nebo šperků,“ prozradil doktor Jess Bates z University of York.

Tato úroveň organizace je překvapivá. Je totiž dobře známo, že lovci a sběrači vedli vysoce mobilní životní styl, ovlivněný neustálou potřebou shánět potravu a přizpůsobovat se měnícímu se prostředí. Přesto se zdá, že zaujali ke svým domovům spíše organizovaný a promyšlený přístup a vytvořili vyhrazená místa pro různé aktivity, připomínající to, jak si dnes pečlivě zařizujeme své životní prostory.

Vědce překvapilo, když v argentinské části Patagonie našli lišku pohřbenou v lidském hrobě starém 1 500 let. Později však zjistili, že se nejedná o výjimečný úkaz. V Jižní Americe si těchto šelem vážily do té míry, že je pohřbívali vedle sebe. Nejpravděpodobnějším vysvětlením je podle vědců to, že byla vysoce ceněným společníkem nebo domácím mazlíčkem. Naznačil to i nedostatek stop po řezných ranách na kostech této šelmy, což ukazuje, že nebyla lovena jako potrava. Analýza DNA také ukázala, že se toto zvíře kdysi stravovalo společně s lovci a sběrači a bylo patrně součástí tábora. „Jedná se o velmi vzácný nález lišky, která zřejmě měla úzké pouto s jedinci ze společnosti lovců a sběračů,“ uvedla vědkyně Ophélie Lebrasseurová z Oxfordské univerzity. „Myslím si, že to bylo více než jen symbolické, opravdu se domnívám, že se jednalo o přátelství,“ dodala.

Zuby lišek byly také v minulosti nalezeny i na dalších starověkých pohřebištích v Argentině a Peru, což naznačuje, že toto zvíře mělo symbolický význam. Nález téměř kompletní liščí kostry v lidském hrobě je však v celosvětovém archeologickém měřítku velmi vzácný.

Do akce, kterou pořádá Archeologický ústav Akademie věd ČR, je zapojených pět desítek muzeí a institucí, které na 90 lokalitách po celé republice provedou 250 prohlídek. Zájemci se tak mohou dozvědět více nejen o samotné archeologii, ale i historii z období pravěku a raného středověku. Letošní ročník láká na neolitické stavby v Praze-Vinoři, na nejstarší mohylu z mladší doby kamenné Žuráň nebo na středověká města, jako je Chrudim a Nymburk.

Lokalitami návštěvníky provázejí archeologové, kteří jim ve vybraných termínech během celého léta poskytnou odborný výklad. Některé prohlídky se dokonce konají i na místech, kde aktuálně probíhají archeologické výzkumy. Lidé se tak mohou blíž seznámit s prací archeologů, a to například na výzkumných lokalitách Sezemice nedaleko Pardubic nebo v Těšeticích-Kyjovicích, v jednom z nejvýznamnějších nalezišť moravského pravěku.

Nálezce se hledání pokladů věnuje od svých deseti let. Na tyto významné cennosti se mu přitom podařilo narazit v roce 2021 v malém severním městě Hoogwoud pomocí detektoru kovů. „Bylo to velmi zvláštní objevit něco tak cenného, nedokážu to popsat. Nikdy jsem nečekal, že něco takového naleznu,“ řekl Ruijter. Dodal, že bylo těžké udržet to dva roky v tajnosti. Odborníci z archeologického muzea totiž potřebovali čas na vyčištění, prozkoumání a datování předmětů z pokladu. Proto se o objevu informuje až nyní.

Archeologové zjistili, že nejnovější mince lze datovat do období kolem roku 1250, díky čemuž předpokládají, že poklad byl zakopán právě tehdy. V době zakopání pokladu už byly šperky staré dvě století, uvedlo muzeum. 

Dosud nepojmenovaný druh je prvním známým exemplářem takzvané abelisauridské skupiny theropodů ze střední křídové (přibližně 98 milionů let staré) horninové jednotky známé jako Bahariya. Vedoucí studie student Belal Salem uvedl, že zdaleka nejpodivnější na tomto novém objevu je fakt, že tolik masožravých dravých dinosaurů dokázalo žít společně na stejném místě ve stejnou dobu.

Během střední křídy by oáza Bahariya byla jedním z nejděsivějších míst na planetě. Jak se všem těmto obrovským predátorům podařilo existovat společně, to zůstává stále záhadou, i když to pravděpodobně souvisí s tím, že se stravovali odlišně a že se dokázali přizpůsobit k lovu jiné kořisti.

„Oáza Bahariya získala mezi paleontology téměř legendární postavení, protože poskytla první známé fosilie některých z nejúžasnějších dinosaurů na světě,“ uvádí spoluautor studie Matt Lamanna. Dodal rovněž, že po více než tři čtvrtě století tyto fosilie existovaly pouze jako obrázky ve starých knihách.

Novým objevenem je dobře zachovalý obratel ze spodní části krku, který lze přisoudit druhu teropoda s malým zubem, drobnými pažemi a buldočím obličejem, jehož výška se odhaduje na zhruba šest metrů. Spolu se spinosaurem a dvěma dalšími obřími teropody (Carcharodontosaurus a Bahariasaurus) tato nová fosilie naznačuje, že se na území dnešní egyptské Sahary kdysi pohyboval další druh velkého dravého dinosaura.

Jakkoli může být tento objev působivý a jedinečný, tým výzkumníků tvrdí, že v oblasti Bahariya by mohlo být v budoucnu objeveno ještě více dinosaurů. Bahariya by podle nich mohla odhalit tajemství dalších afrických dinosaurů ze střední křídy a dávno zaniklých ekosystémů, ve kterých kdysi žili a dominovali.

Čím více kostí paleontologové objeví, tím více se mohou dozvědět o konkrétním druhu dinosaura. Bahariya má pověst místa, které je obzvláště dobrým zdrojem informací o těchto tvorech.

Zdroj: Interesting Engineering