Ke kondici se podle svých slov dostal vlastně až ve stáří. „Teprve v posledních letech jsem zjistil, že tohle dokážu, a tak to dělám, protože můžu. Jak se říká, co nepoužíváš, o to přijdeš, a já o to přijít nechci. Chci být tak fit, jak jen to jde," vysvětluje.

Kromě kliků si Bill rád zacvičí i pilates a nedávno zvládl pózu zvanou vrána. A co je podle něj klíčem k dokonalému kliku? „Dobře narovnaná záda, díky kterým máte pěkně zatnuté pozadí," směje se. „Kdybych vám mezi půlky strčil dvacetilibrovou bankovku, musíte ji sevřít tak pevně, aby ji nikdo nevytáhl."

Pravidelný pohyb se mu vyplácí. Britská zdravotní služba NHS doporučuje, aby lidé od 65 let byli aktivní každý den a alespoň dvakrát týdně cvičili na sílu, rovnováhu a pružnost. K tomu radí týdně nejméně 150 minut středně náročného pohybu, nebo 75 minut náročnějšího, třeba plavání. Pravidelný pohyb snižuje riziko vážných nemocí, jako jsou srdeční choroby, mrtvice nebo rakovina, a riziko předčasného úmrtí může snížit až o 30 procent.

Bill sám tvrdí, že cvičení pro něj nikdy nebylo nějak důležité. Aktivní byl ale celý život díky tvrdé manuální práci. Strávil dva roky v armádě, pracoval ve stavebnictví a 28 let, tedy většinu kariéry, odpracoval v továrně. Posledních deset let pracovního života bylo klidnější, kdy v Ilfordu vozil školáky autobusem.

„Nikdy jsem v tom nebyl důsledný, trochu jsem zkoušel posilování i běh, ale ten mi moc nesedl," přiznává. „Kliky jsou ale to, co mě drží při dechu. Dělám je, dokud nemůžu dál. Pak vstanu, odpočinu si, a tím to končí."

Se svou manželkou je Bill ženatý už přes 75 let. Narodil se v londýnské čtvrti Mile End a za druhé světové války ho i se sourozenci evakuovali do oblasti Cotswolds. „Zpětně to byly nejlepší dva a půl roku mého života. To místo jsem si zamiloval a stal se ze mě venkovan," vzpomíná.

Dnes si v klidném Woodbridge užívá penzi, dobrovolničí v komunitním centru Long Shed a vyrábí intarzované záložky do knih i vikingské šachovnice. Nedávno oslavil osmadevadesátiny a doufá, že kliky bude zvládat i ve sto letech.

„Klíčem k dlouhému životu jsou dobré geny," říká. „Mně se dobré geny předaly a očividně fungují, jak mají."

Howard se rodopisem zabývá dlouho. Začal u vlastních předků, postupně ho ale začaly zajímat osudy úplně cizích lidí. „Začal jsem zkoumat vlastní rodokmen a brzy zjistil, že je to něco, co mě baví a co mi i jde,“ řekl serveru. Z koníčku se mu stalo malé podnikání, ve kterém pomáhá lidem hledat jejich kořeny.

V jednom z videí si vybral hrob bratrů George a Reginalda Baileyových, kteří zemřeli v roce 1934. George Samuel Bailey se narodil v King’s Lynnu v roce 1904, jeho bratr Reginald o sedm let později. Měli ještě sourozence, bratra Jamese a sestru Cissy. Rodina pocházela z dlouhého rodu rybářů a otec sloužil jako námořník.

George se k Royal Navy přidal 6. července 1922. Z jeho námořních záznamů Howard vyčetl i podrobnosti: měřil 168 centimetrů, měl tmavé vlasy a šedé oči, chování měl hodnocené jako velmi dobré. Sloužil i v čínských vodách, právě tam ale onemocněl tuberkulózou. Domů ho poslali 4. října 1933 a 12. května 1934 zemřel. Bylo mu devětadvacet a u námořnictva strávil zhruba dvanáct let.

Jeho příběh ale měl ještě temnější pokračování. „Právě když rodina ve středu odcházela z domu na pohřeb jednoho ze synů, dostala telegram, že zemřel i druhý syn,“ citoval Howard z dobového nekrologu. Reginald podlehl zánětu hrtanu přesně v den Georgeova pohřbu. Oba se přitom léčili v nemocnici v Holtu. O tři roky později zemřela i sestra Cissy a zanechala po sobě manžela a dvě děti. Pak otec, nakonec po deseti letech i matka Rosanna.

Po vyprávění Howard ve videu vytrhal plevel, uklidil zarostlý náhrobek a do malých držáků zasadil dvě bílé květiny. „Tak odpočívejte v pokoji, Reginalde a Georgi. Budeme na vás vzpomínat,“ dodal.

Komentáře pod videem se zaplnily lidmi, které pátrání dojalo. Jeden z diváků přiznal, že video málem přeskočil: „Došlo mi, že přesně tím budu za sto let i já. Nějaký náhodný chlap s vlastním egem, touhami a cíli, úplně zapomenutý.“

Proč si vybírá zrovna cizí hroby? „Když byly moje děti malé, chtěl jsem je přivést k rodinné historii, tak jsme si vybrali náhodný hrob a zkoumali ho společně,“ vysvětlil Howard.

Jde o takzvanou aurora australis, jižní polární záři nad jižní polokoulí. (Její severní protějšek, který zná víc lidí, se jmenuje aurora borealis.) Záře vzniká, když nabité částice ze slunečního větru dorazí k Zemi a srazí se s atmosférou. Vznikají barevné světelné závoje.

Vidět tenhle úkaz z noční oblohy je sen spousty lidí. Ze stovek kilometrů nad povrchem planety je to ale jiná liga. Na fotografii prosvítá rudý nádech záře i přes vnější část samotné stanice.

Adenot popsala své dojmy přímo z oběžné dráhy. „Den 127, oběh 1968, ta polární záře byla naprosto fantastická… třpytila se a tančila pod námi, sahala kam až oko dohlédlo a byla tak intenzivní, že nasvítila celou stanici do zelena," napsala. „Od začátku mise jsme jich viděli několik, ale tahle byla na úplně jiné úrovni, mnohem jasnější, než na co mám obvykle nastavený fotoaparát."

Posádku prý takové okamžiky nikdy neomrzí. „Chvíle jako tahle tady nahoře nikdy nezevšední, najednou se celá posádka pere o dobré místo u okna," dodala.

Že byla záře jasnější než obvykle, není detail jen pro fajnšmekry. Adenot kvůli ní musela přenastavit fotoaparát, který má na běžné úkazy nastavený jinak.

Ostatky byly nalezeny pod podlahou hlavní lodi kostela, kde se ve středověku nacházel oltář. Právě na tomto místě bývaly pohřbívány pouze významné osobnosti. V hrobě archeologové našli také francouzskou minci ze 17. století a kulku, která odpovídá dobovým popisům d’Artagnanovy smrti během obléhání Maastrichtu v roce 1673.

Archeolog Wim Dijkman, který po ostatcích slavného mušketýra pátrá téměř tři desetiletí, považuje okolnosti nálezu za velmi slibné, přestože je podle svých slov zatím opatrný. Kostra byla převezena do archeologického ústavu v Deventeru, odkud putoval vzorek DNA do laboratoře v Mnichově. Ten vědci porovnají s genetickým materiálem potomků sourozenců d’Artagnana.

Charles de Batz de Castelmore, hrabě d’Artagnan, sloužil jako mušketýr francouzských králů Ludvíka XIII. a Ludvíka XIV. Proslavil se však především jako předloha hlavního hrdiny románu Tři mušketýři od Alexandra Dumase. Pokud analýza DNA jeho totožnost potvrdí, půjde o významný archeologický objev, který po více než 350 letech vyřeší jednu z nejznámějších historických záhad Francie.

Místo, kterému astronomové říkají galaktická výduť, patří k nejhustěji zaplněným koutům oblohy. Většina dalekohledů si na něm vyláme zuby, protože je hvězd zkrátka příliš mnoho a slévají se do jednoho jasu. Euclid je ale konstruovaný pro studium temné energie, tedy záhadné síly, která zrychluje rozpínání vesmíru, a kvůli tomu musí být dost ostrý na to, aby rozlišil i jednotlivé vzdálené galaxie. Tady tu sílu obrátil k naší vlastní Galaxii a dokázal od sebe oddělit hvězdy, které jiné přístroje vidí jen jako rozmazanou skvrnu.

Hlavním cílem byl lov planet u cizích hvězd. Centrum Galaxie je totiž ideální oblastí pro takzvaný mikročočkový jev. „Abyste mikročočkování zachytili, musíte sledovat části oblohy nabité hvězdami, jako je okolí středu naší Galaxie,“ vysvětlil vedoucí týmu Jean-Philippe Beaulieu z pařížského Institut d’Astrophysique.

Princip je následující: když jedna hvězda přejde před druhou, její hmotnost zakřiví prostor a funguje jako gravitační čočka. Pokud kolem ní obíhá planeta, naruší tím průchod světla od hvězdy v pozadí jen nepatrně, ale měřitelně. „Za posledních dvacet let bylo touto technikou objeveno skoro 300 exoplanet, všechny ze zemských dalekohledů a všechny směrem ke středu naší Galaxie,“ uvedl Beaulieu. Na novém snímku se nachází 51 už známých planetárních systémů.

V samotných datech od Euclidu žádný mikročočkový jev není, protože jeho zachycení trvá kolem dvaceti dní. Sonda ale udělala něco jiného, neméně cenného. „Za 24 hodin Euclid zachytil hvězdy zapojené do všech budoucích mikročočkových jevů, které objeví dalekohled Roman, ještě než se hvězdy a planety zarovnaly,“ popsala členka týmu Natalia Rektsini. Snímek tak poslouží jako časová značka z minulosti. Kdo později podobný jev zaznamená, bude moct porovnat, jak hvězdy vypadaly předtím, změřit jejich pohyb a potvrdit existenci planety i její hmotnost.

Mikročočkování má jednu výhodu navíc. Zatímco jiné metody nacházejí hlavně horké obří planety blízko mateřských hvězd, tahle umí odhalit i menší a chladnější světy daleko od svého slunce. Klidně ledové obry typu Uranu nebo Neptunu na širokých drahách.

„Tento výsledek ukazuje, čeho dokáže dosáhnout poměrně malý oddaný tým uvnitř velké mezinárodní mise,“ dodala Valeria Pettorino, projektová vědkyně Euclidu z ESA.

Snímek je z chvíle pár vteřin po odpojení. Loď zrovna opustila dokovací port modulu Harmony, a protože šlo o úplně čerstvý moment, na fotce rozeznáte i samotný port a poklop Dragonu, kterým byly obě části spojené.

Kapsle se odpojila 16. června. Druhý den, tedy 17. června, se na padácích snesla do Tichého oceánu u pobřeží jižní Kalifornie a technici si ji odtamtud vyzvedli. Vezla zpátky náklad i dokončené vědecké experimenty.

Mezinárodní vesmírná stanice krouží kolem planety od roku 1998 a od listopadu 2000 je obydlená bez přestávky. Za tu dobu si člověk snadno zvykne brát zásobování jako něco automatického. Přitom bez něj by stanice nefungovala. Lodě jako Dragon vozí nahoru jídlo, oblečení i citlivé přístroje a zpátky na Zem dopravují hotové experimenty (právě ty patřily do nákladu téhle mise).

Posádka se ostatně nevěnuje jen výzkumu. Astronauti dělají i údržbu a opravy, bez kterých by se konstrukce stovky kilometrů nad povrchem neudržela v provozu. Cesty tam a zpět mezi Zemí a oběžnou dráhou jsou pozoruhodný kus práce samy o sobě, a tahle fotka zachytila celý ten mechanismus přesně uprostřed pohybu.

Meir mačkala spoušť přímo z paluby. Sluneční paprsky se na záběru odrážejí od pláště Dragonu ve chvíli, kdy se loď pomalu vzdaluje od svého kotviště nad zemskou modří.

Sever nám teď ukazuje Polárka v Malém medvědu. Tak to ale nebylo vždycky. Zemská osa se pomalu kýve jako roztočená dětská káča, a tomu pohybu se říká precese. Jeden cyklus trvá 26 tisíc let. Severní pól za tu dobu opíše na obloze pomyslnou kružnici a postupně míří k různým hvězdám. Polárka tedy svou roli nedrží napořád, jednou ji vystřídá jiná.

Pro starověké pozorovatele byla dnešní Polárka jen nevýraznou tečkou se jménem Phoenice. Sever tehdy patřil Thubanu. Říká se, že sestupná chodba Velké Cheopsovy pyramidy mířila přesně na něj (dnes tatáž chodba ukazuje k současné Polárce).

Thuban vládl severnímu pólu přes tisíc let. Nejblíž skutečnému severu byl roku 2830 před naším letopočtem, kdy ho od něj dělilo pouhých deset úhlových minut, tedy šestina stupně. Taková přesnost dnešní Polárce uniká. Ta se příští století přiblíží sotva na 27 úhlových minut. V okruhu jednoho stupně od severu vydržel Thuban zhruba 200 let.

A jak ho najít? Pomůže Velký vůz, který v červnových večerech stojí vysoko na severu. Dvě krajní hvězdy jeho „misky" ukazují na Polárku a Thuban leží někde mezi Velkým a Malým vozem. Je asi čtyřikrát slabší než Polárka, za tmavé oblohy ho ale rozeznáte snadno. Dalekohledem se ukáže jako modrobílá hvězda o jasnosti 3,67 magnitudy. Je vzdálená 303 světelných let, je zhruba pětkrát větší než Slunce a září 240krát jasněji.

Samotného Draka hledejte za pořádné tmy a s trochou fantazie. Nejlíp se chytíte za hlavu, kterou tvoří čtyři hvězdy, mezi nimi Eltanin a Rastaban. Tělo se pak vine kolem Polárky a ocas se proplétá mezi oběma Vozy.

Polárka začala vládnout severu až roku 1547. Tehdy ji Gemma Frisius poprvé označil za „onu hvězdu zvanou polární". Mezinárodní astronomická unie jí oficiální jméno potvrdila až v červenci 2016. Ani její vláda ale nebude trvat věčně. Thuban dostane druhou šanci, znovu se stane Polárkou v roce 20 346.

Exoplanet už astronomové znají tisíce a v Mléčné dráze jich čekají miliardy, zhruba jedna na každou hvězdu. Z té záplavy se ale dá pozorovat jen zlomek. STEHM dokáže rychle odlišit světy, kde by atmosféra potřebná pro život nejspíš nevydržela, a tím šetří čas u přístrojů.

Doteď se vědci dívali hlavně na to, jestli planeta leží v obyvatelné zóně, tedy v pásmu, kde mohou na povrchu panovat teploty vhodné pro tekutou vodu. Jenže poloha sama o sobě nestačí. Bez pořádné atmosféry planeta neudrží stabilní teplotu ani vodu na povrchu a neubrání se záření.

STEHM proto přidává druhé síto. Odhaduje, zda si malá skalnatá planeta dokáže atmosféru vůbec vytvořit a podržet po miliardy let. Spojuje velikost planety s její schopností zadržet plyny a hledá spodní hranici, pod kterou už to nejde.

„Jediný způsob, jak vůbec zjistíme, jestli někde existují stopy života, je pozorování atmosfér těchto planet," vysvětlila Hillová, hlavní autorka studie.

Při tvorbě modelu sáhla po simulačním kódu ExoPlex a propočítala šest skalnatých světů, od poloviny Země až po Zemi samotnou. Sledovala, jak na přežití atmosféry působí stavba planety, sopečná činnost, vnitřní teplo a záření hvězdy. Model si ověřila na Venuši a Marsu. Vyšla mu hustá oxidouhličitá atmosféra Venuše i postupná ztráta atmosféry u Marsu (přesně to, co bychom u obou planet čekali).

Z výsledků plyne, že skalnaté planety velké aspoň jako 80 procent Země si dokážou udržet atmosféru deset miliard let i déle, pokud obíhají v obyvatelné zóně kolem hvězd podobných Slunci. Menší světy o atmosféru přicházejí rychleji. I planeta kolem 70 procent velikosti Země ale za příznivých podmínek může být obyvatelná. Hodně záleží na počátečním obsahu uhlíku a na prvcích, které pohánějí sopky.

Filtr podle velikosti by se mohl hodit hlavně novým misím. Třeba vesmírnému dalekohledu PLATO Evropské kosmické agentury, který bude katalog skalnatých planet u blízkých hvězd dál rozšiřovat. STEHM má pomoct rozhodnout, kterým z nich věnovat čas.

„Možná pod povrchem jiných planet život je, ale nikdy ho neuvidíme, protože tam nic poslat nedokážeme," doplnila Hillová. „Nejlepší šanci máme v rozboru atmosfér na dálku." A nabídla i jedno vysvětlení, proč zatím nic nenašli: „Možná jsme jedni z prvních."

Studie vyšla 4. června v časopise Planetary Science Journal.

Že se vesmír nejen rozpíná, ale že se rychlost tohoto rozpínání zvyšuje, zjistili astronomové v roce 1998 ze sledování kosmických explozí zvaných supernovy typu Ia. Sílu, která za zrychlováním stojí, pojmenovali temná energie. Od té doby vyšlo najevo, že tvoří zhruba 70 procent veškeré hmoty a energie ve vesmíru, přitom dodnes nikdo netuší, co to vlastně je.

V listopadu 2025 přišla studie s opačným tvrzením. Naznačovala, že expanze vesmíru zpomaluje a temná energie tedy ztrácí na síle. To by byla pořádná rána do zavedených představ. Wiseman a jeho kolegové se ale do výpočtů zakousli a našli v nich chybu.

"Naštěstí jsme tuto krizi odvrátili, ovšem záhada, proč se rychlost rozpínání vesmíru stále zvyšuje, zůstává," uvedl Wiseman. "Předchozí a všeobecně přijímaná měření byla ve skutečnosti v pořádku a naše chápání osudu vesmíru je pevné. Tím, že jsme potvrdili správnost svých měření, se můžeme vrátit ke snaze pochopit, co ta temná energie vlastně je, místo abychom si lámali hlavu, jestli vůbec existuje."

Loňská práce stála na novém posouzení jasu supernov typu Ia. Ty vznikají, když mrtvá hvězda zvaná bílý trpaslík přečerpá hmotu z družící hvězdy a celé to skončí překotnou jadernou explozí. Výbuchy jsou tak stejnoměrné, že jim astronomové říkají "standardní svíčky" a používají je k měření kosmických vzdáleností.

Tým z roku 2025 tvrdil, že jas těchto supernov se s věkem vesmíru měnil, což mělo vést k chybným vzdálenostem i chybným odhadům rychlosti rozpínání. Wisemanova skupina ale zjistila, že autoři špatně počítali stáří vybuchujících bílých trpaslíků. Mylně předpokládali, že hvězdy jsou stejně staré jako galaxie, ve kterých explodovaly. Navíc nezohlednili běžnou korekci, která bere v úvahu hmotnost domovských galaxií.

"Mimořádná tvrzení vyžadují obzvlášť pečlivé ověření," řekl Adam Riess, který v roce 2011 sdílel Nobelovu cenu právě za objev temné energie. "Když supernovy kalibrujeme se zohledněním různých prostředí a populací, důkazy o zrychlování vesmíru zůstávají pozoruhodně konzistentní."

Přetahování o osud vesmíru podle vědců dobře ukazuje, že věda není dogma. "Takhle se dělá pokrok," dodal Mark Sullivan, rovněž ze Southamptonu. "I když se tahle myšlenka nepotvrdila, otevřela nové způsoby, jak přemýšlet o explozích supernov a jak temnou energii měřit přesněji." Práce vyšla 10. června v časopise Monthly Notices of the Royal Astronomical Society.

Terzan 5 leží zhruba 18 800 světelných let od nás, přímo ve výduti ve středu naší galaxie. Jde o obří kouli hvězd s celkovou hmotností dvoumilionkrát větší, než má Slunce, a se zářivostí 800 000krát silnější. Husté pruhy galaktického prachu ji ale zakrývají a výrazně tlumí její jas. Proto si jí dlouho nikdo nevšiml, objevil ji až v roce 1968 turecko-francouzsko-arménský astronom Agop Terzan.

Kulové hvězdokupy bývají prastaré a hvězdy v nich obvykle vznikly naráz v jediném záblesku. Měly by tedy mít stejné stáří, někde mezi 12 a 13 miliardami let. Jen pár výjimek vykazuje víc generací, třeba Omega Centauri nebo NGC 2808. Hubbleův teleskop přitom v letech 2009 a 2016 zjistil, že i Terzan 5 patří mezi tyhle podivíny, s hvězdami starými 12,5 a 4,7 miliardy let. Skrz tolik prachu ale ani Hubble neviděl dost jasně.

To se změnilo s Webbem. Jeho zrak v blízké infračervené oblasti prachem prohlédne. „Nová pozorování Webbu v blízké infračervené oblasti, zkombinovaná s archivními daty z Hubbleova teleskopu, nám poskytla mnohem jasnější obraz historie hvězdokupy Terzan 5," uvedla vedoucí studie Giorgia Zullo, doktorandka z Boloně.

JWST odhalil dvě další generace hvězd, jednu starou 3,8 miliardy let a druhou 2,5 miliardy let. Čtyři generace ale žádná běžná kulová hvězdokupa nevysvětlí. Proto se tým domnívá, že Terzan 5 je něco staršího, kus stavebního materiálu, z něhož se rodila výduť Mléčné dráhy a který se nikdy úplně nerozpustil v okolí.

„Z nějakého důvodu se tento zvláštní shluk hvězd vytvořil odděleně od výdutě a nebyl zničen, když výduť sama vznikala," vysvětlil Francesco Ferraro. „Terzanu 5 dnes říkáme fosilní fragment výdutě, protože připomíná původní shluky, jež přispěly k jejímu vzniku."

Podobné rysy, včetně vysokého obsahu těžkých prvků, vykazuje i hvězdokupa Liller 1 nedaleko jádra galaxie. Tým si teď posvítí na dalších čtyřicet až padesát kulových hvězdokup ve výduti a chce zjistit, zda jsou také fosilními úlomky, nebo úplně obyčejnými hvězdokupami. Výsledky badatelé představili na 248. zasedání Americké astronomické společnosti v kalifornské Pasadeně a publikovali v časopise Astronomy & Astrophysics.

Princip stojí na obyčejném pozorování. Auto zaparkované u domu většinu času jen stojí a jeho velká baterie leží ladem. Pilot zkoumá, jestli z ní jde proud načerpat zpátky, kdykoli je potřeba. Vůz má posloužit jako záložní zdroj při výpadku, posílat energii do sítě ve špičkách, kdy spotřeba láme rekordy, a pokrýt domácnost ve chvílích nejvyššího odběru.

„Posouváme V2X z vize budoucnosti do každodenní reality," uvedla v tiskové zprávě ředitelka firmy Clever Christina Fink. „Dánsko bude jedním z prvních míst, kde elektromobil nejen spotřebovává elektřinu, ale dokáže ji v případě potřeby vrátit domu i rozvodné síti."

Účastníci dostanou model Polestar 4 a k němu DC wallboxy uzpůsobené pro nabíjení v obou směrech. Tady je drobnost, která stojí za pozornost. Obousměrné nabíjení a funkce V2X u Polestaru 4 běžně nenajdete. Výrobce je pro tenhle test zapnul a do budoucna je chce nabídnout komerčně, a to skrze aktualizaci na dálku.

Dánské silnice podle serveru Electrive už dnes brázdí elektromobily, jejichž baterie dohromady tvoří „přes 600 000 velkokapacitních powerbank". Stačilo by, aby jen část z nich uměla posílat elektřinu zpět, a celý energetický systém by si znatelně oddychl.

V praxi to vypadá zhruba takhle. Když je proud nejdražší, domácnost čerpá z baterie auta. Vůz se pak dobije, až ceny klesnou. A při bouřce nebo výpadku ta samá baterie udrží v chodu ledničku, internet a světla, zatímco okolní ulice tone ve tmě.

Domácí ukládání energie se mění v jeden z nejpraktičtějších způsobů, jak se odpoutat od výkyvů sítě. Jestli proud přiteče z baterie ve sklepě, nebo z elektromobilu na příjezdové cestě, na výsledku to nic nemění. Záloha po ruce ušetří nervy, když zhasne celá čtvrť.

Henrik Bang, šéf dánské pobočky Polestaru, v projektu vidí počátek většího obratu. „Elektromobil bude v budoucnu přepravovat nejen lidi, ale i energii," řekl. „Je to obrovská příležitost, která staví spotřebitele a jejich auta do středu přechodu na zelenou energii."

První práce vyšla 6. května 2026 v časopise Science Advances, druhá 23. dubna 2026 v JGR Planets. Obě docházejí ke stejnému: asteroid, který kráter vyhloubil, přiletěl od severu a dopadl pod nízkým úhlem. Tím se vysvětluje, proč je pánev protáhlá a ne kulatá. Náraz měl takovou sílu, že vyvrhl na povrch horniny z měsíční kůry a z pláště, tedy z vrstev schovaných hluboko pod tenkou slupkou.

„Pánev nabízí vědcům vzácnou možnost studovat nejranější dějiny Měsíce," řekl William Bottke z institutu SwRI v Boulderu v Coloradu, spoluautor obou prací. „Srážka dopadla s takovou silou, že mohla vykopat materiál z hloubky, včetně části měsíčního pláště."

Událost zrekonstruovali počítačovými simulacemi a výsledky badatele překvapily. Těleso zřejmě nebyl prostý kámen. „Naše simulace dává správný tvar a povahu pánve. Říká nám i to, jaký objekt ji vytvořil a z jakého směru přiletěl," popsal Shigeru Wakita z Purdue University, hlavní autor studie o dopadu. Podle analýzy mělo těleso vnitřní jádro obklopené horninou a rozdělené do vrstev, blíž protoplanetě než obyčejnému asteroidu.

Druhý tým porovnával podrobná gravitační data s modely. Vyšlo mu, že v pánvi i v okolním vrstveném pásu trosek nejspíš leží velké množství hornin z měsíčního pláště. A část z nich možná i tam, kde posádky přistanou. „Přesné rozložení materiálu z pláště byla velká neznámá," uvedl Gabriel Gowman z University of Arizona, hlavní autor gravitační studie. „Naše modely naznačují, že dopad vyvrhl dost hlubinného materiálu na to, aby vzniklo významné ložisko dostupné dodnes."

Ve hře je devět možných míst pro přistání. Některá leží přímo v pánvi (Nobile Rim 1, Nobile Rim 2, Haworth), Malapert Massif je u okraje a de Gerlache Rim 2 už vně. Okolí jižního pólu láká ze dvou důvodů: je tam vodní led a dlouhá období slunečního svitu.

Jako první ale nepřistane mise Artemis 3, plánovaná na konec roku 2027. Ta zůstane na oběžné dráze Země. Měsíční půdy se dotknou až astronauti z Artemis 4 a dalších letů. Číňané přitom byli rychlejší. Jejich sonda Čchang-e 6 přistála v pánvi už 25. června 2024 a po 53 dnech přivezla vzorky zpět na Zemi.

Ve stejný den, kdy přijde slunovrat, dosáhne Měsíc první čtvrti, a to ve 21:55 UTC. Pro pozorovatele v Londýně bude Měsíc téměř přesně v první čtvrti, když ho uvidí klesat nad západní obzor pozdě večer. V dalších dnech se k Měsíci přidají jasné hvězdy. Na večery 22. a 23. června zamíří dorůstající Měsíc poblíž Spiky, nejjasnější hvězdy souhvězdí Panny. O pár dní později, 26. a 27. června, se objeví u rudého Antara v souhvězdí Štíra.

Vrcholem měsíce bude úplněk 29. června. Při západu slunce vyjde na východě takzvaný Jahodový úplněk poblíž hvězdné skupiny zvané Čajník v souhvězdí Střelce. Měsíc bude ovšem tak jasný, že hvězdy Čajníku přezáří. Plného úplňku dosáhne ve 23:57 UTC. Jde také o poslední ze tří takzvaných mikroúplňků, tedy nejvzdálenějších úplňků, v řadě za rok 2026. Měsíc bude od Země vzdálený 405 251 kilometrů, zatímco jeho průměrná vzdálenost je 384 472 kilometrů.

Na večerní obloze patří hlavní role planetám. Asi hodinu po západu slunce září nízko na západě oslnivá Venuše a hned vedle ní jasný Jupiter. Blíž k obzoru se dá zahlédnout slabší Merkur. V druhé polovině června se Venuše a Jupiter od sebe vzdálí a Jupiter se bude pomalu blížit k obzoru. Merkur přitom bude slábnout a hůř se hledat.

Ráno krátce před východem slunce nabídne východní obloha další dvě planety. Výš a jasněji stojí Saturn, blíž k obzoru Mars. Jak měsíc plyne, Saturn se od pomalu stoupajícího Marsu vzdaluje. Ve druhé polovině června se Mars dostane výš a zamíří k jemné otevřené hvězdokupě Plejády.

Při pohledu nahoru za jasných červnových večerů nepřehlédnete oranžový Arktur v souhvězdí Pastýře, vysoko nad hlavou Velký vůz a poblíž Vegy souhvězdí Herkula s jeho nápadným lichoběžníkem Keystone. Právě podle něj se dá snadno najít kulová hvězdokupa M13, takzvaná Herkulova hvězdokupa.

Donaldjohanson měří asi osm kilometrů. Vznikl po prudké srážce před 155 miliony let, což je na poměry vesmíru mladík. Příbuzné asteroidy Bennu a Ryugu, které zkoumaly mise OSIRIS-REx a japonská Hayabusa2, jsou totiž staré jednu až dvě miliardy let. Tým o svých zjištěních referoval 18. června v časopise Science. Informoval o tom server NASA.

Pozemské dalekohledy už dřív naznačovaly, že jde o protáhlé těleso, které se otočí jednou za 10,5 pozemského dne. Lucy ale ukázala víc. Asteroid se přetáčí jako rozkývaná káča, kolem své dlouhé osy se kymácí jednou za 26,5 dne. Tvoří ho dva laloky spojené krčkem, dva úlomky, které k sobě po srážce přitáhla vlastní gravitace.

Při formování se Donaldjohanson točil nejméně desetkrát rychleji než dnes. Zpomalil za posledních 20 až 60 milionů let. Podle autorů studie za to může takzvaný YORP efekt, drobný, ale neúprosný tlak slunečního záření. Každá zahřátá část povrchu vyzařuje teplo zpět do prostoru jako infračervené světlo a tím dává tělesu nepatrný zpětný impulz. Tvar asteroidu není symetrický, takže vzniká drobné kroucení. To otáčení buď zpomaluje, nebo naopak zrychluje. U Bennu a Ryugu se rotace naopak zrychlila na jednu otáčku za čtyři (respektive sedm) hodin.

Sonda letěla kolem asteroidu rychlostí přes 48 000 kilometrů v hodině. Stihla přitom zachytit i stopy jílových minerálů bohatých na železo. Ty se mohly utvořit jedině za přítomnosti kapalné vody, ale jen krátce. Kdyby voda zůstala déle, železo by v jílu vystřídal hořčík, jak to vědci pozorovali právě u Bennu a Ryugu.

„Je užitečné porovnávat Donaldjohanson s asteroidy jako Bennu a Ryugu, protože každý nepatrný rozdíl je dalším vodítkem k příběhu našeho původu,“ řekl Simone Marchi z Southwest Research Institute v Boulderu, hlavní autor studie.

Celý průlet byl jen generálkou. Lucy míří k Jupiterovým trojánským asteroidům a první z nich, Eurybates, navštíví 12. srpna 2027. „Jakmile se o trojánech dozvíme víc, naše představa o vzniku sluneční soustavy bude muset projít pořádnou zkouškou,“ dodal Marchi.

Odborně se těmhle dějům říká slapová narušení hvězdy (tidal disruption events). Hvězda zmizí v útrobách černé díry, obvykle s pořádným bleskem světla. Jenže velká část záření dorazí mnohem později. Co se kolem díry odehrává v té mezeře, dlouho nikdo nevěděl.

Podle autorů jde o to, jak se vymrštěný materiál sráží s plynem a prachem v okolí. Výtrysk potřebuje čas, než narazí na dostatečně husté prostředí a rozzáří se v rádiové oblasti. Teprve pak teleskopy zachytí ten opožděný výron. Rozhoduje tedy složení okolí, ne moment, kdy díra hvězdu spolkne.

Tým sestavil jakýsi chemický „plán" prostředí. Když astronomové zmapují, co černou díru obklopuje, dokážou líp tipnout, kdy zhruba rádiový signál naskočí. Bez toho museli mířit dalekohled tak trochu naslepo a doufat, že trefí správný směr ve správnou chvíli.

Slapová narušení patří k nejdivočejším věcem, co ve vesmíru jdou sledovat. Černé díry samy nezáří, jsou tiché a neviditelné. Prozradí se vlastně jen v jediném okamžiku, když pohltí hvězdu. Schopnost předpovědět opožděný rádiový výron tak dává astronomům šanci zaměřit se na ně cíleně, ne čekat na náhodu.

Ukazuje jen malou výseč jednoho z orionských molekulárních mraků. Dlouhé, hmotné vlákno chladného plynu a prachu. Patří k nejaktivnějším koutům oblohy, kde vznikají nové hvězdy.

Záběr pokrývá pás široký 150 světelných let. A vejde se do něj prakticky každá fáze toho, jak hvězda vzniká, od nejmladších zárodků schovaných hluboko v hustých chuchvalcích prachu přes protoplanetární disky až po hvězdy čerstvě zformované, které ještě nesvítí naplno jako naše Slunce.

Konkrétně mluvíme o obřím molekulárním mraku Orion A. Astronomové ho mají v oblibě, protože je blízko a pořád v něm něco bublá. Nemusí skládat poznatky z desítek vzdálených a slabých objektů. Tady mají celý katalog vývojových stádií pohromadě, na jednom místě. Trochu jako kdyby se na jediné fotce sešly děti od kojenců po školáky.

Detaily, které Webb odhalil, by žádný starší dalekohled nedal. Jeho infračervené oko prohlédne skrz prachové závoje, za kterými se zrození hvězd schovává. Kde dřívější přístroje viděly jen temné šmouhy, se teď objevují konkrétní zárodky. A kolem nich disky materiálu, ze kterého jednou možná vzniknou planety.

Na snímku spolupracovala NASA s Evropskou kosmickou agenturou ESA a kanadskou CSA. Data zpracovali T. Megeath a M. Zamani z týmu ESA/Webb, poděkování míří taky M. H. Özsaraçovi. ESA záběr zařadila mezi své vybrané snímky měsíce.

Orion zná i člověk, který se o astronomii nikdy nezajímal. Za dobrých podmínek se mlhovina v Orionu dá zahlédnout pouhým okem, jako rozmazaná skvrnka v Orionově meči. To, co ukazuje Webb, leží kousek za ní a běžnému pozorovateli zůstane navždy skryté. Probíhá to v naprosté tmě a chladu.

Elafonissi láká hlavně růžovým pískem, tyrkysovou vodou a mělkou lagunou, která je příjemná i pro rodiny s dětmi. Pláž na jihozápadě Kréty je rozlehlá a nabízí různá zákoutí pro koupání, šnorchlování i klidnější odpočinek. Balos na severozápadě ostrova zase okouzluje průzračnou mělkou vodou, bílým pískem a výhledy na skalnaté pobřeží Gramvousy.

Úspěch Kréty ukazuje, že nádherné pláže nemusí být vždy na druhém konci světa. Ostrov, který je z Evropy dobře dostupný, se v hodnocení cestovatelů prosadil vedle exotických míst v Mexiku, Thajsku, Austrálii nebo Jihoafrické republice.

Výherci se nestanou majiteli ostrovů v právním smyslu, dostanou ale roli jejich oficiálních správců. Budou na nich moci stanovat, plavat, pozorovat přírodu nebo pozvat přátele, zároveň však musí respektovat místní faunu a flóru. Mezi vybranými ostrovy jsou Medbådan, Flisan, Storberget, Tjuvholmen a Marsten, často odlehlá místa, kam se cestovatelé dostanou třeba na kajaku, paddleboardu nebo lodí.

Do soutěže se mohou přihlásit lidé starší 18 let z celého světa, stačí poslat krátké video s vysvětlením, proč by právě oni měli ostrov získat. Výjimku mají miliardáři, které organizátoři záměrně vyřadili, aby z akce nebyla další trofej pro bohaté.

Strop převisu pokrývají malby zvířat a symbolů vytvořené červenou barvou, objevují se tu také nápisy v arabštině a nabatejštině. Některé rytiny podle egyptských památkářů napovídají, jak žila první lidská společenství a čím se zabývala. Uvnitř se našly i zbytky ohnišť, opracované kameny a zvířecí výkaly, což ukazuje, že místo dlouho sloužilo jako úkryt.

Egyptští odborníci označují naleziště za jakési přírodní muzeum pod širým nebem. Objev je unikátní šíří stop, které v sobě uchovává. Na jednom místě propojuje každodenní život dávných obyvatel, jejich symboly i proměny kultury v krajině, která byla po tisíce let důležitou křižovatkou civilizací.

Nástroje pocházejí z naleziště Marathousa 1 u města Megalopolis, kde kdysi býval břeh dávného jezera. Právě prostředí nasycené vodou a s nedostatkem kyslíku pomohlo dřevo uchovat stovky tisíc let. Vědci popsali například 81 centimetrů dlouhou tyč z olše, která mohla sloužit ke kopání nebo odstraňování kůry, a menší nástroj z vrby či topolu, jehož účel zatím zůstává záhadou.

Naši dávní předkové byli pravděpodobně mnohem zručnější a vynalézavější, než ukazují jen kamenné nástroje. Dřevo mohlo být v pravěku běžným materiálem pro každodenní práci, jen se většinou nezachovalo. Díky řeckému objevu tak vědci získávají vzácný pohled na technologie, které byly dlouho téměř neviditelné.