Konvenční těžba získává kovy z podzemních nebo povrchových dolů, tedy z rud, které se musí drtit a koncentrovat, aby se zvýšil obsah požadovaného prvku. Třeba u mědi tak tvoří 99 procent vytěžené horniny odpad. Doly jsou navíc zátěží pro životní prostředí a jejich konstrukce je drahá stejně jako jejich provoz. Ten je navíc energeticky náročný, a to i z hlediska produkce oxidu uhličitého.

Aktivní sopky vypouštějí do atmosféry obrovské množství cenných kovů. Některé z nich se nedostanou až k povrchu a zůstávají zachyceny ve formě roztoků v hloubce okolo dvou kilometrů. Těžba kovů z vrtů by přitom zásadně ušetřila náklady na těžbu a zpracování rud. Navíc ji lze pohánět geotermální energií, což představuje obrovskou úsporu i snížení dopadu na přírodu.

Vědci z oboru vulkanologie, hydrodynamického modelování, geochemie, geofyziky a vysokoteplotních experimentů tak navrtali několik geotermálních systémů po celém světě, aby potvrdili své domněnky o roztocích bohatých na soli. Díky tomu, že se spící sopky nacházejí napříč planetou, nebyla by těžba kovů výsadou jen pár vybraných států, které disponují jejich zásobami ve formě rud.

Největší výzvou bude technologické provedení těžby, jelikož teploty přesahují 450 stupňů Celsia. Sopečné roztoky jsou navíc silně korozivní a rychle zanášejí potrubí. Prvního roztokového dolu se tak dočkáme nejdříve za pět až patnáct let v závislosti na pokroku vědy.