Posuzování bezpečnosti chemikálií se dodnes běžně neobejde bez pokusů na zvířatech. A právě tahle praxe má skončit. Komise chce dosavadní testy nahradit metodami, které rizika látek vyhodnotí jinak, bez zvířecích modelů.

Žádný okamžitý zákaz se ale nechystá. Plán počítá s přechodem krok za krokem. Smyslem je dát čas na to, aby se náhradní metody nejdřív prověřily a teprve potom zavedly všude tam, kde se zatím spoléhalo na laboratorní zvířata.

Téma sledují v Evropě dlouhodobě nejrůznější organizace i část odborné veřejnosti. Tlak na to, aby se počet zvířat v laboratořích snižoval a aby věda hledala spolehlivé alternativy, sílí už roky. Brusel teď na něj reaguje.

Plán se týká celé unie. Měl by sjednotit, jak členské státy přistupují k posuzování chemických látek, aniž by k tomu potřebovaly pokusná zvířata.

Vlci se do Krkonoš vrátili po více než půldruhém století. Nikdo je tu uměle nevypustil, šelmy přišly samy, jak se vlčí populace ve střední Evropě přirozeně obnovuje a zvířata migrují přes hranice. Krkonošští vlci pocházejí z Německa a Polska. Pro lidi v horách podle správců parku nebezpečí nepředstavují.

Monitoringu se Správa KRNAP věnuje celoročně, spolupracuje přitom s Mendelovou univerzitou v Brně. Letos v druhé polovině února park uspořádal už druhý ročník zimního mapování šelem. „Celkem se podařilo zmapovat v jeden den celkem 400 km na 39 trasách. Zaznamenali jsme 35 pobytových znaků vlka obecného. Zimní mapování znovu potvrdilo odhad dvou až tří smeček na území KRNAP a dle počtu nalezených stopních drah se ten den podařilo stopovat osm jedinců,“ popsal mluvčí Správy KRNAP Radek Drahný.

Soužití s vlky ale není bez problémů. Loni lidé v Krkonoších nahlásili 53 útoků na hospodářská zvířata. „Hlavní vlna útoků nastupovala v období června a ustoupila v září. Celkem bylo poškozeno 27 hospodářů, téměř 50 procent škod se událo u čtyř z nich,“ uvedl Drahný. Park proto chovatelům nabízí zapůjčení sítí, zdrojů elektřiny i dalších prvků na zabezpečení pastvin.

Zooložka Karolina Mikslová zdůrazňuje, že nejdůležitější je nedopustit, aby si šelmy zvykly na snadné jídlo. „Klíčové je, aby si vlci nezvykli na snadno dostupný zdroj potravy. To znamená důsledně zabezpečovat hospodářská zvířata a současně nenechávat venku zbytky potravin, které by mohly šelmy lákat,“ řekla. Chovatelům park radí zahánět zvířata na noc do zabezpečených prostor, využívat pastevecké psy a stáda pravidelně hlídat. Turisty i místní vyzývá, ať vodí psy na vodítku.

Vlci patřili k české přírodě po staletí. Ještě na začátku 17. století se vyskytovali skoro všude. V Čechách padl poslední vlk v roce 1842. Ve dvacátém století se sem zatoulávali jen jednotlivci, třeba v roce 1969 v Sedmidolí u Špindlerova Mlýna. Trvale se vlci v česko-polském pohraničí drží teprve několik let, kromě Krkonoš i na Broumovsku a v Orlických horách.

Pozorování vlka mohou lidé hlásit zooložce Karolině Mikslové e-mailem nebo na telefon 731 533 895.

Plánovači přitom dlouho počítali s tím, že plyn tu bude udávat tón ještě roky. Místo toho se slunce vyšvihlo na třetí největší zdroj elektřiny celého kontinentu. Oproti roku 2020 vyrábí region každoročně skoro čtyřnásobek solární elektřiny a zajistil zhruba 60 procent celosvětového růstu téhle technologie.

Hlavní vysvětlení se jmenuje Čína.

Podle Carbon Brief za ní stojí bezmála tři čtvrtiny asijského solárního růstu od roku 2020. Rekordní loňské instalace vyhnaly tamní instalovaný výkon na 1,2 terawattu. K rozjezdu okolních zemí přispívá i čínská výroba panelů, která drží přes 80 procent globální výrobní kapacity. Levnější panely se tak dostaly snáz i tam, kde s nimi dřív nikdo nepočítal. Nejvíc po Číně přidaly Indie a Pákistán.

Plyn naopak zaostal za očekáváním. Výpadky dodávek, vysoké ceny zkapalněného plynu, potíže s dovozními terminály i samotnými elektrárnami, to všechno jeho rozšiřování brzdilo. A poptávka po elektřině v Asii přitom dál roste.

Smysl té výměny nekončí u účetní tabulky. Když solár nahradí plyn, mizí oxid uhličitý a s ním i smog ze spalování fosilních paliv. V hustě obydlených částech Asie jde tedy o čistší vzduch, ne jen o čistší elektřinu.

Duben 2026 přinesl ještě jeden záznam, tentokrát celosvětový. Vítr a slunce dohromady poprvé v rámci jednoho měsíce vyrobily víc proudu než zemní plyn.

V ročním průměru to znamená pokles znečištění o 27 procent. Čísla novinářům představili ministr zemědělství Martin Šebestyán (za SPD) a generální ředitel Povodí Vltavy Petr Kubala. „Samozřejmě to nebylo celé pouze o tom, jaké se používají přípravky na ochranu rostlin, jaké jsou v nich určené látky, ale souviselo to i s úpravou osevních postupů, s úpravou toho, aby se energetické plodiny nepěstovaly na svažitých terénech, abychom zamezovali erozím a tak dále. Takže byl to celý komplex a soubor opatření," upřesnil Kubala.

Ochranné pásmo nádrže, kterou znají mnozí spíš pod jménem Želivka, je oblastí intenzivního hospodaření. Na velkých plochách se tu pěstuje hlavně kukuřice, řepka a brambory. Zapojení farmáři se zavázali, že se některých látek vzdají, a kompenzace nebyly plošné, vázaly se na konkrétní druhy plodin. Roční náklady projektu se podle Kubaly pohybovaly mezi 50 a 60 miliony korun a pokles znečištění potvrdil pravidelný monitoring.

Na pilotní fázi navázal program společné zemědělské politiky, který určuje podmínky pro snížení pesticidové zátěže v povodí čtyř vodárenských nádrží. Vedle Švihova jde o Římov na Českobudějovicku, Opatovice na Vyškovsku a Vrchlici na Kutnohorsku. Ministerstvo teď podle Šebestyána začíná se zemědělci a vodohospodáři jednat o podmínkách pro období po roce 2027.

Na Želivce se Povodí Vltavy zaměřilo i na fosfor z čistíren odpadních vod. Do této části projektu se přidalo šestnáct obcí a společnost Voda Želivka, která provozuje úpravnu. Roční vstup celkového fosforu z čistírny odpadních vod klesl díky opatřením zhruba o 1,5 tuny.

Švihov má proč být tak hlídaný. Nádrž dodává pitnou vodu téměř 1,5 milionu lidí v Praze, Středočeském kraji, na Vysočině a v částech jižních a východních Čech. Vznikla v letech 1965 až 1975 a s objemem 309 milionů metrů krychlových je největší vodárenskou nádrží nejen v Česku, ale v celé střední Evropě. Šebestyán věří, že osvědčený postup od Švihova má smysl zkusit i u dalších nádrží.

Naposledy totiž tento dravec v regionu hnízdil v roce 1960, a to na hradě Cimburk. Od té doby se mu tu nedařilo a zmizel. Letos se ale na nedaleké skále usadil párek, který svá mláďata úspěšně odchoval a vyvedl do okolí.

Sokol stěhovavý patří mezi kriticky ohrožené druhy a zároveň jde o jedno z nejrychlejších zvířat planety. Při loveckém střemhlavém letu, kdy se za kořistí spouští z výšky, dokáže nabrat rychlost až 389 kilometrů za hodinu. V běžném letu sice tak fascinující čísla neukazuje, ale i tak je obávaným lovcem ptáků za letu.

Jeho počty v minulém století prudce spadly. Hlavní podíl na tom měl jed DDT, který se hromadil v potravním řetězci a poškozoval skořápky vajec, takže se z nich mláďata nelíhla. Po zákazu této chemikálie se populace pomalu zotavuje, návrat na konkrétní lokalitu ale trvá dlouhé roky.

Skála Kozel poskytla sokolům přesně to, co potřebují, klidné skalní hnízdiště s rozhledem do krajiny. Z výšky mají přehled o okolí a snadno odtud útočí na svou kořist. Že si dvojice vybrala právě toto místo a hnízdění dotáhla až k odchovaným mláďatům, je pro ochranáře dobrá zpráva.

Úspěšné vyvedení mladých sokolů zvyšuje naději, že se druh v Chřibech udrží i v dalších letech a nezůstane jen u jediného hnízdění.

Rozdíl vypadá drobně, ale není. U geneticky modifikovaných organismů se do rostliny vnášejí cizí geny (třeba se obilí obohatí o gen nějaké bakterie). NGT naproti tomu pracuje s genetickými nůžkami CRISPR/Cas, které z genomu jen něco odeberou nebo posílí už existující vlastnost. Cizí DNA v rostlině nezůstane žádná.

„Tyto nové genomové techniky opravdu nejsou GMO," upozornila na tiskové konferenci europoslankyně Jessica Polfjärdová. Stejné mutace by se prý daly získat i běžným šlechtěním. Trvalo by to ovšem stovky let a stálo spoustu peněz.

Nová pravidla dělí upravené rostliny do dvou skupin. Rostliny s omezeným počtem změn, jaké by mohly vzniknout i konvenčním šlechtěním, spadnou do kategorie NGT-1 a bude se s nimi zacházet jako s běžnými plodinami. Všechno ostatní zůstane v kategorii NGT-2 a dál bude podléhat přísným pravidlům pro GMO, tedy posouzení rizik, povolování, označování a právu států pěstování odmítnout. Cesta se tak otevírá jen pro menší úpravy, ne pro divoké experimenty. Parlament a Rada EU se na pozměněných pravidlech předběžně dohodly už v prosinci 2025.

Mimo Evropu už nějaké NGT produkty na trhu jsou nebo se k němu blíží. Pšenice s nízkým obsahem lepku. Brambory odolné vůči patogenům. Kukuřice, která zvládá sucho.

Česko se chystalo dopředu. Vědci z Biologického centra Akademie věd ČR odhadují, že do roku 2030 přibude na trhu několik stovek NGT plodin. Cílí na odolnost vůči suchu, zasolené půdě a vyšším teplotám, na vyšší nutriční hodnotu i na nižší obsah alergenů. Zapojily se desítky tuzemských institucí. Ve Středoevropském technologickém institutu Masarykovy univerzity používají CRISPR/Cas ke zlepšení teplotní odolnosti řepky. Tým z Biofyzikálního ústavu Akademie věd spolu s University of Minnesota upravil genom rajčete tak, aby produkovalo víc antokyanů, látek prospěšných pro lidské zdraví.

Jiný projekt míří na řasové kultury, a to ve spolupráci s třeboňským Centrem Algatech. Vědci z Ústavu molekulární biologie rostlin v Českých Budějovicích pomocí genové editace zkoumají hořké látky ve chmelu, což může pomoct pivovarnictví i farmacii. A na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy zkoušeli, jak optimalizovat úpravu genomu u brambor.

Právě tady má pomoct dron, který postavili vědci z jižních Čech. Řídí ho umělá inteligence a mláďata dokáže najít dřív, než na louku vyjede stroj. Letoun obletí pozemek, software z jeho snímků sám rozpozná, kde zvíře leží, a obsluze místo ukáže. Lidé pak srnče přenesou pryč, nebo daný kus louky objedou.

Podle vývojářů je tahle metoda spolehlivější a rychlejší než to, co farmáři dělali dosud. Rozmísťovali po loukách plašiče. Nebo prošli pole pěšky, což sežere spoustu času (a stoprocentní jistotu to stejně nedá).

Techniku si vyzkoušeli zemědělci na Táborsku. Vědci s nimi vyrazili přímo na louku, těsně před sečením, a předvedli celý postup naživo. Dron přeletěl plochu, vyhodnotil ji a ukázal, kde se mláďata skrývají.

Záchrana srnčat ale není jediný důvod, proč o dron stojí. Pokud zemědělec do svého stroje nasaje uhynulé zvíře, může se kontaminovat celá sklizená píce. Zkažené krmivo pak ohrozí zdraví hospodářských zvířat ve stáji. Včasné nalezení mláděte tak nezachrání jen kolouška, ale ušetří farmáři i peníze a zbytečné starosti.

Pro jihočeské vývojáře šlo o konkrétní úkol s jasným zadáním, naučit počítač rozpoznat malé zvíře schované v zeleni. Podle prvních zkoušek na táborských loukách to funguje.

Moderní technologie – od baterií do elektromobilů až po datová centra – jsou závislé na tzv. kritických minerálech a prvcích vzácných zemin. Ty se sice v přírodě vyskytují poměrně běžně, ale ve velmi nízkých koncentracích, což z jejich těžby dělá nákladný a neefektivní proces. Navíc se velká část těchto surovin po použití mění v odpad.

Právě na tento problém reagují vědci z Vídeňské univerzity, kteří navrhují využít schopnosti hub. Jejich metoda, označovaná jako „těžba hub“, spočívá v tom, že houby dokážou absorbovat vzácné prvky z kontaminovaných materiálů – například z důlních odpadů, popílku z uhlí nebo průmyslových kalů. Klíčem k tomuto procesu je jejich podhoubí (mycelium), tedy hustá síť vláken, která tvoří většinu houbového organismu. Tato struktura proniká i do velmi jemných prostor a funguje jako přírodní „houba“ – kromě živin dokáže nasávat i těžké kovy nebo prvky vzácných zemin, které se využívají třeba ve smartphonech.

Výhodou této metody je nejen nízká cena, ale i bezpečnost. Houby mohou růst přímo v kontaminovaných oblastech, kde by práce pro člověka byla nebezpečná. Navíc jejich sklizeň lze provádět běžnou zemědělskou technikou, což výrazně snižuje náklady oproti tradiční těžbě.

Podobné výzkumy probíhají i jinde – například na Arizonské univerzitě, kde se vědci zaměřují na využití hub pro bioremediaci, tedy čištění znečištěného prostředí, spojenou se zpětným získáváním cenných kovů. A do budoucna by mohl význam těchto metod ještě růst. Očekává se totiž, že množství elektronického i průmyslového odpadu bude nadále narůstat – a právě v nich může být stále více cenných surovin než v samotné zemské kůře.

Zvíře bylo poprvé odchyceno už v roce 2015 v Simienských horách na severu Etiopie. Teprve kombinace terénního výzkumu, detailního zkoumání těla a moderních genetických metod ale potvrdila, že jde skutečně o dosud nepopsaný druh. Molekulární analýzy probíhaly také v českých laboratořích ve Studenci na Třebíčsku.

Etiopská vysočina patří k oblastem s mimořádnou biodiverzitou a mnoho zdejších druhů nežije nikde jinde na světě. Právě díky spolupráci vědců z různých zemí se daří tyto nenápadné tvory poznávat a lépe chránit.

Návrat nebyl jednoduchý, ale ani symbolický jen na papíře. Bedny se želvami museli ochranáři nést na zádech asi sedm kilometrů vulkanickou krajinou do obtížně přístupných míst. Právě tam mohou želvy znovu plnit důležitou roli takzvaných inženýrů ekosystému: roznášejí semena, ovlivňují vegetaci a pomáhají obnovovat přirozené prostředí ostrova.

Ostrov Floreana je tak důkazem, že i ztracená část přírody může dostat druhou šanci. Původní želvy na ostrově v minulosti téměř vymizely kvůli působení člověka a invazivních druhů, teď se ale díky dlouhodobé práci vědců a ochranářů vracejí tam, kam patří. Pro Galapágy, jedno z nejcennějších přírodních míst na světě, je to povzbudivý krok k obnově rovnováhy.

Za nárůstem stojí podle zoologů hlavně úspěšné rozmnožování všech tří smeček v loňském roce a také dobré podmínky pro stopování. Ochranáři během tří dnů prošli 30 tras o celkové délce 443 kilometrů a zaznamenali 89 věrohodných pobytových znaků vlků. Výskyt se potvrdil ve všech třech známých teritoriích zasahujících do Broumovské vrchoviny.

Návrat vlků do krajiny je dobrou zprávou pro českou přírodu. Ukazuje, že i velké šelmy u nás mohou znovu najít stabilní místo, pokud mají vhodné podmínky a dostatek prostoru. Broumovsko se tak stává jednou z oblastí, kde lze návrat divoké přírody sledovat velmi konkrétně a kde odborné mapování pomáhá lépe porozumět životu vlků v česko-polském pohraničí.

Na problém upozornil zaměstnanec firmy, která z hnízda zajišťuje online přenos. Díky kameře si všiml, že s jedním z mláďat není něco v pořádku, a zavolal záchranářům. Milan Oppa ze záchranné stanice dorazil na místo zhruba za hodinu a dvacet minut. V hnízdě byla čtyři malá mláďata a jeden dospělý čáp, proto plošina stoupala pomalu, aby se pták zbytečně nevyděsil.

Mládě mělo vlasec omotaný kolem krku i pravé nohy a bylo jím připoutané k hnízdu tak, že se nemohlo narovnat ani pohybovat. Záchranu komplikovalo velmi špatné počasí, záchranář proto ostatní mláďata na chvíli přikryl bundou, aby na ně nepršelo. Vyproštěné čápě skončilo na intenzivní péči v Pasíčkách; jeho další stav zatím záchranáři nechtěli odhadovat.

Pokusy ukázaly, že reakci nespouštěla jen nehybnost, ale především stav, kdy druhá myš nereagovala. Zvířata navíc pomáhala výrazně častěji známým druhům z vlastní klece než cizím jedincům. Podle výzkumníků v tom mohou hrát roli sociální vazby i oxytocin, hormon spojovaný u mnoha druhů se vztahy, péčí a chováním podporujícím skupinu.

Objev přináší nový pohled na svět malých savců a naznačuje, že schopnost reagovat na potíže druhých může být v přírodě rozšířenější, než jsme si mysleli. Podobné projevy péče známe u delfínů, slonů nebo šimpanzů, ale u myší se dají díky laboratornímu výzkumu sledovat velmi přesně. Studie tak pomáhá lépe pochopit, jak hluboko mohou v živočišné říši sahat základy spolupráce, empatie a péče o ostatní.

Celý objev začal vlastně náhodou. Dne 7. března 1949 vypluli vědci z Woods Hole Oceanographic Institution na výzkumné lodi Atlantis u pobřeží Bermud. Do moře spustili hydrofon – tehdy poměrně primitivní zařízení, které mechanicky zaznamenávalo zvuky. Přístroj zachytil podivné hluboké tóny a táhlé zvuky, jejichž význam tehdy nebyl zcela jasný.

Nahrávka byla následně uložena do archivu, kde zůstala téměř zapomenutá po dlouhých 77 let. Teprve nedávno ji vědci znovu objevili a analyzovali pomocí moderních metod. Výsledky ukázaly, že zvuk s vysokou pravděpodobností patří keporkakovi – druhu velryby známému svým komplexním a proměnlivým zpěvem. Pokud se závěr potvrdí, půjde o vůbec nejstarší dochovaný záznam velrybí komunikace.

Pro odborníky na mořskou bioakustiku má tento objev mimořádnou hodnotu. Z období poloviny 20. století totiž existuje jen minimum akustických dat. Nahrávka tak může sloužit jako referenční bod pro srovnání toho, jak se velrybí zpěv v průběhu desetiletí změnil – a jak na něj působí rostoucí hluk v oceánech způsobený lodní dopravou, sonary a další lidskou činností.

Zajímavý je i historický kontext. V době pořízení nahrávky totiž byly populace keporkaků v severním Atlantiku na pokraji kolapsu kvůli intenzivnímu komerčnímu lovu. Jejich počty tehdy klesly na méně než tisíc jedinců. Dnes se situace výrazně zlepšila a jejich populace se mnohonásobně zotavila, přesto však čelí novým hrozbám – především hlukovému znečištění oceánů, které může narušovat jejich schopnost komunikace.

Keporkaci patří mezi největší „cestovatele“ živočišné říše – každoročně urazí tisíce kilometrů mezi krmnými oblastmi a místy rozmnožování. Jejich zpěv je přitom jedním z nejkomplexnějších zvukových projevů v přírodě a neustále se vyvíjí. I proto má téměř 80 let starý záznam takovou hodnotu.

Expedice probíhala v odlehlé oblasti Crary Ice Rise, asi 700 kilometrů od nejbližší stanice. Vědci nejprve prorazili více než půl kilometru silnou vrstvu ledu a poté pokračovali hluboko do podloží, odkud postupně získali vrstvy sedimentů složené z bahna, písku a hornin.

Projekt SWAIS2C má za cíl pochopit, jak se antarktický ledový příkrov choval v minulosti během teplejších období. První analýzy ukazují, že oblast opakovaně přecházela mezi zaledněným stavem a otevřeným mořem.

Překvapivým nálezem byly fosilie mořských organismů, které dokazují, že dnešní zaledněná oblast byla kdysi bez ledu. To naznačuje, že ledový příkrov může být citlivější na oteplení, než se dříve předpokládalo.

Vědci nyní analyzují jednotlivé vrstvy, aby lépe porozuměli změnám klimatu v minulosti. Získaná data mohou pomoci odhadnout, jak rychle by mohl antarktický led tát v budoucnu – a jaký dopad to bude mít na globální hladinu oceánů.

Rozhodnutí vydala soudkyně Sharon L. Gleason, která žalobu odmítla s konečnou platností – tedy tak, že ji žalující strany už nemohou znovu podat. Šlo o spor mezi americkými úřady a skupinou firem včetně Alaska Forest Association a Viking Lumber, které usilovaly o přístup ke starým porostům.

Les Tongass je klíčovým ekosystémem pro řadu druhů – žijí zde například orli bělohlaví, velryby, medvědi nebo ohrožený hranostaj Haida. Ochránci přírody proto rozhodnutí vítají jako významné vítězství pro biodiverzitu i klima.

Spor se týkal výkladu pravidel pro těžbu. Dřevařské firmy totiž tvrdily, že vláda neumožňuje dostatečnou těžbu, jak předpokládaly původní, starší plány. Podle soudu ale tyto dokumenty nestanovují povinné kvóty, pouze maximální limity. Novější strategie navíc počítá s ukončením těžby starých lesů s výjimkou domorodých komunit.

Verdikt tak znamená, že staré lesy v Tongassu zůstanou zachovány. Podle ekologických organizací je to důležité nejen pro ochranu přírody, ale i pro stabilitu klimatu a budoucnost místních komunit.

Na místo dorazil vlastník pozemku Graham Oliver se psem a přivolal policii. „Lamy nemají rády, když jim po setmění někdo vstupuje do jejich osobního prostoru. Vytvořily kolem něj kruh a pak začaly vydávat varovný zvuk, který zní jako smích starého muže,“ řekla jejich majitelka Heidi Princová. Zároveň uvedla, že muže mohl potkat mnohem horší osud. Na poli totiž v tu chvíli bylo kromě lam také pět obrovských býků. Lamy však podle ní provedly občanské zadržení a tím ho zachránili. Derbyshirská policie pak potvrdila, že muž ve věku kolem 30 let byl na místě zatčen pro podezření z krádeže a následně propuštěn na kauci.

Princová se lam ujala před deseti lety po uzavření farmy, kde dříve žily, a postupně z nich vychovala zvířata využívaná i k terapiím. Tentokrát ukázaly, že umí být nejen společenské, ale také překvapivě dobré hlídačky.

Největším překvapením je jeho schopnost bioluminiscence. Když byl živočich podrážděn, vydával zelené záblesky, které vznikaly chemickou reakcí přímo v jeho těle, ne odrazem světla. Zář se objevovala hlavně v chapadlových hlavách jednotlivých polypů, zatímco spojovací tkáň mezi nimi zůstávala tmavá. Každý polyp měl podle vědců 24 až 26 chapadel a světlo se spouštělo například mechanickým podrážděním nebo změnou chemického prostředí ve vodě.

Výzkumníci se k místu dostali pomocí dálkově ovládaného podmořského robota, protože podobná prostředí jsou pro běžný průzkum velmi obtížně přístupná. Zatím není jasné, k čemu přesně zelené světlo slouží, ale může jít o obranu před predátory nebo způsob, jak útočníka v temnotě na chvíli „prozradit“.

Vědcům z Melbournské univerzity se podařilo vůbec poprvé zachytit tento proces na video u vakomyši tlustoocasé. Mláďata, která jsou při narození menší než zrnko rýže, musí po porodu sama doputovat z porodního otvoru do vaku, kde najdou teplo a přístup k mléku.

Přestože jde jen o vzdálenost několika centimetrů, pro novorozené jedince představuje velkou výzvu. Analýza záznamu ukázala, že se pohybují pomocí rychlých pohybů končetin a kmitání hlavy, přičemž končetiny dokážou pohnout až 120krát za minutu. Pomáhají jim i drobné drápky a silně vyvinuté přední končetiny.

Záznam vznikl náhodou při kontrole chovaných jedinců, kdy si vědci všimli čerstvě narozených mláďat na těle samice. Krátké video o délce asi dvacet sekund tak přineslo první detailní pohled na tento dosud nepozorovaný proces. Podívat se na něj můžete zde.

Cesta do vaku je přitom jen začátek boje o přežití. Samice rodí více mláďat, než kolik má k dispozici struků, takže část z nich nepřežije. Podle vědců může už samotný přesun do kapsy fungovat jako přirozený výběr nejsilnějších jedinců.

Mezi novinky v nabídce patří například ozonoterapie, terapie červeným světlem nebo rehabilitační vodní pásy. Cena návštěvy se liší podle místa i rozsahu péče. V menších městech může začínat zhruba na 500 korunách, v Praze bývá běžná částka od tisíce korun výš. Úprava psa totiž často trvá dvě hodiny i déle a může zahrnovat také speciální zábaly nebo další procedury.

Rostoucí úroveň oboru ukazuje i soutěž GrooMasters Prague, která se koná na výstavišti v pražských Letňanech. Letos se jí zúčastnilo 170 groomerů z Česka i zahraničí a porota hodnotila nejen techniku střihu, ale také citlivý přístup ke psům. Právě ten je pro moderní psí salony stále důležitější. Krásný výsledek má jít ruku v ruce s klidem, respektem a pohodou zvířete.